„Nahá múza“ – příjemný výlet do světa pařížských umělců

Muzikálová tvorba skladatele Zdenka Merty tvoří již téměř dvě desítky let v Městském divadle Brno pevný a hodnotný pilíř repertoáru. Ačkoli tvoří svébytný tandem zejména se Stanislavem Mošou, s nímž vytvořili poněkud alternativnější a závažnější, zároveň však nesmírně divácky poutavou odnož žánru.  Svůj nejnovější počin vytvořil se svou ženou, známou zpěvačkou Zorou Jandovou. Vítejte v Paříži, ráji bohémy,do prostředí, do něhož mohou s klidem vstupovat a mluvit múzy….

O titulu „Nahá múza“ možná neslyšíte poprvé. Dílo bylo dokončeno už před lety, zpozdila se jen jeho realizace a finální úpravy.

Na svých internetových stránkách Zdenek Merta dokonce zveřejnil několik osobitých demo nahrávek z díla (jsou k dispozici ke stažení i v době vydání tohoto článku). Krátké ukázky nás už tehdy zaujaly, i proto jsme se se Zdenkem Mertou domluvili na malém preview a teď přišel čas (ano, s velkým odstupem, jenže múza, co má na starosti recenze nedodala autorovi ten správný polibek pro logické uspořádání textu)  popsat dojmy z nového projektu,  režírovaného známým multitalentem Šimonem Cabanem,podrobněji.

Příběh „Nahé múzy“ je zasazen do Paříže mezi obě světové války. Každý člověk, alespoň trochu se živící tvorbou jakéhokoliv druhu, zná ten pocit, kdy jej musí, jak se říká, „políbit múza“. S tím často bojují dva přátelé – nepříliš úspěšný malíř Marian (Jan Apolenář) a sochař Frederik (Lukáš Vlček), oba ale shodou náhod svou múzu najdou. Je jí dívka Magdalena (Hana Holišová). Mezi Marianem a Magdalenou vzrostou během tvůrčí práce, při níž vznikne malířův nejlepší obraz, Nahá múza, vzájemné sympatie.  Magdalena se stává jeho ženou a záhy mu porodí i dceru. Marian si však záhy uvědomí, že nechce být připoutaný k rodině a rád by začal znovu, což mu Frederik vyčítá. Mezi kamarády tak vznikne  rivalita. Marian situaci řeší zálety a následně útěkem před nastupujícím nacismem. A stále čeká na políbení od jeho Múzy, jenže má pocit, že ta jeho už značně přesluhuje, což se dotyčné ani trochu nelíbí.

Pavla Vitázková (Lori), Jan Apolenář (Marian)

Na rozdíl od předchozího počinu dvojice Merta – Moša „Peklo“, který může někomu připadat jako rekapitulace předchozí tvorby, zde už od začátku nastupuje příjemný pocit, že Zdenek Merta využil své nejlepší postupy, patřičně je obohatil a rozvinul. Výrazu „šansonový muzikál“ se bát nemusíte, šanson je pouhým inspiračním bodem. Počin se dá směle označit za klasickou „mertovinu“ v tom úplně nejlepším slova smyslu, doslova by na vás měla dýchnout doba, kdy každé Mertovo dílo v MdB bylo očekávanou senzací (a „Múza“ u většiny diváků asi má ambice stejné). Je zde ke slyšení parádní práce s melodikou a vícehlasy, nebývalá pestrost, výlety po tónech nás tentokrát zavedou až k blues.

Markéta Sedláčková coby Múza

Co však ze Zdenka Merty dělá dle mého skromného názoru už dvě desítky let nekorunovaného vládce českých muzikálových komponistů? V první řadě, nesmírná přítomnost nehmatatelné duše, kdy se dokážete přesně vžít do pocitů postav a melodie ve vás zůstanou tak nějak samy a nepotřebují k této činnosti ani rotování v rádiích. Naopak umí díky ztotožnění se dost často pomoci v těžkých chvílích, ale to je jen poznámka na okraj. Orchestr umístěný přímo na scéně poutavost hudební složky jen podtrhuje.

Písně jsou navíc jasně napsány jednotlivým protagonistům přímo na tělo a není tedy divu, že všechny premiérové výkony byly nesmírně vyrovnané. Prakticky bez dechu jsme tedy sledovali pěvecké mistrovství Jana Apolenáře a Lukáše Vlčka, suverénní hravost a střídání nálad Múzy Markéty Sedláčkové (její číslo „Když můza nemá koho líbat“ disponuje tryskající energií), či nesmírnou křehkost Hany Holišové. Herecký vývoj postav však značně závisí na scénáři, dostaneme se k němu později…

Jan Apolenář a Hana Holišová

Režisér a scénograf v jedné osobě Šimon Caban, jehož přístup se zaměřil zejména na co nejlepší vyznění děje, celé více něž dvou a půl hodinové dění zasadil na svůj oblíbený scénický prvek – točnu. Jistě, je skvělým prostředkem pro výměnu prostředí a dokáže suplovat pařížské uličky, galerie, hospůdky, tvůrčí dílnu, i skromné příbytky. Využití točny na každou změnu scény však může působit rušivě.

Jan Apolenář (malíř Marian) a Hana Holišová (Magdalena)

Problém může divák ( ovšem spíše až po zhlédnutí a samostatném rozboru inscenace, než během děje, takže o vysloveně rušící prvek se nejedná,  nezmínit ho by ovšem bylo velkou chybou) v rozpracování jednotlivých postav a tak trochu i v uchopení příběhu. Děj má hned několik komentátorů, chcete-li posouvačů, zatímco Múza vede dialog s postavami a  svým jednáním pomáhá posouvat dějovou linku, Kameloti (Tomáš Sagher, Ján Jackuliak, Jakub Uličník) na druhou stranu rámují dění historickými událostmi, ale jejich prostor je o poznání menší. Obě strany rády zabrnkají na strunu humoru, což značí (opět v kontextu tvorby) příjemné osvěžení. Je jasné, že každý muzikál se nevyhne rozdělení na postavy, které jsou těžištěm (zde například tedy rozhodně vede prokreslení Marianova bohémství a z něj vyplývající touha po svobodě a nesmírné sobectví,  částečně se vývoje dočkáme i u Magdaleny a dcery Kristýny (u jejich postav mimochodem diváky čeká zajímavý zlom, role Magdaleny se v určitém bodě ujme Múza a představitelka Magdaleny se stane Kristýnou)   a malinké postavičky – takový obchodník  Jagilov – Jan Mazák – je pro děj prakticky nedůležitý a má spíše odlehčující charakter, stejně tak trojice „kavárenských tetiček“.

Nejhůře v tomto ohledu zůstala zpracována bohužel postava sochaře Frederika. Má být sice jednou z hlavních postav, ale jeho skutky, pro příběh poměrně důležité (ve válce se dokázal Magdaleny a její dcerky ujmout), jsou divákovi pouze naznačeny a tak vlastně Frederika poznáváme prakticky jen coby beznadějně zamilovaného člověka toužícího po Magdaleně. Jeho postava zůstává bez výrazné tečky a je v podstatě nedořešená. Písně jemu určené jsou však vynikající. Je tedy otázkou, zdali přepracování scénáře tedy v pár ohledech dílu spíše neublížilo,ostatně bystrý divák zjistí, pokud si koupí malý program, že dřívější verze scénáře měla odlišný konec, řešený písní všech hlavních postav a po několika přečteních se nám zdál o dost lepší, než oficiální závěrečný šanson Kristýny, už jen proto, že ve starší „sborové“ podobě závěru postava Frederika miniaturní tečku má.

Stejně tak téma nástupu nacismu se vlastně všech hrdinů v očích diváka dotkne jen okrajově a ještě dost zvláštním způsobem – pomocí dvou scén umístěných do kabaretu – nejdříve pódium ovládnou pochodující krvelační králíci v černých košilích, ne, že by Lenka Bartolšicová (narozdíl od přiložené fotografie už bez masky), coby jejich vůdčí vokál nebudila minimálně respekt, ale celý moment působí poněkud samoúčelně a strach se u obecenstva nejspíše neobjeví. O dost lépe působí temperametní ovíněný  výstup pianisty (Stano Slovák), určitě by bylo zajímavé vidět jej v alternaci jako „cameo“ Zdenka Merty. Mnohem lepší práci v této dějové rovinězastane zpívaný monolog Marianovy milenky Lori, ztvárněné Pavlou Vitázkovou, na prostoru její jediné sólové písně je náhle vše potřebné, co předchozím vyjmenovaným momentům (zejména tomu s králíky) schází.

Celkově  přístup ke scénáři zamrzí, jelikož písňové texty mají svou laťku nastavenou dost vysoko, jsou snadno zapamatovatelné, nápadité a až kouzelně poetické (a často snesou srovnání s poetikou Mošovskou).

Králíci

„Nahá múza“ je ve výsledku zajímavou, příjemnou (a zdá se, že divácky vděčnou) inscenací víceméně naplňující očekávání, s nesmírně kouzelnou hudbou, co určitě stojí za více než jeden poslech, jen škoda děr ve scénáři. Že by potěšilo rychlé vydání CD snad netřeba ani připomínat…

Autorem fotografií je Jef Kratochvil, jsou použity se svolením Městského divadla Brno