„Drž mě pevně, miluj mě zlehka“ – představení, které pohladí po duši i pošimrá bránice

V sobotu 8. června 2013 se v Divadle ABC uskutečnila slavnostní premiéra divadelní adaptace románu Roberta Fulghuma „Drž mě pevně, miluj mě zlehka“ v režii Miroslava Hanuše, dramaturgii Jiřího Janků a v hudebním nastudování Milana Potočka. Následující recenze přináší dojmy z představení zhlédnutého na generální zkoušce 7. června a při prvním oficiálním představení pro veřejnost 10. června 2013.

Přiznám se, že jsem si ještě před tiskovou konferencí s velkým zájmem přečetla román Roberta Fulghuma, a tak jsem byla zvědavá, jak se režisérovi podařilo převést zdánlivě nepřevoditelné téma do divadelní podoby, navíc ve stylu tzv. muzikálu pro činoherce. Výsledek jeho vize jsem se pokusila popsat v následujích řádcích.

Dámy předvádějí své róby

Celé představení se odehrává v prostředí tančírny Century v americkém Seatlu, kde se tančí i vyučuje argentinské tango – taneční styl, pocházející z konce 19. století z oblasti Buenos Aires v Argentině a Montevidea v Uruguaji. „Obyčejné“ tango, charakteristické např. trhavým pohybem hlavy tanečníků, vzniklo mnohem později a má pramálo společného s tangem argentinským, vyznačujícím se jiným držením, vášní ale i nostalgií a melancholií. V tančírně Century se prolínají příběhy jejích zaměstnanců i účastníků tanečních kurzů, stejně jako těch, kteří sem chodí pouze jako diváci a nebo zkušení tanečníci. Všechny ale spojuje touha tančit, možnost doteků a objetí i třeba vlastní seberealizace.

Hlavní postavou románu i divadelního představení „Drž mě pevně, miluj mě zlehka“ je Aristofanés Joyce III., zkráceně Aristo – úspěšný právník, avšak velmi plachý muž, stále bez partnerky, v přesvědčivém podání Jiřího Hány.  Aristo váhá, zda má zastupovat majitelku tančírny v nejistém sporu o budoucí existenci, váhá také, zda riskovat zesměšnění a pokusit se naučit tanec, který ho okouzlil. Když na konci představení přijímá zásadní rozhodnutí svého profesního i soukromého života a dokáže se odpoutat od vnitřní závislosti na svém otci, je i zvládnutí tanga jakousi tečkou za jeho symbolickou cestou, kterou předznamená „otevření dveří“, za nimiž je cosi neznámého, ale lákavého.

Marisol a Aristo

Otec Arista –  Aristofanés Joyce III., představovaný Jiřím Klemem, je bohém, průměrný herec, šťastně žijící v uměleckém prostředí, v němž vychoval i svého syna, jemuž je dokonalým protipólem. Na jevišti je jakýmsi Aristovým druhým „já“ – provází ho na každém kroku a vede s ním pomyslný (často vtipný) dialog.

Majitel advokátní firmy Billy Rice (postava nově dopsaná), je bezohledný právník a zároveň výborný tanečník, který nemá nouzi o krásné ženy. Jeho představitel – Tomáš Novotný se své role zhostil na výbornou přesvědčivou arogancí a cynismem, ale i skvěle zvládnutým tangem a salsou. Muzikálovým fanouškům bude známý například z role Maria v muzikálu „Bídníci“, uváděném v MD v Brně, nebo v ND moravskoslezském v Ostravě v muzikálu „Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť“.

Hello Silvermanová, majitelka tančírny, je bývalou profesionální tanečnicí, která soukromý život obětovala milovanému podniku. V představení sloučil režisér její roli s románovou lektorkou tanga, a tak je zde Hello i skvělou učitelkou, která nejen trpělivě vede jednotlivé tanečníky od základních kroků až ke konečnému tanci, ale učí je také, jak tango vnímat. Henrieta Hornáčková jako půvabná představitelka Hello skvěle tančí a svým promlouváním k tanečníkům, které mnohdy směřuje do hlediště, dokáže natolik zaujmout, že má nejeden divák chuť zvednout se ze židle, jít na jeviště na parket a zaujmout taneční držení …

Dulci Maria a Angel

Marisol Machado, kterou přesvědčivě hraje Stanislava Jachnická, je novinářkou píšící články o tangu a ačkoliv je sama výborná tanečnice, skrývá z profesních důvodů svůj atraktivní zevnějšek i taneční schopnosti pod maskou nevýrazné, špatně oblečené ženy. Nakonec i ona podlehne kouzlu tanga i zájmu o konkrétního tanečníka a odloží svůj převlek, aby na parketě svým smyslným tancem uchvátila toho, kdo jí je barmankou Friedou předpovězen.

Dulci Maria – vynikající slepá tanečnice, je profesionální someliérka, navíc krásná žena, která i přes svůj handicap, s nímž nemá problém, přitahuje muže, toužící s ní nejen tančit. Jen tak někoho si však nepřipustí k tělu, možná pouze jediného, s nímž může nejen souznít na parketě … V obou představeních jsem viděla Barboru Janatkovou (alternuje Lucie Pernetová), která ve svých tanečních číslech nadchla svou jistotou, elegancí i půvabem.

Angel (vyslovováno španělsky Anchel) je bezstarostný bohém a úspěšný malíř, který se nechává najímat boháči, aby pro ně maloval portréty, sídla i zvířecí miláčky, a tak tři měsíce žije v prostředí bohatých „zaměstnavatelů“ a v dalších třech měsících užívá života. Miluje svobodu a tanec a jako tanečník je vynikající. Jestli je ochoten část této svobody ztratit díky osudovému setkání, si však divák musí domyslet sám.  Angela v přestavení velmi věrohodně ztvárňuje Zbyněk Fric, který argentinské tango zvládl natolik bravurně, že jsou jeho taneční vystoupení s představitelkou Dulci Marie jakýmsi „zlatým hřebem“ představení.

Pánové předvádějí obleky

V jevištní podobě příběhu Angela a Dulci Marie však chybí to, co je v románě nejen podstatné, ale pro čtenářovu představivost i nejvíce poetické. Nechci prozradit, v čem je ten zásadní rozdíl, režisérův záměr byl oproti knize zřejmě jiný, možná z obavy o určitý patetismus, který v humorem protkaném představení nechtěl mít.  Každopádně bych divákům raději doporučila, aby knihu nečetli dříve, než představení zhlédnou, jinak by mohli být zklamáni.

Frieda – přezdívaná „hruškovitá barmanka“ pro své neuvěřitelné pozadí (Veronika Janků) je žena na svém místě – ví všechno a o všech, umí odhadnout člověka, stejně jako správný nápoj, stále skvěle naladěna a ochotná vyslechnout i předat své rady

Oskar O´Malley (Zdeněk Vencl) – osamělý bývalý policista, našel jako bezpečnostní pracovník v tančírně svůj druhý domov. Citlivý, podsaditý dobrák si v prázdné tančírně tajně tančívá na parketě – když je přistižen majitelkou tančírny, cítí se trapně, avšak vzápětí se dočká odškodnění v podobě společného tance s touto krásnou ženou.

Che – dívka v zeleném (Patricie Soukupová) – skvělá tanečnice, snažící se získat nejen uplatnění jako herečka, ale díky svému vyzývavému zevnějšku i každého muže, který se jí líbí.

Marisol v převleku

Postavami, jimž dal režisér Hanuš mnohem větší prostor než v románě, jsou bývalí manželé, které představují Lubomír Lipský a Jana Drbohlavová.

Clarence a Rút se kdysi seznámili v této tančírně, vzali se, díky jeho časné nevěře rozvedli, měli své rodiny, ovdověli a nakonec si zase zbyli, i když každý bydlí jinde. Jenomže Rút Clarence za jeho zradu proklela a on s ní nesmí sto let promluvit. Pravidelně však navštěvují milovanou tančírnu a dělají si naschvály, ačkoliv z bývalých výborných tanečníků jsou jen staříci pohybující se s holemi nebo na invalidním vozíku. Na konci představení je ale cosi přinutí znovu vstát, zaujmout taneční držení a naposledy pomalými krůčky tančit…

V představení se dále pro jeho oživení objeví postavy dopsané režisérem Hanušem – účastníci tanečních kurzů, kteří jsou nejen nositeli všech humorných scén, ale také jako jediní zpívají. Nejsou to však, s jedinou výjimkou na začátku, opravdové písně, ale spíše napůl zpívané, napůl mluvené monology, které nám představují jednotlivé charaktery. Jejich autory jsou Miroslav Hanuš (texty) a Milan Potoček (hudba). Texty jsou jednoduché rýmovačky, které občas po technické stránce „skřípou“ (láska – flaška) a zatímco někde jsou vtipné, pak v případě monologů messengera Jamese („třikrát pět…“) a Roberta („cosi, cosi…“) působí jako spíchlé horkou jehlou a jejich zbytečné opakování začíná vadit.  V představení chybí skutečné písně a je velká škoda, že režisér za tím účelem nevyužil přítomnosti dvou muzikálových herců. Tento nedostatek by se však jistě dal ještě napravit.

Rut a Clarence

Z herců, kteří doplňují děj divadelní adaptace jako taneční začátečníci a odvádějí všichni do jednoho skvělé a vtipné herecké výkony, bych ráda vypíchla alespoň jednoho – „teoretického fyzika“ Viktora Dvořáka, který dokáže neuvěřitelně pobavit nejen svým opileckým tancem.

V představení se střídá živá kapela se čtyřmi hudebníky, hrajícími na housle, basu, kytaru a harmoniku, občas ji vystřídá hudba reprodukovaná, v závěru představení také klasická originální píseň v rytmu argentinského tanga (opět reprodukovaná), při níž všichni účinkující předvedou v párech svůj tanec.  V průběhu děje se po parketě pohybují spíše nenápadně i profesionální tanečníci Radka Šulcová a Marek Hilšer (učitelé tanga hereckých představitelů), nebo Veronika Bedáňová a Jan Hnilička, které však dojmy z tanečních výkonů herců paradoxně zastiňují.

Scénu Ondřeje Nekvasila a Zuzany Ježkové (během představení se nemění) tvoří věrohodný prostor tančírny s barovým pultem, tanečním parketem, dvěmi řadami židlí proti sobě, živou kapelou a balkonem, kde sedává Marisol, která své postřehy nejen zapisuje, ale zároveň je nahlas vypráví divákům. Stěna za ní je vyzdobena reprodukcemi obrazů s taneční tématikou od vynikající malířky a manželky autora předlohy Roberta Fulghuma – Willow Bader. Její další obrazy si můžeme prohlédnout i ve foyer divadla ABC.

Che a Angel

Kostýmy Zuzany Ježkové výborně vystihují jednotlivé postavy a není jim co vytknout, stejně jako choreografii Jany Hanušové, dále choreografům tanga Radce Šulcové a Marku Štefanovi i choreografii salsy Evě Severinové.

Autor knihy Robert Fulghum byl se svou manželkou přítomen nejen na premiéře, ale i na všech generálních i kostýmových zkouškách a s výsledkem divadelní adaptace Miroslava Hanuše je maximálně spokojený, protože jak sám řekl, v představení zůstal zachován duch jeho románu. A nutno říci, že spokojený odchází z divadla i divák, který si odnáší smíchem pošimranou bránici, dojmy ze skvělých hereckých a tanečních výkonů, ale i poznatky z víceméně neznámého stylu tance. Celé představení působí jako milé pohlazení po duši a mně nezbývá než ho i přesto, že se nejedná o muzikál, ale o činohru se spoustou tance a hudby, divákům vřele doporučit.

Hello a Billy

Foto: archiv Městských divadel pražských. Děkujeme za poskytnutí.