Michal Horáček: Den co den dojde na zázrak

Představovat podrobněji čtenářům Musical.cz tak všeobecně známou osobnost, jakou je Michal Horáček, by nejspíš bylo nošením dříví do lesa. Vždyť jen výčet přívlastků, které lze k jeho jménu doplnit, tvoří dnes dlouhou a možná ještě nekončící řadu. Za všechny jmenujme alespoň: textař, básník, novinář nebo spisovatel.

Michal Horáček na první schůzce tvůrčího týmu "Kudykamu"

Jeho životní příběh vypráví o cestě hazardního hráče k úspěšnému podnikateli, milovníku umění i českého jazyka. O cestě, která vedla k respektu odborné kritiky, ale i uznání posluchačů, čtenářů, diváků. Nedávno ukončené studium antropologie na Karlově Univerzitě je jen dalším dokladem neuvěřitelného záběru i vitality, kterých je ve svých devětapadesáti letech schopen Dr. Michal Horáček.

Zatím největším jeho realizovaným projektem je „Kudykam“ – dílo postavené na dvoutisících devíti verších, které Michala Horáčka přivedly k vytvoření nového slova lyrikál, aby tak jasně vyjádřil odlišnost tohoto uměleckého útvaru od muzikálu.  A protože se 19. listopadu uskutečnilo (pravděpodobně) poslední představení „Kudykama“ na půdě brněnského Janáčkova divadla, bude dnešní „téma dne“ netradiční procházkou kudykamovskou historií.

Děj představení je vlastně duchovním putováním hlavní postavy Martina, který se rozhodne opustit životní jistotu kdesi v „pátém suterénu“ „Penziónu Svět“, aby se s  touhou uniknout ze své přízemnosti vydal kamsi vzhůru za poznáním sebe sama. Průvodcem i pomocníkem je mu postava Kudykama – bytost vysněná a jakési jeho „druhé já“.

Originální písně, které se staly doslova hudební lahůdkou, zhudebnil dlouholetý spolupracovník Michala Horáčka Petr Hapka. Nesmíme samozřejmě zapomenout ani na autora aranžmá Ondřeje Brzobohatého, scénografku a kostýmní výtvarnici Michaelu Hořejší, choreografa Pavla Strouhala a režiséra Dodo Gombára. V hlavních rolích se vystřídali Vojtěch Dyk, Karel Dobrý a Csongor Kassai, v rolích Martina pak Ondřej Ruml, Jan Maxián, Marek Holý. Martinu představovaly Lucia Šoralová, Jana Stryková, Petra Hřebíčková nebo Hana Holišová.

Oficiální premiéru měl „Kudykam“ 22. října 2009 ve Státní opeře Praha a prvotní přijetí ze strany kritiky i diváků bylo rozporuplné. Zatímco jedni „Kudykam“ od začátku zavrhovali pro jeho údajnou nesrozumitelnost, filosofické myšlenky nebo délku představení, druzí mu naopak bezmezně propadli. Během svého uvádění na prknech Státní opery si „Kudykam“ získával čím dál tím více nadšených obdivovatelů, pro něž se stal doslova srdeční záležitostí, výjimkou proto nebylo ani třicetinásobné zhlédnutí lyrikálu.

Ačkoliv jednotlivé reprízy neustále vyprodávaly hlediště Státní opery Praha, muselo být uvádění „Kudykama“ z důvodu jiného dramaturgického plánu divadla nakonec ukončeno. Ještě předtím však došlo k televiznímu záznamu, který byl později uveden na obrazovkách ČT a nedávno vyšel na dlouho očekávaném DVD.

Když se 16. 1. 2011 tvůrci i účinkující loučili s představením slavnostní derniérou, mnozí z nich tento dojemný akt zároveň s diváky oplakali… Naposledy se „Kudykam“ v červnu a listopadu vydal jako host na scénu Janáčkova divadla v Brně, aby zde s obrovským úspěchem  a konečným počtem 84 odehraných představení se 71.798 diváky ukončil 19. listopadu svoji pouť „penziónem Svět“.

ROZHOVOR S MICHALEM HORÁČKEM

Dobrý den, pane Horáčku, předem vám chci poděkovat, že jste si našel čas na náš rozhovor a začnu rovnou na aktuální téma: Jaké bylo přijetí na půdě brněnského Janáčkova divadla a co se vám honilo hlavou  s vědomím toho, že je to opravdu naposledy?

Obecenstvo bylo stejně vstřícné a vnímavé jako během těch nezapomenutelných představení, kdy jsme “Kudykama” uvedli v moravské metropoli poprvé. K úspěchu určitě přispěl i samotný prostor divadla, nesrovnatelně technicky vybavenější nežli Státní opera v Praze. Vzhledem k tomu, že tři listopadoví Kudykamové byli jistým bonusem, nostalgii jsem nepociťoval – takové emoce se mě zmocňovaly spíš při derniéře ve Státní opeře Praha, kde se “Kudykam” v říjnu 2009 narodil.

Ondřej Brzobohatý a Michal Horáček představují scénu "Kudykamu"

Do Brna musely být převezeny i součásti scény představení, tedy i čtyři kusy obrovské polystyrénové hlavy a jednotlivé kóje – prostory „Penziónu Svět“. Jaký osud teď čeká tyto dekorace? Mohou být  někde uskladněny pro případné nové využití, nebo budou nemilosrdně zničeny, protože pro ně nebudou skladovací prostory?

Zatím to zvažuji a průběžně platím sklad. Nechce se mi to zničit, a tím “Kudykama” i emocionálně ukončit. Třeba přijde den, kdy se všechny ty kostýmy a dekorace budou ještě hodit. A třeba mi dřív dojdou peníze na ten sklad. Kdo ví?

Vraťme se ale na začátek vzniku „Kudykama“. Kdy vás poprvé přepadla myšlenka vytvořit pro dnešní dobu tak netypické veršované dílo, v němž budou použity léty prověřené úspěšné písně dua Hapka – Horáček a zároveň zbrusu nové písně a recitační texty pro mluvené slovo?

Těžko říct, jestli to bylo v pátek nebo v úterý… ta myšlenka zrála postupně. Po léta jsem cítil touhu setkat se u svých písní s živým publikem a vystavit se jeho soudu.

Nedá mi to se nezeptat – v díle Jana Amose Komenského „Labyrint světa a ráj srdce“ je postava Všudybuda, který hlavního hrdinu také provází v cestě za poznáním. Inspiroval jste se jeho putováním?

Ne. “Labyrint světa” jsem nikdy nečetl.

V lyrikálu “Kudykam” zazní v mluvené nebo zpívané formě i několik villonských balad – tedy básní postavených na přísných pravidlech, jejichž forma je pro autora velmi obtížná. Jak jste se vlastně k villonským baladám dostal  a proč právě ony a “Kudykam”?

S formou villonské balady mě seznámila moje maminka, někdy v roce 1964. Přinesla mi útlou sbírku Vítězslava Nezvala, která nesla název „52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida“. Ačkoli jsem tehdy četl spíš “Tarzana”, úplně mě uhranula autorova schopnost použít pro celou báseň jen tři rýmové koncovky a nadto splnit spoustu dalších formálních nároků – očividně to byl žánr, který odhalí schopnosti autora a konečně i schopnosti jazyka, v němž se taková balada píše. Od té chvíle jsem vždycky tajně toužil po tom, abych v tomto žánru uměl taky psát – a nejen jako zručný řemeslník, ale i jako básník, jehož báseň ve čtenáři nebo posluchači nebudí dojem, že musel překonávat překážky. No a po nějakých čtyřiceti letech jsem se k tomu odhodlal. “Kudykam” nabídl vhodnou příležitost to vyzkoušet.

Francois Villon byl básník žijící občas na hraně zákona. Trochu mi to připomíná vaše „hráčské“ období v mladém věku. Řekla bych, že ač vás dělí šest století, máte spolu něco společného. A jestliže vedle sebe postavím jeho „Baladu o drobnostech“ s Vaší „Ten chlápek je mi neznámý“, neubráním se  tomu nevidět souvislosti.

To si netroufám posuzovat.

Teď ale zpátky ke „Kudykamu“. V lyrikálu vystupuje řada bizardních postaviček, za všechny jmenujme ty nejoblíbenější – Šumichrásty. Inspirací pro takový název vám prý byla tzv. myš šumichrástí žijící v jižní Americe (lat. Nyctomys sumichrasti). Ale kde se vzala ta myšlenka, že Kudykamovu družinu vytvoří čtyři postavy – napůl lidé, napůl ptáci, chvíli hodní, jindy darebáci?

Říkal jsem si, že Kudykam by nejspíš potřeboval občas asistenci, vždyť i na tak nadanou osobu je té práce až příliš. A jestliže je ztělesněnou lidskou touhou, která je věčná, měl by mít i „věčné“ pomocníky.

Ondřej Brzobohatý, Michal Horáček a Ondřej Ruml

Jak vlastně došlo k výběru tak rozdílných představitelů hlavní role Kudykama, kterého zcela neporovnatelně, přitom více než úspěšně představovali Vojtěch Dyk, Karel Dobrý a Csongor Kassai? A co vás na jednotlivých Kudykamech zaujalo?

Vojtu Dyka jsem viděl na jeho absolventském představení na pražské DAMU. Nebyl tehdy příliš známý, nicméně to, že je jedinečným talentem, mi bylo zřejmé hned. Csongora Kassaie doporučil režisér Gombár, na castinzích exceloval a nebylo co řešit. Na Karla Dobrého mě upozornila Michaela Hořejší, šli jsme se podívat na “Kabaret Ivan Blatný”, kde hrál hlavní roli. Byl to tak fantastický výkon, že jsem mu roli hned nabídl. Dost dlouho si to rozmýšlel a pak ještě rozhodnutí několikrát změnil, ale nakonec to vyšlo a mě to moc těší. Kdyby nebyl Karel Dobrý, uvažoval jsem i o Szidi Tobias a Dodo Gombár doporučoval slovenskou hvězdu Robo Roba.

Třináctého ledna letošního roku dostal příležitost – možná poprvé a naposledy – ztvárnit postavu Kudykama, do té doby vynikající představitel  Štamgasta,  Jan Sklenář. Co vás vedlo k rozhodnutí dát mu tuto jedinečnou šanci, které se zhostil naprosto excelentně?

Právě to, že je to skvostný herec. V Hradci Králové má několik památných rolí a nadto výtečně zpívá.

Představení „Kudykam“ si mnozí diváci doslova zamilovali. Jejich nadšené reakce se znovu a znovu objevují na internetových stránkách, stejně jako rozhořčení z jeho ukončení.  Myslíte si, že by opakované nasazení „Kudykama“ na prkna Státní opery bylo časem, řekněme v horizontu tří let, ještě reálné?

To opravdu nevím. Spíš ne, protože po tak dlouhé době by se všichni museli své role znovu naučit, což by potřebovalo zkoušky, a tedy i peníze a čas… Je ovšem pravda, že “Kudykam” se hrál ve dvou největších divadelních domech České republiky a vesměs byl, navzdory extrémně drahým vstupenkám, vyprodaný. Mimochodem: měl vyšší návštěvnost než divadla na newyorské Broadwayi, která loni dosáhla 81%. Takový projekt není snadné opustit, už kvůli těm divákům.

Lyrikál „Kudykam“ je prostorově náročným dílem – nejen na scénografické prvky, velikost jeviště nebo umístění živého orchestru. Jestliže jeho uvedení nebude ve stávající podobě na „domácí půdě“ už možné, je nějaká šance v budoucnu ještě pokračovat na půdě Janáčkova divadla v Brně?

Spíše ne. Každé představení je nesmírně nákladné. Krom toho – když jsme začínali, byla DPH 5%. Pak krátce 9% a hned nato 10%. Od ledna to bude nejméně 17,5% a premiér už otevřeně řekl, že spíš 19%… Běžná divadla, jako příspěvkové organizace, tuto daň neodvádějí, ale my musíme. Cenu už tak drahých vstupenek to prodražuje nad únosnou míru. A jsou i další nepříznivé okolnosti – například ta, že stěhování tolika desítek lidí do Brna, jejich ubytování a další náklady s tím spojené jsou ekonomicky neúnosné. To by pak musely vstupenky stát 1.500 korun… Jediným řešením by byl nějaký velkorysý sponzor, jenž by aspoň částečně zastoupil daňového poplatníka, který sponzoruje běžná divadla prostřednictvím dotací od státu či obcí.

Michal Horáček podepisuje svou knihu "Kudykam"

Uvažoval jste někdy o tom, že byste netrvali na stávající podobě scény i použití živého orchestru a v zájmu další existence nastudovali „Kudykam“ v komornější verzi? Já vím, tvůrce by neměl slevovat ze svých uměleckých cílů, ale co když to je jediný způsob, jak divákům vrátit „Kudykama“, v němž  milují především příběh, verše a hudbu a nebazírují na velké ploše jeviště nebo počtu lidí v orchestru.

Já ale komornějšího “Kudykama” dělat nechci, nebyl tak koncipován. Velice komorní zato bude “Český kalendář”. Přestože i ten bude divácky nadmíru atraktivní – vystoupí v něm řada šanzoniérů a opět živý orchestr –  dá se to ekonomicky zvládnout bez toho, aby si vstupenky museli diváci dávat k Vánocům nebo jako odměnu za promoci.

Nedávno jste ve Zlíně zahájili i koncertní verzi “Kudykama”, která však musela být po pár návštěvách českých měst zastavena díky problémům ze strany pořádající agentury. Rýsuje se v tuto chvíli možnost, že se např. během několika týdnů dočkáme náhradního řešení?

Nějaké řešení se nejspíš najde, ale nechci o tom mluvit předčasně.

Vraťme se ještě k villonským baladám – od té první „Tante cose da vedere“  jste napsal řadu dalších a některé z nich, pojící se k ročním obdobím, se staly součástí už zmiňovaného “Českého kalendáře”, kde jste umožnil začínajícím autorům zhudebnit vaše verše.  Jednotlivé etapy jsou s velkým zájmem sledovány vašimi fanoušky, prozraďte nám – kdy se můžeme těšit na první koncerty, na kdy je plánováno dokončení CD a kolik písní na něm bude?

První představení “Českého kalendáře” je v neděli 22. ledna 2012 ve Švandově divadle. Divák se tam bude moci vypravit po celý rok – každou třetí neděli v měsíci. Některé písně budou v každém programu, některé pouze v některém. Chtěl bych tam postupně vyzkoušet nejméně 35 zhudebněných  balad a pozvat mnoho hostů. I z Kudykama, samozřejmě: Karla Dobrého, Vojtu Dyka… Stálými účastníky budou František Segrado, Petra Hřebíčková, Lucia Šoralová a Ondřej Ruml, všichni také známí z kudykamovského účinkování. Je třeba ovšem počkat i na to, jak bude pásmo koncipovat a také průběžně měnit pan režisér Gombár.

Kniha vyjde počátkem května, album nejspíš v půlce října 2012.

Pane Horáčku, jste zralý, úspěšný muž, přesto – je něco, po čem ještě profesně toužíte? Nemyslím teď dokončení projektu “Český kalendář” nebo vrácení „Kudykama“ na divadelní prkna, ale spíš něco, co vám v tom „Penziónu Svět“ ještě uniká a vy byste si přesto přál to umělecky nebo jinak polapit.

Velmi bych si přál, aby moje dizertační práce byla přeložena do angličtiny a vyšla v nějakém prestižním nakladatelství, které se věnuje sociologii a sociální antropologii na světové úrovni. Ale to se týká mé vědecké činnosti.

Petr Hapka a Michal Horáček

Poslední otázku zakončím symbolicky závěrečnou písní lyrikálu, kde se zpívá:

Naštěstí jedno jisté zbývá:
Den co den dojde na zázrak.
A na ten můžeš spolehnout se,
jak na vzduch spoléhá se pták.

Věříte na zázrak? Já se přiznám, že v případě navrácení „Kudykama“ na divadelní prkna ano…

Samozřejmě že věřím na zázrak. Jen pro tu víru může člověk vůbec žít.

Pane Horáčku, ještě jednou mnohokrát děkuji za rozhovor a přeji vám hodně zdraví i dalších tvůrčích nápadů.

Foto – Petr Marek a archiv Musical.cz