Rodinné muzikály v Brně č. 1. – Let kouzelnou elfí říší s Lili

Již po několik let patří nejen u nás k nejoblíbenějším druhům muzikálů muzikály rodinné. Jejich zástupci nás divadla pravidelně zásobují, a to v podstatě po celé republice, a jak kousky původními, tak i světovými. V minulé sezóně přibyly dva světové tituly rodinného muzikálu i na scéně Městského divadla v Brně. Prvním, který se představil v premiéře již v lednu letošního roku, byl Let snů – Lili, fantasy muzikál původem z Nizozemí, který na repertoáru Městského divadla doplnil v květnu dobrodružný Ostrov pokladů.

Na oba muzikály jsme se vypravili a postupně vám z obou nabídneme krátké příspěvky.

Městské divadlo Brno patří mezi divadla s  nejdelší tradicí uvádění rodinných muzikálů u nás. Objevují se na zdejším repertoáru již dlouhé roky a pravidelně se na něj vrací. Z  naposledy uváděných můžeme jmenovat např. pohádkový příběh Kráska a zvíře, německého autora Martina Doepkeho, či jeden z nejznámějších muzikálů tohoto žánru, Mary Poppins, která se uváděla na Hudební scéně Městského divadla po tři sezóny a již podruhé se představí i na hostování v Praze v divadle Hybernia (letos v listopadu a v prosinci), či například původní brněnský muzikál Sněhurka a sedm trpaslíků, který se v Brně hraje již od roku 2008.

Uvedením muzikálu Let snů – Lili tedy Městské divadlo pokračuje v zaběhlé tradici. Vybralo v tomto případě titul poměrně neznámý, fantasy muzikál pocházející původně z Nizozemí, kde vznikl netypicky pro zábavní park Efteling. Ten svým návštěvníkům, dětským i dospělým, nabízí atmosféru pohádkových, mytologických a fantasijních světů. Muzikálový příběh Let snů, v originále Droomvlucht byl napsán pro jednu z místních atrakcí, a hrál se zde od 9. října 2011 do 9. dubna 2012, načež byl po velkém úspěchu částečně přepracován, aby mohl fungovat i v klasickém divadle a mohl se tedy představit i v Brně.

Jak se toto představení povedlo?

Stejně jako žánr rodinného muzikálu se v posledních letech stal mezi lidmi oblíbeným i žánr fantasy. Jeho velký boom přišel se zfilmováním knižní předlohy J. R. R. Tolkiena, Pána prstenů, a od té doby se pravidelně objevují další a další knižní, televizní i filmové příběhy odehrávající se v různých fantasijních světech. Není tedy divu, že si fantasy našlo cestu i na divadelní prkna, přímo do muzikálu.

O čem tedy tento fantasy muzikál přesně je? Autoři, Martin Lingnau, Jurrian van Dongen a Koen van Dijk před diváky rozehrávají příběh plný magie a fantazijních bytostí v tajuplné kouzelné říši kdesi za hranicí lidského světa, a současně s ním i příběh lidského trápení, hledání vlastní cesty a víry, a to zejména ve věku z nejcitlivějších, na přelomu dětství a dospívání.

Stručně si dovolíme jejich děj nastínit.

Ve fantasijní říši oddělené pevně od světa lidí žijí šťastně vedle sebe již celé věky elfové, fauni, trollové, enti, netopýři a světlušky. Z nebe se snáší kouzelný elfí prach, padá do kalichů květin a v nich se z něj, když je ho dostatek, zrodí další elf. Ten se pak stejně jako všichni ostatní ze všech národů věnuje svým věcem. Elfové tančí, zpívají a pečují o květiny, zatímco trollové si užívají vlhkých bažin a močálů. Tedy užívali si. Do chvíle, než se mezi nimi objevil jeden, odhodlaný tuto křehkou fungující symbiózu narušit. Furius se rozhodl vystrnadit elfy z jejich území, získat jejich říši pro sebe a svůj národ a pod svou nadvládu. První, s kým se z elfí říše setkal, byla Amyra, dcera krále elfů Oberona a královny Titenie, která po setkání s ním z říše fantazie záhadně zmizela. Nejspíš do světa lidí, protože ani při vší snaze ji její sourozenci nejsou schopni najít, ačkoli se o to usilovně snaží. Předpokládají totiž, že je to právě ona, kdo může s Furiusem ještě něco udělat, napravit, co se mezi nimi stalo, a alespoň se pokusit zmírnit jeho úsilí. Ona, nebo kouzelná moc elfího prachu. Ten však k jejich smůle pomalu přestává padat přímo úměrně tomu, jak lidé ve svět fantazie a kouzelnou elfí říši přestávají věřit. Lidé i děti. Snad poslední šancí, jež elfí říši zbývá, je lidské dítě, dívenka Lili. Ta se spolu se svou babičkou Amyrou záhadně ocitá ve fantasijní říši. Lili, která si s babičkou dosud pravidelně kreslila obrázkovou knihu elfů a vymýšlela příběhy plné fantazie, Lili, které je nyní už třináct let, a která už, jak babičce hned na začátku sděluje, v elfy nevěří. Její rodiče se hádají, spolužáci se jí smějí a ona tak už ve vyprávění nechce pokračovat, nevěří, že jí fantazie k něčemu je. Zda nakonec přeci jen v sobě najde víru v ní a v kouzla, když se mezi nimi ocitla, nebo zůstane u myšlenky, že všechno kolem se jí jen zdá, můžete v Městském divadle v Brně zjistit sami. Stejně jako to, jak a proč se vlastně Lili spolu se svou babičkou Amyrou v kouzelné říši ocitla.

Na libretu k muzikálu a na textech písní se společně podíleli Jurrian Van Dongen a Koen van Dijk. Obdobně jako třeba v Nekonečném příběhu i v Lili je hlavním motivem cesta k poznání toho, jak moc je pro lidi důležitá fantazie, jak jsou důležité sny, a jak se na fantazii a snění nesmí zapomínat. Myšlenka sice stará, ale nestárnoucí, která vytváří jak jeden z kladů muzikálu, tak bohužel i jeden ze záporů. Zápor v tom smyslu, že dospělý divák si poměrně snadno závěr i pointu muzikálu domyslí a představí. Odhadnout motivy chování jednotlivých postav i všechny zápletky skutečně není složité. V podstatě jediné, co může dospělému divákovi udělat čáru přes rozpočet, je způsob, jakým si tvůrci ve výsledku poradí se zlem, tedy s tím hlavním záporákem, Furiusem. Nebo spíš neporadí. Jinak je ovšem libreto muzikálu předvídatelné a v podstatě fádní. Pro dětské diváky však nesmírně vděčné. Především tím, že konkrétní příběh není notoricky známý, také ale jeho velmi atraktivním ztvárněním.

Zejména jeho výtvarná stránka patří jednoznačně k největším kladům Letu snů. Co se týče kostýmů Veroniky Hindle, tak i co se týče scény a light designu. Všechny tři tyto složky v Brně fungují na jedničku. David Benson, autor scény, s Davidem Kachlířem, jenž má na starosti osvětlení a právě s Veronikou Hindle společně vytvářejí skutečně kouzelnou fantasy říši. Dokazují, že i s menším počtem kulis a méně impozantní scénou se dá kouzlit, a zejména s využitím světel a kostýmů mistrně přechází ze světa lidí do fantazie a v ní zas z elfí říše do mokřin mezi trolly a zpět. Navíc s pouhou drobnou výpomocí celkem povedených projekcí, za nimiž stojí Petr Hloušek s Daliborem Čermákem.

Dohání tak i jistou nedokonalost v hudbě. Ta sice není špatná, ovšem je na ní znát, že byla původně jen kulisou celému výtvarnému efektu, který jistě zábavní park poskytoval ještě mnohem opulentnější než divadlo. Napoprvé z muzikálu divák s tím, že by si broukal melodie a zpíval písničky, které právě slyšel, prostě neodejde, a to i přes poměrně zdařilé texty Petra Gazdíka a Karla Škarky.

Petr Gazdík, který se spolu se zmiňovaným Karlem Škarkou podílel na překladu celého muzikálu, je ostatně i jeho režisérem. A jako režisérovi celého představení se mu velmi schopně daří pracovat s poměrně širokým obsazením dětských herců, kteří hrají elfy, trolly i enty, i hlavní postavy celého příběhu, zejména lidskou dívku Lili a děti královského elfího páru, sourozence, světlušku Aloe a fauna Brema.

V uvedených rolích jsme měli příležitost zhlédnout Dominiku Minu Elischerovou a Stefanii Pálovou v roli Aloe, Tomáše Guta v roli Brena a Kateřinu Marii Fialovou a Pamelu Soukupovou (v programu označenou jako understudy) v roli hlavní hrdinky celého muzikálu, Lili. V této roli se právě Kateřina Marie Fialová představila při premiéře v lednu 2015, a zcela oprávněně. Její Lili je dívka na prahu dospívání, které divák ani na okamžik nezapomíná věřit, že se právě dostává do toho nejcitlivějšího období, kdy opouští dětské sny a představy, velmi citelně vnímá neshody rodičů i posměch vrstevníků a přitom se možná tak trochu pořád snaží udržet svou víru v nadpozemské světy a fantazijní bytosti, které si s babičkou vybájila. Je smutná i vzteklá, když líčí příkoří svého světa, rozhořčená a nevěřící, když se ocitá ve fantazijní říši a její babička, na rozdíl od ní, se v ní okamžitě aklimatizuje, a snaží se ji přimět, aby uvěřila tomu, co se jí podle ní jen zdá, a současně plná očekávání a zvědavosti, když se onen snový svět projevuje tak reálně.

Kateřině Marii Fialové role zkrátka výborně sedne, a to ačkoli je o něco starší než Lili. Její alternaci, Pamelu Soukupovou jsme měli možnost vidět později. Je sice rovněž velmi dobrá, nicméně Kateřina Marie Fialová nás přeci jen, velkou dávkou přirozenosti na jevišti, přesvědčila víc. Ostatně stejně jako Dominika Mina Elischerová v roli Aloe. Světluška Aloe má roli o něco menší a současně s tím i méně prostoru, ale i tak nás ale zaujala Dominika o něco víc než její alternantka. V roli jejího bratra Brema jsme viděli jen Tomáše Guta, který má prostor rovněž o něco menší než Lili, ovšem stejně jako obě děvčata v roli jeho sestry, světlušky, se s ní popasoval v rámci možností velmi dobře.

Výrazně hůř z hodnocení obsazení a jednotlivých alternací vychází Jana Gazdíková, která jako jediná oficiální alternace hraje babičku Amyru. Paní Gazdíková se sice snaží a snad esteticky vytváří dokonalý obraz babičky, tak trochu praštěné vírou v elfy a fantazijní svět, ovšem někdy se snaží až příliš moc, a jak známo, příliš snahy může spíš škodit. Zvlášť připojí-li se k opravdu velmi nedobrému pěveckému projevu, což bohužel v případě Jany Gazdíkové a babičky Amyry platí oboje. Je velká škoda, že se Městskému divadlu nepodařilo sehnat odpovídající alternaci, či zcela jinou babičku, kterou by si diváci mohli vychutnat. Zbytek obsazení není možné než chválit, ale u této role je krok vedle prostě zásadní a zamrzí.

V rolích Oberona a Titánie se střídají Igor Ondříček a Milan Němec s Alenou Antalovou a Janou Musilovou. Obě dámy jsou v rolích královny elfů i v lidském světě Tanji, maminky Lili, výborné, je sotva možné jim cokoli vytknout, ačkoli obě svou postavu pojímají trochu jinak. Alena Antalová je víc konfliktní a rázná v postojích ke svému muži, a to v obou světech, Jana Musilová naopak působí dojmem mnohem mírnějším. Obě zůstávají po celou dobu herecky naprosto uvěřitelné a i zpěv je v jejich podání zcela bezproblémový. Rozdíl mezi Oberony ve světě fantazie a Roberty ve světě lidském je patrnější, jak v hereckém projevu, kdy Igor Ondříček se drží spíše onoho pojetí přísného krále a otce, zatímco Milan Němec je o něco smířlivější a lépe mu vychází zejména ta komická pasáž, kdy zůstává na scéně se svou chotí Titánií/Tanjou sám, tak i v projevu pěveckém. Kdo oba pány zná, jistě nezůstane na pochybách, že Igor Ondříček je prostě po pěvecké stránce ta lepší varianta. Herecky jsou oba pánové naprosto srovnatelní a závisí jen na vkusu každého diváka, jaké pojetí je mu bližší.

Kromě výše zmíněných postav mají v muzikálu větší úlohu ještě Furius, hlavní záporák celého díla, jeho zvěd Netopýrus a Nemotorus, troll, který se touží stát elfem, průvodce Lili a její babičky Amyry po světě elfů, trollů a kouzel. V těchto rolích jsme měli možnost zhlédnout vždy obě alternace, Jana Apolenáře i Lukáše Vlčka v roli Furiuse, Jiřího Macha a Karla Škarku v roli Netopýruse i Lukáše Janotu a Jakuba Uličníka v roli Nemotoruse. Všichni pánové si zaslouží jen pochvaly, všichni své role odvádí profesionálně a bez váhání. Za sebe v rolích Netopýruse a Nemotoruse upřednostňujeme o něco výraznější Jiřího Macha a Lukáše Janotu. V roli Furiuse je situace složitější. Zatímco v první polovině představení nás o něco více zaujal Jan Apolenář, kterému píseň Furiuse „Toť chvíle příznivá“ sedla o něco víc, zejména ve výškách, v druhé polovině, kdy příběh graduje a vrcholí, se nám víc líbil herecky výraznější Lukáš Vlček.

Kromě představitelů hlavních rolí je však nezbytné zmínit i celou company. Ta je v Letu snů skutečně velmi početná a je příjemné vědět, že i s velkým počtem dětí v ní obsazených byli režisér i choreografka Carli Rebecca Jefferson schopni s ní pracovat na obvyklé úrovni Městského divadla v Brně, tedy na úrovni velm­i vysoké.

Co tedy říci závěrem? Máte-li doma dítě či děti, které baví pohádky a žánr fantasy, směle s nimi do Brna vyražte. Jak jsme již uvedli na začátku, v Brně dělají rodinné muzikály už dlouho a dobře. Ve standardně dobré kvalitě tam tedy můžete zhlédnout i Let snů. Vaše ratolesti jistě bude bavit a přivřete-li sami oči nad nepříliš originálním námětem a nedobrým provedením babičky Amyry, užijete si jej jistě i vy, v Městském divadle v Brně odvedli naprosto profesionální práci, jak už je místním zvykem. A když nic jiného minimálně skutečně kouzelné výtvarné zpracování Letu snů si vaši pozornost zaslouží.

Fotogalerie

Autorkou fotografií je pro Musical.cz Lucie Baziková. Pokud byste fotografie chtěli použít na vašem webu, Facebooku apod., ozvěte se nám na e-mail: redakce@musical.cz. Publikování bez svolení autora je přísně zakázáno.