Městským divadlem Brno se ozývá “Viva El Zorro” (recenze)

Pokud chcete se svým dílem udělat díru do světa, zvolte si jako téma provařeného, maskovaného hrdinu, a už máte nějaké to procento naděje na úspěch. Ovšem příběhy převyprávěné tisíckrát už nikoho neberou, takže úplně nejlepší je zabrousit do doby, kdy se hrdinova tajná identita rodila a nejlépe samozřejmě ve velkých bolestech. Pak už mu stačí postavit do cesty nějakého charismatického, nejlépe vyšinutého záporáka, nesmí chybět krásná dívka jako oběť hrdinovy touhy… A když k tomu přidáte chytlavé hity známé skupiny, procento úspěchu se rapidně zvýší. Aby se recept vydařil, dochuťte kaskadérskými a kouzelnickými kousky.

Tohle všechno dal dohromady hudební aranžér John Cameron a v roce 2008 měl na West Endu premiéru muzikál “Zorro”.  Kritika se z něj sice na zadek neposadila, ale kdo dnes čte nějaké kritiky? Zorro se tak nesl na vlnách hudby od Gipsy Kings Evropou, Jižní Koreou a ještě dřív, než zavítá do Ameriky, přitančil v rytmu temperamentního flamenca do Městského divadla Brno.

Na začátku vypráví starý cikán dětem příběh o dvou bratech, Diegovi a Ramonovi. Oba měli rádi svou kamarádku Luisu a především vzhlíželi ke svému otci donu De La Vegovi, jehož rady do života si vyložil každý po svém. Diego utekl před zodpovědností mezi cikány do Španělska, aby se živil jako kouzelník. Po letech jej vyhledá Luisa se zprávou, že Diegův bratr Ramón začal poněkud svérázně poté, co otec spadl z koně, vládnout městečku jménem Los Angeles. Diego se tedy vrací do rodného puebla a nalézá tam chaos, strach a bezpráví. Tak se pohrabe ve starých hadrech a najde černou pláštěnku. Sice chtěl červenou, ale tu naštěstí jeho cikánská družka Inez vyhodila, protože smrděla. A El Zorro je na světě.

Diego (Lukáš Janota) zjišťuje...

...že jeho bratr Ramón (Dušan Vitázek) terorizuje město i jeho lásku Luisu (Johana Gazdíková).

Příběh je esencí všeho očekávaného, je prostý a průzračný… Možná až moc. Předvidatelné jsou víceméně i všechny postavy, naštěstí to všechno zachraňují svižně napsané a dobře přeložené dialogy, i když sem tam padne i nějaké to otřepané moudro o velké síle a velké zodpovědnosti.

Naštěstí to není tak často a Zorro nehodlá dlouze filozofovat o tom, proč musí hrdinové nosit masku. Čekejte tedy pořádnou dávku humoru a Zorra sázejícího jednu hlášku za druhou. Je to tak správně, protože chcete-li totiž uspět s mnohokrát vyprávěným příběhem o hrdinech, musíte je především zbavit právě heroismu a napumpovat je velkou dávkou humoru.

A toho vám muzikál “Zorro” nabídne vrchovatě, na druhou stranu zase nečekejte, že se budete smát, až se budete za břicho popadat, některé vtípky, jako např. kněz šlapající si na jazyk,  jsou dost prvoplánové.

Hudbu od skupiny Gipsy Kings už zajisté každý z nás někdy slyšel a teď už jen zbývalo, aby se s tím zbytkem inscenační tým porval tak, aby se z brněnského Zorra nestala klišovitá podívaná, hemžící se bezduchými postavami. Podařilo se?

První setkání Ramóna se Zorrem.

Na celém představení je vidět nesmírná pečlivost, ze všeho cítíte velké úsilí, které do díla vložili všichni zúčastnění, od režiséra, až po osvětlovače.

“Zorro”, nebo spíše agentura vlastnící licenci, měla podmínku: Muzikál se musí hrát výhradně s předem nahranou hudbou od samotných Gipsy Kings. Režisér Petr Gazdík naštěstí nesklopil pokorně hlavu a vymyslel řešení, které je velkým triumfem celé inscenace. Po obou stranách jeviště umístil trumpetisty a přímo mezi účinkující kytaristu. Jejich sólům přidal výrazně na zvuku, takže ti, co jsou zvyklí na živý orchestr, nemusí vůbec litovat.

Kytarista Dario, rodák z Korsiky, kterého jsme viděli na premiéře, umí navíc struny rozeznít tak, že budete mít problém uvěřit, že tohle není playback. Skutečně není a vy budete jeho umění s kytarou obdivovat snad ještě víc, než samotné sólisty. A kdo by přece jen měl problém uvěřit, že kytaristé hrají skutečně “live”,  přesvědčí vás děkovačka.

Dario

Scéna Aleše Valáška je rozhodně monumentální, ale zároveň velmi dynamická a účinkující se v ní neztrácí. Můžeme se během chvíle ocitnout u Ramóna v pracovně, v tajné jeskyni, na náměstí, v taverně, tajemství tkví v rozkouskovaném, rozpohybovaném jevišti. Obzvlášť záležet si podle svých slov dal scénograf na koupelně, kde se Luisa poprvé setkává se Zorrem. Nekráčel ve stopách West Endu, donutil Zorra pěkně po hrdinsku a efektně vyšplhat za kráskou po mřížovaném okně na balkón. To jsou detaily, které vás zaujmou a navíc se nekonají žádné “černé díry” během přestavování scény. Tam, kde to přece jen trvá, vám company předvede úžasné taneční scény. Odpustit si snad mohli mapy ve stylu putování Indiana Jonese. Vyžíváte-li se v kouzelnických tricích, pár jich uvidíte, nebudete ochuzeni ani o šerm.

Zorro, Luisa a vana - delikátní to situace.

Kromě příběhu je slabinou také hudba, pokud si odmyslíte právě notoricky známé hity Gipsy Kings: “Bamboleo”, “Djobi Djoba” a “Baila Me”. Ty uslyšíte v různých variacích několikrát a budete si je broukat ještě dlouho poté, co odejdete z divadla. Původní a hlavně sólové písně výrazně nezaujmou, snad jen v první půlce Diegovo zjištění, co se stalo s jeho bratrem, v originále skladba jménem “Hope”. Jinak se jedná spíše o hudební monology, zpovědi, navazující na předchozí dialogy, které nejsou výrazně dějotvorné.

Překlad skladeb je pečlivý, rozhodně pečlivější a propracovanější než například překlad karlínské “Aidy”. Petr Gazdík a Jan Šotkovský si navíc byli vědomi “profláklosti” hitů a proto ponechali některé části ve španělském originále. Je to rozhodně dobrý tah a navíc šikovně zvolen právě u písní, které děj neposouvají a divák jim tedy nepotřebuje rozumět.

Jak už jsme zmiňovali, sólové písně vám nejpíš půjdou jedním uchem dovnitř a druhým ven, protože největší síla tohoto muzikálu je v těch sborových. Nejvíc se nám do paměti zapsala skladba “Libertad”, kdy ženy rytmickým bubnováním na vědra vyjadřují strach a nespokojenost se situací v městečku. Ovšem té síly by nebylo bez strhující choreografie a té by nebylo bez company a hlavně bez choreografky Lucie Holánkové.

Působivá scéna s vědry.

Herci prošli velmi intenzivním kurzem flamenca pod vedením Pavla Lhotského, nejdříve se totiž tanečníci musí naučit kroužit zápěstím, než se zapojí celé tělo. Právě taneční kreace jsou to, na čem muzikál “Zorro” stojí. Zde odvedla úžasnou práci právě company, ale i všichni sólisté.

Djobi, Djoba (na snímku Svetlana Janotová jako Inez)

Královnou flamenca a i celého premiérového večera byla Ivana Vaňková v roli cikánky Inez. Ta strčila do kapsy úplně všechny ostatní, pozornost na sebe strhla nejen svým hlasem a tancem, ale i charismatem. Tady není třeba dodávat vůbec nic a můžeme jen chválit.

Ivana Vaňková (Inez)

Lukáš Janota to rozhodně nemá se Zorrem/Diegem nikterak lehké. Tenhle Zorro je totiž takový mírně hamletovský typ. Když zjistí, že z jeho bratra se stal diktátor, rozhodne se předstírat, že mu mezi cikány tak trochu ruplo v bedně, aby ho nikdo nepodezíral, že po nocích šermuje a nosí masku. Právě bez masky a během vtipných dialogů s bratrem vynikl Janota nejvíc. Vtělit se do Zorra sužovaného většinou banálními otázkami typu “proč já si vlastně tu masku nasadil”, už je trochu problém a rozhodně mu více sluší právě komediální poloha. Přiznávám, že jsem Lukáše Janotu viděla a slyšela zpívat poprvé a přiznávám, že jeho barva hlasu pro mě nebyla příliš zapamatovatelná, ale rozhodně netvrdím, že je špatná. Jen jsem si ho více zapamatovala jako herce, než jako zpěváka.

Diego předstírá, že se mezi cikány zbláznil.

Role Diegova bratra se zhostil Dušan Vitázek. Zatímco Diego šílenství jen předstírá, u Ramóna jeho chorou mysl odhalujeme postupně a Vitázek tuto proměnu vystihl výborně. Škoda, že má tak málo prostoru pro zpěv, jedna ze závěrečných Ramónových písní má navíc hodně těžkých vysokých tónů a zdá se, že Vitázek se s nimi teprve sžívá.

Pěkně vytetované Z nesmí chybět.

Postava Luisy, kamarádky obou bratrů z dětství, vrchol milostného trojúhelníku a hrdinka, která si nedokáže spojit Diega a Zorra (jak to obvykle u osudových lásek superhrdinů bývá), zavání podle této charakteristiky naprostým klišé. Naštěstí byla do této role obsazena ostřílená matadorka Johana Gazdíková a díky svému hereckému, pěveckému a tanečnímu umu jí od škatulky bledé naivky zachránila a nezapadla příliš do stínu živelnější Inez.

Luisa se zamilovala do muže s maskou.

Tomáš Sagher si zahrál postavu dobrosrdečného zbabělce, kapitána Garcíi, který skáče podle toho, jak Ramón píská. Sagher pojal Garcíu velmi lidsky, jeho pohnutky a vnitřní boj s tím, zda se vzepřít nebo nevzepřít něčemu, s tím nesouhlasí, mu snadno uvěříte a báječným odlehčením je v jeho podání i píseň “Já chci pít”, kdy se García nemotorně dvoří Inez.

Garciá (Tomáš Sagher) to rozjíždí v taverně.

Ladislav Kolář má dvojroli, jedna z nich je starý cikán, moudrý element a vypravěč celého příběhu. Poslání jeho druhé role Vám neprozradíme, jisté je, že nás zaujal v obou.

S velkou sílou přichází... ale, vždyť už to znáte, děti (Ladislav Kolář jako starý cikán).

Pokud chcete vidět kvalitní, sehraný soubor, zajeďte si do Brna. Uvidíte dobře a poctivě odvedenou práci, před kterou smekáme Zorrův černý širák. “Zorro” je muzikál, který má vše, co má správný muzikál mít – bravurní herecké, pěvecké a taneční výkony a díky tomu všemu odpustíte příběhu trochu hloupoučký humor a postavám předvídatelnost a jednoduchost. A také vyražte, pokud chcete vidět na scéně sedm Zorrů najednou.

Jeden ze sedmi Zorrů.

Bratři se střetávají v dramatickém finále.

(psáno z premiéry 16. 3. 2013)

Autorem fotografií ze zkoušek a prvních představení “Zorra” je exkluzivně pro Musical.cz Petr Marek. Pokud byste fotografie chtěli použít na vašem webu, Facebooku apod., ozvěte se nám na e-mail redakce@musical.cz. Publikování bez svolení autora je přísně zakázáno!