Ať žijí duchové v Kongresovém centru sází hlavně na hity Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře (recenze)

Film Ať žijí duchové Oldřicha Lipského se scénářem Jiřího Melíška, Zdeňka Svěráka a písničkami Jaroslava Uhlíře patří již léta do zlatého fondu tuzemské kinematografie, není proto divu, že koketování s divadelními prkny v posledních letech nabralo na intenzitě. Nebudeme si nalhávat, že nová pražská adaptace filmu je zároveň tou první, rozhodně ale k tématu přistupuje trochu novým pohledem, čímž už od začátku budí dost diváckých vášní, možná až příliš. Jestli je náš pohled podobný, to se dozvíte právě teď.

(psáno z premiéry 22. 4. 2016)

Když byla poprvé vydána krátká synopse k muzikálu, nepřidal jsem se k obecnému zděšení z toho, co v ní bylo napsáno. Naopak, prakticky hned bylo patrné, že to, co bylo potencionálním divákům odhaleno, je pouze omáčka, nebo chcete-li doplňující příběh k již známému filmu. Ten je sám o sobě poměrně krátký, což divadelnímu producentovi, chystajícímu muzikál velkého formátu, nemusí být po chuti. Skutečnost se od mého očekávání příliš neodchýlila. Klíč k nové adaptaci populárního filmu je dokonce v mnoha bodech společný s nedávno uvedeným filmem Muzikál aneb Cesty ke štěstí, ale lze s potěšením konstatovat, že zde funguje zhruba desetkrát lépe.

Studenti DAMU, společně s nadšeným ochotnickým spolkem Propadlo, zkouší coby školní aktivitu, pod vedením režiséra Valacha divadelní adaptaci známého filmu Ať žijí duchové, což přináší radosti i starosti. (Všimněte si, film v mikrosvětě divadelní hry existuje sám o sobě.) V rámci zkoušek vidíme známé postavy, scény a písně z filmu, odcitované takřka slovo od slova a uvidíte takto zhruba osmdesát procent filmu, přesně tak, jak jej důvěrně po léta znáte, dokonce tak, že spolu v divadelním textu vedle sebe koexistují reálie ze scénáře z doby socialismu a zkomolené pojmy doby současné – například Hradní Fást Fůt. Ohlasy, že finální tvar nemá s filmem mnoho společného, tudíž pokládám za poměrně liché.

Jouza (Jiří Korn) a jeho Hradní Fást Fůt

Mimo zkoušky jsou jejich představitelé často „postavami příbuznými“ zapojenými do života městečka – například Brtník z Brtníku je v podání Vladimíra Kratiny dobrosrdečný, pro každou dobrou věc zapálený kastelán, co má dceru Leonu, která se nedostala na divadelní fakultu, Černá kronika je zase učitelka a „Jouza“ sice zůstává snaživým obchodníkem, ale v jádru má dobré srdce a je vlastně vnitřně nešťastný z toho, že musel v kusu „vyfasovat“ toho největšího záporáka. Mimo tohoto vděčného hereckého posunu Jiří Korn příjemně partneří jak s Adélou Gondíkovou (jejíž Černá kronika je ve skutečnosti krom dodané pedagogické preciznosti spíše úzkostlivá, ale nadšená tajemnice ochotnického spolku), jak v legendárních Žampionech nadívaných, tak například v písni V Čudu, i s Richardem Genzerem, který ztvárňuje rozšířenou postavu ztvárněnou ve filmu Jiřím Bruderem. Nasazení účinkujících je nesmírně obdivuhodné, pěvecká stránka též nemá mnoho problémů, ostatně dle slov Jaroslava Uhlíře musí písničky primárně zazpívat on sám, jinak nejsou uvěřitelné. Roman Vojtek našel pro nově připsanou postavu ambiciózního režiséra Valacha přesný průsečík, kdy jeho postava není karikaturou, umí přesně a nevtíravě pointovat vtipy, ale přesto se v něm většina praktických divadelníků stoprocentně pozná. Michal Suchánek by zase zasloužil ocenění pro nejsnaživějšího ochotníka, byť se tím původní podání postavy Vlastimilem Brodského poměrně ztrácí, režisérská ruka nechá diváka tápat, zdali stylizace do cimrmanovského “oživlého a nejistého dřeva”, byla skutečně tvůrčím záměrem (a byl by logický a vlastně vtipný), nebo je to zkrátka jen hercova invence.

Richard Genzer a Michal Suchánek

Vladimír Kratina

Jiří Korn, Adéla Gondíková a “Žampiony nadívané”

Mimo zkoušky mládež z DAMU (neboli šikovní lidé z company) řeší své lásky, děvčata speciálně rivalitu (protože adeptek na roli Leontýnky je víc). Zároveň toto řešení rozšířeného vyprávění, nebo dokonce reality, dovoluje více práce s postavami, které se ve filmu jenom mihnou, což je například mimo již zmíněné postavy v podání Richarda Genzera také Hajný a jeho žena, kterým Antonín Procházka skutečně značně rozšiřuje prostor, například mozartovskou parafrází Mně se líbí paní nadlesní. Miroslava Pleštilová s Bronislavem Kotišem jsou taktéž  slušně sehranou dvojicí.

“Hajný je lesa pán”

Miroslava Pleštilová a Bronislav Kotiš

Právě tato „making of“ část využívá další bohatou písničkovou tvorbu pánů Svěráka a Uhlíře, známé zejména z Hodiny zpěvu. Čímž forma koketuje s nyní populární formou jukebox muzikálu.

Jediný větší problém je v tom, že autor úpravy a režisér Antonín Procházka zcela vědomě počítá s faktem, že divák bude znát z původního filmu každé slovo! Scény z filmu se se zkouškami prolínají, občas tak do scény přiletí vtipná scénická poznámka. Občas si autor dovolí, dokonce scénu, jak se v branži říká, nedojet, protože se předpokládá, že pokračování stejně znáte, a vztahové dění je přednější. Velká otázka je, zdali je takovýto klíč vhodný pro menší diváky (v mém diváckém okolí někteří naštěstí dokázali styl vyprávění vstřebat velmi dobře, i když možná trochu po svém, v otázce vhodnosti představení pro menší diváky se ale první divácké ohlasy globálně poněkud liší.), neboť ti film zase tak důvěrně znát nemohou a třeba se budou ptát, proč postava Hajného čte své repliky ze scénáře, ale pokud jste příznivci filmu a zároveň další tvorby dvojice Uhlíř – Svěrák, není žádného důvodu, proč byste se v představení neměli bez problémů zorientovat a užít si ho. Díky několika cimrmanovským odkazům možná i přimhouříte oko nad tím, že nové vtípky  jsou poměrně proměnlivé kvality, ale poetiku původního díla naštěstí většinou nenarušují. A i kdyby bylo nejhůř, leccos napraví i divácky vděční trpaslíci, neboť při opravě hradu fungují tak, jak všichni čekáme, jen jsem při vyvolávání skřítků očekával větši kooperaci s publikem.

Trpaslíci a “Francův nápoj”

Jistě se všichni ptáte, jak moc dobře ale zmíněná úprava funguje „bez dětí“. V základu určitě dobře. Zejména, pokud například Ivana Korolová coby Leona/Leontýnka skutečně doslova dětskou jemností a naivitou stále disponuje a působí tak naprosto dokonale. Dobrým partnerem je jí v tomto směru i Dlouhý Jenda David Gránský. Zároveň je to jediný bod, kde adaptace mírně hapruje, přitom dobrý dramaturg by asi chybičky dokázal vychytat během jedné půlhodinové schůzky. Ty uvozovky jsou totiž zcela na místě. Skupinka z DAMU zkrátka ve filmových scénách ty známé dětské charaktery hraje, takže o ně vlastně nepřijdete, (sami si z toho trochu utahují), zároveň se ale ve scénách původně z filmu, čili by všichni měli být dle předchozí domluvy za děti, jako studenti divadelní fakulty představí, čímž nám tu vzniká zmatek, co na pár momentů ztíží orientaci. Rozhodně by také prospělo, pokud by se u písně Den je slunečný mírně proměnil text, v kombinaci s dospěláky původní text příliš nefunguje, i když se dá pochopit, že z hlediska diváckého broukání nejsou zásahy zrovna žádoucí. Zároveň se divák musí smířit s tím, že pár scén z filmu neuvidí, vždy je však k dispozici drobný úsměvný odkaz na ně, čili absence scén není úplně fatální, v tomto pečlivost úpravy na druhou stranu chválím. Jedná se zejména o „nadpřirozené“ scény se zjevným pergamenem, smrtelností a tak dále.

Hradní střela nesmí chybět!

Ivana Korolová a David Gránský

Leona nebo Leontýnka?

Jakožto člověk, který považuje v současnosti velice populární koncerty Jaroslava Uhlíře s kapelou za poměrně strhující a neskutečně příjemný zážitek a rád jsem si popěvky nenápadně broukal i během představení, mohu s potěšením konstatovat, že většina písní jako Skálo, skálo, Dělání či Není nutno funguje v ději velice sympaticky, i když děj neposouvají, spíše jej podmalovávají a leckteré jsou tu i v nových souvislostech, například u použití skladby Neopouštěj staré známé pro nové se snad i od srdce zasmějete. Ovšem výjimky ve správném zakomponování a dodržení poetiky písní se najdou. Mírnou diskusi mohou vzbudit i oslí můstky. Hádáte správně, učitel se jmenuje Valach jen proto, aby mohla být zakomponována trvalka dětských hitparád Když se zamiluje kůň, ale díky až dojemné choreografii Ivany Hannichové scéně náhle mnohé odpustíte.

Neopouštěj staré známé pro nové

Asi jediný větší subjektivní lapsus nastal u jemné Mravenčí ukolébavky, z níž se stala velmi jednoduchá lidová zábava s pohybovým sólem pro Michala Suchánka „pod vlivem rohypnolu“. Sál Kongresového centra bouří smíchy, recenzent s jemnou duší, co má Mravenčí ukolébavku dost v oblibě, tak trochu trpí a skřípe zuby… Jakoby tvůrčí tým tato skladba vlastně ani nebavila a rozhodli se jí dodat „šmrnc“. V tom případě si dovoluji navrhnout, že kdyby se například pro postavu Jouzy vylicencovala skladba Mléčný bar, dosáhlo by se podobného efektu a k žádné ztrátě poetiky by nedošlo.

Orchestr pod vedením Dalibora Kaprase, s hudební supervizí Ondřeje Soukupa, bohužel na premiéře po zvukařské stránce bojoval s dynamikou. Pokud zpívali zpěváci, orchestr byl docela potichu, pokud hrál sám předehru nebo instrumentální předěl, byla jeho přebuzená hlasitost v osmé řadě na kraji naopak velmi nepříjemná. Směrem ke středu by se podle ohlasů měla situace zlepšovat a rozhodně chci časem navštívit ještě nějakou reprízu na jiném místě, abych si toto ověřil. Zatím jsem však se smutkem vzpomínal na nedávný, skvěle nazvučený koncert Briana Maye a Kerry Ellis na stejném místě. Opět je tak na jazyku otázka, zdali je Kongresové centrum vhodným prostorem pro uvádění muzikálů, protože ačkoli má projekt v živém orchestru jasnou devizu, nazvučení by v takovém případě mělo být o dost pečlivější.

Zklamáni ovšem jistě nebudete z velkolepé scény Daniela Dvořáka, která kombinuje všechna tři prostředí, ve kterých se muzikál odehrává (skála u hradu, Hrad Brtník, a místní hostinec), povedla se také vizuálně příjemná kouzla, i když to, které se objevuje v pětiminutovém minidovětku, kterým je setkání s opravdovou Leontýnkou, co v podání elegantní Chantal Poullain trochu zamíchá vztahy, asi zkušeným muzikálovým harcovníkům neunikne inspirace jinou žánrovou legendou.

V závěru příběhu se objeví i “původní” Leontýnka v podání Chantal Pullain.

Scéna Daniela Dvořáka

Tato velkoformátová adaptace klasického filmu tedy rozhodně není bez nedostatků, což i zamrzí, ale velcí příznivci dvojice Svěrák – Uhlíř si ji jistě ve většině bez problémů užijí, zejména pokud přistoupíte na styl vyprávění. A čistě za sebe říkám, že jsem si navzdory vlastním výtkám představení, hlavně díky geniálním a v kontextu často funkčním písničkám, vychutnal nad očekávání a dokonce se zde v mých očích napravila reputace po nepříliš povedené non-replice Mamma Mia! Jakožto rodinnému představení bych muzikálu Ať žijí duchové ale přál o něco výhodnější vstupné, zejména, co se malých diváků týče, protože není stoprocentně zajištěno, že je prolínání divadla a známého filmu bude bavit, tady zase mohl nastoupit lepší dramaturgický dozor (Ten by se mohl hodit u, ve scénáři slibované, adaptace Trháku, což?). Všichni ti, co jsou  pojetím Antonína Procházky zklamáni, se mohou porozhlédnout po jiné tradičnější volbě, například inscenaci Divadla rozmanitostí, co často zajíždí i do Prahy. Spokojení diváci zase budou mít šanci najít si v Kongresovém centru sympatickou nadprůměrnou stálici.

Autoren fotografií je pro Musical.cz Petr Marek. Pokud byste fotografie chtěli použít na vašem webu, Facebooku apod., ozvěte se nám na e-mail: redakce@musical.cz. Publikování bez svolení autora je přísně zakázáno.