Dreamgirls: Bravurní jízda na horské dráze showbusinessu

Jste-li příznivci staré dobré školy, pak jeďte do Londýna na muzikál Dreamgirls. Představu o špičkově provedené show splňuje vrchovatě. Režisér a choreograf Knihy mormonů Casey Nicholaw vytvořil další skvělý divadelní kus, který vás pohltí od první minuty.

Muzikál o dívčím triu The Dreams z Chicaga, které v 60. letech zbořilo americké hitparády navzdory barvě pleti nápadně připomíná oslnivý příběh zpěvačky Diany Ross a The Supremes, přestože autor Tom Eyen jakoukoli podobnost popíral. Dreamgirls byl poprvé uveden na Broadwayi v roce 1981 a stal se okamžitým hitem, oceněným šesti cenami Tony. Filmová verze s Beyoncé před 11 lety pak kult „divas show“ ještě víc glorifikovala. Londýn třpytivé Dreamgirls nasadil poprvé vloni na podzim, kde plní hlediště Savoy Theatre už druhou sezónu.

Příběh ve hbité zkratce ukazuje proces zrodu hvězdy, přes oblastní pěveckou soutěž a první angažmá až po nahrávací kontrakt, televizní show, tiskové konference a vyprodané sály v Las Vegas. Víc než o zákulisí, které je líčeno spíš roztomile než drsně, jakým ve skutečnosti je, vypráví osobní peripetie tří hlavních protagonistek – vynikající, ale korpulentní Effie, talentované, a především charismatické Deeny a solidně zpívající, leč zaměnitelné Lorrel. Jich si na lokální přehlídce všimne cynický prodavač cadillaců Curtis Taylor jr., kterému imponuje showbusiness a jeho zlodušská povaha zase vyhovuje tomuto prostředí, takže poměrně rychle partu natěšených holek prosadí coby doprovodné zpěvačky k soulové hvězdě Jamesovi “Thunder” Earlymu. Pak už se roztočí spirála úspěchu, tu a tam podpořená úplatky v rádiích, až k momentu, kdy Curtis rozhodne, že dosavadní sólistku Effie nahradí na jevišti (i v posteli) krásná Deena. Skupina pokračuje v líbivější, ale o to úspěšnější kariéře, zatímco odkopnutá Effie živoří s dítětem, jehož nevědomým otcem je právě bezskrupulózní Curtis. Deena, podobně jako skutečná Diana Ross, tyrana nakonec stejně opustí a s Effie si ještě jednou zazpívají na posledním společném vystoupení.

Dreamgirls v Londýně

Jakkoli je původní scénář cukrkandlem, byť nepřiznaně stojícím na reálných situacích, odráží dilema mnohých umělců i dnešní doby: jak neprodat duši, když chcete plavat v hlavním proudu. A také, jak velký umělecký kompromis má tvůrce připustit, aby uspěl v širším měřítku.

I díky lehkosti děje má představení ohromný švih a téměř diváky nenechá vydechnout. Tempu pomáhají bleskové převleky, někdy i během písně přímo na scéně, a pohyblivá dekorace, kterou tvoří čtyři osvětlovací věže. Ty se otáčejí a různě skládají, vytvářejí uzavřený prostor nahrávacího studia, divadelní šatny, blýskavého jeviště nebo ošuntělého baru. Kostýmy jsou barevné jak ozdoby na vánočním stromečku a jejich charakter se mění se vzestupem The Dreams – od doma spíchnutých sukýnek rostou do glamour garderob s ornamenty a šperky, stejně jako bobtnají jejich účesy, které režisérův partner, vlasový designér Josh Marquette, rozkošatěl do paruk hodných Kleopatry.

Jiskru v publiku zažehne hned první číslo, které v revuálním sledu nabídne pohled do zákulisí pěvecké soutěže, kde se o vítězství uchází chlapecké i dívčí kapely, včetně The Dreams. K vrcholům pak patří „Steppin’ to the Bad Side“ s choreografií evokující pouliční napětí West Side Story. Hutně soulová skladba roste z machistické exhibice tanečníků až po celosouborové odhodlání postavit se výzvě a zdolat bělošské hitparády afroamerickou hudbou.

Dreamgirls v Londýně

Přestože hudba skladatele Henryho Kriegera nenabízí hity jako měla Diana Ross a The Supremes, je to vlastně výhoda. V současnosti uváděný muzikál Motown, který zpracovává život této slavné zpěvačky po boku producenta Berryho Gordyho (v Dreamgirls je to postava Curtise), hraje její originální hity a najednou máte dojem, že sledujete divadelní verzi pořadu Tvoje tvář má známý hlas. Například Abba chytře zvolila formu použití skladeb do Mamma Mia!, kdy k tvrdému srovnávání s původními interpretkami nedochází, protože nadsázka je od začátků jasná.

I přesto Dreamgirls má ikonické písně – Listen, proslavená především Beyoncé z filmové verze, titulní Dreamgirls, dále One Night Only – jež v představení zazní jako soulová balada i taneční disco, a především srdcervoucí And I Am Telling You I’m Not Going.

Právě tu zpívá postava Effie, představovaná okouzlující Amber Riley, známou ze seriálu Glee. Její hlas je mohutný, dramaticky podmanivý i dojemný v šeptaných pasážích. Baladu, v níž se loučí s kariérou zpěvačky The Dreams a s milencem/manažerem Curtisem skvostně naplňuje vzdorem, touhou i zoufalstvím. Na závěr vypjaté sklady odhodlaně zpívá „Miluješ mě“ – a tázavě se obrátí nejprve k muži, který jí zlomil srdce, a pak přímo k publiku „Budeš mě milovat?!“ V tu drásavou chvíli stojí sál na nohou!

Amber Riley jako Effie White

Ačkoliv je Amber Riley tahounem inscenace – a sklízí potlesk už při vstupu na scénu – je celý soubor, bez výjimky, prvotřídní. Sólisté i company v rámci muzikálového žánru bezchybně zpívají, hrají a tančí a v tom se, bohužel, liší některé české produkce od zahraničních. V Londýně, New Yorku, ale i v Hamburku a dalších metropolích zkrátka není možné, aby v alternacích účinkovali lidé různé umělecké kvality, bez ohledu na jejich hvězdný status.

Londýnské Dreamgirls mají strhující energii, diváky (i mě) uchvacují radostí ze soulové hudby, baví vtipem a ohromují provedením včetně bravurního orchestru a off-stage sboru, které je řadí mezi špičku současné muzikálové produkce nejen ve West Endu. Inscenace je oceněna dvěma cenami Olivier pro Amber Riley (Effie) a Adama J Bernarda (hraje postavu žvanivého zpěváka funky Jamese “Thunder” Earlyho, jehož předobrazem byl James Brown).

Hrají: Amber Riley, Liisi LaFontaine, Ibinabo Jack, Joe Aaron Reid, Adam J. Bernard, Tyrone Huntley, Nicholas Bailey, Lily Frazer
Režie a choreografie: Casey Nicholaw
Scénář a texty písní: Tom Eyen
Hudba: Henry Krieger
Scénografie: Tim Hatley
Kostýmní výtvarník: Gregg Barnes
Světelný design: Hugh Vanstone
Hudební supervize: Nick Finlow
Hudební nastudování: Harold Wheeler