Smolíkovi a jejich podivuhodné dobrodružství jsou zábavným nostalgickým letem do dětství (Recenze)

Pražské divadlo Studio DVA, nedlouho po své velmi úspěšné premiéře Evity Andrewa Lloyd Webbera a Tima Rice představuje svůj další hudební a tentokrát i zcela rodinný titul. Tentokrát na jevišti ožije legendární kreslená Rodina Smolíkova a prožije i se sousedem Doktorem Halířem své podivuhodné dobrodružství.

Asi málokdy jde publicista, věkově něco po třicítce, do divadla už s tím, že si jde s radostí zavzpomínat na své hluboké dětství a nebojí se si to přiznat. Ale přesně takto se dá vyrazit na hru Hánusze Miró, která převádí populární rodinku autorů Józsefa Neppa a Jozsefa Romhányho (v Československu v 80. letech a počátkem let 90., šlo o takřka kultovní záležitost a nezbytnou součást odpoledních televizních pásem pro děti), původem z Maďarska, na jeviště sice v novém příběhu, ale bez přehánění v poměru 1:1 a díky formě hudební komedie nabízí vlastně ještě mnohem víc.

A navíc jistě brzy odhalíte jisté souznění mezi maďarským autorem hry a panem režisérem. Při listování programem si znovu uvědomíte tu věc, že náš dabing byl vždy celkově dost kreativní. Takže zatímco v zahraničí se pracuje s originálním jménem rodinky Mézga a maďarskými křestními jmény, u nás si dramaturgové, překladatelé a úpravci dialogů před lety rodince dali zcela česká jména. Přeci jen, je nám asi bližší Ládínek než Aladár…

Nový příběh je zarámován oslavou 25. výročí svatby Gábi a Pepy Smolíkových. Týna s Ládínkem nachystali oslavu. (Doktor Halíř na ni brzy přispěchá.) Ládínek rodičům taktéž nachystal speciální překvapení, ale ouha, během jeho prezentace je odhaleno Ládínkovo velké tajemství, jeho raketa pro výlety do vesmíru. A díky drobné nešikovnosti může hromadná cesta na další bláznivou planetu brzy začít… Která to bude tentokrát, už je ale nutno v článcích v zájmu diváka skrýt jako překvapení, jelikož dějová linka je v tomto ohledu poněkud přímočařejší  a nehodí se ani naznačovat.

Jak alespoň trochu informovaný čtenář postřehne, je scénář koncipován jako volné pokračování druhé řady seriálu s názvem Podivuhodná dobrodružství Vladimíra Smolíka, ve kterých Ládínek putuje se psem Zorrem po nejrůznějších bizarních a dost nápaditých planetách a rodinka se v něm objevuje spíše jen okrajově. V novém příběhu se ale, jak už bylo zmíněno, proletí všichni společně, zároveň ale nechybí i pár drobných odkazů na další série (geniální futuristický Odkaz budoucnosti s pradědečkem Sm Lom Osem i Podivuhodné prázdniny rodiny Smolíkovy). Nutno ocenit, že scénář je skutečně koncipován jako tradiční plnohodnotná celovečerní epizoda, co naprosto ctí styl a ducha svých seriálových sestřiček.

Smolíkovi a spol. jako živí…

Zde jsou ale navíc zapojeny některé vymoženosti, které nabízí jen divadlo. Ládínek (Václav Jílek), vyzbrojený tou správnou dětskou chytrostí a sečtělostí si ve správnou chvíli umí zastavit děj a přidat vysvětlivku. A jakkoli si třeba nebudete jisti, zdali je představení vhodné i pro hodně malé diváky, neboť humor často cílí i na „dospěláky“, nebojí se vás v těch správných momentech odzbrojit roztomilou interaktivitou. Cekově je ale první polovina představení spíše rozjezdová a ta pravá smršť nápadů přichází až po přestávce.

Eva Holubová (Gábi) a Bohumil Klepl (Pepa)

Hranice vtipů, obsažených v jednotlivých složkách, jak jen to napsat bez zbytečného vyzrazování zápletky, se pohybuje řekněme od Spielberga, přes Groeninga, až po Roddenberryho. Logicky tedy hravost dýchá i z několika stylově pestrých písniček Milana Potočka.  Ty hýří přímými citacemi nebo aspoň lehkou nápodobou, například v duetu zvířecích hrdinů kočky Žofie a psa Zorra (Michaela Váňová a Radim Madeja) jsou trochu slyšet CATS. Tušíte správně, Smolíkovi se svým způsobem setkají i se svými „západními“ kolegy. Nesmírně milých podnětů je tolik, že vám nebudou vadit ani malé škvírky ve scénáři. Primární je zde zápal pro věc.

Ládínek a jeho raketa

Vizuální stránka, za níž stojí Hynek Dřízhal (scéna) a Samiha Maleh (kostýmy) také ctí originál do posledního detailu včetně barevného ladění. Takže i když má divadlo Studio DVA v obsazení herecké taháky v podobě Evy Holubové, Bohumila Klepla, Jany Strykové, Jiřího Ployhara, ve výsledku stejně vidíte pouze Gábi, Pepu, Týnu a Doktora Halíře! A platí to pro všechny postavy bez výhrad. Smolíkovi zkrátka ožili v plné polní, ba občas jako kdyby člověk lehce zaslechl v dikci i inspiraci původními brněnskými dabéry.

Proměna Bohumila Klepla v Pepu Smolíka je takřka dokonalá.

Režisér Miroslav Hanuš navíc velmi dobře odhadl možnosti svého ansámblu, a tak se hudební čísla a jejich složky nesou na vlnách karikatury, nadsázky a celek přesto působí přirozeně, Naprostá komiksová stylizace nechybí zejména taneční kreaci Gábi a Pepy, kdy si spolu doslova trsnou twist, patří k divácky nejvděčnějším momentům inscenace.

Nutno přiznat, že víc než celistvá epizoda Smolíkových, v dětství kromě pár hlášek uvízla v hlavě spíše nesmrtelná znělka Tamáse Deáka. Ve chvíli, kdy se na začátku druhé půle rozezněla, začalo premiérové publikum tleskat tak nahlas, že herci nebyli přes bouřlivou reakci, minimálně v horní části sálu, vůbec slyšet. U české verze to příliš nevadí, tu možná známe všichni nazpaměť. Ale zde uslyšíme i  originální maďarskou jazykovou verzi… a je to docela nářez!

Těžko soudit, zdali je nostalgie v mnoha případech dobrým a hlavně nosným dramaturgickým pilířem, nicméně pokud se rádi touláte po trochu zapomenutých zákoutích svého dětství a Smolíkovi vás určitým způsobem formovali, budete ty dvě hodinky v jejich společnosti značně nadšení, protože minimálně pro cílovou skupinu by mělo jít o nostalgii zcela funkční. A snad nejenom proto že si jistě rádi brouknete tu slavnou znělku, ale zkrátka proto, že díky hraní i v letních měsících můžete prožít fajn prázdninový rodinný večer, kdy skutečně vypustíte své starosti jakoby ventilkem Ládínkovy nafukovací rakety.

Současní dětští diváci už oproti rodičům budou mít podle reakcí zjevně své budoucí nostalgické pořadí převrácené. S příští televizní reprízou se v domácnostech může ozývat věta: „Jééé, mami – tati, na těchto postavičkách jsme byli v divadle, že jo?“ Snad si je oblíbí stejně, jako před lety naše generace.

Autorem fotografií je Václav Beran (beranci.com), za poskytnutí děkujeme Tomášovi Přenosilovi z divadla Studio DVA.