Michaela Doubravová: “Světadíl je moje nejsrdečnější záležitost”

Nový muzikálový objev, výrazný talent, nadějná herečka a zpěvačka – takové přívlastky se teď objevují u jména sympatické posily pražského divadla Kalich – Michaely Doubravové. Divákům, kteří v roce 2010 sledovali na TV Prima soutěž „Robin Hood – Cesta ke slávě“ se ale vybaví i soutěžící s pusou plnou rovnátek, vypadající trochu dětsky, o níž porotkyně a autorka libreta i písňových textů „Robina Hooda“ Gábina Osvaldová při soutěži prohlásila: „Já si nemůžu pomoct, já s vámi mám jeden problém a tím je to, že pro mě jste na tu roli moc mladá…“

Uběhly dva roky od soutěže a Míša Doubravová účinkuje na prknech divadla Kalich v „Robinovi“ nejen ve vedlejší roli komorné, ale nejnověji i jako hlavní ženská postava – Mariana. Zároveň přímo exceluje v muzikálu „Osmý světadíl“ v postavě Jany. V obou zmíněných muzikálech pod taktovkou režiséra Jána Ďurovčíka.

Michaela Doubravová

Míša se v uměleckém světě pohybuje už od nejútlejšího dětství – nejprve navštěvovala „Baby studio“ Dády Patrasové a odtud byl už jen krůček před televizní kameru. Hrála pak např. v  „Bakalářích“, v pohádkovém seriálu „O ztracené lásce“, „Deníku šílené manželky“ nebo v „Machovi a Šebestové a kouzelném sluchátku“. S úspěchem se zúčastňovala nejrůznějších  recitačních a pěveckých soutěží, učila se hrát na flétnu, piáno, navštěvovala balet, latinskoamerické tance a nejrůznější další aktivity, které pak mohla využívat při vystupovaní před lidmi a účinkování v televizních pořadech a seriálech.

Jako už dospělá hrála pak např. ve  „Svědomí Denisy Klánové“, „3 + 1 s Miroslavem Donutilem“, „Kriminálce Anděl“, „Ordinaci v růžové zahradě“ nebo „Terapii“.

Pěvecké zkušenosti načerpala při nejrůznějších vystoupeních, ale především při TV soutěži k „Robinu Hoodovi“, kde si mohla vyzkoušet nejrůznější pěvecké žánry. Na konci soutěže sice nezískala hlavní roli Mariany, ale vedlejší roli komorné, která jí přinesla první muzikálové zkušenosti a nutno říci, že se s ní poprala více než dobře.

Pak přišel pro ni možná osudový „Osmý světadíl“ a role Jany – citlivé vysokoškolačky, natolik milující svého vážně nemocného brášku, že je schopná obětovat pro něj i vlastní svobodu a nově poznanou opravdovou lásku. Příběh, který je tak trochu stokrát omílané klišé, by normálně ničím nepřekvapil, přesto je v muzikálu pojat natolik originální formou, že si získal řadu nadšených diváků množstvím emocí, které střídá neotřelý, inteligentní humor, umocněný skvěle upravenými hity Elánu, z nichž mnohé znějí v podání muzikálových interpretů tak dobře, že přebíjejí i původní originály.

Míša nedávno překvapila i na obrazovce v TV seriálu „Terapie“, který nám v jednotlivých pracovních dnech týdne představuje čtyři odlišné postavy na jejich pravidelných návštěvách u psychoterapeuta, výborným způsobem zahraným Karlem Rodenem. Její gymnastka Linda přichází původně jen pro odborný posudek, aby mohla po úraze dál trénovat. V průběhu jednotlivých sezení však odkrývá svou narušenou duši, nenaplněnou touhu po lásce i sklony k sebevraždě, které si ale neuvědomuje.

Michaela Doubravová v Terapii

Na vývoji této postavy mohla Míša prokázat svůj neobyčejný dramatický talent a přesvědčivost natolik, že jí divák její Lindu naprosto uvěří. Navíc s takovým partnerem, jakým je Karel Roden, zde předvádí i skvělý herecký koncert. A nutno podotknout, že herecké zkušenosti, které jsou v současné době na poli muzikálů tak často přehlíženy, využívá na jevišti Kalichu jako Jana nebo Mariana naprosto dostatečně.

Následující rozhovor se proto nejvíce dotýká nejen zmiňované „Terapie“, ale především muzikálů „Robin Hood“ a „Osmý světadíl“.

ROZHOVOR S MÍŠOU DOUBRAVOVOU

Přeji dobrý den, Míšo a začnu právě u vašich prvních hereckých zkušeností, které jste mohla získávat od nejútlejšího dětství. Jak na tu dobu vzpomínáte? Předpokládám, že jste svá účinkování brala spíše jako zábavu a nějakou stydlivostí jste netrpěla. Měla jste už jako malá dětský sen, že budete herečkou nebo zpěvačkou?

Samozřejmě, že je snem skoro každé holčičky být jako ta paní v televizi a mít na sobě také takové krásné šaty. Já to měla jinak. Plně jsem si už od mala uvědomovala, že herečky nemají stálý plat a kariéra je opravdu vrtkavá, přesto jsem tohle všechno chtěla absolvovat od chvíle, kdy jsem poprvé jako tříletá navštívila divadlo – tenkrát to byl „Kocour v botách“ s Vaškem Neckářem. Při děkovačce mě naši poslali na jeviště pro podpis, pan Neckář si mě vzal do náruče a já koukala na ten sál plný lidí a myslela si, že tleskají mně. Tenkrát jsem poprvé zažila tu neskutečnou euforii a trklo mě, že asi nic jiného dělat nechci a pořád jsem si to prosazovala. Začalo to domácími vystoupeními pro návštěvy a pokračovalo na recitačních soutěžích, kde jsem v šesti letech dostala nabídku na roli v „Bakalářích“. Tím ten můj dětský sen začal.

Rodiče vám asi museli věnovat dostatek času už jen doprovázením na natáčení.  Jak to bylo s jejich psychickou podporou a jak se dnes dívají na vaše současné televizní i divadelní úspěchy?

Jsem našim vděčná, že to se mnou vydrželi. Mamka je praktická žena a ze začátku vůbec nechtěla, abych se živila něčím takovým, jelikož člověk nikdy nemá jistotu, co bude za měsíc, za týden. Samozřejmě viděla, jak jsem před kamerou ve svém živlu, tak mi nikdo z rodiny nic nezakazoval, ba naopak. V doprovázení na natáčení se střídalo celé mé příbuzenstvo, protože i je zajímalo, jak to vypadá za kamerou. Teď mně všichni moc fandí a mám v nich obrovskou oporu. Chodí na představení, nahrávají všechny moje filmy, vystřihují články v novinách a určitě si vytisknou i tenhle rozhovor! (smích)

Michaela Doubravová v Robinu Hoodovi

Starší bratr Ondra už patří mezi fundované znalce českých i světových muzikálů.  Nebyl právě on tím, kdo vás tak trochu „nakopnul“ k tomu zkusit i muzikál? A radil vám při zkoušení „Robina Hooda“ nebo „Osmého světadílu“? Nebo si naopak neodpustil kritické poznámky?

Určitě ano. Pomohli jsme si navzájem. Já jsem ho vzala na natáčení, a on mě zavedl do muzikálového světa. Máme s bráchou skvělý vztah a já mám k němu obrovský respekt a obdivuju ho za to, co dělá. Ráda si k němu chodím pro rady, je to sázka na jistotu. Nejvíc jsem nervózní, když přijde na představení on, jelikož vím, že tomu opravdu rozumí, ale k mému překvapení je se mnou většinou spokojený a je na mě hrdý, stejně tak jako já na něj. Je to skvělý kritik, dramaturg, ale hlavně brácha.

Na konci soutěže „Robin Hood – cesta ke slávě“ jste vlastně byla ráda, že jste nevyhrála, ale získala jste roli vedlejší. Cituji: „Všichni by byli nešťastný, kdybych vyhrála já. Marianu si nikdo nepředstavuje jako malý kopyto s rovnátkama, ale jako racionálně uvažující dívku, která má v mnohém jasno a ještě krásně vypadá. Žádný střevo jako jsem já. Proto jsem mnohem šťastnější za roli komorné.“

Za komornou jsem neskutečně vděčná. Byla to moje první role na oněch prknech a navíc jsem měla tu čest se alternovat s mým vzorem z dětství „Bugynou“ Betkou Stankovou. Je mi strašně blízký tenhle potrhlý styl herectví a baví mě si hrát se slovy, s gesty a pozorovat, jak na to diváci reagují, ale nerada bych byla zaškatulkovaná jako ta, co umí hrát jen ztřeštěná poťouchlá střeva, proto jsem dnes moc ráda za zkušenost se sofistikovanější Marianou.

Když jste nedávno naskočila s Tomášem Savkou do hl. rolí, tak už jste ani vy, ani Gábina Osvaldová neřešily, jestli jste na Marianu moc mladá nebo třeba ztřeštěná. Máte pocit, že za tu dobu, co se Robin hraje, jste nějak dospěla, zmoudřela nebo vizuálně zestárla?

To musí především posoudit diváci, jestli jim přijdu už dostatečně vyzrálá. Já se osobně cítím od té soutěže o obrovské množství zkušeností bohatší, a to ve všech směrech. Netušila jsem, že někdy řeknu, že mě dvouměsíční zkoušení naučí víc než čtyři roky na konzervatoři. Ale je to tak. Už jenom být mezi těmi lidmi, co dělají divadlo už mnoho let a čerpat od nich, sledovat je při procesu zkoušení a potom i na představeních, je obohacující a doufám, že se od nich v Kalichu budu moct učit ještě dlouho. Je pro mě velká výzva hrát vyspělou, uvědomělou a nebojácnou ženu, ale myslím, že ty dva roky v divadle mi pomohly se toho zhostit lépe, než kdybych ji hrála od začátku. A taky i to, že mi sundali rovnátka. (smích)

Jak vlastně došlo k nabídce „naskočit do rozjetého vlaku“ z vedlejší role do hlavní? A kolik času a jaké podmínky jste pro nastudování takové „rychlovky“ měla?

To bylo strašně jednoduché. Lucka otěhotněla a holky by to časově nezvládly, protože Martinka začala studovat Jazzový institut v Berlíně (což je fakt skvělé!), a tak mi jednoho dne zavolali, jestli bych nechtěla odehrát jedno představení v Košicích. Měla jsem štěstí, že v tu dobu začal Tomáš Savka zkoušet Robina, tak jsme zkoušeli spolu, a vždy nám někdo pomáhal. Měla jsem jen jednu projížděčku těsně před představením a šlo se naostro!

Michaela Doubravová a Tomáš Savka na jejich premiéře v Robinu Hoodovi

Se kterým Robinem se momentálně cítíte na scéně nejjistější?

Všichni mi moc pomáhají a jsou to skvělí parťáci. Duševně jsme asi nejvíc spojeni právě s Tomášem, protože jsme oba nastoupili teprve nedávno a navzájem jsme se podporovali a byli jsme i stejně nervózní. Jednou se stalo, že mi volali z divadla hodinu před představením, jestli nemůžu rychle přijet odehrát Marianu, že kolegyni možná praskne ucho. Až v divadle jsem zjistila, že budu hrát právě s Tomášem, který to hrál také podruhé v životě (a já to předtím nikdy v Kalichu nehrála, jen v Košicích). Ani jeden jsme často nevěděli, co máme zrovna dělat, ale nakonec se to zvládlo v klidu a nikdo nepoznal, že jsme to spolu hráli poprvé.

Divadlo Kalich vám nabídlo šanci v prvním vašem muzikálu s „Robinem“. Jak jste se cítila jako úplný nováček na této scéně, zkrátka jak vás tu přijali?

Toho jsem se bála šíleně, když jsem slyšela, že tam budou opravdu velká muzikálová jména, ale neměla jsem proč. Nebyla jsem nová jediná, ze soutěže nás přišlo víc a byli jsme dobrá parta, takže se seznamováním nebyl problém. Dneska je vnímám jako jednu velkou rodinu, neslyším pomluvy, necítím závist, což si myslím, že je v divadelním světě docela vzácnost. Tohle divadlo je posvátné místo!

Pak přišel nápad s hity Elánu a zrodil se „Osmý světadíl“. A s ním krásná role matfyzačky Jany. Musela jste na ni projít konkurzem, nebo vás už měl režisér  Ďurovčík dostatečně proklepnutou ze soutěže i z „Robina“?

Samozřejmě jsem šla na konkurz a nevěděla jsem, do čeho jdu. Jediné, co jsem věděla, bylo, že bych moc ráda znovu pracovala s Jánem a nabrala další zkušenost.

Jak se vám Jana vloni v létě zkoušela – máte s ní něco ve skutečnosti společného? A neměla jste někdy pocit, že svou roli pěvecky nezvládnete? Přeci jen váš hlas není zrovna vysoko posazený, přitom v upravených hitech Elánu i v nové písni „Len kým tu si“ jsou pořádně vysoké tóny!

Bylo to nádherné léto, nepotřebovala jsem volno, tohle byly jedny z nejkrásnějších prázdnin. Vytvořila se krásná parta, se kterou se scházíme i mimo divadlo. Písničky byly těžké a vysoké už na konkurzu, tak jsem tušila, že to asi nebude procházka růžovým sadem. Nebyla jsem do té doby zvyklá zpívat takhle vysoko, ale měla jsem dostatek času se to naučit, nebo to v sobě spíš nějak správně aktivovat. Korepetice jsme měli už od května a hodně nám pomáhal Lubko Dolný, který nás učil i slovensky. Jedna věc je zazpívat písničku, ale odehrát vše v emoci, tančit a k tomu zazpívat ty výšky, je věc druhá. Proto jsme my holky měly speciální kondiční cvičení, kde jsme dokola jely choreografii a pak hned zpěv a zase znova, abychom ten zápřah zvládly.

Michaela Doubravová s kolegy z Osmého světadílu

Písně jsou v muzikálu poskládané tak, že děj skvěle posouvají až k závěrečné děkovačce. Líbí se vám více jejich nové nastudování než původní a pouštěla jste si pro srovnání originály?

Přiznám se, k písničkám od Elánů jsem si vytvořila vztah až prostřednictvím tohoto muzikálu. Přece jen to není hudba mé generace, ale jsem ráda, že nové nastudování má i modernější háv, a proto to snad osloví i mladé publikum. Podle originálu jsem se učila a ty písničky se mi moc líbí, jsou nadčasové a dobře se poslouchají.

V muzikálu hrajete i ve velmi emotivní scéně pokusu o znásilnění, kde Erikovo chování působí natolik hrubě, že bych skoro čekala i nějakou tu modřinu po jeho přesvědčivém stisku. Který Erik se v tomto směru odváže víc? A jak se vám s Honzou a Zbyňkem tato scéna hraje?

Při představeních se opravdu někdy stane, že si z něj odneseme nějakou tu modřinu nebo bouli na hlavě. To k tomu prostě patří. Musím říct, že to je jedna z mých nejoblíbenějších scén z celého muzikálu, už jenom kvůli hudbě a té gradaci celé situace. Z kluků jsem v tu chvíli úplně vyděšená. Honzík dostane do svého obličeje výraz krvelačného masového vraha a já pochybuji, jestli to náhodou nemyslí vážně, a to diváka zasáhne. Zbynďa je zas tak neskutečně autentický a víc agresivní, což dostane tu správnou atmosféru.

Herci občas na jevišti zaimprovizují tak, že partnera na jevišti doslova „odbourají“. Nedávno jste takovou neplánovanou situaci zažila právě před „znásilňováním“ se Zbyňkem, když větu: „Mám jenom perlivou“ nahradil: „Mám jenom pomerančovou Poděbradku“. Divadlo se mohlo smíchy potrhat, ale vy jste musela situaci ustát a vrátit do vážna, jak přikazovala scéna. Jak si na podobné „akce“ zvykáte?

No, to jsem se málem neudržela. Jednou tuhle větu řekl při zkoušce, ale netušila jsem, že to dá i naostro, musela jsem rychle začít mluvit, abych se nerozesmála. Ale to mě právě na divadle baví. Nikdo neví, co může od druhého čekat a musí spoléhat sám na sebe a zůstat v roli, ať se děje, co se děje.

V muzikálu máte i scénu s globem, na kterém hledáte „osmý světadíl“ pomocí matematických a fyzikálních teorií. Co vám ve skutečnosti říká matematika a fyzika?

Když jsem se učila scénář, musela jsem mít u toho otevřenou wikipedii, abych zjistila a trochu zabředla do toho, co ty pojmy vůbec znamenají. Musela jsem mít představu, o čem to ta holka mluví, jinak bych se ten monolog nikdy nenaučila.

Michaela Doubravová v Osmém světadílu

Píseň „Jedenácte prikázanie“, které Jana zpívá se svou matkou, vyznívá na jevišti tak emotivně, že při ní mnohého diváka doslova mrazí. Jak na vás působí a jak se vám zpívá s vašimi pěveckými kolegyněmi?

Tahle píseň patří k nejsilnějším a pro diváka k těm nejemotivnějším, což je zbůsobeno neskutečnou lidskostí a niternou pravdivostí textu. Jsem ráda, že tam je duet dvou žen, má to jinou energii. Se všemi maminkami se mi zpívá moc dobře, vždycky mezi námi cítím to správné napětí a pnutí.

Jste v šestém ročníku pražské konzervatoře. Jak jste zvládla maturitu, kdo patří k vašim oblíbeným učitelům a které předměty vás asi nejvíc baví?

Maturovala jsem ten samý týden, kdy bylo finále „Cesty ke slávě“, takže to byl docela frmol, ale nakonec jsem měla výborné maturitní vysvědčení. Nejvíce mě bavila interpretace s Tomášem Traplem a zpěv s jeho ženou Petrou Kohoutovou a potom step, španělské tance a Comedie dell´arte.

Jak jde stihnout školu, divadlo i TV pořady? Prý jste navíc podepsala smlouvu na nekonečný seriál „Ulice“? To už vám moc volného času např. na přítele asi nezbyde?

Ano, právě zítra mám první natáčecí den a moc se na to těším. Nové prostředí, noví lidé, nová příležitost. Možná to tak nevypadá, ale volného času mám zatím docela dost. Klidně bych si přibrala ještě nějaké představení nebo natáčení, ale takhle jsem spokojená, nemůžu si stěžovat. Připravuji se na vysokou, takže tomu věnuji nejvíce volného času. Nedávno jsem v sobě objevila dalšího koníčka a tím je vaření.

Před časem jste zaujala televizní diváky v neuvěřitelně kladně přijatém TV seriálu „Terapie“, kde hrajete roli sportovní gymnastky Lindy. Potřebovala jste pro její ztvárnění nějakou radu odborného poradce na poli psychologie nebo psychiatrie?

A jak se vám Linda hrála? Přeci jen – na jedné straně suverénní úspěšná gymnastka, na druhé psychicky narušená dívka, která se zoufale snaží skrýt své vnitřní problémy?

S Lindou jsem se musela dlouho sbližovat, než jsem ji úplně poznala. K tomu dopomáhalo plno zkoušek a rozebírání její osobnosti a problémů. Odborného poradce jsem nevyhledala, ale po natáčení jsem si říkala, jestli bych taky k nějakému terapeutovi nezašla. Jenomže já už bych nechtěla nikoho jiného, než je sám pan Roden. Když naproti mně seděl, cítila jsem, že se mu potřebuji vypovídat a nehleděla jsem na naučený text. Sešlo se tam plno špiček svého oboru včele s režisérem Petrem Zelenkou, který přesně věděl, jak by se Linda měla chovat, ale přesto mi dal velkou svobodu si ji pojmout po svém.

Michaela Doubravová s Tomášem Traplem na soutěži Cesta ke slávě

Je nějaká dramatická role, kterou byste si moc ráda třeba časem před kamerou nebo na jevišti zahrála, ale nejste si jistá, jestli na to takzvaně „máte“?

Mám ráda Shakespeara, tak určitě nějakou tragédii. Ráda bych si vyzkoušela i nějaké jiné herecké polohy. Klidně bych si střihla i nějakou mrchu.

Když se vrátím k muzikálům: Přála byste si, aby se do České republiky dostal nějaký proslavený muzikál ze zahraničí, kde byste si také mohla zahrát?

Tak v tom mám úplně jasno. Moje vysněná role je barová tanečnice Mimi v mém nejoblíbenějším muzikálu „Rent“ (Bohémové). Doufám, že se jednou bude hrát v Čechách, snad to nějakého producenta brzy napadne, protože by to byl určitě dobrý tah. Děj se zabývá  aktuálními světovými tématy a snoubí se se skvělou hudbou.

Nakonec se ještě vrátím k tématu „Osmého světadílu“: Myslíte si, že se v dnešním, spíše sobeckém světě, kde spoustu věcí rozhodují peníze, najdou ještě třeba jen výjimečně oběti pro lásku?

Určitě se najdou a myslím, že jich není málo. Každý z nás jsme někdy dali klidně jen malé oběti pro lásku, i když třeba nevědomky. Pro lásku k ostatním, lásku k přírodě nebo pro lásku k divadlu.

Míšo, moc děkuji za rozhovor a přeji vám, ať se daří nejen na divadelní scéně, ale i před televizní kamerou.

Fotografie pochází z archivu Míši Doubravové a archivu Musical.cz.