Na “Ještěry” v Klicperově divadle nepotřebujete geny Thálie…

…byť se o nich v jedné písni velmi detailně zpívá. “Ještěři” jsou muzikál o looserech, přátelích, nenaplněných životech, zločinu a divadle. O divadle jako uměleckém druhu a jako přetvářce mezi lidmi.

Klicperovo divadlo v Hradci Králové má ve svém rukávu záviděníhodné eso – Davida Drábka, jednoho z nejúspěšnějších mladých českých dramatiků (pozn. jeho „Jana z Parku“ a „Akvabely“ obdržely 1. místo a „Náměstí bratří Mašínů“ získalo 2. místo v soutěži o Ceny Alfréda Radoka), o kterém už vědí i v zahraničí (pozn. Akvabely byly přeloženy do angličtiny, němčiny španělštiny, ruštiny, atd., s velkým úspěchem byly hrány na třech zahraničních podiích – v polském Kaliszi, v Lublani a Wiesbadenu). Od sezóny 2008/2009 je Drábek uměleckým šéfem Klicperova divadla a jen při letmém pohledu na repertoár divadla, je jasné jedno: David Drábek jej ovládá. V současné době hraje Klicperovo divadlo čtyři jeho hry (které napsal i režíroval) a pátá bude mít premiéru v květnu tohoto roku. V Hradci se zkrátka chodí „na Drábka“!

Bratři Klenotičové (Vojtěch Dvořák, Jiří Zapletal)

Je tedy očekávatelné, že Ještěři jsou muzikálem stojícím na slově. Na slově řečeném i zpívaném. Texty písní má na svědomí Tomáš Belko, textař skupiny Sto zvířat a autorem hudby je Drábkův dlouholetý kamarád Darek Král. Příběh Ještěrů není komplikovaný, pro někoho snad až banální, protože se týká v podstatě pouhých dvou situací – v prvním dějství je to „sraz spolužáků, pořádaný bratry Klenotiči“ a ve druhém „nácvik divadelního představení Cesta do pravěku, jako poslední radost pro umírajícího bratra“. Tyto hlavní situace doplňují vedlejší scény (matka hlavního hrdiny se mění v pubertou zmítající dívku), scénky (co všechno se dá najít v odpadkovém koši?) a skoro bizarní „scénečky“ (mafiáni Klenotiči mučí svou oběť). Ony hlavní situace dávají Drábkovi přesně tolik možností, kolik potřebuje. Jsou ideálním zdrojem lidských osudů, těch ztroskotaných i těch (zdánlivě) spokojených. Sraz spolužáků je ideální prostředek, jak dostat právě tyto Drábkovi oblíbence na scénu. A když divadelní představení, založené na trikovém filmu, nacvičují amatéři, vedení bývalým pedofilem a jeho fešným asistentkou (ne, to není překlep), navíc na přání mafiána, je zaručen humor i absurdita.

První sloka a refrén z písně „Sraz spolužáků“:
Na startu jsme stáli/ v jedný řadě/ a každěj věřil/ že vítězství bere.
Než startovní výstřel/ zabil favorita/ a my vyrazili/ špatným směrem.
Zdá cesta se zdá/ rovná, zářivá
Zdá cesta se zdá/ rovná, zářivá
Kdo ví, proč o kousek dál/ končí v kopřivách?
Kdo ví, proč krucinál/ končí v kopřivách

Tyranosaurus (Dušan Hřebíček) se chystá zaútočit na malého chlapečka

Klenuté pomalé melodie, jež jsou krmí většiny muzikálů, jsou zde spíše jevem ojedinělým. Častěji se vyskytují dynamické dialogické i chórové písně, kde se postavy rychle střídají ve zpěvu. A nebyl by to Drábek a spol., aby na nás nevymysleli chytáky – „Pozdní hodina“ sice začíná jako zamilovaný jemný ploužák, nic nenaznačuje jeho pozdější změnu: jeho tempo a naléhání postupně narůstá, stává se ideálním podkladem pro pořádný dupot, skoky, tanec a řev a když už je z toho disco-hit a my bychom chtěli dál dupat a tancovat, jsme zastaveni – kruh se uzavírá a my se vracíme na pomalý jemný začátek. Nepříliš plynule, ale o to víc ve spojení s Ignácovým vyznáním. Jan Sklenář má příjemný hlas, zpívá čistě a je schopen pracovat herecky i pěvecky s poměrně kontrastním vykreslením Ignáce. Je rebelem i poslušným mamánkem, citlivkou i drsňákem, nezodpovědným floutkem i starostlivým otcem.

Dvě sloky a refrén písně „Pozdní hodina“
Je pozdní hodina/ ve velmi pozdním světě
Děti nás přežijou/ což od nás není hezký
Odpusť mi tenhle tón/  to jak varuje tě
Půjčujem si těla/ jak ohraný desky
Dluhy a přeludy/ a kapající voda
a taky skepse, s níž/ musím tady bydlet
Můj bože i tu/ zkouším teď prodat
Půjčujem si těla/ jak vodřený židle

Tradiční zábava srazů: ukazování fotek

„Na vlastní kůži“ je jedna ze tří po-celou-dobu pomalých sólových písní. Je prosbou, bilancováním i vzpomínkou. Lenka Loubalová, která je její interpretkou, možná není velká zpěvačka, ale rozhodně je dámou tajuplnou a kdyby nám nesdělila vše, co má na srdci, neodešli bychom pokojně. Znáte ten pocit? Chcete ji poslouchat a chcete se poučit. „Na vlastní kůži“ se ale šlágrem nestane. Nebude jím ani druhá sólová píseň, ve stylu Hapka-Horáček, „Kuřák luxusních doutníků“ Jiřího Zapletala, třetí sólovka „Hodiny“ Pavlíny Štorkové, ani ústřední píseň „Ještěři“. Byť ta je písní obsahující chytlavou melodii i text, jež je stejně vtipný jako zamyšlení-hodný. Je to přídavkový song, na konci je zřejmé (a nutné!) zatleskat si do rytmu a zpívá v něm celé muzikálové obsazení. Rádia jej hrát nebudou, nevzpomenou si na něj adepti konkurzů do různých pěveckých soutěží a odcházející diváci se nebudou zabývat problémem „jak jej dostat z hlavy“. On vůbec tento muzikál samostatně stojící hitové melodie neobsahuje, všechny písně jsou velmi úzce spjaty a budou fungovat pouze v tomto kusu. Zůstanou v paměti jako výpovědi, sarkasticky mířené vtipně zpívané hlášky a životní moudra v poměrně náročné, neklenuté hudbě. To je ovšem charakteristické pro celý muzikál – není vlezlý ani prvoplánově líbivý. Komu to vadí?

Refrén písně „Na vlastní kůži:
Na vlastní kůži/ mám třeba motýla/ na vlastní kůži/ mám, co jsem ztratila/
na vlastní kůži mám/ a není toho málo/ všechno se podepsalo/ na mý kůži

Druhá sloka a refrén písně „Ještěři“:
Radši budeme hrát divadlo/ jakože nic se neděje/
Radši budeme hrát divadlo/ poslední naděje/
Chvíli/ trvaj staletí
chvíli/ a sme historie
chvíli/ než nám uletí
zkus jen žít.

Že by mamut?

Chinaski, Sto zvířat, Hapka-Horáček. Kdybychom tyto ingredience smíchali, pravděpodobně dostaneme Ještěry. Jisté přísady samozřejmě dominují – Tomáše Belko Zvířata nezapře a bratři Škochovi, kteří se podíleli na nahrání hudby, zkrátka neodmyslitelně patří ke zvuku skupiny Chinaski.

Choreografie Adély Laštovkové Stodolové je spíše parodie na sebe sama i na muzikálové tance obecně. Ne, skutečně před vámi netančí absolventi tanečních konzervatoří či baletních škol, ale proč by měli? K loserovskému muzikálu patří zkrátka loserovské pohyby, nejdoucí jeden jako druhý, nesladěné, místy až spartakiádní. Aktéři se zkrátka pohybují jako většina národa na diskotékách – hlavně se zhoupnout v bocích, sem tam ručka nahoru, jindy nožka víc doprava… Choreografie ale (stejně jako pohupování na zábavách) pracuje s charaktery. Každý tancuje, jak se cítí, ovlivňuje jej přeci to, jak vypadá. Muzikálový transvestita tancuje jinak než sexy mladík, obtloustlý Ríša zvedá ruce níž než hubená Matylda, stydlín Luděk se prostě schovává vzadu, neupozorňujíce na sebe a přesto se všichni snaží o stejnou choreografii. Přehlídka loserů začíná! I company si zachovává svou rozdílnost a osobitost (nepospíchá na své pohyby, jakoby spíše čekala, až jí vnitřní pocit dovolí učinit předepsaný pohyb). Nikdy všichni netančí 100% stejně, a přesto máme pocit, že to funguje. Vždyť žádní dva spolužáci nejsou stejní, žádné dva životy se neodvíjí stejně a přijetí své individuality je náročným celoživotním úkolem. I přes tento boj dál žijeme, a spíše to, jak se vyrovnáme s respektováním sebe sama a s rozdíly mezi lidmi, je jádrem Ještěrů. Nic víc a nic míň.

Vzhůru na sraz!

Doteď zde byla řeč především o hudbě, textech, tanci, ale to zde tvoří zhruba 50% podíl, zbývající část patří činohře. Drábkova režie se drží jasných linií: úsporné civilní herectví, nechávající vyznít text, téměř žádná velká gesta, pobíhání či křik. Zásadní je slovo a jeho významy. Drábek si bere na mušku klišovité citace a dává jim nové významy, zesměšňuje řadu ikonických postav (ano, i doktora Štrosmajera) a vytváří bizarní novotvary (takový hotel Inkontinental musí být nádherná stavba!). A kdo by nechtěl vidět představení, kde se „zleva na scénu valí tyranosaurus a sápe se na chlapečka se zaříznutýma trenýrkama. Ten padá do bláta. Ještěr už už rozevírá mordu. Ale na poslední chvíli odláká jeho pozornost tenhleten – pérodaktylus.“

JEŠTĚŘI

Režie: David Drábek
Dramaturgie: Jana Slouková
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Vladimíra Fomínová
Hudba: Darek Král
Texty písní: Tomáš Belko
Choreografie: Adéla Laštovková Stodolová

Hrají: Jan Sklenář, Jiří Zapletal, Vojtěch Dvořák, Dušan Hřebíček/Jakub Tvrdík, Pavlína Štorková/Ivana Huspeková, Miroslav Zavičár, Lenka Loubalová, Lubor Novotný, František Staněk, Zora Valchařová-Poulová, Martina Nováková, Josef Čepelka, Isabela Smečková Bencová, Marta Zaoralová, Eva Kratochvílová a další.

Světová premiéra 23. května 2009
Zhlédnuto 16. února 2011

Autorem fotografií je Hynek Glos, klicperovodivadlo.cz

Audio ukázka: Geny Thálie

Poslechněte si jednu z písní z muzikálu “Ještěři” – “Geny Thálie”. Více audio ukázek naleznete na oficiálním YouTube kanálu Klicperova divadla, ze kterého jsme převzali i tuto píseň.