Recenze brněnského nastudování slavného muzikálu “Chicago”

V pátek 25. března 2011 měla v Městském divadle Brno premiéru nová adaptace slavného muzikálu “Chicago“, který můžete znát již z předchozích uvedení v Praze, Plzni nebo Pardubicích, ale především ze slavné filmové podoby. My jsme se vydali na “Chicago” o den později na druhou premiéru a přinášíme Vám recenzi povedené inscenace s diskutabilním obsazením.

Americký muzikál “Chicago” autorů Freda Ebba, Bobba Fosse a Johna Kandera patří k nejhranějším a nejznámějším muzikálovým titulům u nás. Jako jeden z mála muzikálů se dotkl masovější části publika, především díky veleúspěšné filmové adaptaci Roba Marshalla, která posbírala šest Oscarů, včetně toho za nejlepší film. V nedávné době se “Chicago” uvádělo v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla, my jsme ho viděli ještě také ve Východočeském divadle v Pardubicích, kde muzikál skončil své uvádění v lednu letošního roku. Při příchodu na druhou premiéru nového brněnského nastudování jsme však nechali předchozí zážitky (včetně toho filmového) za dveřmi sálu. Pojďme se tedy podívat na zoubek Městskému divadlu Brno…

Hana Holišová, Dušan Vitázek

Začněme u díla samotného, které by měl znát každý fanoušek muzikálů, a filmová verze patří k “povinné výbavě”. Příběh o dvou vražedkyních satiricky poukazující na chabý soudní systém v Chicagu ve 20.-30. letech a fenomén “celebrit – vražedkyň”, vychází ze základu kabaretního divadla. V libretu Bobba Fosse a Freda Ebba se nejedná o ucelený příběh, ale o hudební čísla, která by klidně mohla stát samostatně v jakékoliv estrádě či jiném programu. Celistvost dílu dodávají činoherní pasáže a konferenciér, který jednotlivá čísla uvádí. Ačkoliv například filmová adaptace tuto postavu zcela vypustila a vsadila na výpravný styl, tak režisér Stanislav Moša dovedl tento kabaretní koncept až do extrémů. A nutno říci, že to celému muzikálu značně prospělo.

Poutavý je již úvod konferenciéra, který vítá ještě stále rozsvícený sál a přiťukává si slavnostně s diváky v první řadě (na naší repríze se šťastlivkyní stala “paní Alena”), čímž zahajuje celý kabaretní večer. Po zahájení prakticky nesleze z jeviště, neboť stále energicky dovádí u klavíru. Ani v průběhu představení se nezapomíná na komunikaci s diváky, resp. s “paní Alenou”. Diváci tento prvek přijali opravdu dobře a také se dobře bavili. Kabaretně pak působí i samotná čísla. Moša vsadil až na groteskní přehrávání, které podtrhuje satiričnost díla. Vrcholem představení je pak rozhodně samotná scéna soudu s Roxie Hartovou, která je pomocí zpětného přehrávání celého činu vyšperkovaná k dokonalosti, stejně tak i přehnanými gesty Billyho Flynna, které parodují excentrické vystupování právníků známé z filmů. Nemůžeme se ale zbavit dojmu, že určité prostříhání by dílu neuškodilo, spíše naopak. Především první půle představení se ke konci neskutečně vleče.

Konferenciér Karel Škarka

Hudební styl “Chicaga” je z předchozích řádků asi jasný. Kabaretní jazzová hudba, která skvěle navozuje atmosféru Chicaga minulého století. John Kander napsal krásné melodie, už první tři písně jsou ukázkovým příkladem geniality této nesmrtelné hudby. Úvodní jazzovka “All That Jazz/Když válí jazz” rozproudí krev v žilách, následující rafinovaná kabaretní píseň “Funny Honey/Mourek kocourek” s válející se Roxie na piánu skvěle ukazuje sílu kabaretu a konečně slavné “Cell Block Tango/Mordy – Tango” přiková do sedaček všechny milovníky krásných vražedkyň i skvělé hudby a choreografie. K povedeným hudebním momentům dále patří například mollové duety “My Own Best Friend/Nejlepší přítelkyně” nebo “Class/Dnes nikdo nemá styl“. Nebo za pozornost stojí rozvernější číslo “Razzle Dazle/Dáme fleka všem“. K českým textům Ivo T. Havlů nemáme co dodat, věrně kopírují originál. Vulgarita, komika a zároveň i vážnost zůstávají zachovány (a vyvážit tyto prvky není snadné) a ani napotřetí (překlad je u všech českých inscenací stejný) jsme neslyšeli žádné primitivní rýmy či jiné textařské kiksy.

Taneční choreografie jsou nedílnou součástí každého správného muzikálu a konec konců i kabaretního čísla. V Městském divadle Brno se o ně postaraly dámy Aneta Majerová a Hana Kratochvílová. Vytvořily skutečně nápaditá čísla plná energie a vášně. U některých písní však nějaký pohyb chyběl, především u úvodního songu Mámy Mortonové “When You’re Good To Mama/Ten, kdo táhne s mámou“. A bohužel se projevilo i kratší zkoušení díla, neboť sborové choreografie by chtěly více cviku, aby vypadaly více sborově.

"Cell Block Tango"

Velký kus atmosféry dotváří geniálně jednoduchá scéna Jaroslava Milfajta v efektním nasvícení Davida Kachlíře (vrcholem spojení těchto dvou prvků je “Cell Block Tango“). Na scéně je v jednotlivých celách po celou dobu umístěna živá kapela, která pod vedením dirigenta Ondřeje Tajovského odvádí vynikající práci. Na kostýmech podle návrhů Andrey Kučerové tentokrát divadlo ušetřilo. Vězenkyně jsou totiž oděny velice spoře, což pánové jistě ocení. Zvláštní je mužský oděv “Mámy” Mortonové a naprosto rušivým dojmem na nás působil klaunský kostým Amose Harta v druhé půli. V krátkosti se ještě zmíním o ozvučení, které bylo příliš tiché a někdy nebylo účinkujícím a sborům rozumět.

Když tedy shrneme inscenační složku brněnského nastudování, tak můžeme vytknout jen drobnosti. Skvělá režie Stanislava Moši, nápaditá choreografie, scénografie a svícení pracuje v jednom dobře sehraném celku, který podtrhuje nesmrtelnost samotného díla. Úskalím jsou však tentokrát výkony účinkujících, které ztroskotaly především na výběru. Typově se totiž někteří na své role vyloženě nehodí.

Svetlana Slováková

Velmu Kellyovou hrála Svetlana Slováková. Velma – Vražedkyně, vypočítavá mrcha, tvrdá žena, která si jde za svým a neváhá použít jakékoliv své zbraně, vulgarismy jí z úst padají samy. Ale není to přesný opak slečny Slovákové? Křehká pohádková Sněhurka nebo naivní mladá dívka Wendla hledající sama sebe, to jsou její předchozí role, které podle našeho názoru přesně definují její herecké zaměření. I přes veškerou snahu není její role uvěřitelná, vypadá jak kdyby se do “Chicaga” zamotala právě ze “Sněhurky”. Ačkoliv pěvecky i tanečně je vynikající, tak se špatně typově obsazenou rolí nic nenadělá a je to veliká škoda. Pozor by si měla dát na vyslovování sykavek a vůbec rychlé mluvení, možná to bylo tichým nazvučením, ale nebylo jí místy rozumět.

Podobný dojem zprvu budila i její kolegyně Roxie Hartová v podání Ivany Skálové, která však v průběhu představení dokázala excelentním hereckým výkonem, že do role patří. Oproti Slovákové ale více pokulhávala ve zpěvu, měl by být výraznější, Roxie je sice taková zakřiknutá šedá myška, ale ne celé představení a v jistých písních by se hodilo to pořádně rozjet. Tanečně byla skvělá, nejvíce ale oslnila herectvím. Její kreace při přehrávaných pasážích byly velice komické, například její “mazlení se” s novinovým článkem nebo výstup u soudu. V některých scénách ale stále vypadá příliš mile, prostě stále tam nějak nesedí ten “typ”, jen to Skálová dokáže nějakým nepopsatelným způsobem zamaskovat.

Dušan Vitázek a Ivana Skálová

Lehce jsme se obávali Billyho Flynna v podání Dušana Vitázka, protože jsme si ho moc dobře nedovedli představit. Ale Vitázek byl nakonec hvězdou večera! Excelentní pěvecký a herecký výkon, který opět gradoval u soudu v druhé půli. Tam předvedl skutečný herecký koncert a nezdráhal bych se ho za tento výkon nominovat i na Thálie, alespoň do širšího výběru.

Lukáš Vlček jako Amos Hart zapůsobil především hereckým výkonem, pěvecky mu jeho sólovka “Pan Celofán” nesedla a nebylo mu příliš rozumět. Místy by se to dalo pojmenovat až “huhláním”. Je takový typický adept na roli, která nenadchne ani neurazí. Není to vlastně účel této role? Markéta Sedláčková dopadla v roli Mámy Mortonové stejně jako Velma Svetlana Slováková. Absolutně se na přísnou úplatnou bachařku nehodila, kostým jí neslušel, stejně jako její rádoby drsné vystupování. Viděli jsme Sedláčkovou v jiných rolích a o jejím talentu nemáme pochyby, ale tato role pro ní typově zkrátka není.

Markéta Sedláčková

Konferenciér Karla Škarky pobavil. A to byl hlavní účel role, takže absolutně bez výtek. V rolích vražedkyň se představily Hana Holišová, Eva Jedličková, Veronika Kloubková, Andrea Březinová, Tereza Martinková a Gabriela Karmazínová. Bulvární novinářku Mary Sunshinovou ztvránila Martina Severová. Těmto dámám také nemáme co vytknout, na svém prostoru byly skvělé, zázraky se od nich nečekaly a ani se nestaly. Pozornost na sebe v malých rolích strhl vynikající Aleš Slanina, který oslnil jako Fred Casely u soudu (ano, soud je skutečně skvělá a divácky vděčná scéna) i jako zoufalý advokát Maďarky Hunyakové. Naprosto skvělý příklad velkého herce, který z malé role udělá nezapomenutelný zážitek! Posledním jménem je Radek Novotný, který vystoupil v několika menších rolích a upřímně si teď na něj ani nevzpomeneme. Ani negativně, ani pozitivně.

Herecký tým tedy v “Chicagu” je profesionální, ale typově pokulhává, bohužel v celkem zásadních rolích. Vzniká tak zvláštní výsledek. Skvělý muzikál, skvělá inscenace, skvělý Vitázek a Slanina, skvělé snaživé herectví Skálové, ale “Chicago” nestrhlo a nezanechalo žádný bombastický zážitek, přesto potenciál má obrovský. Inscenaci hodnotíme určitě kladně a můžeme ji s klidným svědomím doporučit, ale divadlo by si mělo dávat více pozor při vybírání titulů, především zda má na hlavní role skutečně vhodné herce. Na nich totiž záleží nejvíce… 70%

Ivana Skálová a Aleš Slanina

Dušan Vitázek a Lukáš Vlček

"Chicago" si v Brně hraje se světly...

Svetlana Slováková

Dušan Vitázek

Autory fotografií jsou Jef a Tino Kratochvilové a jsou převzaty z oficiálních webových stránek Městského divadlo Brno.