Zápisky z West Endu – díl 2. – Miss Saigon (+ malá odbočka o Les Misérables)

Druhý díl letošních londýnských zápisků se nakonec dočkal vydání až v době, kdy je jasné, že nová inscenace Miss Saigon naprosto dominovala diváckým cenám magazínu WhatsOnStage s devíti oceněními, samozřejmě včetně hlavních rolí, režie i nejlepšího muzikálového revivalu (návratu). Jsou tato ocenění oprávněná? Dejte se do čtení!

Článek musí v podstatě začít jedním mírně hloupým přiznáním. Pražskou inscenaci Miss Saigon jsem úspěšně zcela odignoroval a po vstupenkách jsem vůbec lačný nebyl. Důvod byl jednoduchý: Příběh, umně kombinující inspiraci z Madame Butterfly a skutečné události (Pád Saigonu a jeho přeměna v komunistické Ho Či Minovo Město v roce 1975) naprosto vyžaduje etnicky přesné obsazení. I dal jsem si závazek, že vyčkám do nějaké budoucí zahraniční verze, třeba v Londýně. Trvalo to deset let, ale letos byla výprava do nádherného sálu Prince Edward Theatre na West Endu, kde se Miss Saigon hraje v nové inscenaci k 25. výročí uvedení od května 2014, jednou ze zcela jasných záležitostí. I proto, že se obsazení hledalo mimo jiné i mezi umělci z Filipín.

Odpusťte hned na začátek jednu tematickou a související odbočku: Den před Miss Saigon jsme totiž vyrazili „namlsat se“ na nesmrtelnou legendu z autorské dílny Schönberg – Boublil: Les Misérables. Pokud právě teď namítáte, že plýtvat časem na Les Misérables v Londýně je zbytečné, neboť jsme se dočkali už několika kvalitních lokálních inscenací, malinko vás vyvedu z omylu. Londýnští Bídníci jsou totiž pro nás nepamětníky zajímaví už z toho důvodu, že se jedná o zřejmě poslední místo na světě, kde si můžete jakžtakž udělat představu, jak asi vypadali Bídníci v roce 1992 v Divadle Na Vinohradech. Hraje se totiž v původní scénografii Johna Napiera (použité i v Praze) a režii Trevora Nunna. Bez přehánění, po 23 letech člověk konečně pochopil, proč jsou „naši první Bídníci“ označováni za nepřekonatelné. Geniální práce s točnou a kouzla s dvěma výsuvnými bloky, měnící se ve město či barikády, jsou zcela dechberoucí i v roce 30. výročí nepřetržitého hraní v Londýně. Producent Cameron Mackintosh se navíc musí o Les Misérables velice hezky starat, neboť je inscenace obdařena i zcela novým sound-designem, který dá vyniknout dechberoucím výkonům a také úžasně podpoří u nás bohužel nedoceněnou novou orchestraci díla. Zde má skutečně velmi dramatický a až filmový feeling. Po představení ani nedýcháte a jen žasnete, jak vás tak důvěrně známá věc může minimálně na jeden večer naprosto zbavit slov. Naopak opět začnete býti mírně skeptiční k scéně české, ačkoli se jí snažíte sami pomoci ze všech svých sil… ale člověk to nesmí brát tak doslova! Leč inspirace je vždy vítaná a proto je fajn do muzikálové metropole zajíždět celkem často.

Není divu, že jsme následující večer šli na Miss Saigon šli s tím nejvyšším očekáváním, ale věděli jsme, že si příběh krátké, ale osudové lásky amerického vojáka Chrise a vietnamské dívky Kim naplno užijeme.

Inscenace Laurence Connora, který v minulosti stál například za výročními koncertními verzemi Les Misérables a The Phantom of the Opera, vás opět vtáhne do děje už od prvních sekund, kdy nad vámi díky dokonalému prostorovému zvuku přilétá vrtulník a shazuje bomby na vesnici, což je velmi sugestivní zážitek (kde ale mají po divadle schované všechny ty reproduktory, těžko říct). Náhle se před námi odhaluje noční klub Dreamland! Tu se laškuje s dívkami, v zadním plánu probíhá jakýsi hazard. Oči neví kam dřív, znalost hudby trochu pomůže. A všemu vládne majitel klubu Engineer!

Už tyto první momenty vlastně celou inscenaci definují, jedná se o představení v základu nesmírně dynamické. Ať už se jedná o popisovaný úvod v Dreamlandu, mrazivou a chirurgicky přesnou choreografii poltického převratu v The Morning of the Dragon, nebo uhrančivými bleskurychlými změnami perspektivy při dramatické scéně na ambasádě ve druhé půli. Nabízí se logická otázka: a co přílet a odlet ikonického vrtulníku?? Ten je zkrátka nejlepší zažít na vlastní oči. A věřte tomu, že všechny technické složky zaručí to, že jde opět o neskutečně intenzivní zážitek, který řádky stvořené v textovém editoru mohou jen těžko popsat. Takřka hmatatelná fyzičnost londýnských představení je zkrátka neuvěřitelná.

Legendární scéna s vrtulníkem nesmí chybět.

Očekávané megalomanství je ale střídáno se scénami, na takhle velkém jevišti až neuvěřitelně komorními a civilními. Dovolte jeden malý spoiler oblíbeného momentu při Chrisově baladě Why God Why. Jeho představitel Alistair Brammer si při nočním rozjímání kouří cigaretku, jeho pocity jsou po první noci strávené s Kim naprosto evidentní. A kolem jen tak projede cyklista. Režisér zkrátka nenechá dění ani na chvíli zastavit a Saigon tak nustále žije. Stejně tak si užijete intimitu duetu mezi prostitutkou Gigi (fantastická Rachelle Ann Go) a Kim (Eva Noblezada) The Movie In My Mind. Nesmíme zapomenout ani na výborné podání sborové Bui Doi. Z bývalého vojáka a Chrisova přítele Johna (Hugh Maynard) stříká charisma a jeho medovému hlasu nelze nepodlehnout.

Alistair Brammer jako Chris

Nechybí největší hit The Last Night of the World.

A teď už pojďme k hlavním hrdinům. Veliký objev je Kim Eva Noblezada, pro níž je Miss Saigon nejenn westendským debutem. Na začátku, při nástupu do Dreamlandu je nejistou, až vyjukanou mladou slečnou, kterou právě pohlcuje nelítostný špinavý svět. Postupem času se z ní ale stává vroucně milující dívka, která je jak oddaná svému osudovému muži z Ameriky, tak i milující matkou malého Tama, pro něhož je schopna přinést i oběť nejvyšší. Tomuto se říká využitá životní příležitost.

Eva Noblezada jako Kim

Jon Jon Briones svému Engineerovi, kšeftmanovi, jehož životním snem je dostat se do Ameriky a tomuto snu podřizuje úplně všechno, propůjčuje svůj asijský šarm a švih, značnou dávku drzosti. jeho American Dream je naprosto vrcholnou scénou muzikálu, však proč si svůj sen nezhmotnit. Mimochodem, i přes přítomnou Sochu svobody a bílý Cadillac zde má dost daleko ke kýči.

Jon Jon Briones jako Engineer vás zve do Dreamlandu!

Sympatického rozšíření prostoru se dočkala role malá rozsahem, ale důležitá výnamem: postava Chrisovy ženy Ellen (Tamsin Carrollová), která je vlastně na vrcholu milostného trojúhelníku a svou roli v příběhuna konci obětavě přijímá přijmutím Chrisova syna Tama. za vlastního. Nová píseň Maybe na první poslech možná nepatří k nejvýraznějším, ale do kontextu díla naprosto zapadá.

Kwan-Ho Hong jako kariérista – voják Thuy, zhrzený nápadník Kim, je po celou dobu až démonický, vzbuzuje naprostý respekt i strach zároveň. Husí kůže na rukou je zaručena!!

Smrt Thuye

Hugh Maynard jako John

Rachelle Ann Go v roli Gigi

Celkově se jedná o naprosto strhující podívanou, v níž jsou všechny složky neuvěřitelně vyvážené a spektakulární zároveň. Dámy jistě na konci upustí slzičku, pánové si zase užijí dechberoucí akčnější scény, na mnoho z nich budete zírat s otevřenou pusou. Pokud bychom měli užít zlidovělý výraz „Muzikál superlativů“, v tuto chvíli možná není v Londýně lepšího kandidáta. A proto hurá na West End! Jeden praktický tip: můžete zkusit štěstí a získat takzvaná Day Seats. Je to nový londýnský fenomén, který nabízí mnoho divadelních produkcí. Stačí být v 10:00 dopoledne u pokladny a máte možnost získat vstupenku na daný den na skvělá místa za ještě úžasnější ceny. V případě Miss Saigon za pouhých 20 liber. Pozor, počet takto určených míst je velmi limitovaný! Miss Saigon by se měla hrát minimálně do prosince 2015, takže času ještě máte habaděj.

Photo credit: Michael Le Poer Trench and Matthew Murphy. Special thanks to Amy Barder from Raw PR for a special service.