„Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť“ se v Ostravě rozpustile vrací ke kořenům

První uvedené dílo Andrewa Lloyda Webbera a Tima Rice se dá směle označit za krále rodinné odnože muzikálu ajeho vývoj můžeme rozdělit na etapy. V 60. letech minulého století fungoval jako krátké školní  biblické oratorium a na úroveň celovečerního „muzikálu superlativů“ to dosáhl až o skoro třicet let později v londýnském nastudování s tehdejší pop-hvězdou Jasonem Donovanem. Možná by se dalo říct, že dílo s postavením krále netřeba nijak zvlášť recenzovat, byla by ale škoda, nenapsat o druhé české, tentokrát ostravské inscenaci v Divadle Jiřího Myrona, pár slov.

Začněme menší rekapitulací: zatímco my jsme v Praze v polovině 90. let prožívali dobu „ježíšovskou“ a jistě mnoho z nás formovala, v Bratislavě nastala díky režiséru Josefu Bednárikovi a Vašo Patejdlovi, který měl na starosti hudební nastudování, doba josefovská.

Český divák si na seznámení s pestrobarevností biblického příběhu o Josefovi s nevtíravým morálním posláním, musel chvíli počkat.  Nejedná se o hravost jen vizuální, ale zejména hudební, kdy se tóny barví tu do popíku, tu si zatrylkují v country, v rockenrollové burácivosti nabízejí velkolepé entrée divácky vděčnému elvisovskému výstupu Faraona a ke konci si zdařile zaflirtují se šansonem. Tu nádheru jsme poprvé mohli vidět na České televizi díky zdařilému videofilmu Davida Malleta s Dannym Osmondem jako Josefem a Marií Friedmanovou coby Vypravěčkou uvedeného Českou televizí a v zahraničí si jej můžete pořídit na nosičích DVD a Blu-ray.

Všechny aspekty dokonale zdůraznilo už první české nastudování v Městském divadle Brno v režii Stanislava Moši z roku 2006 . Tam je „Josef“ ještě stále na repertoáru, dlouho už ale neměl žádnou reprízu. Tenkrát se na jevišti Hudební scény otevřela obrovská Bible, na níž jsme mohli sledovat jednotlivé proměny scény a vtipné animace, zároveň se s představením dalo dobře cestovat, což se bohatě využilo na evropských turné a hostováních.

Ačkoli Josefa tedy na českém jevišti potkáváme podruhé, přeci jen má Ostrava jeden důležitý primát. Poprvé v ČR je dětský sbor na jevišti živě! V koncepci režisérky Gabriely Petrákové hraje rozhodně prim a jedná se tak o návrat ke kořenům naznačeném už v televizní verzi – ke školnímu muzikálu. Pokud přesně takto máte  „Josefa“ rádi, budete nadšeni. Už na začátku, kdy sbor vstupuje na jeviště bočními uličkami mezi diváky na začátku nám zamává a při předehře si jdou na chvíli malovat, vás nenechá na pochybách, že bude sympatickému hlavnímu hrdinovi v podání po všech stránkách suverénního Tomáše Novotného důstojným parťákem. A skutečně jej neúnavně provází celým příběhem, tu mu pomáhají, tu mu drží palce, aby se vše v dobré obrátilo.  Velký prostor dostávají sólisté sboru i při závěrečném medley, zkrátka představení zde na něm stojí a padá. Stejně tak postava Vypravěčky v podání Ol’gy Bezačinské byla sboru po celou dobu výbornou partnerkou a doslova kamarádkou, přitom na sebe vždy dokázala upoutat tu správnou pozornost a v roli se evidentně cítí příjemně.

Tempo nastaveno pány Lloyd Webberem a Ricem je příjemně svižné hned od počátku a režie toho náležitě využívá, hercům se dostává příjemné seberealizace, například při árii „Those Canaan Days“ (Vstříc prázdným dnům), ale i ve všech ostatních scénách.

Vypravěčka Hana Fialová

Za všechny z menších úloh jmenujme Petera Svetlíka jako Rubena.A například i  Zbigniew Kalina dokazuje, že ani v company není malých rolí, pokud jste výrazný. Faraonův výstup Jaroslava Rusnáka splnil podmínku o zážitku pro diváka, přesto však tento vrcholný moment protentokrát mírně zradil zvuk. Mimochodem, ostravská verze bohužel neobsahuje novou pomalejší Faraovonu písničku, pocházející z nejčerstvějšího londýnského uvedení v Adelphi Theatre.

Z předchozí brněnské inscenace zůstaly v ostravském tvůrčím týmu dva základní kameny. Tím prvním, je  nesmírně poetické, mírně aktualizované a hravé přebásnění Michaela Prostějovského, zde s pár nepatrnými kosmetickými úpravami. Krásně se pamatuje a frázuje do hudby, že fanoušek snad ani necítí potřebu vlastnit originální cédéčko, ač by ho jistojistě potěšilo. Jen škoda, že  poutavý program s mnoha neobsahuje také kompletní libreto, v tomto směru se musíte obrátit na malý program z Brna.

Scénograf Ondřej Zicha zase podstatně rozšířil svůj původní koncept (brněnskou Bibli lze tentokrát vidět jen v mírných obrysech, ale například font písma je stejný) na ostravské větší širokoúhlé jeviště, kdy využívá například i dětské kresbičky po stranách nebo loutky. Tu a tam prostředí přiblíží projekcí Petra Hlouška a celek  tvoří dokonalou symbiózu s kostýmy Lucie Loosové. Předchozí brněnská verze se náhle zdá být poměrně komorní. Má to zároveň i jednu drobnou nevýhodu. I když dílo dobře znáte, můžete se občas v dění na jevišti ztratit, neboť oči neví, zda si máte vychutnávat děj, či to, jak si účinkující děti pobyt na scéně užívají. Ale to je samozřejmě zcela subjektivní detail.

Hudební nastudování Jakuba Žídka dobře akcentuje všechny žánry zmíněné na začátku článku a i když se interpretům občas do zpívání vloudí trocha operetní techniky, nikterak zvlášť to nevadí.

Je příjemné, když vám dojem z celého představení potvrdí jedna scéna. Choreografie Pavla Strouhala, zde na půdě rodinného muzikálu s dětmi v zádech přináší obrovskou energii (ačkoli podobné momenty v karlínském nastudování „Jesus Christ Superstar“ občas vyznívají infantilněji, ale zde zkrátka dokonale pasují) a při disco rytmu finálové písně první poloviny „Go Go Joseph“ vám ve spojení s light-designem jen proletí hlavou sympatická výzva: „Welcome to the 70s“.  Nejen, že v ten moment je to nesmírně stylové, ale je vám zkrátka fajn na duši, což potvrzují i nadšené děti sedící za vámi.

Inscenace i dílo tak bezezbytku naplnilo svůj účel, představuje jedno z nejlepších děl v kategorii „rodinný muzikál“ ve výborné formě, v oblastním divadle s vysokými ambicemi – a zcela zaslouženě má představení jak výbornou návštěvnost, tak se o něm též mluví v superlativech.

Faraon (Pavel Liška), Josef (Roman Harok) a Vypravěčka (Hana Fialová)

Fotografie z inscenace: Radovan Šťastný. Fotografie nezobrazují viděné alternace.