Radka Fišarová je opět Evitou (doplňující minirecenze inscenace divadla Studio DVA)

Druhé pražské uvedení legendárního muzikálu Andrewa Lloyd Webbera a Tima Rice Evita se uvádí ve divadle Studio DVA teprve od února 2015. I přesto už díky příjemným povinnostem stihla v minulých dnech projít zajímavou změnou v obsazení. Juanem Perónem se stal sám režisér inscenace Ondřej Sokol a do role Evity se vrátila jedna z dvojice původních představitelek z pražské Spirály: Radka Fišarová.

U českých inscenací nebývá moc často zvykem, že by do nich brzy nastupovaly další herecké posily, které jsou většinou každým rokem „novým větrem“ projektů v zahraničí. I proto jsme se na nové pražské nastudování Evity opět vypravili…

(Zde připomínám, že bohužel nemohu poskytnout jakékoliv srovnání s „Radkou Fišarovou ze Spirály 1998“, bohužel jsem první pražskou inscenaci jako jedinou ze zdravotních důvodů vidět nemohl a nemám k ní tudíž vůbec žádný vztah, za druhé by propast 17 let možná stejně byla příliš hluboká a v divadle je nezbytně nutné žít přítomností.)

Pro konkrétní zhodnocení inscenace a ostatních výkonů vás milerád odkáži na svůj velký text z únorové premiéry, neboť se koncepci a jednotlivým výkonům představitelů věnuje s náležitou péčí a zůstávají zcela konstantní. Přesto však snad dobře poslouží dodatek, že nové obsazení vyjasnilo některé menší nejasnosti v režijní koncepci, hlavně, co se vztahů mezi postavami týká. A ještě stále platí, že Sokolovo důkladné dramaturgické přečtení textu a práci s ním je velice zábavné sledovat (a to i přesto že přijetí koncepce je zde asi variabilní divák od diváka), i kritizované promítané historické zápisky měly subjektivně o něco větší švih.

S Ondřejem Sokolem konečně přichází uvědomělý voják, který si vcelku rád užívá svou moc a jako nástroj k jejímu upevnění využívá hvězdnou zář své ženy. A zároveň dokazuje, že Perón se dá obdařit značným charisma, i když nejste primárně zpěvák. Přesto však zejména ve druhé polovině zněl velmi příjemně.

Ondřej Sokol jako Juan Perón

Zároveň je jasné, že Ondřej Sokol jako režisér ve své koncepci, která je spíš poctivým a invenčním historickým exkurzem, často i nad rámec Riceova libreta, moc nevnucuje (na rozdíl od jiných nastudování) svou představu o Evitě. A s příchodem Radky Fišarové je vše jasné: Proč by také měl? Radka Fišarová předvádí téměř každý odstín postavy, které si jen dokážeme představit, čili si může divák sestavit představu svou vlastní. Její mladinká dívenka je naivní jen malinko, v hlavě zraje rychlý plán který okamžitě uskuteční. Nastává období citově chladnější, ale energické ženy, co svůj výtah k moci využívá svou nebývalou eleganci. Ideální je i interakce s Peterem Strenáčikem jako Che, jehož posouvání příběhu a propojení vlastně i s tou nejmenší figurkou v davu je bezchybné. A Evitiny poslední dny jsou v Radčině podání podány nesmírně křehce a emotivně, vše vyhráno do detailů, velkou překážkou není ani náročnost pěveckého partu. Vidět takto suverénní ztvárnění byla čirá radost, navíc, když tentokrát měla speciálně na mou osobu ta občasná mrška nostalgie jen pramalý účinek.

Eva Duarte a její cesta do Buenos Aires.

Radka Fišarová jako Evita s dokonalou image.

Radka Fišarová a Peter Strenáčik

Vlít do do současné pražské inscenace Evity kapku osvědčené energie s příměsí energie zcela nové se určitě vyplatilo a stále je nesmírně zajímavým zážitkem. Samozřejmě je na vás, zdali částečně podlehnete vlně nostalgie a přijdete si třeba zavzpomínat a Evitu coby „historický exkurz“ si užijete či nikoliv, ale podnětů k přemýšlení a analýze nabízí inscenace Ondřeje Sokola stále více než dost.

Autorem fotografií je Václav Beran – Studio DVA. Za poskytnutí děkujeme Tomášovi Přenosilovi.