Tomáš Savka: Od SuperStar k Lucrezii, od “ťapání” k baletu

Tomáš Savka je přímo ukázkovým příkladem, jak může talentová soutěž jejímu úspěšnému účastníkovi doslova převrátit život naruby. Když tento karlovarský rodák, který prožil větší část svého života v Horním Slavkově, vstupoval jako student gymnázia v roce 2003 do soutěže „Česko hledá SuperStar“, byl jedním z mnoha, kteří si chtěli před odbornou porotou a diváky ověřit, jestli jeho pěvecký talent za něco stojí. Vyslechl si řadu kritických názorů, ale nakonec se úspěšně probojoval až k celkově čtvrtému místu v soutěži.

Juan v Lucrezii Borgii

Od této chvíle bylo všechno jinak. Nabídky k účinkování v TV, vydání vlastních dvou cédéček, hlavní role v muzikálu „Miss Saigon“ a s ní i vstup na muzikálová jeviště, kde se úspěšně dokázal udržet dodnes. Zahrál si Maria v „Bídnících“, Politruka v „Producentech“, Samuela v „Golemovi“, Stevena v „Draculovi“, Rocheforta ve „Třech mušketýrech“, Špínu v „Angelice“, Rafaela v „Moně Líze“, Franka v „Baronu Prášilovi“ … Uskutečnil řadu koncertních vystoupení, účinkoval v televizních pořadech, stal se mediálně známou a populární osobností.

Hitmuzikál „Osmý světadíl“ mu v roce 2011 nabídl roli, která mu přinesla nejen velkou popularitu v postavě jmenovce Tomáše, ale i nutnost zvládnout náročné elánovské hity ve slovenštině, pohyb na jevišti nebo činoherní scény s pořádným množstvím mluveného slova. Troufám si říct, že role Tomáše je pro něj zatím tou nejlepší muzikálovou příležitostí, jakou mohl dostat, a kterou s obrovskou dávkou přesvědčivosti a nasazení beze zbytku využil.

Během účinkování v „Osmém světadílu“ dostal Tomáš i další skvělou nabídku na hlavní roli Robina v již přes rok úspěšně uváděném muzikálu „Robin Hood“. Nastudování této role však musel zvládnout v neuvěřitelně krátkém čase, ale podařilo se a Tomáš se bez problémů zařadil ke svým zkušenějším divadelním kolegům, kterými jsou Václav Noid Bárta a Jan Kříž.

A pak přišla neobvyklá příležitost se znovuuvedením tanečního muzikálu „Lucrezia Borgia“, která se po sedmi letech od derniéry v Národním divadle vrátila na scénu – tentokrát divadla Hybernia. Toto originální dílo Libora Vaculíka, Petra Maláska a Václava Kopty zpracovává temnou historii rodu Borgiů velmi přitažlivou uměleckou formou, která spojuje zpěv, balet, tanec a vizuální efekty takovým způsobem, že divákům během představení přináší doslova jednu emoci za druhou. Hlavní mužské postavy jako jsou především César a Juan však musí na jevišti zvládnout své role bez tanečních alternací, proto je i Tomášova postava velmi náročnou rolí, vyžadující nejen kvalitní zpěv, ale také dobrou fyzičku a předvedení velkého množství pohybu a baletních prvků.

Tomášův Juan je zcela jiný oproti jeho zkušenějšímu kolegovi Tomáši Berounovi, který je v lyrických tanečních pasážích nedostižný. Ale v dynamických scénách, jako je např. zápas Juana s Césarem, zvládá Tomáš Savka i náročné akrobatické prvky tak, že je svému kolegovi  důstojnou alternací a oběma Césarům skvělým jevištním partnerem. V té souvislosti si vybavuji úsměvnou poznámku porotce „SuperStar“ Ondřeje Soukupa, který Tomášův tehdejší pohyb na jevišti nazval srandovním „ťapáním“. Je tedy více než obdivuhodné, kam se Tomáš od dob soutěže pěvecky i pohybově posunul, protože sotva by si někdo tehdy pomyslel, že bude jednou účinkovat v představení, které bylo kdysi uváděno na prknech naší „zlaté kapličky“ jako balet.

Dnešní rozhovor se proto aktuálně dotýká i této zatím poslední nastudované role. Vraťme se ale tradičně na začátek jeho kariéry, do doby, kdy diváky největší televizní stanice ovládla první „SuperStar mánie“:

ROZHOVOR S TOMÁŠEM SAVKOU

Dobrý den, Tomáši, ačkoliv vám první otázka bude připadat jako stokrát omílaná písnička, nemůžu jinak než začít náš rozhovor před osmi lety soutěží „Česko hledá SuperStar“, která vám život převrátila naruby. Neměl jste po jejím skončení obavu, že jste si možná prožil své okamžiky slávy, ale za nějakou dobu po vás jak se říká „ani pes neštěkne“? Zkrátka, že vás sice lidé budou poznávat, ale o pořádnou nabídku  nezavadíte?

Je to paradox, ale ačkoliv jsem na soutěž tázán při každém rozhovoru, tak na takto položenou otázku o SuperStar jsem vlastně ještě neodpovídal. Víte, je to už osm let, kdy soutěž proběhla a byla to opravdu celorepubliková horečka jak se patří. Jeden příklad za všechny: Jel jsem v té době na Národní třídě po eskalátoru dolů do metra a proti mně jela spousta lidí, kteří zrovna vystoupili z vlaku. Já se v půlce jízdy otočil a můžu přísahat, že všichni, co mě minuli, se zrovna dívali na mě. V té době jsem opravdu neměl obavu, že něco skončí, vše teprve začínalo …

Poprvé jsem ten pocit měl až o rok a půl později, kdy TV Nova zařadila do svého programu druhou řadu „SuperStar“, a vše se opakovalo, bohužel ze strany veřejnosti už nebyl takový zájem. Šetřilo se na kvalitě a provedení pořadu. Tady mě poprvé napadlo, že to tak asi nebude věčně, že se budu muset o práci začít prát. Jenže to najednou byla úplně nová situace, protože do té doby jsem práci nesháněl, ale dělal a bylo jí opravdu hodně. Dnes také vidím chyby, kterých bych se teď už vyvaroval.

S Bohoušem Josefem v Moně Lise

V „SuperStar“ jste sice skončil až na čtvrtém místě, ale přesto jste následně získal řadu příležitostí pěveckých a později i muzikálových. Čeho si nejvíc ceníte z těch  úplných začátků?

Kromě prvního místa už bylo úplně jedno, kolikátý kdo skončil. Práce bylo dost, poptávka veliká. Já si cením jedné věci úplně nejvíc, a to, že mě Jirka Pokorný, můj kamarád a pozdější manažer zavčas vytáhl ze spárů lidí, kteří se na našem úspěchu chtěli přiživit, a že jsem následně mohl natočit svá dvě CD bez toho, aby mě někdo někam tlačil. Tím neříkám, že jsou bezchybná. Dnes bych to dělal diametrálně jinak, ale v té době a v tom věku jsem byl volný a mohl dělat věci tak, jak jsem chtěl. Pudově, bez velkého pěveckého vzdělání, ale svobodně.

Když vám byla nabídnuta první role v muzikálu „Miss Saigon“, váhal jste s jejím přijetím z důvodu toho, že jste v muzikálu nikdy nehrál, nebo jste naopak s nadšením přijal, protože jste si řekl – zvládli to jiní, zvládnu to já taky?

Na tu roli mě doporučil Jan Ježek, operní a operetní zpěvák, rodák ze Západních Čech, kterého jsem znal ještě před soutěží. Mimo jiné je pro mne momentálně jediný opravdový Jean Valjean v Česku, jak věkem, tak postavou, tak i pěveckým pojetím. Tu roli hrál skvěle, nechápu, že v novém nastudování „Bídníků“ chybí. On tehdy řekl panu Janečkovi (producentovi „Miss Saigon“ a „Bídníků“), že si myslí, že bych to jako jediný z těch zpěváků ze „SuperStar“ zvládl. Pozvali mě na konkurz, museli mě schválit supervizoři v Londýně a pak jsem tu roli dostal.

Po zkušenosti se soutěží jsem v té době a v tom věku nepochyboval o tom, že bych něco nezvládl, na to jsem přišel postupně až později. Divadlo je kouzlo a já hned první den pochopil, že lítám vysoko nad zemí, a že se mám co učit. Kolegové (Roman Vojtek, Tomáš Trapl, Honza Fiala a další) si mě naštěstí vzali do parády a já poslouchal a učil se. Pokoru jsem neztratil nikdy, ta je u divadla nejdůležitější.

Po roli Chrise v „Miss Saigon“ přišly další muzikálové příležitosti, jako např. Steven v „Draculovi“, Špína v „Angelice“, Samuel v „Golemovi“, nebo třeba Rochefort ve „Třech mušketýrech“. Na co z té doby nejraději vzpomínáte?

S každou tou rolí jsem se něco přiučil. Do toho jsem už studoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka a tam mi teprve ex post došlo, co všechno nevím, a co všechno se ještě  celý život budu učit. „Dracula“ byl pro mě speciálním zážitkem. Tu roli mi vlastně vybral a zároveň mě na ni doporučil pan profesor Eduard Klezla, i když to není můj pedagog zpěvu (chodím k operní pěvkyni paní Livii Ághové). Odhadl to skvěle a já jsem mu do teď za tu příležitost vděčný. Steven byla opravdu „moje“ role.

V roce 2010 jste účinkoval na festivalu ve skotském Edinburghu v anglické verzi muzikálů „Touha“ a „Bílý Dalmatin“, přičemž ani v jednom jste v pražském nastudování v divadle Kalich nehrál. Jak jste se vlastně k tomu dostal a jak se vám hrálo v těch „úžasných“ přiléhavých kostýmech v „Dalmatinovi“, kde jste představoval např. Koníka nebo Motýla?

Já obě ta představení z Čech dobře znal. Účinkovala v nich moje tehdejší přítelkyně Markéta Procházková. „Dalmatina“ jsem miloval, tedy především trojroli Koníčka, Motýla a Vlka, kterou naprosto bezkonkurenčně ztvárnil v Praze herec, tanečník, zpěvák, no zkrátka skvělý divadelník a komik Filip Gröger. Markéta mě pak doporučila Mirjam Landa, setkali jsme se tady v Praze, nazpívali jsme pak anglicky vokály k oběma muzikálům a vyrazili do Edinburghu. Z Filipa jsem si do svého Koníčka hodně vzal, kopírovat to ale úplně nešlo, to by nebylo pravdivé. Udělal jsem to po svém, i když mustr byl jasný, ale tak trochu jsem vyšel i ze své postavy, která je v celotrikotu sama o sobě komická. (smích)

Jako Steven v Draculovi

Před pár lety jste si způsobil v obličeji zranění, které vám výrazně poznamenalo pravou tvář. Vaše jizva je i přes opakovaný zásah chirurga natolik nepřehlédnutelná, že se nelze nezeptat – uvažujete ještě o nějakém dalším pokusu o její zmenšení, nebo jste si na ni natolik zvykl, že už tohle neřešíte? Nestalo se vám naopak, že by vám nějaká fanynka dala najevo, že právě takhle vypadáte zajímavější a mužnější?

To zranění jsem si nezpůsobil sám, to mi způsobili jiní a paradoxně se jim toho za to moc nestalo. Kdybych byl ženská, asi bych se tím, jak má jizva vypadá, víc zabýval, ale jsem chlap, a už jsem se s tím srovnal a dnes je to má součást. Taky bych rád poděkoval panu doktoru Svobodovi, plastickému chirurgovi, který mi velice pomohl a má zásluhu na tom, jak dnes vypadám, protože nebýt jeho, byl by podpis na mé tváři dvojnásobný, nejen od těch, co mi zranění způsobili, ale i od jistého pana doktora ze Sokolova, který na šití ve škole zřejmě chyběl. Musím přiznat, že holkám se má jizva líbí. (smích)

Jste jediným muzikálovým zpěvákem, který si na vlastní kůži zažil, jaké je to být v reality show.  Co si myslíte o podobných projektech, jako byl „Bar“ a dalo vám to  alespoň nějakou pozitivní zkušenost?

Dalo, jen jednu. Nikdy víc reality show! Opravdu, jestli na něco ve svém životě nerad vzpomínám, pak je to „Bar“. Kdybych si to ale tehdy nevyzkoušel, tak bych to dnes neřekl.

Od dětství jste se učil hrát na housle, později na klavír a kytaru. Najdete si v dnešní době ještě čas na procvičování hry na housle, nebo si jen tak pro zábavu občas zahrajete na klavír či na kytaru?

Na housle jsem po soutěži dlouho nesáhl, měl jsem je na skříni a jen z nich utíral prach. Ono je jednodušší sednout k piánu a přehrát si to, co potřebujete při studiu nových rolí. Před časem jsem prodal elektrické piáno a od té doby, když potřebuji, vytáhnu housle z futrálu a přehraji si studovaný part na nich. S houslemi je to těžké, když necvičíte, prsty neposlouchají. Ale s bývalými spolužáky z konzervatoře připravujeme teď jednu činohru, kde na housle hraji, takže se do toho snad alespoň na nějakou minimální poslouchatelnou úroveň dostanu.

Asi největší popularitu vám od září 2011 přináší role Tomáše v muzikálu „Osmý světadíl“. O tom, že se vám zkoušela výborně, se skvělým kolektivem a pod vedením perfektního Jána Ďurovčíka už se toho řeklo hodně. Ale jak se vám v muzikálu hraje a zpívá dnes, po sedmi měsících od premiéry? Nemáte pocit, že se vám ta elánovská hudba dostala doslova „pod kůži“?

Jsem moc rád, že se na to ptáte, včera jsem zrovna hrál „Světadíl“ a byla se na něm podívat moje maminka. Měl jsem trému jak na premiéře a ještě k tomu jsem trochu nastydl. Víte, to je tak těžké zpívání, že bych si dřív nedokázal v této roli představit ani malou indispozici. Dneska už po tom čase, co to hrajeme, umím se silami nakládat tak, že to uzpívám a publikum není o nic ošizeno. Když si můžu zahrát „Tomáše“ v Kalichu, je to pro mě opravdu pokaždé svátek. Je to překrásné představení a sešlo se u něj spousta skvělých lidí, kteří tvoří úžasný tým. Doufám, že se bude dlouho hrát.

Tomáš Savka v Osmém světadílu

V „Osmém světadílu“ nejen zpíváte a tančíte, ale máte tam i velkou porci mluveného slova. Za sebe musím říct, že na mě především v dialozích s Janou působíte naprosto přesvědčivě. Bylo pro vás hodně těžké naučit se tolik dramatického textu, když jste před tím neměl žádné velké činoherní zkušenosti?

Měl jsem nějaké zkušenosti s texty ze školy. Ale to proti próze ve Světadílu nebylo nic. Nevím, možná mi k zvládnutí té role pomohla i momentální situace, protože jsem se právě rozcházel s přítelkyní, ale zároveň prožíval něco nového. Zkrátka klaplo to a já se na tom hodně naučil. Měl jsem z čeho vycházet, život někdy připraví situace, které jsou identické…

V muzikálu se kromě spousty humoru odehrávají i věci smutné a tragické. Přesto z něj divák odchází neuvěřitelně optimisticky naladěn, což je způsobeno hlavně originálním závěrečným písničkovým blokem, v němž dostává prostor každý účinkující.  Vaši kolegové se jeden jak druhý vyjadřují, že jsou to neopakovatelné příjemné chvíle. Užíváte si to stejně jako oni?

Ano. „Světadíl“ je prostě dar a my si ho všichni opravdu užíváme. U něj všechno klaplo, velmi dobrý scénář, super zkoušení, skvělí lidé a úžasný výsledek. Parta. To je na jevišti strašně znát.

Tak jako nedávno zpovídaná Míša Doubravová jste i vy přijal dodatečně hlavní roli v muzikálu „Robin Hood“. Měl jste velké nervy z toho časového presu, v němž jste musel všechno zvládnout? A jak jste se v „Robinovi“ zabydlel?

Po premiéře „Světadílu“, mi volala paní producentka Ema Krahulíková, jestli bych dodatečně nenazkoušel roli Phoeba v muzikálu „Quasimodo“. Po „Quasimodově“ premiéře mi volal Michal Pleskot z produkce Kalichu, jestli bych se nenaučil „Robina Hooda“, jenže já věděl, že od prosince už zkouším „Lucrezii“, takže jsem na všechno měl asi tři týdny. Přijal jsem, protože mám rád výzvy a v divadle Kalich je mi vážně hezky, navíc jsem věděl, že to zazpívám, to bylo hlavní kritérium. Zabydlel jsem se v té roli až po nějakém čase. Teď už nemám paniku, když se blíží představení. Naopak, těším se na změnu a užívám si to.

Muzikál „Quasimodo“ je hodně odlišný od těch, v nichž jste dosud hrál. Má velmi zvláštní atmosféru a scény, které se divákům vryjí do paměti. Co vás na něm nejvíc zaujalo a jak hodnotíte herecké i fyzické výkony obou Quasimodů – Tomáše Trapla a Csongora Kassaie?

Nechtějte po mně, abych hodnotil kolegy. Od toho jsou kritici. Oba dva jsou profíci a odvádějí na scéně veliké výkony. Já osobně si užívám v „Quasimodovi“, že na mě to představení nestojí. Hlavní roli tam má Quasimodo a Esmeralda, já svou postavou jen dotvářím děj. Baví mě na tom především příchod Phoeba na scénu, to mám vždycky největší strach, že se z toho přemetu nezvednu. Musím ale zaklepat, že se mi to zatím vždycky podařilo. (smích)

S Kamilou Nývltovou v Quasimodovi

Vaší nejnověji nastudovanou rolí je Juan v tanečním muzikálu „Lucrezia Borgia“ – expresivním uměleckém díle Libora Vaculíka, Petra Maláska a Václava Kopty. Jak na vás působí tato umělecká podoba temné historie rodu Borgiů a nepřijde vám pro diváky až příliš depresivní?

„Lucrezia“ je velmi speciální dílo, u kterého mám pocit, že to, co se na jevišti odehrává, je ryzí umění. Sešla se tam spousta profesionálů, kteří jsou špičkami ve svých oborech, ať už je to balet, zpěv, nebo činohra. Samozřejmě to celé musel Libor Vaculík ukočírovat tak, aby třeba nevadilo, že tenhle člověk tolik netančí, tamten zase, že nezpívá… Bylo fascinující ho při práci pozorovat a bylo mi velikou ctí se toho účastnit. Myslím, že i když je „Lucrezia“ velmi spefické dílo, svého diváka si určitě najde. Nebude to ovšem nikdo, kdo čeká na jevišti duo komiků, anebo odpočinek po obědě a poledním pivku. Shodli jsme se s kolegy na tom, že i když z „Luzrecie“ živi nebudeme, chodíme si jí patřičně prožít. To dílo je opravdu senzační.

Na rozdíl od Tomáše Berouna, se kterým se alternujete, bylo pro vás zcela nové množství tanečních i takřka akrobatických prvků. Jak jste se vyrovnával s vaší pozicí nováčka a neměl jste na začátku strach, že jste vstoupil do něčeho, co třeba nakonec nezvládnete?

Člověk o sobě nesmí pochybovat, to by se nemohl do ničeho nového pustit. Zároveň nesmí ztratit už tolikrát zmíněnou pokoru k dílu samotnému. Já měl mustr – Tomáše. Měl jsem to jednodušší v tom, že má role byla vlastně už postavená. Musím říct, že mi s jejím nastudováním Tomáš hodně pomohl – především pěvecky a za to jsem mu vděčný. Nicméně jsme absolutně odlišní postavou a vlastně i pojetím, ale to vůbec nevadí. Každý jsme si cestu k „Lucrezii“ našli po svém, pravdivou, osobní. Co se týče tance, na to jsem se opravdu těšil, konečně jsem někde mohl zužitkovat alespoň teoretické vědomosti (názvosloví) z baletu, který jsme měli na konzervatoři. (smích)

Jako zamilovaný Juan při milostné scéně s Lucrezií je Tomáš Beroun oproti vám jen velmi spoře oděný. Předpokládám, že jste si to zkrátka rozhodl pojmout po svém?

Já jsem při té milostné scéně v kalhotách, botách a mám pouze rozhalenku. Myslím, že to stačí. Divadlo je proto divadlo, protože podporuje a stimuluje divákovu fantazii, tak proč je hned rozmazlovat nahotou… Mně úplně stačí, že mi při mé umírající scéně vojáci strhnou košili. (smích)

Co se vám na postavě Juana asi nejvíc líbí a jak se vám hraje s představiteli neuvěřitelného záporáka Césara, které už dobře znáte jako své divadelní partnery ve zcela odlišných rolích?

Juan je „trpitel“ a César „hajzlík“. To je jejich zásadní rozdíl. Juan má spoustu citů a César je prostě nenávistný. Od toho se odvíjí celé jeho jednání. Kluci to hrajou oba moc hezky. A oba mi k charakteru mojí role taky pomohli. Dáváme si připomínky vzájemně a konzultujeme různé situace, co nám na jevišti vzniknou. To je k nezaplacení. Nejhorší je, když se někdo někomu bojí něco říct.

Máte nebo měl jste nějakého kolegu, který se vám v muzikálech stal vzorem nebo alespoň respektovaným rádcem?

Ano. Ale jeho jméno si ponechám v tajnosti, aby nezpychnul a byl pořád dobrý. (smích)

Tomáš jako Robin Hood

Po studiu na gymnáziu jste se nakonec rozhodl k doplnění vzdělání i v umělecké oblasti a úspěšně jste zvládl šest let na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Jak šlo stihnout školu vedle koncertování a účinkování v muzikálech a jak na ta třetí školní léta vzpomínáte?

Šlo to těžce, ale když je dobrá vůle, jde všechno. V prváku a druháku na konzervatoři, jsem neměl individuální plán, musel jsem tedy při denním studiu odchodit osmdesát procent docházky, což v praxi znamenalo být každý den zhruba od 8:30 do 17:00 hodin ve škole. Takže se mi běžně stávalo, že jsem třeba o půlnoci odzpíval jako půlnoční překvapení na plese v Ostravě a v půl deváté už stál u tyče na baletním sále v Praze a dělal tandue. Byl jsem ale rád. Díky propojení teorie s prací už jsem studium lépe chápal. Nebylo to abstraktní učení mučení, ale čerpal jsem ze studia do praxe.

Absolventské představení „Světáci“ jste si prý všichni náležitě užívali, vy sám jste při něm mohl vyzkoušet i profese kulisáka a rekvizitáře. Snažil jste se trochu přiblížit původní filmové postavě nebo jste to zkrátka pojal po svém?

Nejen kulisáka a rekvizitáře. Sepsal a vymyslel jsem komplet divadelní scénář ke „Světákům“, protože se od filmu v mnoha místech velmi liší. Byla to skvělá a zajímavá práce, kterou jsme tvořili ve finále vlastně ve třech lidech (já, paní Hana Smrčková, která představení režírovala a Markéta Procházková, která s konceptem pomáhala). Zase něco jiného, než jsem do té doby dělal.

Po skončení konzervatoře jste přeci jen studium úplně neopustil a rozhodl se získat pedagogické minimum pro případné učitelování. Dá se říct, že tím tak trochu myslíte do budoucna na zadní kolečka, nebo vás prostě tato profese láká? Pokud se dobře pamatuji, tak jste po gymnáziu uvažoval také o Pedagogické fakultě?

Vlastně v té otázce je i odpověď. Pokud to „biflování“ na „Karlovce“ přežiji, tak budu mít papír na učení zpěvu. Nicméně zatím se mi učit nechce, ale třeba k tomu jednou dozraji.

Od školy a učitelování ale pojďme k vašim divadelním rolím, koncertům, případně dalším chystaným projektům. A protože divák je „tvor zvídavý“, nedá mi to se nezeptat – co chystáte v nejbližší budoucnosti?

Nejvíc se asi soustředím na můj koncert (21.11. 2012 v Divadle Hybernia), který pro mě pořádá Ema Krahulíková. Na tom bude spousta práce, teprve se rodí koncepce. Chci si na něm dát záležet, aby to pro návštěvníky byl zážitek. Na závěr sezóny ještě chystáme s mými bývalými spolužáky premiéru nového nastudování činohry „Pan Kaplan má třídu rád“, hořké válečné komedie, kde, jak už jsem řekl v úvodu, si zahraji  i na housle.

Co si myslíte o tom, že mnohý divadelní umělec dnes díky své vytíženosti připomíná tak trochu štvance a pokud ho přepadne nějaká nemoc, nebo si třeba blokne záda, tak jenom silou vůle odehraje představení, protože si marodění nemůže dovolit?

Je to tak. Bohužel v dnešní době krize si umělec nemůže dovolit moc marodit. Je třeba si na zdraví dávat pozor, ale je pravda, že spousta umělců své nemoci překonává na jevišti. Já nevystupuji akorát v momentě, kdy mám problémy s hlasem, což se mi (musím zaklepat) prakticky nestává.

Jako Rochefort ve Třech mušketýrech

Máte pocit, že při troše dobré vůle a organizaci času je i v rámci tohoto hektického uměleckého života možné najít si jednou za rok čas na třeba čtrnáctidenní relaxaci u moře?

Určitě. Myslím, že přes léto, hlavně v první části července, kdy jsou divadelní prázdniny a ještě se nezkouší žádný nový projekt, je to možné. Otázka je, jestli si to umělci můžou dovolit, hlavně ti s dětmi to mají asi dost komplikované a finančně náročné. Během léta totiž divadelník nevydělává.

Vy sám jste známý svým vztahem k přírodě, cestování i poznávání neprobádaných míst. Zažil jste na svých toulkách něco neobvyklého, co byste už raději nechtěl zopakovat?

Byli jsme s kamarády na čundru v Rumunsku, kde jsme navštívili i tamní české vesnice. Bylo to moc krásné, ale mělo to malý háček. Teploty tenkrát dosáhly pomalu čtyřiceti stupňů ve stínu. To bylo k nepřežití. Protože tam samozřejmě nikde nebyla klimatizace, trávili jsme dny ve sklepě nebo u studny…

Co vám tento koníček, nebo řekněme velká láska, dává? A prozradíte nám na závěr vaše zatím nesplněné cestovatelské přání?

Strašně rád chodím po horách, zvláště po Alpách. Ale není to žádné „horolezení“, i když jsou výstupy i tak dost náročné.  Rád bych poznal co nejvíc alpských vrcholů,  ať už rakouských, německých, švýcarských nebo v italských Dolomitech. Vždycky když vystoupám na nějaký vrchol, mám pocit naprosté svobody, všechny starosti ze mě spadnou a já si užívám jen tu přítomnost, ten okamžik …

Tomáši, děkuji za rozhovor a přeji vám nejen hodně divadelních úspěchů, ale i spoustu neopakovatelných cestovatelských zážitků.

Fotografie pochází z archivu Musical.cz a Tomáše Savky, děkujeme za jejich poskytnutí.