Dvojrecenze nového nastudování „Jesus Christ Superstar“ aneb návrat legendy

Nové uvedení legendárního muzikálu „Jesus Christ Superstar“ patří společně s již odpremiérovaným „Robinem Hoodem“ a světovým pohádkovým hitem „Mary Poppins“ v MDB k trhákům letošního podzimu. Celý náš tým nechyběl na obou premiérách v Hudebním divadle Karlín a po delší době vám přinášíme dvojitou dávku recenzí. Přečtete si dva pohledy na nové nastudování, které víří emoce a rozděluje diváky na dva tábory.

Kamil Střihavka, Jaromír Holub a company

Pavel Košatka: „Ježíš“ je technicky dobře odvedené dílo s dobrými výkony, ale bez nápadu a originality

Legendární představení v již nefunkčním Divadle Spirála a celý fenomén muzikálového „Jesuse“ mě (i díky věku) minul. Samozřejmě, vydanou kompletní LIVE nahrávku znám nazpaměť vteřinu po vteřině a každý poslech se znovu podivuji nad vynikajícími výkony Kamila Střihavky, Dana Bárty a Báry Basikové. Městské divadlo Brno se svým nastudováním předvedlo slušné zájezdové představení, ale stále jsem čekal na „toho“ Jesuse, kterého obdivuji z nahrávky. Částečně to splnily koncerty v Hudebním divadle Karlín, které byly vskutku famózní. Už tehdy se nenápadně v zákulisí šeptalo, že Karlín uvažuje o plnohodnotné divadelní verzi. A tu jsme konečně na premiérách 11. a 12. listopadu 2010 mohli zhlédnout!

Bylo by nesmyslné hodnotit geniální hudbu Andrew Lloyd Webbera a libreto Tima Rice v českém přebásnění Michaela Prostějovského, protože obojí je již tak známé (a zvláště našim čtenářům), že bychom plýtvali slovy. Hodí se poznámka, že oproti „spirálovské“ verzi se v Karlíně hraje kompletní partitura, přibyla tedy jedna sloka v písni „Pilátův soud (39 ran)„, což byl pro některé diváky doslova šok. Lloyd Webberova hudba vyniká díky bravurní práci orchestru pod vedením energického Oty Balage (který také „Jesuse“ hudebně nastudoval). Na mnou viděných premiérách (a jedné neveřejné generálce) byl zvuk vynikající, ovšem nelze přehlížet reakce diváků na internetu i několika mých známých, kteří byli ze zvuku zklamaní, protože orchestr významně přehlušoval zpěv. Za sebe ovšem nemohu soudit, spíše chválit. Znalci původního libreta si všimnou také několika kosmetických změn, například slovo „děvka“ budete v písni „Zatčení“ hledat marně či ve stejné písni se nově opakuje verš „Proč ten shon“ (větší přiblížení k originálnímu libretu).

Bára Basiková a Kamil Střihavka

Režie nového nastudování se ujal americký režisér Gabriel Barre, který v karlínském divadle režíroval úspěšný muzikál „Carmen“. Ten inscenačně vynikal především barvitostí, efektní scénografií, davovými scénami, několika triky a zajímavými nápady. Barre se snažil tento osvědčený model zopakovat i u „Jesuse“, což se tolik nezdařilo. Diametrálně rozdílné představení zažívají diváci v přízemí a na balkonech. Zatímco z dolních řad sledujete docela povedené popředí, z balkonu je vidět celá hloubka jeviště, která je zcela nevyužitá a prázdná. Jakoby se „Jesus“ topil v nekonečném prostoru, který je ještě zvětšen o zakryté orchestřiště. Jeviště je tedy skutečně obrovské a ani při těch největších davových scénách nedokáže velký ansábl vyplnit celý prostor, ba co víc, ani jeho polovinu. Z přízemí však tento problém zcela mizí.

Mnoho diváků muzikál zná, muzikáloví fanoušci jistě velmi dobře. Do divadla tedy nejdou za účelem zhlédnout celý nový muzikál, ale přímo divadelní nastudování známých písní. A v tom je právě úskalí Barreho režijní koncepce – nedokáže ničím upoutat a chybí mu nosné nápady. Naopak veškeré nápady se zdají spíše hloupé. Ať je to nesmyslné nucení představitele Ježíše lézt při nejtěžší árii „V zahradě getsemanské“ po vysokém žebříku, dlouhý běh Jidáše jevištěm před písní „Zavržen na věky věkův“ (což se na jeho výkonu samozřejmě odrazí“) nebo zbytečně násilnická a uřvaná předehra, to nejsou prvky, které by potěšily diváky (a ani herce). Největší originalitu předvedl Barre v „Songu krále Heroda„, ale bohužel jí bylo tolik, že scéna je natolik přeexponovaná, že překonala i scénky z bývalých televizních estrád. Ale ano, tato scéna dokáže zaujmout něčím neobvyklým, novým. Stínohra při písni „Pilátův sen“ zase naráží na špatnou viditelnost a nesmyslnost. (Proč ukazovat znovu to, o čem se zřetelně zpívá?) Zajímavé je časté hraní mezi diváky, ale nemůžeme si nalhávat, že to je „NĚCO“, na co bychom čekali a co výrazně dílo oživí.

Václav Noid Bárta a Kamil Střihavka

Sólová čísla Máří Magdaleny jsou krásnými hudebními kusy, ať je to „Vše je tak jak má být„, „Co na tom je tak zlého“ nebo „Psát od prvních řádků„. Ale tato čísla působí koncertním dojmem. Uprostřed prázdného jeviště s bodovým světlem se nedá ani při největší snaze interpretek vykouzlit nic víc než nudu a očekávání dalšího, snad živějšího čísla. Přitom třeba s efektním light designem by se dala vykouzlit zajímavá scenérie. Světelné nastudování Jozefa Celdera patří k českému nadprůměru, například „Poslední večeře“ je v základu nasvícena velice dobře nebo zadní stěna jeviště je taktéž hezky barevně osvětlována. Ale chybí určitá dynamika, přizpůsobení různým etapám písní, zkrátka opět něco, co by více zaujalo.

Často jsem narážel na davové scény, ve kterých Barre velice úzce spolupracoval s choreografem Pavlem Strouhalem. Strouhal předvádí svou rutinní práci, některé choreografie jsou dobré, jiné na mě působily zcela bezvýznamně a uměle dosazené. Vrcholem klišé je tanec s listy při „Hosana„, včetně „listového“ konce. I choreografie při první Jidášově árii „Jak ze sna procitám“ spíše ruší a odvádí pozornost od interpreta. Často také vzniká na jevišti nekontrolovatelný chaos, který divák nemůže nikdy plně vnímat, takže z nádherné scény v chrámu zůstane jen zmatený pocit. Nápaditá je taneční vsuvka do „Songu krále Heroda„.

Kamil Střihavka a company

Výtvarné zpracování Mihaila Tchernaeva se dělí na dvě nesourodé poloviny. Scénografie je efektní, obsahuje dobré nápady (scéna ukřižování), ale také může být divácky nepřívětivá. Z krajů předních řad není vidět celá hloubka jeviště a diváci na druhém balkoně jaksi musí postrádat horní polovinu těla zpěváků na lávce (což je například celá píseň „Zemřít by měl„). Příliš se nepovedla kombinace jakéhosi industriálního stylu (opona, konstrukce) a historických prvků. Kostýmy sice vzhledem k tématu nemohou být příliš bohaté, ale Jidáš vypadá jak v apačském pyžamu, apoštolové taktéž přiběhli ze županové párty. Kostýmy při „Superstar“ jsou pak zcela mimo můj vkus a kněží vypadají, jak kdyby vykradli šatník 4TETu.

Po tomto hodnocení inscenačního snažení tvůrců by se dalo vytušit, že se „Jesus“ příliš nepovedl. Ale ono to vcelku všechno dohromady funguje, běžným divákům to bude bohatě stačit a díky americkému jménu režiséra si budou připadat, že jsou na Broadwayi (myslím, že člověk, který viděl nějaký úspěšný titul na Broadwayi či West Endu, bude mít odlišný názor). A ještě jednou musím podotknout, že z první řady přízemí a z druhého balkonu jsem sledoval úplně jiné představení, nešetřete tedy na vstupence, jestli si dílo chcete naplno užít!

Král Herodes Jiří Korn

Výkony interpretů jsou na velice dobré úrovni, snad až na jednu výjimku jsme neviděli nikoho vyloženě špatného, takže inscenační mezery dokážou místy i povedeně zaplnit. Začněme u postavy nejdůležitější, a to u Ježíše. A zřejmě i u nejdůležitějšího herce celé inscenace, Kamila Střihavky – legendárního Ježíše, bez kterého si mnoho lidí nedokáže muzikál představit. Stále je to ten „starý dobrý Kamil“, jen pokud posloucháte pět let jeho nahrávku ze Spirály, nelze si nevšimnout, že jeho hlas už není to, co býval, a při „Zahradě getsemanské“ si sahá na samé dno, aby ony legendární výšky vyzpíval. Výsledkem toho je, že se celé představení dosti šetří, aby dokázal naplno odzpívat právě tuto píseň. Herecky je vynikající, má charismatu, které dokáže strhnout diváky i ostatní herecké kolegy. Střihavka nezklame, ale bylo by hloupé si nalhávat, že za ta léta je hlasově stále stejně excelentní a nejsou slyšet žádné rezervy. (Na neveřejné generálce jsme viděli také jeho mladého kolegu Michala Skořepu, nechceme však díky stádiu rozpracovanosti inscenace příliš hodnotit. Překvapil nás, pěvecky je dobrý, herecky se snaží, chybělo mu však to Střihavkovo charisma a náboj.)

Jidáš Václav Noid Bárta je vynikající. Ano, není to Dan Bárta, písně zpívá zcela jinak, ale velice dobře. Místy by se mu možná dala vytknout nesrozumitelnost, ale máme pocit, že s každým novým muzikálem je Noid hlasově stále lepší a lepší. Stejně tak s herectvím, které není jeho nejsilnější parketou, ale díky urputné snaze, charisma, přirozenému zápalu a nekonečné energii je radost ho sledovat. Navíc má unikátní zabarvení hlasu, které sice nesedne každému posluchači, ale já mu to baštím i s navijákem. Výborné!

Václav Noid Bárta

Máří Magdalena Bára Basiková je sázka na jistotu. Suverénní herecký i pěvecký výkon, který za ta léta (na rozdíl od Kamila Střihavky) neztratil ani špetku kvality. Dasha zase do role přináší něco nového, především pěvecky. Obě jsou kvalitními představitelkami této role, ale jak je řečeno výše, jejich písně díky inscenační prázdnotě příliš nevyniknou.

Umělecký šéf Hudebního divadla Karlín Pavel Polák se vrátil k roli Piláta Pontského. Pamatuji si ho jako dobrého Maria z „Bídníků“, ale již v „Angelice“ mě svým výkonem doslova vyděsil. Pilát je bohužel stejný. Dala by se citovat Pilátova slova „Děsivý výraz má, hleďte jak se tváří.“ Jeho urputná snaha o herecký výkon ho přivádí k přehrávání a podivným gestům. Pěvecky taktéž nenadchne, celkově tedy mezi ostatními kolegy nezáří.

Hravá role krále Heroda je alternována dvěma zcela odlišnými umělci. Jiří Korn předvádí svůj standardní pěvecký výkon, z průměru to vytahuje skvělým poťouchlým výrazem a svou „kornovskou barevností“. Ondřej Brzobohatý se zaměřil na hereckou složku (tu vypiplal k naprosté dokonalosti), zpěv odsouvá na druhou kolej a místy tak spíše zabarveně recituje do rytmu. Oba jsou skvělými představiteli této role, ani z jednoho nebudete zklamaní.

Pavel Polák a Kamil Střihavka

Kněží Lukáš Hynek-Krämer/Radek Seidl (Kaifáš) a Jindřich Vobořil/Jaroslav Klein (Annáš) jsou každý zcela rozdílní, ale výrazně špatný není ani jeden. Hynek-Krämer svým hlasem zaujme asi nejvíce, Seidl nemá na Kaifáše tak hluboký hlas, ale zase působí více věrohodně. Jindřich Vobořil má výhodu známosti ze Spirály, Klein se nám však zdál pěvecky lepší.

Apoštol Šimon Petr Jiří Mach na vytyčeném prostoru předvádí bezchybný výkon. Peter Sternáčik v roli Šimona Zelóta dokáže ve své písni energickým podáním diváky strhnout a jeho výstup patří k vrcholům první půle. Jaromír Holub, který alternuje obě role apoštolů, je sice lepší než Jiří Mach, ale dokáže zaujmout méně než Strenáčik. Nelze tedy narazit na špatnou alternaci, všichni pánové jsou velice dobří.

Velké uznání si zaslouží také company, která je v Jesusovi opravdu velká a především živě zpívá sbory, žádné halfplaybacky (kéž by to byla samozřejmost a nemuseli bychom to vyzdvihovat jako unikátní jev). Skvěle spolu ladí, jednotlivá pěvecká sóla zní dobře a většina podává dobrý herecký výkon. Tanečně taktéž není co vytknout. Zajímavé je sledovat, jak často a rychle se company musí převlékat, někdy se to zdá i celkem nereálné, ale zvládají to.

Poslední večeře

Co dodat na závěr této recenze? „Jesus Christ Superstar“ je dílo s obrovským potenciálem, který se Karlínu podařilo využít jen na 50%. Angažováním hvězd legendární inscenace má úspěch zaručený, tvůrčí tým v čele s Gabrielem Barrem nepřinesl do díla dostatek zajímavých nápadů a prvků, které by výrazně vynikly. V Praze se jedná o nadprůměrné muzikálové dílo, které stojí za návštěvu, ale cenu Tony by za tohle na Broadwayi Karlín asi nezískal.

.

Druhý pohled Ondřeje Doubravy

Hudební divadlo Karlín přišlo s umístěním více než čtyřicet let(!) mladé rockové opery Andrewa Lloyda Webbera a Tima Rice „Jesus Christ Superstar“ do svého repertoáru zdá se právě včas. Od legendárního prvního pražského nastudování (1288 repríz v letech 1994-1998) už uběhla tak dlouhá doba, že fanoušci rádi odhodili „Spirálovský komplex“, který se mohutně projevoval proti druhému nastudování v Městském divadle Brno… Však si HdK pojistilo všechny možné faktory.

Kamil Střihavka a nápor davů

Hned na začátek se sluší uvést, že jsem novou inscenaci měl možnost vidět v syrovém stavu ještě před první veřejnou generálkou a vůbec celkově mírně nahlédnout do zákulisí, kde to bude jen trochu zajímavé (což minimálně u jednoho místa předpokládám), přinesu menší srovnání.

Je určitě dobrým tahem, že se spojila alespoň část původního týmu, největší změnou je pochopitelně scénografie a kostýmy Mihaila Tchernaieva, obojí je na první pohled značně nezvyklé, ale následně bez problémů funkční a efektní. Nedoporučujeme však krajní místa díky přítomnosti postraních žebříkových věží a místa na balkonech díky lávkám.

Přebásnění Michaela Prostějovského doplňované již pro Brno a hudební nastudování Oty Balage se dočkalo jen kosmetických nebolestivých úprav. Obě tyto složky jsou totiž značně kongeniální, takže změny nepotřebovaly, jde víceméně o upřesnění  dané novým prostorem a pojetím.

Kamil Střihavka

Režie amerického divadelníka mnoha profesí Gabriela Barreho je sice naplněna snahou přinést nápady a jiný pohled, zejména v první polovině jsou tyto nápady spíše nositelem chaosu. Nebojme se dotknout hned „Prologu“ a předehry. Úvodní myšlenka, kdy hledištěm prochází bíle oděný aktér, dobrovolně přijímající úděl Ježíše je fajn, stejně tak viditelný kytarista hrající úvodní „zlé riffy“. Pro zajímavost: původně byl aktér hippie v tričku s obrázkem revolucionáře Che Guevary.

Od prvních tónů předehry se ale rozjede velká bitva, se vším všudy, což je v prvním momentu značně šokující. Je sice patrná snaha zasadit vyprávění do nějakého rámce, ale ne každý úvod v nynější podobě zkousne. A jistá nepřehlednost, byť týmem (a slouží mu to trochu ke cti) značně synchronizována, v podstatě provází každou davovější scénu.

Mnohem více se dalo čekat i od choreografie „boha tance“ Pavla Strouhala, ztvárnění je sice značně energické, ale jakoby v některých momentech k příběhu nesedělo a občas se uchyluje k žánrovým klišé a například při „Hosanně“ spíš navozuje lehce humorné situace.

Scéna "Superstar"

Naopak druhá polovina je nádherně divadelně čisťoučká, má emoce, „drajv“, atmosféru a chaos se dává na ústup. „Song krále Heroda“ je sice zpracován tak úletově, že někdo jej bude milovat, někdo zase nenávidět, ale jinak není druhé polovině představení co vytknout, je opravdu bez většího přehánění až lahůdkou.

V kontextu skutečnosti, že se jedná již o třetí nastudování titulu v ČR, u nás patřícího obecně mezi často až chronicky známé, je nová inscenace jako celek snad až příliš popisná, exemplárními příklady jsou „krvavě“ osvětlený měšec pro Jidáše, oproti původní verzi českého přebásnění jsou zde „naroubovány“ větičky typu „Odveďte ho k Pilátovi“ (ta se v Riceově originále sice vyskytuje, ale ve zpívané podobě namísto českého řádku „Úniku není“). Kdybych se před nedávnem nedozvědělzásadní informaci, že pro americké divadelní vnímání Bible je popisnost klíčová, nejspíše by mé osobě vadila ještě více. Na druhou stranu detailisty jistě potěší, že scéna bičování je značně mrazivá a na závěr je Ježíš Kristus v Praze konečně ukřižován se vším všudy a skutečně visí na kříži (i když s odstupem času a s větším povědomím o divadle člověku dojde, že ve Spirále jinak než křížem vyjíždějícím ze země finální scéna udělat nešla, ač jako dětský divák jsem tuto skutečnost nesl velmi těžce ;-) ). Divákům věřícím udělá možná radost i větší symbolická účast Jidáše na jevišti (když už se muzikál občas s nadsázkou označuje jako jeho evangelium) a zejména malá předzvěst zmrtvýchvstání Krista. Nicméně ani v režii Petra Novotného ve Spirále, ani v Brně v pojetí Stanislava Moši „Jesus“ takto polopatický nebyl a jak hezky fungoval.

Ukřižování Kamila Střihavky

Krátce k výkonům v hlavních rolích: je trochu škoda, že se Hudební divadlo Karlín na jedné ze dvou premiér nedal důvěru prezentovanému objevu pro roli Ježíše Michala Skořepu, viděl jsem jej pouze v „neoficiálním módu“ a tak jej nebudu hodnotit, stejně tak Jana Toužimského v roli Jidáše, škoda, výčet alternací na premiérách mohl být pestřejší.

Kamila Střihavku v titulní roli si dovolíme ještě zahrnout do množiny letitých jistot, bohužel je na jeho jinak suverénním výkonu  trochu znát v době psaní článku problém s hlasivkami, přejeme brzké uzdravení.

Velkým překvapením je Václav Noid Bárta v roli Jidáše. Ač neherec, snaží se najít svou vlastní více lítostivou cestu k pojetí a kopec sarkasmu při klíčovém hitu „Superstar“ je prima. Nikoho nekopíruje, Dana Bártu, který se nabízí, už vůbec ne. Proto jej chválíme, navzdory občasné pěvecké nejistotě.

Děkovačka druhé premiéry

Máří Magdalena Bára Basiková pojímá svůj part trochu jinak než před lety, řekl bych, že i trochu vyzráleji a uvěřitelněji. Stejně pohladí po duši i podání alternantky Dashi.

Pilát Pavla Poláka je sice pěvecky v pořádku, ovšem herecky by se měl vyvarovat přílišné afektovanosti.

Herodes: Známá crazy scéna je geniální v podání Ondry Brzobohatého, který se tak jistě zařadí například vedle  Bohouše Josefa, pojetí Jiřího Korna je bohužel spíše nevýrazné.

Celý ansábl a tvůrčí tým po druhé premiéře

Na úvod své části článku jsem označil muzikál „Jesus Christ Superstar“ za věčně mladý, je totiž tak geniálně napsán, že je stále aktuální a hlavně funkční. Není pochyb, že tomu tak bude ještě dlouhá léta a ať už je inscenace tohoto dramatického „majstrštyku“ jakákoli, zážitkem bude vždy a proto s „tím správným obsazením“ ji fandové tolik neřeší a pro diváka – laika bude celek tradičně moc krásným.

Jen zamrzí, že někteří dramaturgové, novináři a odborníci mají Jesuse stále za „bombu“ současného hudebního divadla, hřešíc možná tak trochu na u nás nehynoucí oblibu titulu, hudební divadlo ve světě už se ale stočilo trochu jinam. Víte co, pojďme „Jesus Christ Superstar“ považovat raději za nesmrtelnou legendu. Tu se v Karlíně podařilo vzkřísit na úrovni příjemného zážitku, což není málo, ale od tradičně jediné letošní premiéry v HdK možná někdo čekal víc.

Václav Noid Bárta s režisérem Gabrielem Barrem

Dasha a Kamil Střihavka

Fotografie z inscenace byly převzaty z oficiálních tiskových materiálů Hudebního divadla Karlín. Autorem fotografií z druhé premiéry je exkluzivně pro Musical.cz Tomáš Král.