„Kočky“ v Brně mají poprvé lidskou tvář

Milovníci muzikálů musí znát „Cats“, protože je to pojem, který se rozšířil i mezi běžnou populaci. Ostatně narážka, že na ně muži chodí jen z donucení, se objevila i v několika amerických sitcomech.  Toto zaběhlé klišé ovšem zcela vyvracejí brněnské „Kočky“. Jsou totiž lidsky svůdné. Zásadní změnou oproti originální verzi je jejich lidské vzezření, na rozdíl od těch až pohádkových, co se potulovaly po střechách londýnského West Endu a Broadwaye.

(psáno z premiéry 11. 5. a  reprízy 26. 5. 2013)

Obdivuji se tvorbě Andrewa Lloyd Webbera a nejvíc ke mně promlouval ve spojení s Timem Ricem. Nezapomenutelný je jejich „Jesus Christ Superstar“ či  „Evita“. Psát recenzi na „Kočky“ jsem se zprvu opravdu bála. Mnozí je znají a snad každý má v podvědomí jejich největší hit „Memory“. Málokdo by však dal dohromady jejich příběh. On totiž v podstatě žádný není. Tady bych viděla velké vítězství brněnského nastudování. Něco, co od počátku nemá děj, změnou formy najednou dostalo nový obsah. Z původního textu režisér Stanislav Moša vytáhl lidské předobrazy. Z roztomilých zvířátek, které působí tak trochu jako z dětského představení, se najednou staly kočky a kocouři lidští. Víc se tak prohloubily paralely mezi chováním těch ušlechtilých a sebevědomých stvoření, které v lecčems připomíná vlastnosti člověčí. Neprohánějí se tedy na staré půdě či smetišti, nýbrž jsou usazeny na barové židle a jejich hlavní rekvizitou se stala lahev nebo panák. Oblečené jsou do sexy oblečků Andrey Kučerové a oči jen mírně vykukují ze škrabošky.

Možná se trochu vytratilo to pohádkové kouzlo, vzpomínky na dětství Andrewa Lloyd Webbera, ale poetika T. S. Eliota zůstala zachována. Hlavním kouzlem scénografa Petra Hlouška je hra stínů, která se odehrává na hlavní stěně. Měsíc, tak opravdu září nad samotou stáří a za kočkou lidskou tak snadno vidíte tu opravdovou.

Kočky tentokrát nepopírají své lidské vlastnosti.

„Kočky“ jsou snad jediný muzikál moderní éry, kde prim hraje právě tanec. Hana Kratochvílová a Aneta Majerová dostaly prostor pro novou choreografii, kdy se nemusely držet striktně kočičích pohybů.  Všichni herci a zpěváci musí být na prvním místě tanečníky a  musím říct, že i v tomto nastudování je pohyb klíčový a všichni na jevišti tvoří dokonale souznící vypravěčský nástroj.

Ráda bych vyzdvihla stepařské číslo Moury, kočky domácí, kde se v roli myší objevují děti a jsou skvělé. Ostatně, to, že se v Brně stepovat umí, je známé už z muzikálu „Mary Poppins“, kde se na choreografii stepu také podílel Denny Ratajský.

Moura, kočka domácí

Poměrně výrazně jinou postavou je starý Old Deutronomy, který se v Brně jmenuje Blahobyl Všemocný. Petr Gazdík je vášnivý, až trochu výstřední Don Juan, ne strhaný starý kocour, tak jsem ho tedy neviděla. Je to zajímavý posun postavy, proč ne.

Blahobyl Vznešený - Petr Gazdík

Ivana Vaňková je svůdnou Demeterou a její pohled je stejně jiskřivý, jako by byl kočičí. Jediný kocour, který se převtělil z pražské verze do té brněnské je Laco Hudec, který mužně vyzrál a kromě toho, že je na něj hezký pohled, je vidět jistota, velké nasazení a na jevišti je nepřehlédnutelný, ať jako Šimbal- klimbal nebo McDlouhý dráp. Dželína v podání Barbory Remišové je roztomilá malá kočka, která největší prostor dostává ve chvíli, kdy spolu s mladým Múzem Jonášem Floriánem zpívá Poslední árii, která do koncepce skvěle zapadá a ve srovnání s premiérovou dvojicí (Radka Coufalová a Lukáš Vlček) jsou herecky výborní, ale pěvecky byla premiérová dvojice lepší.

Šimbal- klimbal Laco Hudec a jeho cestujcí

Ráda bych ještě vyzdvihla starého elegána Múze Ladislava Koláře, který je v roli šarmantní a jeho výkon publikum bouřlivě oceňuje. O sexapealu Rambajz tága ženskou většinu v hledišti není třeba přesvědčovat. Peter Pecha i Dušan Vitázek jsou nejen kocouři, ale černá košile s rozhalenkou z nich činí neodolatelné svůdníky. Musím k tomu ovšem dodat, že svou roli pochopitelně dobře odvádí i hlasově a především tanečně.

Ivana Vaňková, Peter Pecha, Svetlana Slováková, Barbora Remišová a Hrůzný příběh plný psů

Rambajz-tágo (Dušan Vitázek) má v oblibě dámskou společnost.

Očekávaná Grizabelina labutí píseň Memory zněla v podání Aleny Antalové věrohodně, čistě, ale bohužel ta píseň je tak notoricky známá, že srovnání s Elaine Paige nebo Barbrou Streisand se Antalová neubrání a z toho vítězně nevychází. Chybí jí určitá naléhavost, jak ve zpěvu, tak i prožitku.

Grizabella Alena Antalová

K českým textům Michaela Prostějovského lze říct jediné, kéž by tu bylo více takových, co dokáží zachovat ducha a význam původního slova a přitom stvořit nové verše. Vymyslet poetická jména a hrát si se slovy, tak jako by po papíře tančila a netvoří rýmy, které působí, jako by je tvořil stroj bez citu a často i mozku. Zvláštností brněnského nastudování je, že u písně Mungodžery a Tingl Tangl se hraje původní verze skladby, kde tempo a melodie jsou odlišné, ač text je tentýž jako v pražském nastudování.

Kočky prostě musíte zažít. Po jejich zhlédnutí jsem najednou viděla ty obrazy kolem sebe. Kupříkladu ve známém divadelním baru – opravdu tam všichni jsou: Tingl tangl, Dželína, Demetra, Šimbal–klimbal, Mungodžery i Darmošlap. A na návštěvě pak pozorujete bílou kočku Viktorii a nezbavíte se představy té blondýnky v krátkých bílých šatech. Uvědomíte si různost povah a spletitost životních cest. Při pohledu do zrcadla začnete hledat kočku ve vás a možná se zamyslíte i nad tím, zda opravdu nepřicházejí z andělských sfér. Říci nám, že je jen na Tobě, zda budeš svéhlavý Rambajz tágo, zhýralý Vašnosta Brum nebo slovutný Múz. Ostatně na sociální síti Facebook už vznikla hra o tom, kterému kočičímu charakteru se podobáš.

Určitě jsou brněnské Kočky ve výkladu přímější, a tím se dostávají hlouběji, už to není jen barevná podívaná plná pozlátka. Tento kočičí pohled na svět ukazuje, kdo jsme, kam jdeme a kolik času malicherně promarníme. Cenná pro dnešní svět, který upřednostňuje mládí a krásu, je rozhodně Grizabella, s ní si divák uvědomí, kolik takových skvostných dam umírá v zapomnění, s touhou znovu zazářit.

Když se na pódiu k sobě kočky přítulně vinou, je to hezké, ale když se k sobě mají ty lidské, je to vzrušující a rodičům to může způsobit horké chvilky při vysvětlování. Tím však neříkám, že nejsou pro děti vhodné, jen jsou Kočky zkrátka přiznaně dospělejší představení. Je to show, kde si na své přijdou muži i ženy, milovníci tance i posluchači Lloyd Webbera, protože živý orchestr pod taktovkou legendárního Caspara Richtera nebo Dana Kalouska odvádí skvělou práci. Jedinou výtku bych měla k technicky nedotaženému zvuku na premiéře, kdy ovšem málokdy vše vyjde na sto procent. Na repríze už se zvukem problém nebyl.

Komu nedoporučit? Asi jen zavilým milovníkům původních plyšových kostýmů, protože ty v představení nenajdou, avšak pro obdivovatele zvířecích koček v Brně připravili na závěr jedno dojemné překvapení, to si nenechte ujít.

Městské divadlo Brno dělá poctivé muzikály a snaží se vnášet do osvědčených kusů něco nového. Vytvořit dobrou kopii je skvělá práce, ale probudit Kočky do nového života je umění  – a to se brněnské produkci daří.

Autory fotografií jsou Tino Kratochvil (2,3, 5,6,7) a Martin J. Polák  (1,4).