Rozhovory

Petr Šudoma: Do Prahy mě přivedla Touha

Říká se, že není malých rolí, ale v umělecké formě zvané muzikál je jich často mnohem víc než těch hlavních. A ať už se jedná o členy company, nebo role vedlejší, přiznejme si – co by byl třeba takový Tomáš v Osmém světadílu nebo Danny v Pomádě bez kamarádů, kteří oběma nejen úspěšně sekundují, ale mnohdy se vryjí do paměti konkrétní scénou nebo písní stejně jako ten, kdo je tam tak zvaně za hvězdu. Muzikálový herec a tanečník Petr Šudoma, má podobných rolí na svém kontě hodně a např. jeho Šudy nebo Sonny se už dávno řadí k oblíbeným postavám zmíněných muzikálů. Ale zatímco na pražských scénách zatím žádnou z hlavních rolí nezískal, daří se mu to na scénách mimopražských, především v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni, kde právě zkouší další výraznou postavu v novém muzikálu, o kterém bude řeč na konci rozhovoru.

Petr Šudoma

Brněnský rodák Petr Šudoma pochází z rodiny, kde nikdo k umění nijak nesměřoval a on sám se na divadelní scény dostal díky tomu, že ho od mala bavilo se jakýmkoliv způsobem hýbat. Vystudoval Taneční konzervatoř, poté muzikálový obor na brněnské JAMU. Účinkoval v několika brněnských divadlech – v Janáčkově divadle (balety Labutí jezero, Marie Stuartovna, muzikál Loď komediantů), v Divadle Radost (Princezna Silvestrie a další), v Mahenově divadle (muzikály Řek Zorba, Kristián, činohra Moliére), v Městském divadle (muzikály My Fair Lady ze Zelňáku, Hair, Máj, Čarodějky z Eastwicku a další). V Praze jsme ho mohli vidět ve Státní opeře (Kudykam), v Divadle U hasičů (Romeo a Julie), na Broadwayi (Ať žije rokenrol!, Vánoční zázrak, Adam a Eva, Mýdlový princ), v Divadle v Dlouhé (Nezemřela jsem), na zámku Hluboká nad Vltavou (muzikál Casanova).

Asi nejvíce ho diváci znají z pražského Kalichu, především z muzikálů Touha, Osmý světadíl, Pomáda nebo Horečka sobotní noci. Jen jedenkrát zde dostal příležitost zahrát si jednu z hlavních rolí, a to v rámci narychlo domluveného záskoku za šerifa z Nottinghamu v Robinu Hoodovi, kterého sice s pomocným textem v ruce, ale naprosto přesvědčivě, odehrál po pár hodinách „rychlostudia“ role. A dlužno podotknout, že to byl pro diváky neopakovatelný zážitek i velké překvapení, a tak mu na konci představení právem patřil obrovský aplaus, který zastínil i samotného Robina.

Další pražskou scénou, kde ho můžeme vídat v představeních Kam se poděla Valerie, Osvobozené divadlo Semafor nebo Slečinky a lupiči je Divadlo Semafor. Mimopražskou scénou, na které už téměř zdomácněl, se pro něj stalo Divadlo J. K. Tyla v Plzni (muzikály Footloose, Producenti, Divá Bára, Hello, Dolly!). Je také členem uměleckého souboru Přímá oklika, se kterým účinkuje v pohádkách pro děti i v představeních pro dospělé, plných improvizace, artistických výstupů a kabaretních čísel. V poslední době se Petr čím dál více věnuje i choreografii, zároveň učí na Mezinárodní konzervatoři v Praze a je lektorem v Centru tance, kde zájemce učí swing i muzikálový tanec.

Rozhovor s Petrem Šudomou

Někteří muzikáloví herci od dětství pošilhávali po umělecké profesi, jiní se k hraní a zpívání dostali spíše oklikou. Jak to bylo u vás?

Od mala mě bavil jakýkoliv pohyb a tancování, a tak jsem ještě před nástupem do první třídy začal chodit do folklorního souboru Valášek. Pak jsem byl rok v oddílu sportovní gymnastiky a ve čtvrté třídě přišli do naší školy dělat nábor na taneční konzervatoř. Vyzkoušeli si, jak dokážeme propnout nohy nebo třeba udělat dřep a dali nám pro rodiče pozvánku k přijímačkám, kterými jsem úspěšně prošel. Takže jsem následujících osm let studoval tanec na konzervatoři. Skvělé bylo, že jsem měl už od začátku možnost hostovat v různých brněnských představeních, např. v baletech Labutí jezero a Marie Stuartovna, nebo v muzikálu Loď komediantů. Také jsme jezdili po českých lázních a vystupovali tam společně se sólisty operety Mahenova divadla.

Pocházíte z Brna, takže volba, kam po ukončení konzervatoře, byla možná docela jednoduchá?

V posledním ročníku konzervatoře jsem nevěděl, co dál, navíc jsem si uvědomil, že tanec má omezené možnosti, jde ho dělat maximálně tak do čtyřiceti let a potom bych musel znovu začínat v jiné oblasti.Tak jsem uvažoval o možnosti studovat muzikálový obor na JAMU a kvůli tomu jsem se půl roku učit zpívat a hrát, abych se připravil na přijímačky. Vzali mě napoprvé, i když jsem tehdy moc netušil, o co tam jde a do té doby jsem viděl možná tak dva, tři muzikály, především skvělého starého Draculu. Po studiu jsem začal dvouleté angažmá v divadle Radost, kde jsem dostával velké příležitosti a naučil se tam spoustu nových věcí, např. vystupovat s různými typy loutek nebo hrát na bicí, mohl jsem si dělat i vlastní pohybové kreace. Jedno z nejúspěšnějších představení byla Princezna Silvestrie, která získala ocenění na Festivalu smíchu v Pardubicích. Hráli tam dva sólisté opery a operety – pan Čížek a pan Novák, který má Thálii za roli Kecala, a doprovázelo nás Moravské smyčcové kvarteto. Do toho jsme my vystupovali živě, nebo hráli s loutkami, živě se hrálo i na hudební nástroje. Na konzervatoři jsem se učil hrát na klavír a v Radosti jsem se musel naučit nejen na bicí, ale i na elektrickou basu určitou hudební linku. A zatímco mojí alternací byl zkušený basák, tak já musel dřít hodiny a hodiny, abych to zvládl. Moc jsem si tu dobu v Radosti užíval a strašně rád na to vzpomínám.

Asi tam o veselé zážitky nebyla nouze?

Těch veselých příhod tam bylo hodně, vzpomínám si třeba na představení Broučci, kde jsem hrál Verunka z šípků. Měli jsme ten den před sebou dvě dopolední představení po sobě, na která jsme si všichni lepili vousky, veliká tykadélka, připevňovali pohyblivé krovky, jeden herec tam hrál obrovskou žlunu, která nad námi lítala nad jevištěm, do toho byly prvky černého divadla a zajímavé efekty. Skončili jsme první představení a než začalo to další, přišli za mnou kolegové, že mi venku někdo naboural auto. Povídám – to si děláte srandu? A oni – ne, běž se tam podívat! A hned zavolali policii. Měl jsem asi tak deset minut do začátku druhého představení, tak jsem šel na ten dvůr tak, jak jsem byl – s tykadly, vousy a krovkami a se mnou šli podobně vyparáděni i ostatní. Muselo to být hodně legrační, když na dvorku najednou stáli obrovští broučci a já mezi nimi vyplňoval policejní formulář k nabouranému autu (smích).

Při takovém množství pohybu, střídání rolí i tance se může lehce přijít k úrazu …

Máte pravdu – jednu hodně nepříjemnou vzpomínku mám na představení Vlasta kopla Vlastu, kde jsem hrál vůdkyni žen Vlastu a v dlouhých vlasech jsem vypadal spíš jako taková mužatka (smích). Na scéně byly palisády, bubnovalo se na bonga, já tam tančil válečný tanec s tyčemi a na závěr skákal přemet vzad. Jednou jsem ale skočil tak, že jsem si vyhodil rameno a v šoku z obrovské bolesti jsem běžel k portálu, kde se mi ho nějakým způsobem podařilo o ten portál nahodit zpět. Bylo to v první třetině představení, které jsem musel odehrát i odzpívat, a tak mi nezbylo než to zvládnout s jednou rukou … Od té doby jsem si rameno vyhodil snad desetkrát, ale dnes už jsem po operaci, tak konečně drží (smích).

Muzikál Footloose

Ještě v době studia na JAMU a hned po jeho skončení jste kromě Radosti působil i v dalších brněnských divadlech. Kde všude to bylo?

Od druhého ročníku jsem začal hostovat v Městském divadle Brno, pak v Mahenově divadle a Janáčkově divadle. V Mahence jsem ještě zažil dobu klasické operety jako byla Veselá vdova nebo Kristián, kde hrál roli Oldřicha Nového Lumír Olšovský. Účinkoval jsem tam také např. v muzikálu Řek Zorba. Opereta z Mahenova divadla potom přešla do Městského divadla, kde jsme otevírali novou scénu muzikálem Vlasy (Hair). Hair, to bylo něco úplně nového – samotný titul je skvělý a režíroval ho Dodo Gombár, který později režíroval v Praze skvělé představení Kudykam ve Státní Opeře, kde jsem hrál Šumichrásta Gamu. V muzikálu Hair byla i výborná parta kolegů – mezi nimi např. Igor Ondříček, Roman Vojtek, Dušan Vitázek, Soňa Norisová, Jitka Čvančarová… V Městském divadle jsem pak hrál ještě v několika dalších muzikálech, na které moc rád vzpomínám, mezi nimi např. My Fair Lady ze Zelňáku, což byla vtipná adaptace původního muzikálu předělaná do brněnského hantecu. V Mahenově divadle jsem také účinkoval v činohře Moliére, kde jsem tančil v obrovské paruce a na podpatcích jako alterego Ludvíka XV. Byla to celkově zajímavá doba a pro mě hezké vzpomínky i spousta zkušeností.

Příležitost zahrát si na další mimopražské scéně jste dostal také v DJKT v Plzni. Hrál jste zde např. v muzikálu Footloose (role rocker Bob), Producenti nebo v Divé Báře, kde jste si mohl vyzkoušet roli záporáka Pavla. Říká se, že záporné role se hrají snadněji, bylo tomu tak i u vás?

S tím souhlasím – Pavel je zajímavá postava. Moje povaha je naprostým opakem – je to buřič, který vzbouří celou vesnici k útoku a nenávisti k Báře, přitom ji sám miluje, ale protože ona jeho ne, tak vymýšlí intriky a chce ji s pomocí vesničanů upálit jako čarodějnici. Je tam neskutečně napjatá scéna, kdy se jako použije benzín, v rukou držím zápalky a už, už škrtám, zapálím, ale naštěstí mi to vždycky někdo překazí…Je to dramatické představení, ve kterém se také objeví postava bláznivého Jíry, který někdy ztrhává veškerou pozornost té dramatické linky na sebe a má tam takové výstupy, že my ostatní máme co dělat, abychom ty své vážné role ustáli.

V Plzni jste nedávno získal i jednu z hlavních rolí v americkém muzikálu Hello, Dolly! a soudě podle představení, které jsem mohla vidět, si svou postavu opravdu užíváte. Viděl jste pro srovnání nějaké jiné nastudování, třeba pražské s Ivanou Chýlkovou v hlavní roli?

Neviděl, chtěl jsem jít, ale nevyšlo mi to. Znám samozřejmě skvělý film s Barbrou Streisandovou, který jsem viděl hodněkrát a čerpal z něj inspiraci. Já tady hraji postavu, která se jmenuje Kornelius Hackel, je mu třicet tři let, je svobodný, asi nikdy neměl ženu a spoustu let už slouží u podnikatele s ovsem a ječmenem. Se svým mladším kolegou se rozhodne utéct do velkoměsta, najít tam lásku a spokojený život. To představení si moc užívám, navíc se v Plzni hraje v klasickém divadle, kam patří a kde je i výborný orchestr. Jsou tam vtipné situace a párkrát se mi například stalo, že mě zradila rekvizita – skříň, do které se mám schovat před mým šéfem, který vchází do kloboučnictví, no a u skříně už několikrát vypadla dvířka. Poprvé to byl šok, protože jsem je zevnitř musel držet zavřené, zatímco kolegyně, která je měla otevřít mi pak pořádně skřípla ruku. Od té doby se mi to stalo několikrát, ale už vím, jak ty dveře rychle nahodit zpátky, takže to pak vypadá, jako když to tam patří (smích).

Musel jste na tuto roli projít konkurzem?

Ne, ne, kdysi jsem šel na předzpívání, pak se mi pan šéf muzikálu a operety Roman Meluzín nějakou dobu neozval, potom se mi na něčí doporučení připomněl a já ho v nějaké souvislosti pozval na představení Pomády. A pak přišla nabídka na roli rockera Boba v představení Footloose, které bylo mým úplně prvním na scéně plzeňského divadla a moc mě to bavilo. Druhou půlku jsem v něm otvíral pěknou vypalovačkou a la Elvis Presley, kterou jsem si pořádně užíval. Musím v této souvislosti moc pochválit pana šéfa muzikálu a operety Romana Meluzína, který se jezdí dívat po divadlech na představení a vyhledává si lidi, což dělá málokdo. V Plzni jsem také hrál pěknou roli v Producentech, kde jsem se mohl dostatečně vyblbnout v postavě jménem Carmen Ghia, který je osobním asistentem věhlasného režiséra Rogera de Brise. V Divadle J. K. Tyla hraji moc rád, nejen pro to samotné prostředí, ale také tu dostávám větší příležitosti než v Praze.

Pomáda v Divadle Kalich

Co vlastně rozhodlo o tom, že jste v roce 2008 přesídlil do Prahy?

To byla zvláštní doba, kdy jsem byl po škole, něco ještě dohrával v Brně, ale zároveň jsem působil v Olomouci na několika projektech – například v divadélku Tramtárie, založili jsme vlastní soubor Přímá Oklika, zkoušeli jsme filmové skeče, koncertíky i komedii del arte. Bylo to zajímavé tvůrčí období, ale potom jsem začal cítit potřebu změny a chtěl poznat i něco víc. Když jsem pak na internetu objevil vyhlášený konkurz na muzikál Touha, tak jsem se ho zúčastnil a byl jsem přijat. Ze začátku jsem ještě dojížděl kvůli pár věcem mimo Prahu, pak už jsem se tu usadil. Po Touze přišel v Kalichu Jack Rozparovač, Robin Hood, Osmý světadíl a další. Hrál jsem také v Kladivu na čarodějnice, což je pro mě zajímavá, ale smutná zkušenost, protože mi, stejně jako několika dalším, dodnes nezaplatili, poté, co tento projekt náhle skončil.

V pražském Divadle Broadway jsme vás mohli vidět v muzikálech Ať žije rokenrol!, Adam a Eva nebo Vánoční zázrak, v současné době i v hit muzikálu Mýdlový princ. Kde vás to asi nejvíc bavilo?

Asi nejvíc mě bavil muzikál Ať žije rokenrol!, kde jsme se mohli hodně vyblbnout při zesměšňování policajtů dřívější doby, které jsme hráli a mohli při tom i dost improvizovat. Také jsem měl možnost nahrát si dvě pěkné písničky z muzikálu ve studiu Petra Jandy. V Adamovi a Evě jsem si zase užíval roli čerta Mamona.

Další scénou, kde jste účinkoval, bylo Divadlo u Hasičů a muzikál Romeo a Julie, v němž jste ztvárnil postavu Merkucia. Nevadilo vám to poněkud moderní pojetí shakespearovské klasiky? A neuvažoval jste o tom, že byste zkusil konkurz do francouzské verze muzikálu ve Foru Karlín?

Moderní pojetí mi nevadilo, byl tam zajímavý prostor, kde jsme měli akrobatický souboj s kolegou Tomášem Smičkou, který hrál Tybalta. Bavilo mě, že jsme to naše číslo mohli pohybově dotáhnout podle svého, takže jsme tam skákali roznožky, chodili po rukou a při tom zpívali, což bylo skvělé, i když těžké na zadýchání a na konci jsem tam stál skoro s vypětím všech sil. O Romeovi v Karlíně jsem přemýšlel, pouštěl jsem si hudbu, něco se mi líbilo, něco ne, ale nešel jsem do toho hlavně z časových důvodů, protože jsem měl už domluvené věci jinde. Navíc, každý tvůrčí tým má své „koně“, což platí i pro tento muzikál.

Pražské Divadlo Semafor, známé originálními autorskými představeními Jiřího Suchého, je další scénou, kde vás už delší čas můžeme vídat. Povězte nám něco o vašem působení v tomto divadle.

V Semaforu jsem začínal představením Kam se poděla Valerie, pak hraji ve hře Osvobozené divadlo Semafor, kterému zkráceně říkáme ODS, dále v Nejveselejší tragédii v Česku a nejnovější hrou jsou Slečinky a lupiči. Na tom divadle se mi právě líbí, že jsou tam autorské věci a každá hra si s lehkostí krásně hraje se slovem i stylizací. Semafor existuje už padesát šest let a má pořád svou úroveň i oblibu u diváků. Představení ODS bylo pro mě asi největší výzvou, co se týče obtížnosti jednoho textu písně, který je nádherný, ale je to takový oříšek, těžko zapamatovatelný. Vzpomínám si, že když už se blížila premiéra, tak jsem to ještě ani jednou nedal, a když už bylo před veřejnou generálkou, tak se mě pan Suchý zeptal, jestli to zvládnu a já na to – musím! Přitom jsem před tím zazpíval jednu sloku dvakrát po sobě, takže se ta píseň významově nemohla nikam posunout. Dopoledne byla generálka neveřejná, odpoledne už měla být před lidmi a já tam mezitím ve stresu chodil, pořád si to opakoval a nakonec jsem to dal!

Slečinky a lupiči

A co tam je za tak náročný text?

No, ono to začíná jakoby v pohodě, ale pak se to najednou zrychluje… (v tom okamžiku Petr naplno ve zrychlujícím se tempu odzpíval ukázku, takže o náročnosti textu nebylo pochyb):

Po starých zámeckých schodech si vylezu a ve vůni bezu na Malou Stranu slezu,
pak jak pan Johannes za Koňskou bránu pudu,
jinde než v tom starém domě na Malé Straně bydlet nebudu
kouzlo střech prejzových modernou mi nekažte,
autobusy zaražte, novostavby zakažte,
kamenná pohádka by v sněhový háv se halila mějte snahu,
zachovejte starý ráz naší Prahy, s úctou klub za starou Prahu.
V úvodu jsem děl, co v Praze zjištěno je statisticky,
teď bych říci chtěl, jaký je druhý názor estetický.
Názor ten je tangentou urbanismu, v intencích purismu a derivátem je konstruktivismus
s principielní bází bauhausismu má žert na stranu i další názor svoje rezondetr…

a dál to pokračuje…do toho nějaký pohyb a převlek – pro mě to byla zatím ta nejobtížnější písnička a vždycky jsem moc rád, když už ji mám za sebou, i když tam mám ještě jednu podobnou, ale u té už naštěstí můžu mít tahák schovaný v knize, do které se při hře dívám (smích).

Jaké byly vaše choreografické začátky?

Už v době studií jsem měl možnost vymýšlet choreografie a jednou se mi stalo, že mi při cestě autem zazvonil telefon a ozvalo se: Dobrý den, já jsem vás viděl v Radosti v Princezně Silvestrii, kde jste se mi líbil, jsem režisér, kterému odpadl choreograf, váš učitel z konzervatoře a potřeboval bych někoho za něj na tři dny do Rakouska (tři dny před premiérou). Je tam krásné prostředí zříceniny hradu a dělají se tam třeba opery s velkým orchestrem, šedesátičlenným sborem a sólisty ze světa, tak jestli byste nemohl přijet – potřebuji to ale už zítra ráno… A tak jsem přijal pohybovou spolupráci do opery Nabucco, i když jsem tam byl nejmladší ze všech. Naštěstí mi při tom pomáhala bývalá přítelkyně, která také studovala JAMU, a tak jsme to společně dali za dva dny do kupy.

V Semaforu jsem uveden jako choreograf ve hře Slečinky a lupiči. Děj se odehrává za první republiky a jsou tam mimo jiné čísla, kde se vzpomíná na staré komiky a já zpívám píseň šíleného vraha, který vyvraždí celou rodinu. Ta scéna sklízí svou stylizací do Ference Futuristy velké úspěchy a já si v ní užívám všechny ty pokřivené grimasy. V inscenaci jsem vytvořil choreografii, která když se podaří, diváky zamrazí, protože během písně zmlátím představitelku prostitutky, s níž smýkáme o zem, a nakonec ji nechám zastřelit, což v současné době odnáší Ivanka Korolová (smích). Zajímavou možnost využití pohybu jsem měl po škole také v Brně při animaci počítačové hry Mafie, kde jsem měl na sobě senzory a ve 3D grafickém studiu jsem hrál hlavního hrdinu i nejrůznější další postavy. Tenkrát to pro mě byla skvělá brigáda, akorát jsem ve smlouvě měl podmínku, že nesmím pod hrozbou obrovské pokuty prozradit příběh v rámci konkurence na trhu.

Tanec mimo muzikálové scény vás provází také na Mezinárodní konzervatoři a v Centru tance, kde jste se stal rovněž lektorem. Co všechno vlastně učíte?

Na Mezinárodní konzervatoři jsem nejprve zaskakoval za kolegu, vloni už jsem tam učil celý rok akrobacii, kondici a tanec a tento školní rok učím akrobacii a pohybovou výchovu. V Centru tance jsem učil společně se ženou Glorií swing a muzikálový tanec, ale teď z časových důvodů nestíhám a sem tam někdy zaskočím. Líbí se mi přístup lidí, kteří tam chodí, protože oni se opravdu chtějí něco naučit a díku tomu je při každé hodině znát velký pokrok. Na muzikálové tance chodí i jednotlivci, je jich tam tak patnáct až dvacet, podle kapacity sálu, při otevíracích lekcích bylo až čtyřicet lidí. Skvělé je, že míváme veřejná vystoupení v kostýmech a se vším, co k tomu patří, je to potom taková show, což nás všechny moc baví.

Vraťme se ještě k divadlu. Přes všechna pražská angažmá vás muzikáloví diváci nejvíc znají z Kalichu z muzikálů Touha, Osmý světadíl, Pomáda, Horečka sobotní noci, Robin Hood nebo Jack Rozparovač. Který z nich vám asi nejvíc přirostl k srdci?

Jednoznačně to byla Touha, kde se mi líbilo, že to bylo takové divadlo na divadle, pokaždé jiné, někdy už bylo skoro přes čáru a vznikaly tam naprosto neuvěřitelné situace v rámci nejrůznější improvizace, takže bylo těžké dodržet, to, co bylo psané. To divadlo žilo a to mě opravdu bavilo, navíc tam v začátcích byla také živá hudba. V rámci své role jsem se naučil žonglovat s míčky, díky čemuž jsem se dostal i do Kudykamu. Vzpomínám si na vtipnou příhodu, kdy ve scéně vyhlašování hlavních postav vychází z rozevřené stěny představitel Bena, který má zakřičet – zapomněli jste na mě!, ale ozvalo se jen: Na mě! A já jsem zareagoval výkřikem: Na něj! A tak jsme se všichni rozeběhli na Honzu Kříže, který ho tehdy hrál. Byla to hodně vtipná situace (smích), ale takových tam bylo tolik, že se to ani nedá spočítat. Jednou se mi tam ale stala dost nepříjemná věc – při první scéně začínáme s písní Vězeňská s pouty na rukou, které se mi zasekly a nešly sundat, a tak mi je rychle musel v zákulisí odbrousit technik frézou, abych mohl hrát dál. Při choreografii soudce se mi zase povedlo při couvání přišlápnout oponu, do které jsem se tak nešťastně zamotal, že jsem ji postupně skoro celou urval a při tanci na nás padal jeden háček za druhým, takže jsme se sice všichni smáli, ale na konci už oponu nešlo zavřít. Při té původní Touze mi stačilo tohle jediné představení, ve kterém jsem si zahrál devětkrát až dvanáctkrát do měsíce, takže už jsem nemusel mít nic jiného.

Divá Bára

V Kalichu jste se dosud objevoval jen ve vedlejších rolích, ale před dvěma lety jste dostal ojedinělou příležitost ukázat, že máte na víc. Stalo se tak v Robinu Hoodovi, kdy se z důvodu chybějícího představitele šerifa řešilo, zda představení ten večer zrušit, nebo zariskovat a nechat ho odehrát někým, kdo se na poslední chvíli pokusí „nadrtit roli“. Volba padla na vás a vy jste divadlu nejen vytrhl trn z paty, ale také u diváků sklidil po zásluze obrovský aplaus, protože jste ten večer byl za hlavní hvězdu. S jakými pocity jste do toho tehdy šel?

To byla zajímavá situace a pro mě v podstatě adrenalin, kdy se všechno najednou hrozně moc zrychlilo, protože jsem se to dozvěděl při cestě autem z Plzně ze zkoušky. Tenkrát jsem se už viděl doma ve vaně a že si pak zdřímnu a večer si v klidu půjdu zahrát v Robinovi v rámci mé role v company. A najednou telefon vedoucího company Bubáka – Čau, chceš si dnes zahrát šerifa? Povídám – cože?! No šerifa! Pár vteřin jsem přemýšlel, a pak říkám, tak jo. Namísto domů jsem jel rovnou k divadlu, kde jsem dostal scénář a už to jelo…

To vás vůbec neodradilo, že si to máte zahrát ještě ten samý den?

Ne, byla to rychlá domluva, že to dáme třeba s papírem a nebyl čas moc o tom přemýšlet. Byl tam zrovna Kamil Střihavka, který nemohl hrát, protože večer hrál jinde, ale měl asi patnáct minut na to, aby mi něco v rychlosti ukázal. Dostal jsem cédéčko, scénář a aspoň jsem si nakreslil šipky, abych věděl, jestli jdu doprava, doleva, nebo mám něco vzít, a tak. Naučili jsme se rychle ten závěrečný souboj, který nám krásně vyšel, což byla poslední scéna na jevišti, kdy mě Robin zabije šípem do srdce. V představení jsem sice hrál v company, ale nikdy jsem písně šerifa pořádně neslyšel, protože jsem se v tu chvíli třeba převlékal a jen jsem občas něco zaslechl, takže jsem nevěděl, jestli jde refrén nebo konkrétní sloka nahoru a musel si to rychle naposlouchat podle cédéčka a do textu si zase kreslit šipky. Měl jsem na všechno maximálně tři hodiny, včetně zkoušky kostýmů. Bylo to hodně náročné, ale nakonec hrozně krásné sledovat ty reakce diváků, pro které to musel být nezvyklý zážitek, protože nejspíš něco podobného ještě neviděli (smích). Samozřejmě bych byl moc rád, kdybych si tu roli ještě někdy mohl zahrát.

Zažil jste podobnou adrenalinovou situaci také někde jinde?

Jednou jsem zachránil představení v Semaforu, kde jsem na poslední chvíli zaskočil za kolegu v představení Kam se poděla Valerie. Uměl jsem tam dvě role, které toho po stránce choreografie měly nejvíc a ty jsem musel odehrát najednou. Někdy to bylo trochu schizofrenní, protože jsem na sebe navazoval, takže jsem pořád byl na jevišti, kde jsem skákal salta, běhal jak blázen a ostatní si v klidu dělali svou jednu věc. Po skončení představení si mě zavolal pan Suchý a řekl mi: „Děkuji vám, že jste nám zachránil představení.“ A podal mi obálku, což mě moc překvapilo a potěšilo, protože jsem nic takového nečekal.

V současné době jsou v letním období uváděna v prostředí českých hradů a zámků muzikálová představení, která si získala velkou oblibu u diváků. Vás jsme tak například mohli vídat jako hraběte Branického v muzikálu Casanova na zámku Hluboká. Jaké to bylo hrát pod širým nebem?

Bylo to krásné, vůbec celá ta atmosféra a prostředí, kde lidé zůstali sedět, i když hodně pršelo, byla velká zima a my jeli bez pauzy, protože, kdyby se diváci zvedli, tak by namokly sedačky. Kolegyně tam měly obrovské dobové kostýmy, které byly nasáklé vodou, takže byly dvakrát tak těžké, což bylo vtipné (smích). No a na zámecké dlažbě to pěkně klouzalo, přitom choreografie nebyly zrovna jednoduché. Na Hlubokou rád vzpomínám, i přesto, že se tam člověk najednou stal skoro takovým kočovným hercem, protože jsme neměli ani pořádné ubytování – spali jsme v kempu, koupačka byla v rybníku, ale bylo to krásné a skvělá zkušenost. Podobná vystoupení s úžasnou atmosférou jsem si mohl zažít i třeba s Pomádou a Osmým světadílem pod hradem Loket, kde už ale byla zastřešená scéna.

Hello, Dolly!

Jste nejen tanečník, ale také muzikálový zpěvák, tak mě napadá – co vy a samostatný zpěv, pokud vím, účinkoval jste kdysi ve skupině Elevators?

To je takový můj sen, který si toužím už delší dobu uskutečnit. Kapela Elevators mě strašně bavila, ale z časových důvodů to přestalo fungovat – každý z nás měl nějaké závazky, rodinné starosti apod., byl to koníček i zábava dohromady. Ty písničky, které jsem tam zpíval, mám strašně rád a chtěl bych je znovu používat, protože jsou krásné textově a zajímavé melodicky, i když takové těžší. Není to hudba o pěti akordech a mě ty písničky moc bavily. Mám v hlavě, co bych chtěl zpívat, třeba i písničky z bývalé kapely převzít, nebo udělat nějaké slavné covery, které bych chtěl posunout do nového kabátu, lákají mě i elektroswingové věci. Nápady mám, chce to jen čas a dotáhnout do nějaké podoby.

Jste také členem společnosti, která mimo jiné vystupuje s pohádkami pro děti. Kde a v čem vás můžeme vidět a jak se vám hraje pro dětské publikum?
Ta společnost se jmenuje Přímá Oklika a vystupujeme s ní po divadlech, klubech, děláme vlastní projekty, provozujeme kabaret pro dospělé, cirkusová čísla s akrobacií, žonglováním, satirické scénky, taneční vystoupení a filmové projekty. Zároveň hrajeme pohádku od F. R. Čecha Perníková chaloupka, kterou teď upravujeme do více muzikálové podoby. Další pohádkou je Červená Karkulka. Hraní pro děti nás moc baví – dětské publikum je úplně jiné než to dospělé, protože děti jsou ve svých reakcích pravdivé. Když se jim něco líbí, tak to dají hlasitě znát, když ne, tak jsou potichu, a vůbec je to nezajímá. Dětský divák ale musí tomu představení uvěřit, zatímco dospělý může být slušný, třeba se i nudit, ale nedá to znát.

S tím souvisí i malý pohled do soukromí. Nedávno se váš život otočil doslova naruby – ze svobodného mladého muže jste vklouzl do manželství a stal se otcem dnes už devítiměsíční dcerky. Jak tuto velkou změnu prožíváte?

Já ji prožívám velice krásně a jsem opravdu šťastný… Mám teď větší zodpovědnost, protože jsem dříve žil skoro studentským životem, kde byl pravidelný každodenní rytmus úplně jiný. Hodně jsem se také zklidnil, ale jinak je to to nejhezčí, co asi může v životě být. Samozřejmě je to teď finančně náročnější, ale práce byla a určitě bude. A klidně bych možnost mít někde hlavní roli a za ni velké peníze za to, co teď mám, obětoval…

Volného času teď určitě nemáte nazbyt. Zbývá vám ještě chvilka na nějaké koníčky, nebo už zůstáváte jen u svých přání?

Moc rád bych se víc věnoval hře na bicí, protože to je pro mě velké odreagování, rád bych se také chtěl zdokonalovat v tanci, ale času je opravdu málo. A abych řekl pravdu, tak už se mi od rodiny nechce nikam chodit. Baví mě ale manuální práce, kterou můžu využívat například při přípravě představení s Přímou Oklikou, kde si sami vyrábíme dekorace, masky, malujeme, tvoříme, je to zábava i relax. Také mě moc baví práce s kůží, z níž vyrábím různé taštičky, náramky, přívěsky, udělal jsem si třeba pouzdro na mobil nebo naposledy takovou taštičku ve tvaru piána. Je to krásná práce, které jsem se nějaký čas nevěnoval, ale teď se k ní zase vracím.

Petře, jsme u poslední otázky – profesní i soukromá přání zazněla v předchozích odpovědích, tak se ještě zeptám – co nového vás čeká v letošní divadelní sezóně a na co se s vámi můžeme těšit?

S Přímou oklikou nás čeká nastudování pohádky Brémští muzikanti, kam nám hudbu skládá černošský skladatel Winnie James, který získal cenu Gramy, takže by to mohlo být hodně zajímavé. Rád bych si také nastudoval taková malá muzikálová čísla, s nimiž bych v rámci našeho souboru mohl vystupovat v představeních pro dospělé, ale zároveň se mohl prezentovat třeba při konkurzech na nějakou muzikálovou roli. Chtěl bych, aby to mělo určitou úroveň, byl tam zpěv, tanec, třeba i step, a pokud možno si k tomu najmout i pianistu. Pomalu bych také chtěl začít využívat sólové písničky, no a ta největší věc, co mě čeká, je muzikál Děj se co děj (Anything Goes), který teď zkouším v plzeňském divadle (pozn. premiéra 28. 11. 2015). Je to taková pěkná brodwayská záležitost, u nás ještě neuvedená, odehrávající se na výletní lodi. Moje role by měla být jedna z komických a já už se moc těším, že si tam nejen zazpívám, ale také zastepuji. A v Semaforu mě čeká choreografie k představení Divotvorný hrnec v režii Jiřího Menzela.

A mně nezbývá než poděkovat za rozhovor a popřát vám hodně štěstí.