Vendula Příhodová: “Prostořeká jsem už jen mezi přáteli”

Dělat obsáhlý rozhovor s umělcem „naživo“ je vždycky veliký risk, protože výsledek je přímo úměrný atmosféře, která provází setkání dvou víceméně cizích lidí. Pokud se vám ale poštěstí pozvat si někoho, kdo vás nejen dokáže nadchnout svými výkony na jevišti, ale zároveň z něj doslova vyzařuje pozitivní energie, umocněná otevřeností v každé odpovědi, pak vám takové setkání přinese obrovskou radost, kterou zkalí jen množství materiálu, nutného vystřihnout z důvodu nadměrné délky. Tím, kdo doslova a do písmene naplnil předchozí řádky, je čtyřiadvacetiletá muzikálová herečka a zpěvačka Vendula Příhodová.

Vendula Příhodová v soutěži HLAS

Venda, jak jí doma i mezi přáteli říkají, pochází z moravské vesnice Tasov, ležící u Velkého Meziříčí. Od dětství se společně se starší sestrou učila hrát na klavír, později i na kytaru, navštěvovala hodiny zpěvu na ZUŠ v Jihlavě a jejím velkým dětským přáním bylo vystoupit v televizní pěvecké soutěži. To přání se jí v jedenácti letech splnilo v pořadu Rozjezdy pro hvězdy, kde naprosto suverénně zvítězila nejen po pěvecké stránce, ale také tím, jak si dokázala získat publikum i samotného moderátora – Karla Šípa. Díky tomu pak dostala řadu pěveckých i hereckých příležitostí, např. se skupinou Šlapeto, Patrola, Olympic, ve vánočním představení divadla Semafor a v televizních pořadech.

Po skončení základní školy nejprve absolvovala gymnázium, po něm následovalo studium na brněnské JAMU v oboru muzikálové herectví. Během posledního ročníku zvládla pod vedením docentky Jany Janěkové krásné role v několika představeních Divadla na Orlí, k nimž patřily např. muzikál Footloose, Taneční maraton na Steel Pier nebo Pokrevní sestry. Na scéně MD v Brně dostala příležitost zahrát si Kasandru v originálním nastudování muzikálu A. L. Webera – Kočky. Byla vokalistkou i sólistkou v několika kapelách, o nichž bude ještě řeč, a v současné době vystupuje již s kapelou vlastní, s níž momentálně piluje vlastní i přejatý repertoár.

Na scéně pražského Divadla Kalich ji můžeme vídat v muzikálech Mauglí a americkém Rentu, jehož česká verze se plánuje od října letošního roku. K jejím dosavadním největším úspěchům patří nedávné druhé místo v soutěži Hlas ČeskoSlovenska, kde si svými skvělými pěveckými výkony dokázala získat nejen srdce diváků v sále a u TV obrazovky, ale i odborných porotců, v čele s koučem jejího týmu, Michalem Davidem.

ROZHOVOR S VENDULOU PŘÍHODOVOU

Většinou začínám rozhovory od prvních krůčků umělce až po současnost, ale u vás se nabízí začít od konce – soutěží Hlas ČeskoSlovenska, kde jste 18. června skončila na skvělém druhém místě. Jaké pocity vás ten večer provázely – lítost, že už to všechno končí, nadšení, že jste došla tak daleko, nebo obrovská úleva, že už ten neskutečný maraton budete mít za sebou?

Asi od každého trošku (smích). Můžu říct, že jsem to opravdu Lo (vítězce Lence Hrůzové) přála. I když se to možná nezdá, pro nás už ve finále nebylo tak důležité, kdo vyhraje, protože jsme si vítězství přáli vzájemně. Samozřejmě se také dostavila úleva, ale bylo mi do pláče z toho, jak moc mi budou chybět lidé, se kterými jsem se tam poznala. Zkrátka příliš pocitů zároveň…Poslední přenos byl úžasný v tom, že jsem poprvé byla tak nějak v klidu. Řekla jsem si, když už je to naposledy, že si to alespoň pořádně užiju, jako kdyby to byl koncert.

Když jste ale 26. března přišla a zazpívala jako poslední soutěžící bez kapely píseň Mercedes Benz od Janis Joplin, zmáčkl Michal David tlačítko až skoro na konci. Teprve po něm se přidali další koučové. Neměla jste před tím strach, že jste přeci jen moc zariskovala, i když obecenstvo s vámi nadšeně skandovalo?

Já jsem v tu chvíli vůbec nevnímala, jestli se někdo otáčí – tím, že jsem zpívala a capella a zároveň jsem vytvářela takový základní body druming, soustředila jsem se na vnitřní vedení hlasu, aby člověk zůstal v tónině, a také na tempo, aby to bouchání a luskání nebylo úplně mimo. Navíc, české publikum má tu vlastnost, že tleská rádo a zásadně na těžkou dobu. Máme zkrátka v krvi polku a valčík, takže tleskání na lehkou nám příliš nejde. A když lidé začali ještě skandovat, neslyšela jsem už vůbec nic a snažila jsem se to prostě nějak dozpívat. To bylo: Zachraň se nebo uteč! (smích)

Nechte nás trochu nahlédnout do zákulisí velkého finále. Kolik času jste měla na naučení a vyzkoušení písní a jak probíhal poslední finálový večer?

Čas na naučení písniček záležel na jednotlivých kolech. Ze začátku jsme na to měli třeba i tři týdny, ale když člověk danou písničku trochu znal, nebyl to vůbec žádný problém. Zato finálová kola už byla opravdu náročná, protože je dělil pouze týden, takže druhý den po přenosu se muselo rychle vymyslet, co se bude zpívat, v jaké verzi píseň zahrajeme, a na samotné naučení byly tedy přibližně tři dny. Na korepetici, která byla často natáčená, už člověk musel písničku alespoň přibližně ovládat, a když přišly zvukové a kamerové zkoušky, zkrátka už nešlo hledat v textu – nebo já to alespoň nemám ráda, protože se v tu chvíli se potřebuji soustředit i na jiné věci, než je samotná písnička. Na těchto zkouškách jsme měli většinou už kostým – musím říct, že Terezka s Luckou (kostymérky) byly úchvatné! Já jsem se toho trochu bála, protože nejsem úplně typ postavy 90, 60, 90 (smích). Ale nakonec jsem chodila do kostymérny i maskérny jako do oázy klidu. A co se týče spolupráce s kapelou – to byla velká radost, protože jsou všichni špičkoví muzikanti. Jen jsem se někdy za sebe trochu styděla, jak dlouho mi leckdy trvalo, abych si nařídila odposlechy apod., protože v tom ještě nemám takovou praxi. Měli s námi ale velkou trpělivost, stejně jako celý tvůrčí tým, za což jsem jim vděčná.

Co kadeřnice – jak se na vás vyřádily? Účesy asi netrvaly jen krátkou chvíli?

Jsou to všichni profíci. Mě si vzala pod křídla hned od prvního kola kadeřnice Irenka a trochu ji podezírám, že to bylo kvůli tomu, že jsem měla na začátku klobouk a ona neměla tolik práce. (smích) Vytvořily jsme si spolu krásný vztah. Ke každé písničce jsem jí, vizážistce i holkám kostymérkám řekla, o čem je a že bych si přála, aby to působilo tak a tak. Ony se těm mým příběhům smály, ale nakonec jsme se vždy dobraly ke společnému výsledku, se kterým jsme byly spokojené, protože u každého z nás vycházely z toho, jací jsme a jak vypadáme. Měla jsem k nim tedy naprostou důvěru.

Vendula Příhodová

Bylo celé to hektické období pro vás hodně stresující?

Jak kdy… Postupem času – jak se mezi námi v rámci celého kolektivu i produkce vytvořil kamarádský vztah a taky jak šlo víc „do tuhého“ – odeznívaly první návaly stresu z toho, co řekne můj kouč, jestli ho nezklamu, jestli nespadnu z podpatků atd. Potom už člověk věděl, jak funguje pódium, odposlech, nemusel myslet na kamery, a mohl si to tak víc užívat. Na druhou stranu přibyl stres z toho, že je na vše málo času, že jsem si taktak dokázala zapamatovat zadanou písničku, poslední měsíc nebyl už ani jeden den na odpočinek, dostavovala se únava, každý měl s sebou prášky na otok hlasivek i Vincentku…(smích) Ale myslím si, že to k těmto soutěžím prostě patří.

Vy jste byli ubytovaní pohromadě někde na hotelu?

Mimopražští byli na hotelu, já nebyla, protože mám v Praze podnájem. Ale občas jsem tam po večerech využívala ke zkoušení posilovnu, kde si člověk mohl pořádně zakřičet, protože doma to nešlo.

Na rozdíl od vašich finálových soupeřů máte už za sebou zkušenosti v televizi, v muzikálech i na koncertech. Myslíte si, že vám soutěž může přinést i nové pracovní nabídky, díky většímu zviditelnění?

(smích) Já upřímně doufám, že to přinese nějaké ovoce. Přece jenom – člověk to kvůli tomu trošku dělá. Myslím si, že v dnešní době jsou muzikály krásný obor, ale bohužel to málokdo ví díky tomu, že se z nich na některých scénách dělá jenom šou pro peníze a zapomíná se na to, že je to divadlo. A tak jsem si řekla, že když jsem to tři čtvrtě roku zkoušela z té jedné strany, tak to teď zkusím z té druhé. Že třeba, když člověk bude známější, dostane potom nějakou roli a bude mít příležitost širšímu publiku ukázat, že v rámci muzikálu není potřeba jen zpívat, ale celkově ztvárnit charakter role.

A protože máme kapelu, tak také doufám, že nám to pomůže k tomu, abychom mohli co nejvíce hrát. To bychom moc rádi.

Všechny skladby, které jste v soutěži zpívala, byly dost náročné. Se kterou bylo asi nejtěžší se poprat? Musím říct, že mě asi nejvíc dostala od Christiny Aquilery Bound To You.

Zrovna tato písnička od Christiny Aquilery pro mě nebyla až tak těžká – ne proto, že by byla jednoduchá, ale kvůli tomu, že už jsem ji znala. Bylo to právě v kole s optimistickým názvem KO (smích), kdy nám Michal jako kouč řekl, že si můžeme vybrat cokoliv chceme, abychom měli pocit, že zpíváme to nejlepší, co k nám sedí. Proto jsem si vybrala tuhle písničku, mám ji totiž ráda nejen po hudební stránce, ale taky kvůli textu, je v něm obsaženo mnoho emocí.

V kolech, kde nám písničku vybíral kouč, jsem byla velice mile překvapená, jak poctivě ke své práci přistupoval Michal David. Ačkoliv se jednalo o ryze komerční soutěž, takže to vypadalo, že jsme všichni předurčeni zpívat rádiové taneční hity, snažil se nám Michal vždy vybrat něco, s čím bychom se mohli jako interpreti ztotožnit. Myslím, že se mu to většinou povedlo.

A stalo se vám, že přeci jen vybral něco, co vám tak úplně nesedlo?

No, to byla třeba písnička Stronger. Diskotékové hity mi moc neříkají, přijdou mi trochu povrchní a těžko si k nim hledám jako interpret cestu. Ale Michal měl pravdu v tom, že jsem tak trochu staromil, který má nejradši kapelu Beatles (smích) a že bych měla alespoň jednou zazpívat pro mladší část publika. To byla pro mě výzva! Ale i když jsem se s touto písní nedokázala úplně hned ztotožnit, nemyslím si, že bych se za ten výsledek musela stydět. Nakonec jsem si to díky tanečníkům skvěle užila, byli perfektní a mně neskutečně bavilo s nimi vířit na pódiu! Vlastně jsem v soutěži neměla nic, čím bych se nějak trápila, jen něco vyšlo líp, něco míň.

Po skončení soutěže vás čekalo vystoupení s Michalem Davidem na Konopišti. Pochlubte se – jaké to bylo? Nemáte teď pocit, že vás lidé přeci jen více poznávají?

To vystoupení bylo super! Spousta lidí a úžasná atmosféra. Zpívali jsme s Michalem písničku Up Where We Belong od Joea Cockera, kterou když v soutěži Michal vybral, byla jsem nadšená, protože ji mám moc ráda. I přes velkou únavu, která po finále přišla, výlet na Konopiště stál za to. Byla to veliká radost znovu si s ním zazpívat.

Šla jsem tam kupovat plakát pro svoji malou kamarádku a cestou ke stánku mě lidé poznávali, fotili se se mnou… Ale to je všechno krátkodobé. Teď jsem byla v televizi, tak budu chvíli známá, dál už se musím snažit sama.

Vendula jako Joanne v RENTU

Následující den jste si užila i poslední anglickou verzi muzikálu Rent v Divadle Kalich. Pokud tedy platí to prohlášení, že byla poslední, není vám tak trochu líto, že už bude jen v češtině? Soudě podle „Hlasu“ bych řekla, že jste s angličtinou vůbec žádný problém neměla.

Je mi to moc líto… I když věřím tomu, že český překlad bude skvělý, angličtina je v Rentu nádherná, je to velice melodický jazyk. Navíc jsem právě na angličtině strávila hodiny a hodiny tvrdé práce. Ono je něco jiného zpívat anglicky písničku, kterou si naposloucháte, nebo se domluvit na ulici – a něco jiného je v jazyku, který není váš mateřský, hrát. Myslím si, že jsem měla před Rentem relativně dobrou znalost, ale na českých školách je většinou vyučována britská angličtina, jejíž výslovnost je zcela odlišná. Steve (režisér Josephson) proto každému z herců dával soukromé hodiny, pracovali jsme na výslovnosti každého slova v textu, na melodii vět, ale také na celkovém tvoření tohoto jazyka, protože on se tomu jako herec a režisér hodně věnuje. A to byla nádherná a leckdy i zábavná práce, když jsem se snažila pochopit, jaký je rozdíl mezi češtinou, britskou angličtinou, americkou angličtinou.

Je hezké, že se mě nedávno jeden cizinec na ulici zeptal, jestli nejsem Američanka. K tomu mám ještě hodně daleko, ale jsem ráda, že ten přízvuk aspoň trošku chytám. (smích)

Rent je kontroverzní téma, navíc z prostředí, které je přeci jen českému muzikálovému fanoušku celkem vzdáleno. Jak se vám v něm hraje postava energické Joanne a co se vám na Rentu nejvíc líbí?

Já si myslím, že v dnešní době už tento námět vůbec kontroverzní není nebo by alespoň neměl být. Protože téma homosexuality je dnes už díky bohu na denním pořádku a ohledně pohlavních nemocí je taky osvěta… Rent je výborně napsaná rocková opera, každá role má velký prostor k vývoji, herec může „oblouk postavy“ vyšívat, jak se říká, zlatou nití. Tento muzikál navíc odráží svět očima mladých lidí a popisuje skutečné problémy New Yorku 90. let 20. století. Na druhou stranu obsahuje témata, která jsou věčná, jako je přátelství, láska apod. – vždyť je jeho předlohou slavná Pucciniho Bohéma! A přináší také krásné poselství, že žít se má daným okamžikem, no day but today, slovy antického básníka Horatia: carpe diem. Toto heslo znají i starší diváci a díky Rentu si můžou připomenout, že i oni byli kdysi mladí.

Někteří diváci neznalí angličtiny nelibě nesou, že byl muzikál uváděn v anglickém znění, proto se nemůžou dočkat verze české. Skalní fandové se zase obávají, že muzikál převodem do češtiny ztratí svou originalitu a českou verzi odmítají. Přeci jen přetextovat kvalitně Rent do češtiny je práce takříkajíc „pro vraha“ a ne každá část anglických textů může dopadnout tak dobře jako píseň „Čas měř jen láskou“. Jak se na to díváte vy?

Vždycky, když jsem někoho zvala na toto představení, říkala jsem mu, ať se pro jistotu podívá, o čem děj je. Že to pomůže i těm, kteří umí anglicky, aby pochopil všechny vtipy, dvojsmysly, slangové výrazy… Ale myslím si, že je tento muzikál neskutečně silný i svou hudbou, která jasně nese atmosféru celé hry. Když jsem se sama dříve dívala na záznam z Broadwaye, taky jsem nepochopila úplně všechno, ale nevadilo mi to. A totéž mi řekla i moje maminka, která anglicky neumí vůbec – že jí to bylo úplně jedno, že tomu rozuměla uvnitř. Myslím si, že ti lidé, kteří se anglické verze bojí, jistě ocení tu českou. A pokud někdo myslí, že bude jakýkoliv překlad špatný, ať na Rent v češtině nechodí. Pořád věřím tomu, že anglické verzi ještě úplně „neodzvonilo“ a že si diváci budou moct vybrat, na kterou půjdou raději.

S kolegy v muzikálu RENT

Myslíte si, že čeština zajistí muzikálu větší prodejnost?

Určitě, právě díky lidem, kteří se na anglickou verzi báli jít kvůli jazykové bariéře. Čeština je navíc velice pestrý jazyk, zajdete – li do Ústavu českého jazyka, najdete tam slovníky snad každého druhu slangu nebo argotu. Jsem zvědavá, jak se překladatel s různými výrazy popasuje. Osobně se těším, že se naučím spoustu slov, která ve své zásobě nemám, protože nejsem zrovna drogový dealer (smích).

A myslím si, že pro diváka, který Rent v angličtině nezná, je výhodou, že je režisérem Američan, protože jako patriot bazíruje na tom, aby noty a jejich délky zůstaly po přebásnění nezměněny a nedošlo k posunu frázování, který by zničil rukopis autora. Protože se jedná o rockovou operu, kde mají i recitativy stejně jako v rapu stanovené konkrétní doby.

Na scéně Kalichu vás můžeme od září loňského roku vídat i v muzikálu Mauglí v roli vlčí mámy Rákšasí. Jak vzpomínáte na trochu netradiční konkurz a zkoušení díky zvířecím rolím, které se zde objevily?

Byla jsem z něj nadšená, protože na konkurzech do muzikálů bývá často úplně vynecháno herectví, což je velká škoda. Tady jsem třeba dostala za úkol předvést člověka, který čeká na zastávce, nudí se a postupně se mění ve vlka, z vlka se stane pštrosem… A to mě hrozně bavilo, mám moc ráda improvizace. Když bylo jasné obsazení, absolvovali jsme zhruba během měsíce několik workshopů pod vedením choreografky Jany Burkiewicz, kdy jsme si každý leckdy sáhl na hranice svých možností a zároveň jsme si na sebe mohli zvyknout jako kolektiv. A samotná práce s duem SKUTR byla také velmi tvůrčí! Vždy byli otevřeni našim nápadům a vytvořili atmosféru pohody, takže nikdo z nás se nemusel bát zkoušet, dělat chyby apod. Práce to byla opravdu krásná a myslím si, že je i na jevišti vidět, že máme toto představení rádi.

Režisérské duo SKUTR zahájilo nastudování muzikálu tím, že vás všechny pozvalo do prostředí pražské ZOO, kde jste měli čerpat inspiraci. Vzala jste si z chování vlčí smečky nějaký vzor, nebo jste spíše fantazírovala u televize a na jevišti?

V ZOO bylo hrozné vedro, takže tam byl vidět jen jeden utrápený vlk (smích), ale něco jsem si od něj přece jen vzala… Především jsem ale čerpala z knížek, z internetu, z filmů. Zkrátka jsem se připravovala jako jiní herci, protože člověk potřebuje zadané téma perfektně znát, aby na ně mohl improvizovat.

Rákšasí v Mauglím

Muzikál Mauglí je pro některé role fyzicky náročnější – vy tam například při písni „Lidské mládě“ kráčíte po špalcích, které vám při chůzi teprve podkládají pod nohy, a na konci ještě podlézáte kolegu. Je těžké soustředit se na obojí najednou?

Tato scéna funguje na naprosté důvěře, protože při chůzi po špalcích se nedíváme na nohy a kroky nám vedou tanečníci. Možná i díky workshopům, o kterých jsem předtím mluvila, jsem si naprosto jistá, že se nemám čeho bát. Někdy je zkrátka jen těžké udržet rovnováhu… Chůze po špalcích je podle mě krásná čistotou a jednoduchostí pohybu, která podporuje snovost celé scény. Navíc, jak se tak vznášíme nad Mauglím, působíme větší než on. V tu chvíli je oproti nám opravdové mláďátko.

Když už jsme u toho mláďátka, pojďme přeci jen udělat skok v čase a vrátit se o třináct let zpátky, do doby, kdy jste se poprvé objevila na obrazovce v soutěži Rozjezdy pro hvězdy, kde jste svou přirozenou prostořekostí několikrát uzemnila Karla Šípa. Vydrželo vám to i do dnešních dnů?

(smích) Já už jsem prostořeká jenom mezi kamarády. Tenkrát jsem byla normální dítě z vesnice, nic jsem neřešila a hrozně mě to bavilo. A Karel Šíp byl úžasný. On je strašně milý člověk a myslím si, že nás to bavilo oba dohromady. „Rozjezdy“ byly tehdy v podstatě jedinou soutěží, která u nás pro děti byla, a já jsem si hrozně přála v ní být. Tak jsme poslali přihlášku a s rodiči si udělali výlet do Prahy na muzikál Monte Christo s tím, že se cestou zastavíme na konkurzu. Teď už vím, že to bylo proto, aby mě nemrzelo, když to nevyjde. Monte Christo byl druhým muzikálem, který jsem zhlédla, a bylo to něco úžasného, dodnes na to ráda vzpomínám.

Tehdy jste měla jako dítě v plánu napsat muzikál „Pasáček vepřů“, který jste s dětskou nevinností zkomolila na skoro nepublikovatelný název. Skutečně jste začala psát, nebo zůstalo jen u dětského přání?

Nezačala…(smích). Je pravda, že jsem měla otextované asi dvě písničky, ale byla to spíš taková legrace. Každopádně to byl hezký zdroj přestřelek mezi mnou a panem Šípem.

Jako jedenáctiletá jste byla na jevišti suverénní a tréma vám jazyk nesvazovala – jak jste na tom dnes?

Trpím trémou, ale ne nějak velikou. Spíš je to taková ta tréma, která stimuluje. Ruka ani hlas se mi neklepou, spíš nohy. Také je pro mě mnohem jednodušší, když hraju divadlo, tam člověk vystupuje za postavu. Když zpívám na koncertech, mám ráda kolem sebe kapelu, protože tam je najednou člověk úplně „nahý“ nebo, jak se říká, jde s vlastní kůží na trh, a to je strašný risk.

Po vítězství v „Rozjezdech“ jste se objevovala v TV pořadech se skupinou Šlapeto, později Patrola. Jak se stalo, že jste se stala tak trochu jejich dvorní zpěvačkou?

Neřekla bych, že jsem se stala dvorní zpěvačkou Patroly, spíš jsem si s nimi několikrát ráda zazpívala. Tenkrát to vzniklo v souvislosti s „Rozjezdy“, kde si mě oblíbil dramaturg Radan Dolejš, který je jeden ze zakládajících členů kapely Šlapeto. Kamarádství nám vydrželo doteď – už je to dvanáct let – a stejně tak se s Patrolou čas od času potkáme a zahrajeme si. Třeba teď zpívám na jejich nové desce pět písní, většinu z nich o tom, jak se z hodné holky stala pražská frajerka, co chodí do baru a „chlastá kořalu“. (smích)

Radanovi navíc vděčím mimo jiné za to, že jsem se díky jeho pořadu k výročí narození Karla Hašlera potkala s Jiřím Suchým a Jitkou Molavcovou a měla pak možnost okusit úžasnou atmosféru divadla Semafor.

S Patrolou a Jiřím Suchým

Později jste zpívala vokály nebo i sóla v několika kapelách. Můžete nám je přiblížit? A jaká je současnost?

První kapela, se kterou jsem zpívala vokály – to mi bylo asi šestnáct – se jmenovala Dizzy Heart and Soul of Music a repertoár tvořily převážně písničky Joea Cockera, které jsem si zamilovala. S podobnou sestavou jsme pak založili další kapelu, kde jsem byla frontmanem. To už jsem začala studovat vysokou školu…

Mezitím jsem si během studia přivydělávala jako vokalistka nebo druhá zpěvačka např. v kapelách EREMY, Pavel Helan Band nebo Meteor z Prahy. Musím říct, že jsem vždycky měla štěstí na spolupráci s výbornými muzikanty, se kterými je radost si zazpívat. Moc mě toho naučili! A učit se nepřestávám ani teď, kdy mám vlastní pětičlennou kapelu. „Kluci“ jsou na mě hodně přísní a já jsem jim za to velmi vděčná. Přes léto bychom chtěli složit co nejvíce svých písní v češtině. Zatím jsou součástí našich koncertů i různé písně v angličtině – například ty, které ode mě mohli diváci slyšet v „Hlasu“.

Co doma posloucháte, máte oblíbené kapely, zpěváky? A jakému hudebnímu žánru byste se asi nejvíce chtěla věnovat?

Jsem vlastně takový eklektik. Vyrůstala jsem na rockových kapelách jako je Lucie, které poslouchal můj táta, na folku, písničkách Karla Plíhala nebo Jarka Nohavici, poslouchala jsem Beatles, Rolling Stones… To jsou interpreti, které mám dodnes ráda, a vždycky pro mě budou mít svoje kouzlo. Nebo Michal Prokop, mám totiž ráda muzikanty, kteří v češtině dávají důraz na text. Za všechny zpěvačky sem patří třeba Zuzana Navarová – můžete ji poslouchat v jakékoliv životní etapě a vždycky vám to něco dá. Nebo Hana Hegerová… Stejně tak s kapelou bychom chtěli hrát pro posluchače česky. Ale je to samozřejmě hodně náročné, složit text tak, aby nebyl hloupý.

Takže vy vlastně tak trochu inklinujete i k šansonu?

Mám šanson moc ráda. S kapelou sice tento žánr hrát nebudeme, ale určitě se jich nevzdám.

Zkoušela jste někdy psát vlastní písničky?

Zkoušela, mám několik písniček, jen mám problém, že ať skládám, co skládám, vždycky z toho nakonec vznikne folk (smích). Myslím, že moje sestra je šikovnější textařka, než jsem já, takže u ní budu hledat inspiraci. Ale mám ráda češtinu, tím pádem mám i tendenci sama se vyjádřit k různým věcem. Je to také velká terapie napsat si vlastní písničku, když vás něco zrovna bolí nebo hřeje.

Co vás čeká v blízké době a co byste si naopak moc přála v tom trochu vzdálenějším horizontu zrealizovat?

V současnosti se snažím hodně pracovat s kapelou, abychom měli vlastní repertoár, chceme hrát a hrát, jak jen to půjde. V nové sezóně se snad objevím i v muzikálu Mamma Mia a také plánujeme s kamarádem Honzou Kačenou nazkoušet takovou netradiční operetku. Mým velkým přáním není ale konkrétní role, spíš to, abych se všemu mohla nadále věnovat. Abych mohla zkrátka dělat to, co mě baví, tedy hrát a zpívat.

Vendula v muzikálu Steel Peer

Najde se mezi muzikálovými herci někdo, koho opravdu uznáváte, nebo je pro vás určitým vzorem?

Myslím si, že skvělá muzikálová herečka je Hanička Holišová, která získala nedávno Thalii – úžasně zpívá, perfektně hraje a skvěle tančí. Navíc je to milý a hodný člověk. A z té starší generace herců je to určitě Jiří Korn.  Je pro mě příkladem muzikálového herce světového formátu, a to nejen svými výkony, ale i přístupem k práci a chováním ke všem kolegům. Moc si vážím toho, že s ním můžu stát na jednom jevišti.

Nepřipadá vám, že je dnes takový trend převést do muzikálů kde co? A že se vlastně každý rok tvoří nová díla namísto toho, aby se zůstalo u těch dobrých, která by se vypilovala a hrála léta?

Myslím si, že to není ani tak záležitost témat. Stejně jako divadelní hra může být o čemkoliv, je tomu tak i v muzikálu. Tady se trochu dostáváme k základnímu rozporu o muzikálu jako žánru: Jestli je ryze zábavní, nebo jestli má i vyšší uměleckou hodnotu. Leonard Bernstein na toto téma napsal výbornou stať, kde se zabývá právě tímhle nekonečných bojem, protože muzikál skutečně vznikl z varieté, burlesky, minstrel show a podobných „nižších“ žánrů – ale také z opery a operety. Už jen díky pestrosti jeho vzniku je podle mě špatné degradovat muzikál na to, že se v něm něco nedá udělat.

Nemyslím si tedy, že je „přemuzikálováno“, jen by se mělo dbát na to, aby byly tituly kvalitně zpracovány. Aby nebyly jenom továrnou na peníze, ale především divadlem. A já pořád věřím, že to diváci časem začnou vyžadovat.

O kterém původním českém muzikálu jste si s nadšením řekla – ten se opravdu povedl?

Tak samozřejmě z dřívějška k nim patří Dracula, což byl i mnou první zhlédnutý muzikál…

Krásná je také Johanka z Arcu. A muzikál z poslední doby, ze kterého jsem byla opravdu nadšená, byl Já, Francois Villon v Divadle Na Jezerce. Se všemi postavami jsem celou dobu doslova dýchala, plakala za ně, smála se s nimi. Velmi mě uchvátily výkony např. Petry Vraspírové, Petera Strenáčika, Martina Písaříka nebo Tomáše Vaňka. Je to takový poctivě udělaný muzikál, některá čísla jsou velice náročná, a přesto mi připadá, že režisér Radek Baláš nechal dílu tu lehkost a intimitu, kterou podle mě potřebuje.

Přála byste si, aby se na našich scénách objevil v české verzi nějaký konkrétní zahraniční muzikál, který vás dokázal neuvěřitelně nadchnout?

Mám velké přání, aby se v českých divadlech dala větší příležitost Stephenu Sondheimovi. Je to můj asi nejoblíbenější muzikálový autor, který kromě toho, že je perfektní skladatel a textař, má i úžasný černý humor, což by mohlo být Čechům blízké. Sondheim napsal například muzikál Sweeney Todd, který se hrál u nás v angličtině, a stejně břitký humor najdeme i v Into The Woods, kde se míchají dohromady děje různých pohádek.

Nádherná hra je také Sunday In The Park With George, jejíž děj je celý soustředěný na tvorbu jediného obrazu. Anebo Passion, což je velké drama o vášni a posedlosti…

Tak v takových dílech bych si chtěla zahrát moc!

No a mně Vendulko, nezbývá, než moc poděkovat za rozhovor a popřát vám do budoucna především hodně štěstí, kterého je na té umělecké dráze zapotřebí víc než dost.

Fotografie: archiv TV NOVA, Musical.cz, V. Příhodové, Pavel Nesvatba, Petr Marek