Evita v divadle Studio DVA – tradice nebo nový přístup k dílu? (recenze)

Nekorunovaná královna muzikálu Evita Andrewa Lloyd Webbera a Tima Rice od roku 1978 úspěšně brázdící mnoho světových scén, se po dlouhých letech od uvedení vrátila do Prahy, konkrétně do komornějšího prostoru metropolitní scény Studio DVA na Václavském náměstí. A už v úvodu si můžeme říci, že to není návrat tak úplně do stejné řeky.

Evita se u nás poprvé představila zejména jako logický nástupce kultovního nastudování Jesus Christ Superstar v letech 1998 – 2000 v unikátním prostoru Divadla Spirála v překladu Jiřího Bryana, které i díky vydání nahrávky na CD má mezi fandy zjevně značnou oblibu.

První mezera mezi uvedeními byla poměrně velká, svůj další domov u nás našla Evita až v roce 2009 na Hudební scéně Městského divadla Brno, v nesmírně poutavé minimalistické inscenaci režiséra Pavla Fiebera, poprvé v přebásnění Michaela Prostějovského, které bylo do té doby využito pouze jako titulky do kina pro filmovou verzi Alana Parkera (1996) a jinak bylo pro většinu lidí, pokud se mu třeba náhodou nevěnovali v nějaké studii, spíše velkou neznámou. V současnosti jde o jediné používané přebásnění. Od té doby jsme mohli přivítat tuto stálici na repertoárech divadel zhruba každé dva roky. Například v roce 2011 se v Komorním divadle v Plzni, kdy se poprvé Evita představila i v menším prostoru v režii Romana Meluzína hrálo už podle upraveného londýnského scénáře, zatím jeho finální verzi představilo Divadlo Jiřího Myrona v Ostravě v příjemně tradiční inscenaci Petra Gazdíka. Od premiéry v roce 2014 uplyne zanedlouho rok a ještě stále toto představení v době vydání článku můžete vidět.

Pro ty, kdo během let časté mimopražské inscenace Evity navštěvovali, nebo alespoň zhédli některou z nich, nebude vůbec žádným překvapením, že dílo během let díky novým londýnským a broadwayským nastudováním prošlo už několika proměnami, které toto dílo malinko odklonily od často používané žánrové škatulky „rocková opera“ . Od orchestrace, nyní více využívající latinsko-americké vlivy, až po zásadnější textové změny v libretu.

Sám jsem si během let vytvořil takové divácké či chcete-li dramaturgické pravidlo. První nastudování titulu v dané zemi by mělo být co nejtradičnější, přece jen by diváka nemělo zklamat něco, na co díky složitému putování licencí musel čekat minimálně pár let. V tom druhém už ale může (a nemusí být) prostor pro určité malé experimentování. A pokud toto silně neoficiální pravidlo můžeme vztáhnout čistě jen na pražská nastudování Evity, tak se právě sem dnes docela hodí.

Těžko říci, jestli se Evita ve StudiO DVA dá nazvat přímo experimentem, ale rozhodně z ní lze vycítit velmi silný režisérský přístup k textu, kterému je podřízeno naprosto vše. Až se zdá, jestli při pečlivé analýze textu nebyl někde schován také šikovný dramaturg. Program k představení ale tuto pozici nehlásí, vycházejme tedy z toho, že Ondřej Sokol pečlivě vážil v Evitě každé slovo i vzhledem k menšímu prostoru divadla (například scéna Adama Pitry často pracuje jen s náznakem a posuvnými bloky, o to honosnější jsou kostýmy Kateřiny Štefkové) a vybral témata, která mu přišla nosná a chce o nich hrát. Primární témata zde jsou: Evina cesta k moci a Evita – symbol a modla národa. Vše ostatní jde tak trochu stranou. Ondřej Sokol se pro co nejsilnější vyznění nebojí textových úprav, škrtat třeba i celé sloky písní a některé menší škrty třeba zase otevřít. Pokud je něco vyškrtnuto, zdá se to pro zdejší děj naprosto nepodstatné. Pokud muzikál neznáte do nejmenšího detailu, pár úprav si zcela určitě ani nevšimnete, znalci budou asi v mnohem horší pozici.

Zároveň se tak trochu bourají ta inscenační klišé, kdy už tak trochu víme, jak by se která scéna v ději mohla inscenovat. Buenos Aires coby velká taneční scéna? Zapomeňte. Choreografie Renaty Suchánkové je zde sice přítomná, ale slouží spíše k „umravnění“ davových scén. Co možná bude trochu vadit je, že mnoho postav, od zpěváka Magaldiho v podání Ondřeje Izdného (který je vtíravý až slizký, zahráno v dobrém slova smyslu), až po důstojníky armády a vůbec mnoho postav v company je zcela záměrně silně karikováno vlastně až na hranici loutek v Evitině (a částečně Perónově) hře. Alespoň, že Another Suicase In Another Hall Perónovy milenky v podání Veroniky Vyoralové žádnou velkou změnu vyznění nevyžadovala a umí stále krásně dojmout.

Veronika Vyoralová (Perónova milenka)

Mezi nejzajímavější změny patří například zredukování konfrontace bohaté smetánky a armády (Peron’s Latest Flame) pouze na část smetánky. Nebo například finální scéna, kdy své závěrečné vyznání (Lament) Evita zpívá minimálně v okamžiku smrti, či spíše až po něm. Skladbě to dává zajímavou naléhavost.

Kryštof Marek vede i přes použíté aranže s latinsko-americkou příměsí živý orchestr se sympatickou rockovou energií (například Rainbow Tour má skutečně velmi slušný odpich), takže člověk rád odpustí i občas výraznější syntetické zvuky kláves, vcelku pochopitelné díky menšímu obsazení orchestru. Doufáme, že konečně přichází čas, kdy přestaneme živou hudbu v muzikálech ohlašovat jako velkou raritu a je prima, že i menší scéna, neorientovaná primárně na hudební divadlo, bere orchestr jako naprostou samozřejmost.

I když lze vysledovat určité nápady, jejichž zárodky už jsme mohli vidět v jiných českých nastudováních (Che, který zlehčuje veškeré dění kolem Evity už byl podobně použitý v Brně, Che – novináře jsme zase mohli vidět v Plzni),  tyto zřejmě nevědomé výpůjčky zpracoval Ondřej Sokol zcela po svém a do výsledného tvaru dobře zapadají. Spoustu dalších zajímavých nápadů se nehodí v recenzi prozrazovat, abyste nepřišli o překvapení. Nicméně pokud bylo někdy Prostějovského libreto označeno jako za náročnější na vnímání a přehlednost (mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, že větší soustředění je potřeba), tak Sokolova úprava svým způsobem orientaci v textu zásadně usnadňuje (navzdory menším premiérovým problémů se zvukem), protože se skutečně v potaz bere každé slovo.

Pokud se ale třeba nemůžete smířit s tím, že postava Che v předchozích verzích přišla například o dynamickou rockovou píseň The Lady’s Got Potential a místo toho mu bylo připsáno pár monologů přibližující historické pozadí, verze Studia Dva vás příliš nepotěší. Koncepce využívá jisté skulinky a monology ještě rozšiřuje, dokonce několika způsoby. Buď Che mluví k obecenstvu a má připsané věty navíc, nebo jsou nám prezentována zajímavá vedlejší fakta ze života hlavní hrdinky, napsaná na virtuálním projekčním psacím stroji. Vzniká z toho jakási hra: Co Tim Rice v libretu nemá tak úplně akcentováno, najdete zde! Doporučujeme těmto vsuvkám věnovat značnou pozornost, protože následující obraz vždy informaci bere v úvahu a pracuje s ní, což je zejména partné u finálových scén. Zároveň by ale zejména v první polovině tempu inscenace prospělo, kdyby některé informace Che jednoduše obecenstvu řekl.

Samozřejmě pro pečlivý přístup je dobré mít určité tahouny představení. S hlavní dvojicí se to bezpochyby vydařilo. Peterovi Strenáčikovi koncepce dokonce umožnila, aby si celé představení řídil, debatuje o Evitině osudu a činech i s ostatními postavami a nebojí se mnohokrát vstoupit s Evou do přímé konfrontace. Sice občas karikuje její kroky, ale v pár chvílích z něj vyzařuje i obdiv a respekt k její osobě. A jelikož si umí získat pozornost publika, je zážitek zaručen.

Peter Strenáčik (Che)

Monika Absolonová mladou Evitu v rámci koncepce pojímá tradičně a prakticky okamžitě se z ní stává neskutečně sebevědomá velmi burcující žena a i díky předchozím řádkům je nasnadě, že když na vrcholu slávy zazpívá například „Jsem nástrojem moci, šperkem i snem“, věřte, že tomu tak skutečně je, ačkoli záhy se pohádka zhroutí.

Monika Absolonová a Karel Roden (Evita a Juan Perón)

Problematické je bohužel obsazení Karla Rodena do role Juana Peróna. S pěveckým partem se sice pere statečně a vlastně zaslouží obdiv za to, že do neznámých vod téměř celozpívaného muzikálu vstoupil, leč nedokázal totiž postavě za celou dobu vtisknout potřebný diktátorský respekt a charisma a proti energické a suverénní Absolonové působí často jako věchýtek. I když možná i to je určitý záměr, ukázat Evitinu naprostou dominanci.

Evita v divadle Studio DVA je ve výsledku zajímavý příklad toho, jak může vypadat dílo, když se ho chopí režisér, který se sice žánru muzikálu nevěnuje úplně pravidelně, ale má šikovně vybroušené dramaturgické oko. Někomu změny mohou připadat příliš velké, někomu budou připadat nicotné a bude brát tuto verzi jako rozšíření možností, zejména pokud jste viděli alespoň jednu z mimopražských verzí, která byla v tomto směru docela dobrou přípravou. Proto se vlastně lze těšit i na vaše dojmy, jak návrat Evity do Prahy přijmete. Čistě můj názor je ANO, i takto může výklad vypadat a pokud se mohu zcela osobně přiznat, málokterá z mnoha změn mi v něm přjde zcela drastická či nehodící se. Ba naopak, v rámci zvolené koncepce v ní lze často najít sympatická řešení, jak vcelku pohodlně provést diváka značně jiným úhlem na již chronicky známý příběh.

Autorem fotografií je Václav Beran. Za poskytnutí děkujeme Tomášovi Přenosilovi z divadla Studio DVA.