Petra Doležalová: “Ladím frekvenci Dobrá nálada”

Eva, Bětka, Roxie. Tři různé postavy, tři různé příběhy… Ač každá z nich je úplně jiná, spojuje je jedno: tvář a jméno Petry Doležalové. Když Petru náhodou potkáte, zřídka ji uvidíte zamračenou a se špatnou náladou. Škoda, že nejdou na papír přenést úsměv a smích, kterými ani při našem rozhovoru Petra opravdu nešetřila…

Petra Doležalová

Petra se narodila 19. 5. 1987 v Děčíně. Studovala na Střední pedagogické škole v Liberci, kterou později dálkově dokončila na Střední pedagogické škole v Praze. Mezitím nastoupila na Pražskou konzervatoř, obor Herectví a moderování, kterou taktéž úspěšně vystudovala. Dále to byla katedra žurnalistiky FSV UK a nyní Petra studuje na UJAK Praha, obor Sociální a masová komunikace.

Petra má i bohatý výčet novinářské praxe. Nyní ji můžete slyšet v jednom pražském rádiu, kde uvádí zpravodajský blok. Kromě toho si zahrála i několik epizodních televizních rolí, vyzkoušela si dabing, moderovala různé akce a také se objevila v reklamě.

A jaká je Petra v soukromí, či kde ji můžete momentálně vidět? Přečtěte si náš rozhovor a dozvíte se nejen to, ale i mnohem více…

Rozhovor s Petrou Doležalovou

Petro, při pohledu na Tebe se musím hned zeptat: jsou vůbec situace, kdy se neumíváš?

Většinou taková situace nastane, když mi ráno zazvoní budík. To je asi jediný okamžik, kdy se neusmívám, ale jinak nevidím důvod, proč bych se měla mračit a proč bych se měla zatěžovat tím, že budu neustále na něco naštvaná a kazit si den.

V mých očích jsi velmi „univerzální“ a flexibilní člověk. Zpíváš v muzikálech, hrála jsi v seriálu i v reklamě, fotíš pro různé firmy a nyní pracuješ i ve zpravodajství jednoho rádia. Kam Ty by ses nejvíce zařadila, co je Ti nejbližší?

V tuto chvíli jsou to asi muzikály, které moc ráda propojuji s novinářskou prací, poněvadž té bych se chtěla nadále více věnovat a rozvíjet se v ní. Myslím si, že v dnešní době totiž divadla nejsou úplně v ideálním stavu, a tudíž musím mít nějaká zadní vrátka. Žurnalistika a mediální práce mě velmi baví, a proto ji studuji. Novinařina a muzikály jsou tedy pro mě nyní to hlavní.

Asi nejvíce Tvých fanoušků Tě poznalo v úspěšném hit-muzikálu Děti Ráje, který se vrátil na prkna GoJa Music Hall. Co Ti přinesl tento muzikál, a byla jsi Ty „dítě ráje?“

Tento muzikál mi přinesl první muzikálovou zkušenost, předtím jsem hrála pouze činohru. Přinesl mi spoustu neopakovatelných zážitků. Může to znít jako klišé, ale shodneme se na tom z tohoto muzikálu všichni. Sešla se zde jakási energie, která asi měla vzniknout. Tato parta táhne za jeden provaz od Sagvana počínaje, a neopakovatelné zážitky, které jsme zde všichni prožili, si ponesu v sobě celý život. Byť spousta lidí tento muzikál neuznává, poněvadž jej berou jako jakýsi komerční paskvil, tak já jsem na účinkování v tomto muzikálu hrdá. Jsem šťastná, že tam jsem.

A jestli jsem byla dítě ráje? Narodila jsem se v roce 1987, tak už moc dítě ráje nejsem, pokud bychom to brali takto. Ale jinak se jako dítě ráje cítím, proto se možná pořád usmívám.

Děti ráje

Co Ty si představíš pod slovem „ráj nebo být v ráji?“

Pokaždé je to trošku jiné. Někdy je pro mě ráj, když přijdu po celém dni domů, uvařím si čaj a lehnu si na svůj gauč, ale může to být i dovolená u moře. Prostě záleží na momentálním rozpoložení, a co zrovna potřebuji.

Další Tvojí bezesporu nepřehlédnutelnou rolí je „vražedkyně“ Roxie v muzikálu Chicago, které uvádí pražské Divadlo pod Palmovkou. Zde kromě pěveckého výkonu exceluješ po stránce herecké a asi nejednoho mužského diváka nenecháš chladným…

Zkus nalákat čtenáře, kteří třeba ještě tento muzikál neviděli, proč se právě na tento muzikál měli vypravit.

Za prvé děkuji za pochvalu a za druhé je to dnes již jeden z těch opravdu klasických muzikálů, je to dobrý muzikál sám o sobě. Nejenže se při něm lidé pobaví, ale texty jsou tak nadčasové, že se hodí i do dnešní doby (současná politika atd.) a divák si je rád poslechne a ocení. Kromě pobavení jsou tam určitě i momenty k zamyšlení.

A jinak je to muzikál plný polonahých holek, takže si myslím, že to ukojí vášně všech mužů (pozn. autora.: možná i žen). J Je to prostě sexy!

Chicago

Najednou ses ocitla v pohádce… Mluvím o muzikálu Kapka medu pro Verunku, který měl premiéru v září loňského roku a který se stal velmi oblíbeným titulem nejen u dětí, ale i dospělého obecenstva. Máš ráda pohádky? Pakliže ano, jaká je ta Tvá nejoblíbenější?

Já mám strašně ráda pohádky! Moje nejoblíbenější pohádka je Zlatovláska, pak jsou to Tři oříšky pro Popelku, spojené hlavně s Vánocemi. Pamatuji si, jak jsem jednou ležela u Zlatovlásky a dojala se jak dítě. Přitom v reálném životě já každý den romantiku nevyžaduji. Pohádky jsou pro mě únik z reality, kdy se člověk zasní a prožije si ten hezký okamžik, kdy to vše dobře dopadne, ale pro mě by to asi byla v každodenním životě nuda.

V tomto muzikálu hraješ roli kuchařky Bětky. Jaký je Tvůj vztah k jídlu, a baví Tě třeba i vařit?

Já moc ráda jím. Mám ráda italskou kuchyni, zbožňuji sushi a nemohu nezmínit vaření mojí babičky.  Záleží samozřejmě také na tom, na co mám zrovna chuť. Přiznám se, že v posledních 2 – 3 letech jsem se naučila být gurmán ve smyslu nesníst cokoli, přemýšlím, co jím, s čím to kombinuji a co nového bych mohla ještě zkusit.

Vaření mě baví, ale moc času na něj teď není a spíš to mám jako relax. Když jsem doma sama, tak se nějak odbudu a také odebírám pravidelně jídlo od firmy Ježkovy krabičky. Ale z ničeho, co jsem uvařila, se nikdo zatím neotrávil, takže si myslím, že snad dobré. Jak jsem ale řekla, mám to spíše jako relax, než abych vařila pravidelně.

Když už jsme u toho jídla, je něco, co bys naopak nesnědla?

Asi jsem úplně nedospěla třeba k tlačence, ovarovému kolenu, aspikům a tak. Někdo ještě nedospěl do oliv, já nedospěla k tomuto.

Kapka medu pro Verunku

Vraťme se zase na chvíli k práci. Kde Tě ještě Tví fanoušci mohou vidět?

V již zmiňované Kapce medu pro Verunku, Chicagu, Dětech Ráje, pak v činohře Columbo – Vražda na recept. Ta se momentálně hraje v divadle U hasičů. Tato hra měla kdysi na americké Broadwayi takový úspěch, že se podle ní začal později točit dnes už legendární seriál s Peterem Falkem. Tuto hru uvádí společnost On Stage!, která má pod sebou i další hru Peklo v hotelu Westminster. Peklo je teď spíše zájezdové představení.

Od loňského roku také pracuješ v jednom pražském rádiu, kde Tě mohou posluchači slyšet v jedné zpravodajské relaci. Jak ses k této práci dostala?

Musím říct, že to bylo trošku moji drzostí. Nejprve jsem si sehnala kontakt na lidi odtamtud a domluvila si schůzku. Byla jsem na dvou hlasových zkouškách a měla jsem zároveň štěstí, poněvadž slečna, která tuto práci dělala přede mnou uvažovala, že z rádia odejde, a oni hledali za ni náhradu. Opět se potvrdilo známé rčení být ve správný čas na správném místě.

Kromě všech již zmíněných činností ještě studuješ. Jak vše časově zvládáš? Dokážeš si ušetřit čas na své koníčky?

Já jsem nyní přešla z jedné školy na druhou a tato nová škola mě hrozně baví a naplňuje, poněvadž je studium propojeno s praxí, což na té první nebylo. Nelámu si hlavu s tím, jestli něco stihnu či ne. Nastavila jsem si v životě priority, a to co stihnout chci, nebo mě naplňuje, stihnu. S kým se chci vidět, s tím se vidím a naopak. Koníčky stíhám, i když jsem už mnohdy slyšela, že jsem blázen, když jsem celý den v rádiu, pak mám třeba nějakou zkoušku, a večer si jdu ještě zacvičit.

Jak nejraději relaxuješ?

Přiznám se, že asi doma. Lehnu si, dívám se na televizi, nebo si pustím filmy. Chodím na delší procházky se svým psem a ten den vyloženě prolenoším, a vůbec mi to nevadí. Někdy se uklidním i tak, že uklidím celý byt, je to praktická činnost, u které můžeš vypnout a nic neřešit. A navíc spojíš příjemné s užitečným.

Gypsy (Divadlo J. K. Tyla v Plzni)

Máš nějaké sny, které jsou zatím nevyplněny?

Chtěla bych se dále posouvat ve své práci, kterou dělám. Jednou bych si určitě přála žít i spokojený rodinný život, mít zdravé děti. To je také určitě hodně důležité, ale to je otázka budoucnosti. Nyní je to opravdu má práce, potřebuji se zdokonalovat a makat sama na sobě.

A co třeba nějaká vysněná role, je nějaká taková?

Z té činoherní by to byla asi „Ondina“ od Jeana Giraudouxe. Na konzervatoři jsme pracovali na hře od Richarda Kalinoského „Měsíční běs“, je to vážná hra o dvou lidech a klidně bych se k ní vrátila. Ráda bych si zahrála více charakterních rolí a ne jen ty “vytlemený”, co dělám převážně teď (ale chápu, proč je dělám).

A co se muzikálové role týče, viděla jsem nyní film Bídníci, který mě naprosto uchvátil a najednou to dílo dostane úplně jiné rozměry – ty správné, které má mít. Maturovala jsem s písní z tohoto muzikálu a sice Knížkou snů, takže bych si možná někdy ráda zahrála Fantinu. Asi mě hodně ovlivnila i Anne Hathaway, která jí nyní hraje ve filmovém zpracování, líbila se mi to, byla přesná. Jak písně, tak celá figura Fantiny je krásná a hluboká, když se správně pochopí, prožije a narežíruje.

Máš nějaký idol, se kterým by sis přála se osobně setkat, a pakliže by to byl někdo z pěvecké branže, tak si s ním i třeba zazpívat?

Miluji Alana Rickmana, geniálního anglického herce, který ztvárnil profesora Snapea v Harry Potterovi, hrál například i v Lásce nebeské, ve filmu Rozum a cit a v mnoha dalších.

Z pěvecké branže mám ráda Robbieho Williamse a Pink, ale nemůžu říct, že jsou to vysloveně mé idoly. Ráda je poslouchám, ale už to tak neprožívám. Plakáty doma rozhodně vylepené nemám :).

Co říkáš na talentové televizní soutěže, kterých se za poslední léta vyrojilo jako hub po dešti?

Má to smysl ve chvíli, když v takovéto soutěži je skutečný talent a porota ho objeví. Je to šance pro plno lidí, kteří nemají příležitost jít například na konzervatoř, nebo jinou uměleckou školu, protože jim to rodiče třeba nedovolí. Pokud se rozhodnou, že tuto soutěž zkusí, dokáží se udržet a hlavně se pak prosadit po konci soutěže, je to určitě super. V tu chvíli teprve vše začíná a musí na sobě opravdu makat, aby dokázali, že si to zaslouží.

Ale teď, jak jsi řekl, je těch soutěží hrozně moc a já ani nevím, když teď začne nová Superstar, kdo se na to bude dívat. Možná jsem fakt kritická, ale mě to jako diváka hrozně otravuje. Na druhou stranu dorůstá generace, která se možná na to dívat bude. My jsme sledovali ty první série, když vyhrála Aneta Langerová s údivem a pocitem, jak je to super, ale za sebe si myslím, že všeho moc škodí.

Columbo - Vražda na recept

Od Vánoc už uplynul nějaký ten týden, přesto se Tě zeptám, jak jsi prožila loňské Vánoce Ty? Dostala jsi nějaký dárek, který Ti udělal výjimečnou radost?

I o Štědrém dnu a obou dalších svátcích jsem pracovala pár hodin v rádiu, takže jsem tyto poslední Vánoce strávila jak v práci, tak i s pohádkami. Když je člověk s těmi správnými lidmi, užije si to ať je kdekoli, a pokud je vnitřně v klidu, nerozhází ho ani lidé, co šílí vánočními nákupy.

A co se dárků týče, hroznou radost mi udělal dárek, který jsem potřebovala a který většina nenávidí – ponožky. Já za ně byla fakt šťastná, a samozřejmě i za všechny ty dárky, co se parfémů, kosmetiky, výbavy do domácnosti týče… Rozhodně nepotřebuji žádné ohromné dary.

Dodržuješ o Vánocích nějaké zvyky?

Házíme botou, krájíme jablíčko, pak pod tři hrníčky dáváme kousek chleba, minci a kousek hadříku, hrnečky se zamíchají, a kdo si jaký hrneček vylosuje, ten bude mít toho, co pod hrnečkem našel, v příštím roce nejvíce. Pak taháme sirky a podle toho, jestli se vytáhne sudý nebo lichý počet,

se přání, na které člověk myslí, splní nebo nesplní.

Pak asi už taková ta klasika – stromeček, tradiční štědrovečerní večeře, čočka…

A co předsevzetí. Dáváš si?

Nedávám. Jak jsem již řekla, všeho moc škodí a každý extrém je špatný. Myslím si, že když člověk chce něco udělat, např. přestat kouřit, nebo začít držet dietu, může to udělat kdykoli, třeba v srpnu. Je to jen o tom, jestli to opravdu chceš nebo ne, a není to o tom, že je zrovna po Vánocích a začíná nový rok.

Petra Doležalová

Co Ti v poslední době udělalo největší radost a co naopak rozesmutnilo?

Hmmm, těžká otázka. Asi ani nevím. Já jak se raduji každý den a jsem šťastná, tak mě baví třeba jen to, že přijdu do rádia, pozdravím jednoho kolegu, který mi vždy řekne: „Pojďte ke mně, já se potřebuji usmát.“ Ta radost je složena z maličkostí.

A co mě rozesmutnilo? Ještě těžší otázka. Tím, že si ze všeho negativního dokáži vzít to pozitivní a poučit se z toho, tak asi nic konkrétního.

Naše země nyní žila hlavně prezidentskými volbami. Byla jsi Ty volit, a jaký by dle Tebe měl být „ideální“ prezident ČR?

Volit jsem byla v obou kolech.

Existuje jedna věc, kterou bych k tomu chtěla říct: hrozně mě překvapuje, jak se lidé kvůli prezidentské volbě hádají, jak jsou na sociálních sítích na sebe zlí a kdo nevolí toho, co já, ten už není můj kamarád. Mně to přijde úplně ujetý a myslím si, že to trochu vypovídá i o naší chytrosti a není mi v tom úplně dobře. Použiji větu jedné mé kamarádky, která řekla, že asi ještě nejsme na přímou volbu úplně připraveni, nebo nevíme co s tím. Budu doufat, že při další přímé volbě to už bude lepší.

A jaký by měl být prezident? Já nevím, jestli je to úplně jen o tom prezidentovi, Protože to, jak to tady vypadá, je práce hlavně naší vlády a premiéra. Rozhodně by to nemělo vypadat tak, jak to vypadá teď.

Kdyby jsi Ty na jeden den byla prezidentkou a mohla jsi cokoli změnit. Co by to bylo?

Odvolala bych tuhle vládu. A pak určitě něco pozitivního, každý člověk potřebuje a touží po něčem jiném. Tak bych se snažila, aby to alespoň ten jeden den mohli mít.

Náš rozhovor jsme začali o úsměvu a jím i skončíme. Jaký recept máš na dobrou náladu?

K tomu si asi každý člověk musí dojít. Je to samozřejmě i o tom, jaký člověk je, jaký se narodí, jaké v sobě má předpoklady atd.  Tím že jsem se od všeho odprostila, mi najednou přijde vše jednodušší. Smích, umět brát vše s humorem, umět vzít od druhého kritiku a vidět na ni to pozitivní, to je opravdu to důležité. Už na konzervatoři nám říkali, že kdo si bere režisérovy poznámky osobně, je ztracený. To platí samozřejmě i v životě, ne jenom na jevišti. A mně se opravdu funguje mnohem lépe tím, že žiji pozitivně. Tím neříkám, že se nedokážu naštvat, nebo mě něco nerozbrečí, naopak, myslím, že slz jsem si prolila před dvěma roky dost v osobním životě, ale právě takové věci tě posílí a bereš pak některé okamžiky mnohem snáz. A ve výsledku si nehodlám krátit život a ničit si zdraví kvůli lidem, kteří mi za to nestojí.

Chicago

Máš nějaký vzkaz pro čtenáře Musical.cz?

Chtěla bych poděkovat Tobě i musical.cz za možnost rozhovoru. Jsem za to opravdu vděčná, a když budu upřímná, snad mi to pomůže se trošku zviditelnit, protože třeba i po tomto rozhovoru přijde více lidí na ta skvělá představení jako je Chicago, či Kapka medu pro Verunku. Ta si diváky opravdu zaslouží, a čtenářům musical.cz bych vzkázala, ať se mají hezky, ať je jim hezky, ať nemají žádné starosti a budu moc ráda, když se uvidíme v divadle.

Petro, děkuji Ti za rozhovor. Přeji Ti, aby ten letošní rok byl pro Tebe neméně úspěšný jako ten předcházející.