Hanka Křížková: Jsem vlastně šťastný člověk

Když se vysloví jméno Hanka Křížková, většina z nás si představí velkou, ale přitom skromnou osobnost s nezaměnitelnou barvou hlasu. Na setkání s Hankou jsem se velmi těšil, a stejně jako se usmívám teď, když píši tyto řádky, usmíval jsem i při našem rozhovoru. Možná je to tím, že Hanka vyzařuje jakousi pozitivní energií, která nabije prostě každého! Pokud máte chuť se o této milé zpěvačce, herečce a dámě s opravdovým „D“ dozvědět více, ponořte se do dalších řádků…

Hanka Křížková

Hanka Křížková se narodila 15. srpna 1957 v jihočeských Strakonicích. Pochází ze čtyř sourozenců. Vztah k muzice zdědila po rodičích.

Od mládí toužila stát se herečkou nebo zpěvačkou. Během základní školy a gymnázia se účastnila různých pěveckých a recitačních soutěží. Krátce před maturitou začínala zpívat ve své první kapele, jazzrockové skupině Rotor v rodných Strakonicích (1976-81). V roce 1982 nastoupila na profesionální pěveckou dráhu.

Na profesionální hudební scéně se poprvé objevila v roce 1982, kdy hostovala v karlovarské skupině Metronom. První vavříny získala na jazzových festivalech, ale i na koncertech populární hudby jako host předních českých interpretů. V letech 1984-85 spolupracovala s Příbramským Big Bandem a v roce 1986-87 vystupovala jako host v programu Petra Kotvalda. Od roku 1988-93 spolupracovala s Karlem Černochem. V roce 1988 získala stříbrnou Bratislavskou lyru, Cenu diváků a Cenu novinářů. S komponovaným pořadem vystupovala nejen doma, ale i v zahraničí (Rakousko, Švýcarsko, Polsko, Ukrajina, Holandsko a Německo). V letech 1991-95 zpívala zejména v předních pražských jazzových klubech a v tomto období vznikla i spolupráce s Big-bandem Milana Svobody.

V roce 1995 nastal zlom v její kariéře – byla obsazena do úspěšného muzikálu DRACULA, kde hrála ohnivou nymfu. A pak už přicházely další muzikálové nabídky. KRYSAŘ – svérázná a přímá rybářka Štěpánovka, americký crazy muzikál JEPTIŠKY – zde ztvárnila dobrosrdečnou i když trochu bláznivou černošku sestru Mary Huberta, muzikál na ledě MRAZÍK – Marfuša, slovenská verze POMÁDY, muzikál MONTE CRISTO – paní hospodská Danglarsová, další muzikál na ledě ROMEO A JULIE – chůva, BÍDNÍCI – hospodská Thenardierová, GOLEM – hospodská Rozina, CARMEN – vědma, ŠVEJK – 4 ženské role, BARON PRÁŠIL – Evelína, VRAŽDA ZA OPONOU – producentka, POPELKA – MUZIKÁL NA LEDĚ – Macecha, MAMMA MIA! – Rosie a obnovený muzikál DRACULA – ohnivá nymfa.

Rozhovor s Hankou Křížkovou

Hanko, jak si užíváte letošní (doslova) aprílové jaro?

Pro mě je každé jaro, když vysvitne sluníčko, příval energie, ale hlavně začátek šílenství, protože začnu okamžitě běhat po zahradnictvích a skupovat kytičky. Mám terasu 2 x 2 metry a mám tam tolik kytek, že by se to vešlo na terasu padesátimetrovou. Kytičky miluju a dělají mi velkou radost.

Přijde mi, že máte stále dobrou náladu. Je něco (nebo někdo), co (kdo) Vás dokáže opravdu rozčílit a nazdvihnout ze židle?

No, určitě! Ale je pravda, že mám shůry dáno, že jsem optimista, že se ráda směju, že je mi zkrátka dobře na světě. Vážím si všeho, co mám – takto jsem byla vychovaná a jsem za to rodičům vděčná.  Doma jsme si nikdy nedávali žádné obrovské dárky, proto si dokážu vážit i maličkostí, což si myslím, že je důležité.

Trochu jste mi nahrála na moji další otázku. Jaká je vlastně Hanka Křížková?

Hanka Křížková je optimista. Mám ráda humor, dala bych ruku do ohně za své přátele a za rodinu. Mám ráda lidi, kteří se neberou zas tak vážně, mám ráda poctivé lidi, nemám ráda závist, a co se týče práce, mám ráda, když lidi dělají svoji práci zodpovědně. Naopak nemám ráda lidi, co nic neumí a jen vše okecávají. Vážím si lidí, kteří si jdou za svým cílem a jsou správně sebevědomí.

Jste narozena v ohnivém znamení Lva. Ctíte ve svém životě Vaše znamení?

Myslím si, že jsem typická lvice, protože jsem autoritativní, což Vám potvrdí i mí spolupracovníci a kolegové (smích), ale pravda je, že jsem i velmi lítostivá a že jako lvice ochraňuji své nejbližší. Nejsem marnivá, čímž se znamení lva vymykám. Nepotřebuji drahé oblečení, zlato, a i když jako ženská se samozřejmě ráda oblékám, ale neobcházím obchody a nekonečně nenakupuji. Když už nakoupit musím, jdu cíleně pro danou věc. Já vlastně nakupování nesnáším (smích).

Jako Rosie v muzikálu Mamma Mia

Hanko, protože jsme muzikálový server, musím se samozřejmě zeptat, kde Vás v divadle můžeme aktuálně vidět?

Teď je období, kdy hodně pracuji. Jsem moc ráda, že hraji v muzikálech, které jsou neustále vyprodané. Z toho mám opravdu radost.

V Kongresovém centru hraji roli Rosie v muzikálu Mamma Mia! Jsem překvapená z toho, jak je tento muzikál úspěšný. Na podzim se budou přidávat další představení a mám vždy krásný pocit z toho, když na konci představení lidé stojí, jásají, tančí.

Dále je to muzikál Dracula, za jehož návrat po 20-ti letech jsme všichni moc rádi. Je pravda, že on se vrátil již několikrát, ale vždy to bylo jen na chvilku. Teď to vypadá, že se bude hrát delší dobu a je téměř v té sestavě, co jsme hráli kdysi.

Dalším muzikálem, který se stále vrací, je Popelka na ledě, kde hraji Macechu. I letos budeme mít v ČR před Vánoci několik představení a potom vyjedeme také do Moskvy a Petrohradu. Vloni a předloni jsme hráli na Ukrajině v Kyjevě, kde mělo toto představení neskutečný úspěch a kde jsme hráli i tři představení za den a všechna byla absolutně vyprodána.

A abych nezapomněla, na podzim se vrací v HDK krásný muzikál Carmen, kde hraji vědmu. Moc se těším.

Když se zastavíme u Vaší nejnovější muzikálové role, a to Rosie v Mamma Mia!, přijde mi, že je Vám ušita přímo na tělo. Pletu se?

Mám radost, že to říkáte. Odezva od diváků, že jsem se jim v této roli líbila, je veliká, z čehož mám samozřejmě radost. Snažím se brát jen ty role, o kterých předpokládám, že mně budou sedět. Pokud si myslím, že je to opak, pak do tohoto muzikálu nejdu.

Myslím si, že tahle ženská má se mnou mnoho společného, je veselá, bere život s nadhledem a její prioritou nejsou šminky a nepodstatné věci, ale je to naopak taková „natur“ ženská, kdy obě hledáme smysl života v humoru. A když pak vidím diváky, kteří z představení odchází a jsou rozesmátí, tak mám z toho velkou radost a vím, že moje práce má smysl. Dokázali jsme jim předat krásný pocit do duše a na chvilku dát možnost zapomenout na běžné starosti všedního dne.

Dlouho jsem odolávala produkci, zda vůbec do tohoto muzikálu nastoupit. Bála jsem se, zda díky mým dvěma endoprotézám vůbec zvládnu roli, kde se hodně tančí. Nyní jsem moc šťastná, že jsem se nechala přemluvit, protože mám svoji roli velmi ráda. Když se zkoušelo, byli na mě všichni hodní. V představení nemám moc úlev, ale mám trochu uzpůsobené taneční výkony a chůzi po schodech, aniž by diváci poznali, že mám nějaký handicap.

Jako Rosie v muzikálu Mamma Mia

Jistě je důležité se ještě zastavit u muzikálu Dracula, který v letošním roce slaví výročí 20 let. Když se vrátíte do roku 1995. Jak jste vnímala tento muzikál tehdy a jak jej vnímáte teď v roce 2015?

Pro mě to byl tehdy velký boom a první muzikál jako takový. A měla jsem velké štěstí, že hned v  prvním muzikálu jsem se mohla setkat a spolupracovat s takovými osobnostmi, jako byli Karel Svoboda, Zdeněk Borovec, Richard Hess, Jozef Bednárik, Theodor Pištek a Dan Dvořák. To jsou největší jména českého muzikálu a díky nim mě to odstartovalo do velkých výšin. Za to jsem opravdu vděčná.

Dracula se lišil od všech ostatních muzikálů nejen tím, že byl první původní, ale všichni, kdo jsme v tomto muzikálu hráli, jsme většinou hráli jen tady, takže jsme měli všichni spoustu času a byli jsme taková jedna velká rodina a to fakt nekecám. Měli jsme velký catering, kde jsme pravidelně sedávali, slavili se zde svátky, narozeniny, narození dětí, svatby, řešili jsme rozchody. Proto na tento muzikál tak ráda vzpomínám.

Já jsem odcházela z prvního uvedení Draculy, když jsem odehrála svých 500 představení, protože jsem dostala větší role v muzikálech Krysař a Jeptišky. Ale odcházela jsem vlastně nerada. Když jsem se po pár letech mohla vrátit zpět, byla jsem moc ráda. Dále jsme Draculu hráli nějakou tu sezonu v Divadle Hybernia a teď po 20-ti letech se hraje v Hudebním divadle Karlín. Máme z toho radost a jsem zvědavá, co budeme dělat k 30-ti nám (smích).

S kolegyněmi nymfami si každé představení nesmírně užíváme, protože naše role dává mnoho prostoru k tomu, abychom blbly (smích). Skláním se před rolí krvinek, kdy i tyto baletní role tančí ve stejné sestavě jako před 20-ti lety a úplně stejnou choreografii, takže za to klobouk dolů! Samozřejmě musím zmínit Dana, který je tím opravdovým Draculou. V Draculovi mám za sebou přes 900 představení a doufám, že završím 1000. představení. To by byla velká oslava. Já soukromě říkám tomuto muzikálu LDN-ka, protože každý jsme už za ta léta něčím postižení – ať už já s umělými klouby, tak někdo má zase problémy se žaludkem, jiný se slinivkou, někdo s koleny… Takže v zákulisí to vypadá trochu jinak než na pódiu. Každopádně se všichni snažíme, aby diváci nic nepoznali a odvedli jsme vždy 100% výkon.

Byla, či je nějaká Vaše muzikálová role pro Vás zásadní, nebo na tu svou životní roli stále čekáte?

Asi ani ne. Odehrála jsem na 20 muzikálů, a jak jsem se již zmínila, snažila jsem si vždy vybírat ty role, které mi typově sedí a abych je zvládla, protože jsem v práci nesmírný detailista a chci vše dělat na 100%. Také vždy pro mě bylo velmi důležité, kdo muzikál napsal, resp. jaká je muzika. Pár muzikálů jsem již také díky tomu odřekla, pokud jsem cítila, že to není můj šálek kávy.

Naopak pokud byl můj pocit kladný, pak jsem dokázala vzít si na sebe jakýkoli kostým a dokonce pan Bednárik mě v jednom muzikálu dokázal svléknout do spodního prádla a po 2,5 hodinovém představení na scéně sundat paruku, kdy jsem měla úplně mokré vlasy a bandáž. Pokud to ale podtrhne to dané představení a je to pro moji roli dobré, pak do toho jdu. Proto si myslím, že všechny ty odehrané role byly pro mě důležité a každá mi přinesla něco nového. Také jsem se v mnoha představeních setkala s lidmi, kteří se stali mými životními přáteli, což je úžasné.

Nymfa v muzikálu Dracula v Hudebním divadle Karlín

Který muzikál byste ráda vrátila a proč?

Ráda bych vrátila asi muzikál Vražda za oponou, který se hrál v Hudebním divadle Karlín. Byla to pro mě taková velká herecká role, kde se i hodně mluvilo a  sešla se zde výborná parta lidí. Moc ráda na něj vzpomínám.

A jak vůbec český muzikál jako takový vnímáte?

Těžká otázka. Na jednu stranu jsou tu muzikály s krásnou výpravou, muzikou a texty, a na druhou stranu jsou zde muzikály „kolovrátky“.

Myslím, že se někdy v našich muzikálech zapomíná na typ rolí. V zahraničí se klade větší důraz na to, kdo bude do jaké role obsazen. Myslím si, že typ člověka je pro danou roli velmi důležitý, jeho barva hlasu a natural. A pokud tvůrci muzikálu vyberou třeba jen jednu vhodnou typickou alternaci a druhou naopak ne, a je jedno, jakým způsobem se do muzikálu dostanou nebo jsou vybraní, škodí si tím a ubližuje to samotnému muzikálu. Alternace by měly být stoprocentní a divák by neměl být ošizen nevhodným obsazením.

Měla jste hrát královnu Viktorii v Přízraku Londýna. Proč jste nakonec z tohoto muzikálu vystoupila?

Já vždy předem upozorňuji na svůj zdravotní handicap, který mám, a v tomto případě jsme si nějak neporozuměli s panem režisérem, co vlastně mohu a co nemohu na pódiu dělat. Mrzí mě to, ale i to život přináší. Paní producentka mě pochopila a podpořila v tom, že mohu z muzikálu odejít. Za což jsem ji velmi vděčná. Na druhou stranu si říkám, že vždy se dá na všem domluvit a je škoda, že tady se to bohužel s panem režisérem nepovedlo. Tak snad příště.

Je něco, co českému divadlu chybí?

Myslím, že zde máme spoustu vynikajících zpěváků, herců, tanečníků nebo těch, kteří zvládají všechny tyto schopnosti dohromady. Máme tu spoustu výborných autorů, textařů, ale co mě vadí je to, že někteří hudební skladatelé si myslí, že vytvořit 3,5 minutovou koncertní písničku je to samé jako vytvořit celý muzikál. To je ale velký rozdíl a na to prostě každý nemá! A také ne každý dokáže psát takové texty, které nám, zpěvákům, jdou do pusy a ještě mají nějaký význam a příběh. Pak se bohužel může stát, že spoustu muzikálů díky tomu brzy skončí. A jak už jsem se zmínila v jedné z předešlých odpovědí, velmi důležitý je výběr vhodných interpretů. Typově.

Muzikál Vražda za oponou

Zahrála jste si i ve filmu a seriálu. Byla to pro Vás vítaná změna?

Byla to vítaná změna a musím říci, že mě to velmi bavilo. Je to úplně jiná práce, zaměřuje se zde na mnoho detailů. Plno mých rolí bylo krásných, byť některé z nich byly jen takové malé, Na co ale ráda vzpomínám je seriál Sanitka. Zde jsem hrála takovou velkou paní a do seriálu chtěli zapojit „erzetu“ pro XXL lidi. Byť jsem si myslela, že se mnou nemusí už moc dělat, tak Filip Renč mi řekl, že mě domaskovat musí, protože jsem pro tuhle scénu hubeňour, čímž mi docela polichotil (smích). Poprvé v životě jsem také před kamerou umírala, což není úplně jednoduché, zvláště pokud stojíte nad kanálem, který hodně smrdí a Vašimi ošetřovateli jsou Pavel Zedníček a Michal Dlouhý (smích).

Jakou roli byste si ve filmu, nebo seriálu chtěla ještě zahrát?

Nic konkrétního mě nenapadá, ale byla bych ráda, kdyby ještě nějaká filmová role přišla, protože mě to opravdu hodně bavilo.

Co by mě ale lákalo je udělat nějakou Woman Show, která by byla o mně.

Prozraďte nám nějaký Váš profesní trapas…

Těch bylo! (smích). Ať už to byly přeřeky nebo jsem zapomněla text, kdy jsem improvizovala takovou tou „svahilštinou“, tekl po mně pot a doufala jsem, že diváci si budou myslet, že se přeslechli. Zrovna nedávno se mi také stalo, že jsme s kolegyní při písni Škodolibé nymfy nezazpívaly ani „a“, protože chvíli předtím jsme se začaly smát tomu, když si kolegyně přišlápla šaty a místo toho, aby vystoupila na jezdící plošinu, tak tam doslova vpadla a oběma nám to přišlo neskutečné směšné. Myslím si ale, že diváci mají rádi a dokáží i ocenit, když občas vybočí něco z toho běžného standardu na jevišti. Co se mi ale nikdy ještě nestalo, že jsem neprošvihla vstup na pódium, což se také běžně stává. Tak raději musím zaklepat!!!

Jaké jste byla dítě?

Já byla asi hodně otravné dítě, protože mě bylo všude plno (smích). Nikdy jsem nechtěla být princeznou ani učitelkou, ale od mládí jsem už chtěla být herečkou nebo zpěvačkou, takže když přišla nějaká návštěva, vždy jsem se vnucovala a už v předsíni jsem se klaněla, zpívala písničky z mateřské školky nebo recitovala básničky. Když jsem začala chodit do sboru, pak jsem doma předváděla úplně vše. Chodila jsem také do různých pěveckých soutěží, ať už byly české, německé, ruské, hrála jsem ochotnické divadlo. Inklinovala jsem k tomu hlavně díky rodině, protože tatínek byl dirigent, dirigoval písecký divadelní orchestr, kde se seznámil s maminkou, která tam hrála a zpívala. Všechny svátky u nás doma byly spojeny s hudbou.

Po koncertu v Divadle Hybernia

Myslím si ale, že kromě toho otravného dítěte jsem byla celkem poslušné dítě. Pocházím ze čtyř sourozenců, takže nikdo z nás nebyl rozmazlený. Mě hodně opatroval bratr, tak ten se na mě také hodně vyřádil, když mě například pouštěl v kočárku s kamarády ze svahu, kdy jeden stál nahoře a druhý mě chytal. Sestra mě zase brala na rande a přivazovala mě k lavičce, abych neutekla a nemohla šmírovat (smích), zkrátka měla jsem krásné dětství. Tatínek nám bohužel zemřel, když mi bylo 10 let, což bylo to jediné špatné období, ale maminka se nás snažila vychovat tak, abychom nepostřehli, že máme něčeho méně a jako sourozenci máme výborné vztahy do dneška.

Jakou pohádku jste měla nejraději?

Asi všechny. Ráda jsem si pohádky vymýšlela a vytvářela představení pro rodiče, sourozence a kamarády. Třeba jsem si natrhala kytičky a každá kytička hrála něco a měla svůj příběh. Tatínek nám hodně četl pohádky a dodneška mám schované knížky pohádek od Boženy Němcové.

Máte nějaký dosud nesplněný sen?

Mám, ale ten se mi bohužel již nesplní. Žiji současností a ráda se nechávám překvapit tím, co přijde.

A kdybyste si mohla vybrat si s kýmkoli zazpívat. Kdo by to byl?

Třeba s Martou Kubišovou, které si vážím a mám ráda její barvu hlasu, s Anetou Langerovou, na které se mi líbí, že si jde stále v té své linii, s Radůzou, s Monikou Absolonovou a jistě by se našlo plno lidí, se kterými bych si zazpívala ráda. S těmi, se kterými to již bohužel nepůjde, tak to je Eva Olmerová, nebo Zuzana Navarová.

Vaříte ráda, a kterou kuchyni máte nejraději?

Pokud ráda vařím, tak spíše taková ta rychlá jídla. Nerada trávím v kuchyni dlouhou dobu. Na jaře začíná takové to období grilování, které je pro mě úžasné, protože se může jídlo dopředu naložit a pak je to velmi jednoduché na přípravu. Miluji bylinky a koření, které dávám do všeho.

Nemám ráda tlusté maso, ale jinak jsem dobrý strávník a mám kladný vztah k jídlu (smích) a pokud se s tím nemusím dělat a někdo mi jídlo naloží na talíř, pak mám z toho tu pravou radost. Čím jsem starší, tím mám více ráda ke všem jídlům spoustu zeleniny a různé saláty. Protože jsem lev, mám samozřejmě ráda maso, ale i italskou kuchyni, paellu, miluji krevety a jasně, že nepohrdnu ani českou kuchyní.

V pohádkovém muzikálu na ledě Popelka

Experimentujete ráda?

Pokud bych neexperimentovala ve své práci, nemohla ji dělat. V životě jsem ale zase spíše takový konzervativnější člověk. Ať už se to týká třeba nábytku nebo věcí doma, kdy nejdříve hodně přemýšlím, na jaké místo co přijde a musí to být to správné místo, které pak již neměním. Hodně opatrně si také vybírám své přátele, musím si jich vážit a mít v nich oporu. Své přátele mám opravdu moc ráda. Pokud mě ale někdo něčím zklame, nemá u mě šanci. V tom jsem asi nejvíce konzervativní. Jinak mám ráda zážitky (ne ale nic adrenalinového) a překvapení.

Jak Hanka Křížková relaxuje?

Protože hodně pracuji, jsem ráda, když mám nějaký den volna a trávím je třeba s přáteli v v pohodovém prostředí. Také si ráda doma pustím dobrý film, ráda čtu, mám ráda procházky, svoji terásku. Mám také ráda dobré víno, a čím jsem starší, piji ho sice méně, ale rozhodně preferuji kvalitu nad kvantitou.

Co vás naplňuje?

Jsem šťastná mezi šťastnými lidmi. Když vidím, že jsem předala kus své energie jiným a třeba jim něčím pomohla. Naplňuje mě to, když se dokážu od srdce zasmát. Když je totiž člověk šťastný, dívá se na svět úplně jinýma očima a vše jde tak nějak lépe od ruky. Vážím si lidí, které mohu mít ráda, a také mě samozřejmě naplňuje má práce. Jsem vlastně šťastný člověk!

Nějaké motto, kterým se řídíte?

„S úsměvem jde všechno líp“ a věřte, že to funguje. A i když mi zrovna do smíchu není, snažím se o to. V jedné z takových těch učených knih, které mám doma v knihovně, jeden psycholog radí, že i když je člověku špatně, měl by se ke smíchu donutit. A byť to může vypadat komicky a trochu uměle, člověk najednou zjistí, že se směje. Nebo je dobré zavřít oči, uklidnit se a hodit tvář do úsměvu a to také pomáhá.

Plánujete letos nějakou dovolenou? Které místo máte nejraději?

Jako každý rok, tak i letos koncem června odjíždíme s občanským sdružením Sluneční paprsek k moři. Jedná se o ozdravný pobyt pro děti s onkologickým onemocněním. Toto sdružení založil MuDr. Pavel Boček, který již jezdí na tyto pobyty s dětmi přes dvě desítky let. Já jsem se stala tváří tohoto občanského sdružení a na ozdravný pobyt jedu asi poosmé, podeváté. Je to pro mě velmi smysluplná dovolená, protože tam nejezdím ani jako lékař ani jako vedoucí, ale snažím se dětem léčit jejich dušičku, rozveselit je, povídat si s nimi a když ty „ztuhlé“ tvářičky se najednou začnou smát, je to nejen pro mě to nejkrásnější.

Dále pojedu opět na pár dní do mého rodiště v Jižních Čechách za svými sourozenci a kamarády, protože jsem jihočeská patriotka a vždy se tam moc těším. Dále to bude Severní Morava -Beskydy, Karvinsko, kde mám také kamarády. Ráda bych se podívala opět do Řecka, které miluji, tak uvidím, zda mi na něj letos ještě zbude čas.

Kromě našich krásných míst v Česku mám v zahraničí ráda jižní země a tamní lidi pro jejich kulturu a mentalitu. Oni mají svoji pohodu, nikam nespěchají a možná ten jejich klid a úsměv jim dává to, že si život více užívají než my – hekticky a uspěchaně. Jak už jsem se zmínila, je to Řecko, dále se mi velmi líbilo v Černé Hoře a v Chorvatsku, kde jsou místní domorodci opravdu velmi pohostinní a pohodoví.

S Jitkou Asterovou v zákulisí Mamma Mia

Jak vnímáte pěvecké soutěže typu SuperStar?

Myslím, že je to správně, že tu jsou. Je to určitá šance pro lidi, kteří rádi zpívají, mají rádi muziku a chtějí v tom dále pokračovat. Možná je těch soutěží jen trochu moc. Co si ale myslím, že nešvarem těchto soutěží je, že plno soutěžících to bere tak, že zvítězí, okamžitě se stávají hvězdami a celý svět jim padne k nohám. Pád dolů je pak velmi bolestný a je to pro ně velkým zklamáním. Naopak je smysluplné, když po skončení soutěže na sobě začnou pracovat a věnují se svému hudebnímu vývoji.

Přijde Vám, že některým těmto účastníkům pěveckých soutěží chybí pokora?

To si myslím určitě. Ale je to pochopitelné, protože pokud se dostanou mezi vítěznou desítku, pak se dostávají na akce, kde zpívají pár písniček před vyprodanými halami a myslí si, že to pak takhle bude stále. Najednou jsou postaveni do reality, agentura nebo televize se o ně přestanou starat, a pokud nejsou něčím výjimeční, mají to velmi těžké. Ale samozřejmě ne všichni.

Co říkáte na to, že se v českých rádiích hrají jedny a ty samé písničky?

To mě velmi mrzí! Jsem jedna z těch, kterou v rádiích moc nehrají, a když jdu do rádia na rozhovor a vezu tam desky, sice mě zahrají, ale je mi řečeno, že jazz v normálních rádiích hrát nemůžou. Já jsem ale jazz nikdy nedělala. Dělala jsem swingovou muziku a poslední léta se zaměřuji na šansony a na styl mezi popem a swingem. A to jsou věci, které se normálně v rádiích hrají. Nemyslím si tedy, že by byly nějak posluchačsky náročné. Nevím, čím to je, ale je to škoda…

Ve Vašich písních je slyšet životní moudrost a cítit kus Vašeho srdce. V nádherných šansonech pak často odkrýváte mnoho ze svého nitra a soukromí. Nebojíte se dělit o své radosti a smutek s ostatními, nebo je naopak toto sdělení Vaším posláním?

Co se šansonu týče, mám ráda „natur“ šansony. Ne všechny příběhy jsou o mně, protože kdyby byly všechny o mně, tak ten život mám příšerný (smích). S mým dvorním textařem Rudolfem Kubíkem se občas přeme o to, jestli v tom daném textu odhalit nebo neodhalit kus mého já, protože posluchači si často spolčují text s daným zpěvákem, ale je to pochopitelné. Některé texty jsou mi hodně blízké, některé jsou mi vzdálenější, každopádně člověk musí zazpívat vše tak, aby mu to posluchač uvěřil. A pokud věří, je to dobře (smích).

Premiéra muzikálu Mamma Mia – děkovačka

Václav Neckář ve své jedné písni zpívá o andělech. Máte Vy nějakého svého anděla?

Určitě! Je to maminka a tatínek. Dříve to byl jen tatínek, nyní je to jen maminka a myslím, že se mnou mají velkou práci (smích). Věřím v určitou energii, která zde zůstává, věřím, že je něco mezi nebem a zemí, věřím v sílu myšlenky. Věřím v to, že pokud se člověk dobře chová, musí se mu to vrátit. A pokud někdy dostane od života za ucho, je to takové varování, na co si příště dát pozor. Věřím možná i v to, že se na svět vracíme. Věřím!

Hovořili jsme již o tom, kde Vás můžeme aktuálně potkat v divadle. Chystáte i nějaký sólový koncert?

Nejbližší velký koncert v Praze mě čeká 4. listopadu v divadle Hybernia. Mám velkou radost, že je již více než polovina vstupenek prodaných. Každoročně mám v Praze jeden až dva velké koncerty. Vloni to byl vánoční koncert, který byl absolutně vyprodaný. Velmi mě naplňuje, když vidím, že se lidem má muzika líbí, byť nedělám komerční muziku. Koncertuji již 19 let se svoji devítičlennou kapelou (to je už hrozně let) a je to stále se stejnými muzikanty pod vedením Martina Kumžáka. Jsem na kluky velmi pyšná, mám je ráda a na place mi dodávají energii. Také mám radost, že se vždy na koncert těší stejně jako já. Poslední dobou mě baví různá talk show, kdy jezdím po menších městech, lidé jsou tam neskutečně vděční a já si ráda s nimi povídám. Samozřejmě povídání prošpikuji vždy písničkami. Fakt mne to moc baví!!!

Co byste vzkázala čtenářům musical.cz?

Aby měli stále úsměv na rtech, a když přijde v životě něco, co jim ten úsměv vezme, tak aby záhy přišlo to, co jim ho zase zpátky vrátí.

Foto – archiv Musical.cz a Hanky Křížkové