Ján Ďurovčík: „Na své inscenace nechodím, zabilo by mě to…“

Režiséra a choreografa Jána Ďurovčíka asi není třeba našim čtenářům představovat. Po prvních představeních jeho nového muzikálu „Osmý světadíl“ jsme se s ním sešli a udělali velký rozhovor, který se samozřejmě točil především kolem „Světadílu“ (o kterém se dozvíte spoustu zajímavého), ale také jsme hovořili o jeho předchozích projektech v Praze („Robin Hood„, „Pomáda„) i Liberci („Donaha!“ a další), o jeho názoru na českou, slovenskou a zahraniční muzikálovou scénu, o jeho vztahu k tanci a také Vás pozve na své taneční představení Carmen. Věříme, že se Vám tento vyčerpávající rozhovor bude líbit…

Režisér Jan Ďurovčík

Jako režisér jste naposledy viděl Osmý světadíl na první neveřejné generálce, jaké jste měl za režisérským pultem dojmy?

Největší dojem ve mně zanechal konec prvního dějství, to bylo něco neuvěřitelného. Ale celkově, dítě se narodilo, měli jsme ještě na začátku problémy s rytmem inscenace, hudebními podklady, nervozitou herců, ale pak se to usadilo. Hlavně jsem měl neskutečné ohlasy od lidí, jednak v sále a také mi z divadla přeposílali emaily, které děkovaly za vynikající představení. Ale byl to první divák a ještě jsme si s tím do premiéry pohráli…

Hitmuzikál je v současnosti fenoménem muzikálové scény, kde jste se poprvé s tímto žánrem setkal a čím Vás uchvátil?

Poprvé v životě jsem se s hitmuzikálem setkal v Londýně, a to s originální divadelní verzí Saturday Night Fever, kterou dodnes považuji za jednu z nejlepších londýnských inscenací. To bylo něco neskutečného, po všech stránkách, herecké, pěvecké i taneční. Ihned jsem věděl, že bych chtěl udělat podobný hitmuzikál, a ihned mě napadla skupina Elán a její písně. Poté jsem se ještě setkal s hitmuzikály ve formě, která mi říkala „takto ne“, a to byla Mamma Mia (její divadelní verze) nebo i We Will Rock You. U toho jsem ale měl možnost vidět jeho rakouskou verzi, která byla o 100% lepší než londýnská.

Ale pro mě nejlepším hitmuzikálem, i když to asi není nejvhodnější příklad, je film Moulin Rouge. Takto si přesně představuji, jak lze známým písním přidat úplně nový rozměr. Když si poslechnete „Roxanne“ od The Police a pak filmovou verzi, tak je to kompletně něco jiného, ale přitom stále to stejné. Tímto filmem jsem právě přesvědčil Elány, kteří si nechtěli nechat zničit písně muzikálem typu Mamma Mia. Ale poté jsem jim dal DVD „Moulin Rouge“ a řekli mi, že když to bude takové, tak ano.

Zmínil jste, že Vás jako první napadli Eláni? Proč právě oni, máte k nim nějaký osobní vztah?

To je tak, když chcete vytvářet hitmuzikál a vaše ambice nejsou vytvořit písničkál a nejde Vám jen o to, aby lidé zpívali, tancovali a bavili se, tak vás okamžitě napadne, že potřebujete hudbu, která má hloubku, která právě vytváří ten příběh. Ty písně musí být jakýmsi odkazem.

A to jsou právě Eláni – kvalitou hudby, melodičností, texty. Jejich písně jsou hymnusy lásky, neštěstí, zklamání, ale i radosti. A také není jejich hudba jednotvárná, když si například vezmete „Kaskadér“ a „Královna bielych tenisek“, to jsou naprosto odlišné písně. Čili já jsem ani moc nerozmýšlel a hned mě napadli právě Eláni, dokonce jsem hned věděl i název „Osmý světadíl“.

Vy jste také jedním z autorů libreta Osmého světadílu. Jak se píše hitmuzikál? Je náročné vložit již napsané písně do nového celku?

Písně se do libreta vkládaly velice jednoduše, protože vás v případě Elánů napadají samy. Začíná to právě tím nápadem, já jsem například od začátku věděl, že hlavní hrdina musí udělat „něco“, aby získal peníze. Potom se díváte na televizní zprávy a vidíte reportáž o balkánských mafiánech, kteří sází na jízdu chudáků v protisměru na dálnici. A hned mě napadla píseň „Kaskadér“ a už to bylo!

Toto je druhý muzikál, který jsem napsal společně s výborným dramatikem Peterem Pavlacem, se kterým máme systém, že já nejdříve napíši základní scénosled a Peter k tomu napíše texty a já mu je dramaturguji. A poté to funguje opačně, on chodí na zkoušky a dramaturgicky dohlíží na inscenaci.

Osmý světadíl se odehrává v současnosti, stejně jako většina Vašich muzikálů, zatímco český trend je spíše inscenovat velká historická témata. Čím je pro Vás právě současnost lákavá?

Já jsem si ve své tvorbě prošel obdobím, kdy jsem dělal historické inscenace, například Rasputina nebo Marii Stuartovnu. Ale především vyznávám „genius loci“, čili se vždy ohlížím na to, pro kterou scénu tvořím dané představení. Já si myslím, že do Divadla Kalich se velkovýpravné věci nedají implantovat, proto jsem zvolil téma ze současnosti. A také mám pocit, že v současných dílech chybí velká témata. Lidé je nacházejí pouze v historických dílech, ale i dnes dokážou lidé pro lásku umírat. I v tomto světě jsou lidé schopni velkých citů, obětí i emocí.

Fotografie z "Osmého světadílu"

V Osmém světadílu hodně kombinujete komedii i dramatické scény, v čem se jako režisér více realizujete, co je pro vás přednější?

Já si právě myslím, že se to nedá oddělit. Mám rád takový ten anglosaský pohled na scénář a díla, kdy se v jedné minutě smějete a v druhé pláčete.

To se ve Světadílu povedlo, zvláště na konci první půle, když se dozvíme, že Kubíček umírá…

Ano, ale právě proto si musíte nejdříve toho Kubíčka oblíbit. Představíte ho jako klučinu, který si hraje se svojí sestrou, baví se… A potom můžete vytvářet ty emoce. V divadle platí, že aby byla černá, musí být nejdřív ta bílá. To je základ. Nemůžu vám tedy říct, co mám radši, obojí je pro mě stejně důležité.

Při různých příležitostech jste si velice pochvaloval herecké obsazení…

Ano, na Světadílu se sešlo skutečně mnoho talentovaných lidí, na které jsem po prvních představeních ještě více hrdý. Velice dobře se mi s nimi pracovalo lidsky i profesionálně. Jsem rád, že vyšlo to, co jsem si v daných rolích vytyčil. Nela samozřejmě splnila moje očekávání, Míša udělala obrovský pokrok a Katka je také dobrá. Z kluků jsem vlastně nikoho neznal, ale všichni Tomášové přesvědčili, že na to mají, že jsme se v nich na konkurzu nemýlili.

Měl jsem tam ale dvě jistoty, a to v roli Erika. U Zbyňka i Honzy jsem věděl, že to profesionálně zvládnou, ale těšil jsem se na to, že Honzu posadím do úplně jiné polohy, než ho všichni znají. A on toho slizkého hajzla zahrál výborně! Velice dobrý tam je také tanečně, tento styl mu opravdu sedí.

Vynikající jsou také kluci z company, což vlastně není company. My jsme jim dali i jména, protože prakticky neslezou z jeviště. Hrají čtyři různé polohy, tančí, zpívají, hrají… Peter Veslár, Petr Novotný a další, to jsou lidi, bez kterých by to nešlo. Kdyby oni nebyli tak kvalitní, tak by se to vůbec nedalo dělat.

Vsadil jsem tedy na pár jistot, věřil jsem novým tvářím a ve výsledku jsem byl velice spokojený.

Když se zaměříme na scénografii Osmého světadílu, tak hodně pracujete s abstraktními kulisami a světlem, pracuje se Vám lépe právě s takovým druhem scény nebo máte raději výpravné kusy?

Opět „genius loci“, všechno je dané tématem a prostorem. V divadle Kalich nemáte tahy ani boční jeviště, čili uvažovat o tom, že vytvoříte konkrétní scénu, je nemyslitelné. Samozřejmě, kdybych Světadíl vytvářel ve velkém divadle, tak mi přijede z provaziště krásný dětský pokojíček, ale tady to musíte vytvářet jinak. Zároveň to ale musí být na pohled zajímavé. O to se postaral scénograf Martin Černý, který je skvělý.

Teď se přesouváte na Slovensko a budete celý muzikál nastudovávat znovu, chystáte nějaké změny, poučily Vás nějak zkoušky v Divadle Kalich?

Ne že bych se poučil, ale budou tam malilinkaté změny v závislosti na hercích. Mám tam několik speciálních lidí, od kterých čekám jiný druh herectví, například v roli otce nebo kluci z company. Také budeme předělávat některé fóry psané pro českého diváka. Ale jinak velké změny nebudou, už jen proto, že bych rád realizoval občasné hostování mezi Českou a Slovenskou republikou.

S premiérou také vychází kritiky, jak je vnímáte? Čtete si je a reagujete na ně nějak? Potěší vás pozitivní kritika nebo vám to je tak říkajíc jedno?

Já kritiky nemám rád, mám z nich strach a radši si je ani nečtu, a to ani u vás. Jedno mi to rozhodně není, bolí mě to… Mě tedy nebolí záporná kritika, pokud cítím, že je oprávněná, což se mi stává většinou u vašich článků na jiné inscenace. Tam by mě to nezabolelo, protože to je rozbor fundovaných lidí a dozvíte se, co konkrétně je špatně a co je dobře. Ne jen výkřiky typu „je to naprosto strašné“, které běžně čtu jinde.

Ale kritika se mě hrozně dotýká, proto se raději jen ptám ostatních, co o tom kde napsali a zda má vůbec cenu se tím zaobírat. A také mě potom bolí komentáře lidí, to je ale kapitola sama o sobě.

Fotografie z "Robina Hooda"

Zavzpomínejme teď na muzikál Robin Hood, v čem pro Vás byla práce odlišná od Světadílu?

Odlišná byla hlavně v tom, že se člověk musí naladit na styl autorů. Tady jsem byl autorem sám, takže to bylo bez potíží. Ale velký čas zabere právě sladění s autory, kterými u Robina Hooda byli Gábina a Ondra. Bylo to však bezproblémové, protože jsou to velice inteligentní a vnímaví lidé. Ale to sladění je alfou a omegou. Ale zbytek práce byl téměř totožný.

Jak vás těší úspěch muzikálu, byl jste se někdy za uplynulý rok na Robina podívat?

Mě samozřejmě úspěch těší a podívat jsem se nebyl, nikdy totiž nechodím na své inscenace. Jak mi vezmou mikrofon a možnost něco měnit, tak nechodím. Jedině když jsem někde jinde uváděl hostování svých inscenací, například v amfiteátru nebo natáčení pro televizi. Ale jinak ne, protože by mě to zabilo. Jednou jsem to zkusil a po 15 minutách jsem musel odejít. Ono to totiž nikdy není takové, jaké si to pamatujete.

Robinovi předcházela castingová show Cesta ke slávě, jak na ni vzpomínáte a jak jste si užíval roli porotce, který vybírá nové muzikálové hvězdy?

Pro mě osobně splnila účel a našel jsem tam několik lidí, se kterými můžu dále pro muzikál počítat a pokládám je za ty, kteří by v nich měli hrát. A když se ohlédnu za hotovými inscenacemi, tak jsem se v nich nemýlil.

Vraťme se ještě více do historie, jak vzpomínáte na muzikál Pomáda v GoJa Music Hall, který jste režíroval?

Na Pomádu vzpomínám rozpačitě a krásně zároveň. Jednak to bylo neskutečně krásné období, ale byly tam nějaké produkční problémy. My jsme měli nastudovaný celý muzikál a polovinu obsazení tvořili Slováci, kteří kvůli mně přijeli do Prahy, a najednou inscenace nebyla a oni zůstali v podstatě na ulici. Dneska už jsou to osobnosti, Zuzka Norisová, Vanda Konečná, Míša Badinková nebo Juraj Bernáth. Nakonec se ale premiéra uskutečnila a mělo to vynikající ohlasy.

Fotografie z muzikálu "Donaha!" v Liberci

Znají Vás také v Liberci, kde jste režíroval muzikál Donaha…

Tam jsem režíroval dokonce tři muzikály! Na skle malované, Donaha a Pokrevní bratry. Liberec byla velice zvláštní etapa, bylo to zrovna v období, kdy jsem pracoval pro Tokyo Metropolitan City Ballet, a vysloveně mě uhnal tehdejší šéf činohry, pan Pyško. Tolik mi volal a já ho tolik odmítal, dokonce mě jednou dohonil na dálnici z Prahy. Ale potom mi řekl, že by rád udělal Na skle malované. A já to strašně chtěl dělat, a tak jsem souhlasil.

Já jsem tam našel uměleckou oázu. Neotravují vás žádní novináři, nemáte žádné tiskovky, prostě máte klid na to divadlo. Liberec má krásné malé divadlo se vším, co k němu patří. Mají skvělý činoherní soubor a výborné hudební nastudování. Já nedám na Liberec dopustit, bylo to moc pěkné období.

Jak jste se vlastně dostal k režírování muzikálů?

Já jsem se k režii dostal v podstatě tak jako k choreografii. Jako dítě jsem tancoval a choreograf mi řekl „doprava“ a já jednoduše cítil, že bych v tu chvíli šel doleva. To bylo ve 13 letech. Když mi bylo 14 let, tak jsem sestavil své první taneční představení a v 15 svůj první celovečerní program. To samé v režii, když jsem byl přizván k muzikálu jako choreograf, tak jsem cítil potřebu dělat věci celkově jinak.

Hodně jezdíte na muzikály do zahraničí, inspirujete se světovou scénou?

Vy se moc inspirovat nemůžete, protože celý West End a Broadway jsou postaveny tak, že vy to nikdy nemůžete u nás udělat, už jen scéna a kulisy jsou tak drahé, že to prostě nejde. Chodím, protože mě to baví a rád vidím kvalitní díla. Málokdo ale věří, že stejně jako u nás, tak i v zahraničí se vytvoří mnoho nepovedených titulů, ale u nás se mluví jen o těch povedených. Viděl jsem mnoho špatných zahraničních inscenací, srovnatelné s českými i slovenskými propadáky. Ale inspirace jako taková ze zahraničí nepřichází.

Co se vám vybaví, když se řekne „česká muzikálová scéna“ a jak ji porovnáte s tou slovenskou?

(smích) Já si myslím, že tento pojem neexistuje. Stejně tak jako neexistuje slovenská muzikálová scéna. Co ale mohu říci je fakt, že česká i slovenská scéna má jiný vkus zpěvu. Jako příklad uvedu, že u nás na Slovensku je alfou-omegou, hlavním měřítkem pro poznání kvality, píseň „Listen“ z Dreamgirls, ale lidé v Česku ani tu písničku neznají. Tady je metou „Most přes minulost“ nebo „Jsi můj pán“. Je to jiný úplně něco jiného, dva zcela rozdílné světy muzikálového zpívání.

Čechách stále vede pěvecká linka, v muzikálech účinkují hlavně populární zpěváci, takže jsou písně většinou velice slušně odzpívané. Na Slovensku se zase více hraje, protože muzikály často uvádějí činoherní divadla a zpěváci v nich pouze hostují. Která cesta je lepší nevím, ale pojmy „česká“ nebo „slovenská muzikálová scéna“ bych nedefinoval.

A ještě jedna věc mě na Praze šokuje, a to spjatost fanoušků s divadly. To na Slovensku neexistuje. Tady funguje „mám rád Kalich“, „mám rád Broadway“ a podobně. To je blbost, podle mě může být kvalitní inscenace stejně tak v Kalichu i na Broadwayi. Nikdo nemá patent na pravdu, ani já, ani nikdo jiný. Každý můžeme vytvořit dobré, ale i špatné dílo, bez ohledu na to, kde se vytvořilo. To mě tady opravdu udivuje…

Již jsme několikrát zmínili, že jste na Slovensku i ve světě známý spíše jako choreograf a režisér tanečních přestavení. V čem je práce na nich odlišná od muzikálů? Kde se lépe realizujete?

To je docela těžké říci, já rád dělám tzv. „totální divadlo“. Muzikál je spíše žánr pro masy, ale to co dělám se Slovenským divadlem tance, to jsou úplně jiné inscenace se svou vlastní poetikou. To je asi to nejsilnější, co dokážu dát ze svého srdce ven divákům. Nezvládl bych to však bez těch vynikajících lidí v souboru…

Ján Ďurovčík

V říjnu již podruhé bude v Divadle Kalich hostovat představení Slovenského divadla tance Carmen, na co můžete naše čtenáře nalákat?

Na totální divadlo, které jde na hranu divadelního herectví a tancování a mělo by poškádlit úplný kraj lidských emocí. A zároveň také na výborné tanečníky, především představitele Carmen a Josého, kteří jsou naprosto famózní.

Blížíme se ke konci rozhovoru, prozraďte nám, zda chystáte další muzikál pro divadlo Kalich nebo zda byste kývnul na spolupráci, kdybyste byl divadlem dále osloven.

Už jsem byl osloven na další titul a řešíme to. Nevím, jestli to můžu prozradit, takže se nechte překvapit. Chystám i další projekty na Slovenku a v podstatě mám program na další čtyři roky…

Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně štěstí v další činnosti!
Pavel Košatka

fotografie – archiv Musical.cz, Richard Kocourek a Petr Marek