Zamyšlení nad “Kudykamem” – část druhá

Dnes přicházíme s další částí zamyšlení nad „nezhodnotitelným“, ale možná o to zajímavějším projektem „Kudykam“ Michala Horáčka a Petra Hapky ve Státní opeře Praha. Jaký je pohled druhého šéfredaktora Musical.cz?

Jedno je jisté, Michal Horáček s Petrem Hapkou s „lyrikálem“ rozhodně první na světě, ba možná ani v republice nejsou, mohou si ale nárokovat to, že jako první podobný žánr pojmenovali po svém.  Pokud odhlédneme od tvorby američana Stevena Sondheima, kterému jde zásadně o dramatickou formu svého díla či rakouské dvojice Kunze – Levay, kteří svou odnož, ve které je text tím hlavním prvkem, nazývají dokonce  drama-muzikálem, osobně se domnívám, že u nás podobným stylem, byť s normálním žánrovým označením tvoří již dlouhá léta „brněnská“ dvojice Zdenek Merta – Stanislav Moša (minimálně jejich „Sny svatojánských nocí“ byly zkomponovány během několika týdnů na hotový text), jelikož i v jejich dílech je děj základním pilířem.

„Kudykam“ jako celek se hodnotí nesmírně obtížně, v každé životní situaci ho můžete vnímat malinko jinak, nicméně v základu se jedná o  velice jednoduchý a niterní příběh, který má perfektně napsanou základní situaci, k níž se následně přidávají další (občas dosti bizarní) postavy i zvraty. Tříhodinová otázka tedy zní: Stojí za pokus změnit svůj život, či zůstat u svých jistot? Takovou otázku si se zvoláním, přivolávajícího rádce, pokládá Martin, budoucí cestovatel, toho času z pátého suterénu. Komu se už počáteční dotaz zdá zbytečný a fádní, cestu do Státní opery stejně hledat nebude.

Vojtěch Dyk coby svérázný Kudykam

Jedna rada na začátek: Pokud se na „Kudykam“ chystáte, obstarejte si před zhlédnutím knižní vydání. Michal Horáček nám všem opravdu dal parádní příležitost se na scénické zpracování pořádně připravit. Je pak docela možné, že si nebudete stěžovat na vytýkanou délku, jelikož budete vědět (a teď tedy od nás víte), že oproti knižní verzi už je dílo zkrácené podstatně (je vynechána například linka s hlasatelskou legendou Alexandrem Hemalou, jenž by ale možná na jevišti stejně nefungovala, tento krok se ukázal velice správným). Naopak, pokud si vyberu na propagaci pilotní singl “Přišlo mi to vhod”, “točím” ho několik měsíců dopředu v rádiích a potom ho do představení nedám, jen proto, aby se zredukovala délka, škrt je krokem špatným, diváci naň přece čekají. Navíc lze odkázat  na scénickou poznámku v knize, kde je přídavek  slibován coby pevná součást představení (Kudykam coby postava na webových stránkách tvrdí náhle něco jiného). Budiž autorům malinkou omluvou, že píseň „Můj Bože, to je krásný den“ plní ve finále naprosto stejnou úlohu a možná nechtěli sbližovací pointu Martina a Martiny (vcelku nenápadný vrchol inscenace) dublovat.

Ostatně, proč vůbec přicházejí hlasy, že je těžké soustředit se tři hodiny na verše? Vždyť každý stálejší návštěvník a fanoušek divadla (nemluvě o divadelních kriticích) už byl minimálně jednou na nějaké dejme tomu Shakespearově hře v délce zhruba stejné a často bez písniček, co umí zběsilé tempo veršů na chvíli zklidnit. Či snad ne? Horáčkovy rýmy jsou pochopitelně jiné a nějakou chvilku na zamyšlení divák potřebovat bude,obzvláště bez přípravy, ale i tak záležitost s vytýkáním délky překvapuje. V oblasti náročnosti vnímání textu se sice o menší “kládu” jedná, ale není ničím, co by běžného divadelníka mělo vylekat (čistě muzikálového diváka leknutí čeká jen trochu). Je pravdou, že hon za viděním všech alternací by měl zde být spíše postupným (a z naší strany takovým bude).

Zejména první polovina sází na velice sympatickou divadelní čistotu a s ním spojenou střídmost (režisér Dodo Gombár se scénografkou Michaelou Hořejší si v tomto porozuměli, potom divák rád odpustí i fakt, že scénické popisy v knize naznačovaly mnohem větší vizuální show, co by se jistě dala uskutečnit (a mohla by podtrhnout kupříkladu už dost strhující „Hladiny“). Bohužel i tady se najde pár momentů, kdy se náhle, po působivých, až komorních scénách, začne hrát na efekt. Pár příkladů: naprosto nefunkční je například scéna, kdy Kudykam, dosud se tvářící coby bytost vyznávající nenásilí, náhle střelbou zklidňuje řádění Mňaudámiček (nehledě na to, že zhruba 80% postižených lidí se lekne, ač k tomu jindy za celou dobu už nemají důvod).

Druhá polovina zase odzbrojí skupinovou, opět divadelně čistou „Individualitou“ (ano, je přehnaně popisná, ale zato přesná), aby byl zážitek „pokažen“ růžovými králíky a karikaturami politiků. Zase tak moc tyto „kýče“ sice rušivé nejsou a do děje patří, ale mohly být na scéně kratší dobu, náznakově… Aby se bylo na co koukat, dodává navíc Pavel Strouhal hromadné choreografie, zřejmě se ale najde dost lidí, co se spíše zaměří na texty písní a pro tuto skupinu nepůsobí příliš výrazně (mimo například zmíněné „Individuality“), ač je aktérů na jevišti opravdu hodně a v v tomto směru vyniknou třeba “blbinky” Šumichrástů. Scénografickým vrcholem je obrovská hlava odpočívajícího muže, či vtipně zakomponovaná projekce v kulisách města, kde tu a tam projede auto. Dobře působící vtípek.

Šumichrásti

Vybrané dva přístupy, „komorní“ a „efektní“ se v představení čas od času tlučou, lépe by bylo zvolit  jeden a jej se držet, pak by se ale asi nehrálo ve Státní opeře.

Stejně tak by se dalo dramaturgicky ubrat na postavách a nechat v rolích pomocníků průvodců buď jen sličné Mňaudámičky, nebo pouze rozpustilé Šumichrásty (obě dvě skupiny mají v představení svůj výrazný moment a slibují i momenty odlehčení, rozhodně větší, než střelba z pistole, fungují bez problémů samostatně,  leč sloučení by jim možná prospělo), ale zde už se pohybujeme na hodně teoretickém poli úvah.

Velmi silnou stránkou bude jistě obsazení (různé hlasy navíc říkají, že na alternacích ani moc nezáleží), ač třeba nemusíme s určitým podáním postav úplně souhlasit, i ldyž i zde se ozývá ovlivněnost knižní předlohou: velkým tahounem představení (psáno z 1. premiéry) je fenomenální Vojtěch Dyk v titulní roli, i Marek Holý coby Martin si postupem času našel správnou cestu a dokonce splynul s knižní představou. Nesmělá Martina Petry Hřebíčkové sází na jistou půvabnou křehkost, zároveň Navíc dokazuje, že píseň „Svatí podél cest“ naživo funguje nesrovnatelně lépe než na CD.  Moc sympaticky působí Václav Svoboda v roli Martinova strýčka, co to dotáhl až do přízemí a hrdost z něj kouká od první sekundy, i František Segrado v roli Pozorovatele. Nesmíme zapomenout na Gustava Řezníčka, jež Štamgastův prostor náležitě využívá ve druhé polovině a z jeho výkonu zejména při písni „Štvanice“ příjemně mrazí (i poté). Lucie Bílá v roli Cizí ženy je spíš takovým malým chutným bonbónkem, než že by do děje výrazněji zasáhla.

Strýček z přízemí (Václav Svoboda) s osobnostmi našeho veřejného života...

Pojďme na chvíli ještě k hudební stránce: písničkové pasáže Petra Hapky jsou jednoznačně mimo hereckých a pěveckých výkonů, důvodem, proč „Kudykama“ rozhodně (téměř s velkými písmeny) vidět. Je však nutné si přiznat jednu věc, studiové verze na CD jsou v superlativním slova smyslu bravurně vyšperkované. Aranže naživo působí trochu chudším dojmem, méně je například využit „rockový sound“ a do popředí se dostává zvuk orchestrální. Ondřej Brzobohatý přesto velmi dobře pochopil, jak novým skladbám i zakomponovaným hitům z dřívějška dodat  správnou divadelní příchuť, i když se tím možná ztratila nějaká ta šansonová kapka. Ale od kapek přece máme originály, k nimž se můžeme kdykoliv vrátit.

I tato část úvahy se zamyslí nad otázkou: stojí tento projekt za více než tisícikorunové vstupné? Upřímně, čekalo se více a standardní muzikálové vstupné by projektu nesmírně slušelo, (cena první kategorie by za současné situace měla poskytnout divákovi servis v podobě welcome drinku a programu zdarma, jako na některých produkcích ve světě) jistě by zaručovalo i větší vyprodanost a lidé by se častěji vraceli,  pokud by jim na poprvé úplně nesedl. Otázkou zůstává, jak moc by nižší ceny byly kompatibilní s pronájmem prostoru Státní opery, ale nějakým způsobem jistě ano.

Na Kudykam nezapomenete dlouho, bude ve vás rezonovat, ale je skutečně zážitkem na celý život? Dokáže ovlivnit kromě obdivovatelů autorské dvojice i nastupující generace divadelních fandů? Asi to ukáže jen čas , ale teď několik dnů po premiéře je zde v republice pár mnohem silnějších inscenací a „Kudykam“ si svou pozici kultu bude muset ještě chvíli budovat. Přáli bychom mu, už jen za jistou odlišnost, aby se tak stalo. Stejně tak se pro budoucnost netřeba bát záznamu na nějaký ten nosič, co až se „Kudykam“ zderniéruje? Někdo ho určitě bude chtít po letech zhlédnout, minimálně ke studijním účelům.

"Individualita"

Původně měla být tato částještě delší, chtěl jsem se totiž zmínit o tom, že diváci už jsou zvyklí si obsazení zjišťovat na různých internetových stránkách herců a tak je zbytečné jej tajit a za tak vysoké vstupné (počítáme s faktem, že pokud už se na takto honosný projekt vydáme, hodláme do vstupenky investovat co nejvíce) si divák zaslouží znát minimálně hlavní trojici, přeci jen, účast alternantů je méně nejistá, než účast hostujících Nových Kudykamů, u nichž termíny vyvěšeny byly a tak si mohl potencionální či už jistý návštěvník připadat mírně ošizen. Navíc si webový Kudykam jistě ověřil svůj omyl, že ani v Americe se obsazení nesděluje. Tak tomu samozřejmě není, na Broadwayi naopak diváci jistotu obsazení mají, jelikož se funguje až na drobné výjimky bez alternací, fungují jen záskoky, než se herci zhruba po půlroce či roce zase vymění.

I hle, při zkontrolování Kudykamovského webu jsou v něm umístěny fermany na dva dny dopředu, aneb ideální stav pro koupi lístků na poslední chviličku. Děkujeme za tento krok, (trefné využití hesla Definitivně možná?) který snad pomůže produkcím si uvědomit, že dát obsazení bez záruky všanc by mohlo zůstat do budoucna docela sympatickou praxí. Ono v podstatě o nic nejde a jen minimální část publika by náhlou absenci svého oblíbence neodpustila.

Nicméně na zákeřné a jedovaté texty kritiků nedejte a běžte si do Státní opery udělat názor sami, „Kudykam“ je pro to jako stvořený. Napoprvé někam na levnější místa, pokud vás dílo okouzlí, můžete si napříště připlatit.

Někdo mohl propagaci „Kudykama“ brát jako vtírání, jiný (jako například náš server) jako vděčnou hru s divákem. A ve hře se svým způsobem pokračuje. „Kudykama“ nelze v pár ohledech úplně pochválit. Je podívanou příjemnou, svým způsobem upřímnou a poctivou, ale ne úplně zážitkově naplněnou a tudíž budou vrcholy této sezóny v konečném zúčtování asi jinde.  Uvidíme.

Stejně tak jej na druhou stranu nelze zahodit do koše,  či jej zkritizovat, jelikož je zkrátka jiný a navíc vidíte, že do něj skutečně někdo vložil kus srdce. Věřte, že i v kriticích stopu zanechal a málokterý počin tak výrazně v poslední době zamíchal veřejným míněním.

Není lepší reklamy, než když se o díle vášnivě diskutuje a tento fakt musí už teď dělat inscenačnímu týmu nesmírnou radost a možná mu o diskuzi šlo především. Takovou službu neudělají ani mnohdy jedovaté recenze. „Kudykam“ totiž oslovit umí, jen sílu poselství bude každý vnímat zcela individuálně. Nemůžeme být všichni v jedné partě. Sám se  řadím k těm, kdo „Kudykam“, byť s výhradami doporučuje a rád se bude vracet, i když je kaleidoskop divadelních možností v současné době přeplněn.

První část zamyšlení od Pavla Košatky

Autorem fotografií je exkluzivně pro Musical.cz Tomáš Král a bez redakčního souhlasu není dovoleno je jakkoliv šířit.