Recenze: „Les Misérables – Bídníci“ se vrátili do Prahy

Ve dnech 1. a 2. března 2012 se v GoJa Music Hall na pražském Výstavišti konaly slavnostní premiéry nejúspěšnějšího světového muzikálu „Les Misérables – Bídníci„, který se sem po několika letech vrací s novou orchestrací a obsazením. Povedlo se (staro)nové inscenaci zopakovat triumfální a umělecky velice kvalitní předchozí uvedení? Odpoví na to naše recenze z obou premiér…

Muzikál „Les Misérables“ je zbytečné dlouze představovat, téměř každý, kdo přišel do styku s hudebním divadlem o „Bídnících“ minimálně zaslechl. Jedná se o jedno z nejznámějších světových děl, držící rekord nejdéle uváděného muzikálu na světě (v Londýně se nyní uvádí 26. rokem). Tentokrát vynecháme popisování dlouhé a bohaté historie a pojďme se přenést rovnou do Prahy roku 2012.

Barikády

Muzikál je adaptací slavné stejnojmenné knihy éry francouzského romantismu z pera Victora Huga. Ve třech hodinách zachovává to nejdůležitější z rozsáhlého díla, nedochází k tristnímu zjednodušování, přitom i přes velké množství postav zůstává děj pro diváka přehledný a poutavý po celou jeho délku. Originální libreto francouzských autorů Alaina Boublila a Jean-Marca Natela v úpravě Angličana Herberta Kretzmera skutečně patří ke světovým skvostům a přebásnění Zdeňka Borovce je nejen legendární, ale také geniální. Promyšlené textové motivy, které se prolínají celým dějem („chceš(m) bejt“ nebo „kéž spí(m) snáz“), originální nevykonstruované rýmy a zpěvnost patří k hlavním přednostem Borovcova překladu, kterému skutečně nemůžeme nic vytknout. Promyšlené je také udržování jazyka daných vrstev – zloději mají jiné výrazové prostředky než bouřící se studenti (což je v českých libretech často přehlíženo).

Hudba Claude-Michel Schönberga je pak ten pravý důvod, proč jsou „Bídníci“ nejúspěšnějším světovým muzikálem. Nádherné árie, monumentální sborové scény, hudební motivy jemně prolínající se celým dílem, které objevujete s každým dalším poslechem… V GoJe se hraje v nové úpravě, která spočívá v první řadě ve zcela nové orchestraci a také jemnému zkrácení díla. Nové hudební nastudování je na první poslech více komorní a klade na zpěváky ještě větší nároky. V mnoha místech jsou změny k dobrému a podtrhují dramatičnost/intimnost dané scény, v několika místech si však fanoušci původní verze mohou říci, že to před lety znělo lépe. Z celkového pohledu je ale nová orchestrace rozhodně pozitivním krokem a dílo získalo modernější dojem. Zkrácení díla není nijak dramatické, pokud neznáte původní „Bídníky“ opravdu dobře, ani ho nepostřehnete (například Valjean u utrženého vozu zpívá značně kratší text). Více však můžete postřehnout rychlejší tempo písní, menší významové pauzy a celkově svižnější průběh některých pasáží.

Kateřina Brožová jako Fantine

Bohužel pro Schönbergovu hudbu se v GoJe do premiér nepodařilo vyladit zvuk do ideální podoby, především začátek představení zní opravdu špatně. Hudba je příliš tichá a schází ji ona údernost, která je pro „Bídníky“ typická. O pozdním vytahování portů se raději nebudeme příliš zmiňovat a jen doufat, že v tuto dobu je již vše v pořádku. „Bídníci“ se samozřejmě hrají s živým orchestrem, ale jsou důkazem, že jen přítomnost živých muzikantů není zárukou kvality. „Les Misérables“ jsou hudebně náročným dílem, které by měli hrát špičkoví muzikanti, orchestr pražských „Bídníků“ však ani na jedné premiéře o své dokonalosti nepřesvědčil.

Režijní koncepce Petra Novotného zůstala od posledního uvedení téměř beze změn. Ve spojení s výtvarníkem scény Mihailem Tchernaevem se mu podařilo vytvořit působivou velkolepou inscenaci, která na první pohled konkuruje té originální londýnské. Na druhý, kritičtější pohled se dá najít mnoho detailů, které by potřebovaly odladit. Jedná se především o scénické záležitosti – technici se volně pohybují po jevišti (i v kuželech světla) a vesele stěhují kulisy, které nepatří k nejtišším (ano, mluvíme o mřížích, které slyšíme ještě několik minut po jejich odjezdu). Novinkou je také využívání projekčního plátna k zásadním přestavbám, koho však napadlo, že se plátno začne spouštět do vrcholných okamžiků nejvypjatějších scén?! Skutečně velice rušivý moment, který nemá opodstatnění. Nadměrné je také využívání dýmu. Když se dají tyto a další detaily dohromady, tak divadelní fajnšmekry, kteří jdou na inzerovaný „nejlepší muzikál na světě a v Praze“, mohou pěkně otrávit. Stejně působivé zůstávají kostýmy Lucie Loosové a povedl se také light design Petra Novotného a Davida Moravce.

Jaromír Adamec a David Uličník

Pořád by se světovost dala zachránit, a to excelentními výkony. I tady však musíme v mnoha případech povzdechnout (spíše postesknout) nad výběrem a zavzpomínat na staré dobré časy, kdy byli „Bídníci“ obsazení prakticky bezchybně. Pojďme ale postupně…

Hlavní roli Jeana Valjeana ztvárnil na obou premiérách David Uličník, který v roli exceloval již v roce 2003. Pěvecky je jeho projev vynikající, nádherný sytý čistý hlas, který vrcholí v písni „Otčenáš„, která je v Uličníkově podání rozhodně nejsilnějším momentem celého představení. Herecky však zažil Uličník lepší časy a ne všechny pasáže jsou uvěřitelné. Emoce vkládá především do hlasu, přičemž výraz ve tváři zůstává mnoho scén stejný. I přesto je kvalitním představitelem této role, který nezklame.

V roli inspektora Javerta září Josef Štágr, který je absolutně bezchybný. Výborný hlasový i herecký projev, znatelný vývoj postavy i nutné autoritativní charismatické vystupování. To vše obsahuje Štágrův projev. Zkrátka: „Bravo!„. Na první premiéře jsme mohli zhlédnout Daniela Hůlku, jehož výkon byl značně rozpačitý. Mnoho přeřeků a nesrozumitelnost slov střídaly pěvecky dobré pasáže („Tam ve hvězdách„). Svojí roli však završil topornou „Sebevraždou„, díky čemuž zůstal dojem z jeho výkonu spíše negativní.

Studentská revoluce

Život tragické Fantiny opět skvěle ztvárnila Kateřina Brožová, která je excelentní především herecky a uvěříte ji každý moment. Pěvecky roli podává značně odlišným způsobem než většina světových kolegyň, ale právě to je na její „Knížce snů“ kouzelné. Tam, kde jiní rozbalují silný hlas, Brožová citlivě zpívá o svém osudu. Druhou osudovou tragickou roli Eponine na obou premiérách ztvárnila Vlaďka Skalová, pro kterou to je první velká muzikálová role. A hned velice povedená! Herecky i pěvecky je výborná, občas je vidět lehká nejistota, která však rychle zmizí a bude po boku Magdy Malé další vynikající Eponinou.

Role studenta Maria na 1. premiéře s sebou přinesla skutečně tristní výkon Pavla Vítka. Zde udělali chybu především producenti v jeho obsazení, protože 49letý Vítek se na roli studenta na první pohled nehodí. O špatně padnoucím kostýmu a hlasových selháních radši ani nemluvě. Marius je nádherná role, u které chápeme, že se těžko opouští, ovšem každý umělec by měl znát své hranice a v tomto případě bylo moudřejší přenechat roli mladším kolegům. Protože Tomáš Löbl na druhé premiéře jasně přesvědčil, že Marius je právě o mládí, mladém sytém hlasu a nevinném vzhledu. Opravdu výborný výkon, kterému není co vytknout.

U Cosetty Terezy Mátlové jsme čekali podobné dojmy, jako u pana Vítka, ale ty se překvapivě nedostavily. Stále vypadá jako mladá nevinná naivní dívka a stále roli s přehledem odzpívá. Alternace Tereza Vágnerová však překvapila ještě více a svou zkušenou kolegyni strčila hravě do kapsy. S Löblem tvořili skutečně skvělý mladý milenecký pár, který věkově i typově odpovídá Hugově předloze.

Michal Skořepa

Enjolrase ztvárnil Michal Skořepa, který se pro nás stal největším překvapením obnovených „Bídníků“. Velice zajímavý a čistý hlasový projev, spojený s charismatickým herectvím, které vás strhne do víru studentské revoluce. Pokud by někdo ze současného obsazení mohl odjet do Londýna a zpívat s tamějšími zpěváky, byl by to právě Skořepa.

Jako manželé Thénardierovi se na první premiéře představili Monika Absolonová a Filip Čapka, na druhé Marta Jandová a Jan Urban. Všichni čtyři předvedli skvělé výkony, ke kterým není v podstatě co dodat. Ze zcela subjektivního pohledu bychom však vyzdvihli Čapku a Jandovou, a to především za preciznější a hravější herecké pojetí.

Velkou roli hraje v „Bídnících“ také company, a to především její pánská část. Zde bohužel došlo k několika přehmatům a byli obsazení lidé, kteří se nikdy nezúčastnili velké profesionální muzikálové produkce, a na jejich výkonech se to samozřejmě odrazilo. Pěvecká nejistota by nebyla takovým problémem, jako spíše křečovitý či nijaký herecký výraz, se kterým bojují téměř všichni (i v dámské company). Děkujeme alespoň za tři zářivé výjimky – Jaromíra Adamce, Robina Puškáše a Michala Šebka, kteří s přehledem zvládli zpěv i herectví. Zmínit také musíme dětské role, které jsou obsazeny velice dobře, nejvíce nás zaujal Gavroche Tomáš Ringel, který byl výraznější než mnoho jeho dospělých zkušených kolegů.

Marta Jandová jako paní Thénardier

V Praze se tedy usadil nejlepší světový muzikál, který díky českým neduhům zůstal někde na půli cesty. Bohužel nestačí pouze na billboardy napsat „nejúspěšnější světový muzikál“, musí se také vynaložit obrovská snaha, aby se této pověsti dostálo. Zde se to bohužel plně nepodařilo, několik vyloženě špatných výkonů střídá zase několik výborných výkonů. Hudba i přes zvukové problémy je geniální, stejně tak přebásnění pana Borovce.

Samozřejmě, „Bídníci“ jsou lepší než většina současné pražské produkce a rozhodně stojí za vidění (zvláště, pokud jste tento světový skvost ještě neviděli), ale ambice produkce měly být mnohem vyšší a přípravy evidentně intenzivnější. Jděte se přesvědčit sami. Pokud chcete vidět „Bídníky“ v preciznější úpravě, zajeďte si do Brna. Pokud chcete vidět skutečné „Les Misérables“, zaleťte si do Londýna.

Autor článku s nadšením viděl cirka deset repríz prvního uvedení Bídníků v GoJe, se střídmým odstupem dvě představení v Městském divadle Brno a dvakrát navštívil londýnskou originální inscenaci.

Autorkou ilustračních fotografií ze současné inscenace je Michaela Feuereislová, www.bidnici.cz.