Rozhovory

Irena Máchová: “Česká scéna je přesycená muzikály”


Absolventka DAMU Irena Máchová se neživí jen herectvím, jak by se předpokládalo. Kromě činoherních představení a muzikálů (“Kladivo na čarodějnice” nebo “Miluji tě, ale…”) ji můžeme vidět za dveřmi produkce, nebo také jako moderátorku kulturního pořadu TopArt na Public TV. Televizní diváci si ji budou pamatovat jako sympatickou Lindu z “nováckého” seriálu Redakce. V pražské Kávovarně jsme si povídaly nejen o těchto jejích pracovních aktivitách, ale také o studiu, tanci nebo pražské muzikálové scéně…

Irena Máchová v Tančírně

Ireno, začněme od vašeho studia. Vystudovala jste výtvarný obor na gymnáziu, po kterém jste se přihlásila na činohru DAMU. To se sobě moc nepodobá. Spíš bych vás tedy tipla na scénografii …

Neřekla bych, že to je až tak odlišný obor. Od dětství jsem malovala, kreslila a potom mě moje kamarádka „ukecala“, ať jdu s ní na gymnázium právě na výtvarnou větev s tím, že budeme mít míň hodin matematiky, fyziky, a tak podobně… Ale pořád to uměním zavánělo a nemělo to nic společného s tím, že bych někdy do budoucna s výtvarnictvím počítala. Byl to spíš můj koníček. Právě na gymplu jsem potkala kamarádku, která se na DAMU hlásila, tak jsem si řekla, že to zkusím taky.

Vaše diplomová práce se týkala faustovského tématu. Proč jste si zvolila zrovna Fausta?

V době studií na DAMU jsem měla ještě se svojí spolužačkou příležitost se alternovat v roli Markétky ve “Faustovi”, hraném v pražském Rubínu. Námět mě celkově zaujal a začala jsem si všímat, že se objevuje i v jiných hrách, i když je to třeba jen naťuknuté. Souboj nadpřirozena s něčím, co je přirozené… to je jako dobro se zlem, odplata a vykoupení. Faust je velké téma. Navíc Goethe jej pojal moc hezky, takže jsem neváhala nad tím, že se budu věnovat právě tomu s tím, že jsem práci zohlednila na svojí roli a na A studio Rubín. Práce byla skloubením vlastní zkušenosti a pokusila jsem také trošku zabrousit do filosofické roviny (smích).

Na svých stránkách píšete, že tancujete, což také předvádíte na divadelních představeních. Kde jste se naučila tomuto umění?

Nejsem profesionální tanečník, což bych měla říct jako první. Jsem takový tanečník-amatér. Když jsem chodila do dětského oddílu, vedoucí nás začali učit klasické standardní latinsko-americké tance, pak jsem tanec prohloubila v tanečních, nato ještě ve speciálních tanečních. Pohyb mi dával uvolnění těla příjemnou formou. Myslím, že jsou ještě nějaké rezervy, abych se mohla nazvat tanečnicí.

Nejvíce si momentálně asi zatancujete u Brzobohatých, že?

V současné době ano. Máme tam “Tančírnu”, moc pěkné představení. I když se hra jmenuje Tančírna, není hlavně o tancování. Často to může být zavádějící, avšak částečné taneční sekvence napomáhají tomu, aby posouvaly děj. Je to tím, že se to odehrává v tančírně a proto se tam tancuje. Ne že by to byla taneční přehlídka.

Kromě tohoto představení hrajete i ve světoznámém muzikálu “Miluju tě, ale …” V hudebně komediálním kousku ztvárňujete všechny možné životní role…

Toto představení mám moc ráda. Doufám, že se ještě bude uvádět. Hraje se mi tam výborně. Pro mě to byla taková zkouška ohněm, co se týče zpívání na porty, zvládání převleků a několik rolí naráz. Jinak je to ale takový „odpočinkový“ muzikál, i když je náročný, hraje se mi skvěle. Můžu si vyzkoušet hned několik poloh, být za normální holku, za puberťačku, pak jako dítě, jako manželka a hlavně dělám starou babičku – na to jsem se vždycky nejvíc těšila (smích).

Jak to s tímto představením bude dál? Četla jsem, že Michaela Badinková čeká potomka…

Ano, Míša je těhotná. V tuto chvíli je tedy v našem divadle představení pozastavené. Nevíme, jestli se bude hrát dál… Zatím neházíme flintu do žita, ale momentálně Miluju tě, ale… na repertoáru nemáme.

Irena Máchová

Od května 2009 účinkujete v “Kladivu na čarodějnice”, který není zrovna proslulý chvályhodnými recenzemi ani velkou návštěvností. Jak to vnímají herci, když se hraje před poloprázdným jevištěm?

Vždy je to horší, než když se hraje před plným hledištěm. Nicméně na druhou stranu Divadlo Milénium má velký prostor. Nachází se tam 800 míst, což znamená, že když je to z půlky zaplněné, to činí 400 míst A to je zase dvojnásobek některých menších divadel. Je to tedy hrozně relativní a záleží na tom, jaký divák je. Musíte si odmyslet, že divadlo je poloprázdné. Pokud je ale vnímavý divák, stačí, když jich je tam deset a člověk vycítí energii, kterou divák dává. Když je 800 špatných lidí, je to špatné, a když 10 dobrých, tak je to dobré (smích).

Proč myslíte, že lidi tento muzikál tolik nenavštěvují?

Myslím si, že je to také tím, že česká scéna je přesycená muzikály. Je tedy hrozně těžké s novým muzikálem prorazit, chce to určité kontakty, dostatečné finanční prostředky, aby se udělala velkolepá reklamní kampaň… Myslím, že lidé na “Kladivo” tolik nechodí i kvůli tématu… “Kladivo na čarodějnice” je původní české představení z dílny Honzy Krůty a Marka Kožušníka, Pavla Holého a Milana Levého. Například u některých převzatých muzikálů je jasné, že to bude stoprocentní titul, kdežto “Kladivo” se musí hodně oťukávat, nacházet svého diváka a podle mého názoru to není lehký odpočinkový muzikál. Já, coby účinkující jsem nikdy neměla možnost vnímat představení jako ucelený příběh, ale většinou diváci, kteří pak odcházeli, byli spokojeni a docela dost „opaření“, příběhem zasaženi. V dnešní době, kdy má člověk hodně starostí, tak se lépe chodí na to, z čeho pak budeme odcházet nabití energií, než právě na „opařenou inscenaci“.

Zabýváte se také produkcí. Jak jste přišla na toto odvětví? Co vás na něm zaujalo?

První krok byla znouzectnost. Po DAMU mě nevzali nikam do angažmá, ale musela jsem něco dělat. Věděla jsem, že moje známá chystá nějaký film, takže jsem se jí zeptala, jestli nepotřebuje klapku na plac. Říkala, že ji chybí jak klapka, tak někdo na zvedání telefonů. Mě po čase nebavilo jen zvedat telefony, tak jsem sem tam udělala něco navíc, až se to začalo podobat právě pomocné produkci. Potom jsem se dostala do divadla a přestala s tím.  Za krátko opět nastalo mrtvější údobí, v té době jsem ještě pracovala jako servírka v kavárně, ale řekla jsem si, že obsluhovaní už stačilo a bylo by fajn kromě divadla ještě něco dělat. Zavolala jsem kamarádovi Václavu Marhoulovi, který zrovna natočil film “Tobruk”. Zrovna potřeboval někoho na post vedoucího postprodukce. Svěřil mi svou důvěru a tak jsem se do produkce vrátila zpět a částečně se toho držím vedle divadla doteď.

Televizní diváci vás nyní mohou vidět jako moderátorku kulturního pořadu Top Art. Jak se vám zpovídají vaši divadelní kolegové? Všimla jsem si, že tam byly reportáže z představení, které jsme již zmiňovaly…

Jak kdy. S kolegy, kteří jsou mými známými a měla jsem šanci s nimi studovat nebo je jakýmkoliv jiným způsobem poznat, je vždy taková uvolněnější atmosféra při jejich zpovídání. Někdy až moc. Nejlepší je střední cesta, když toho člověka znáte, ale ne zas tolik. Potom jsou vážené hvězdy českého hereckého nebe, před kterými mám respekt. Vím, že dosáhli mnohem více, než já. Zmítá se pak ve mně taková nervozita, aby si o mně neřekli: mladá hloupá si myslí, že když se dostane do televize, udělá kariéru. To ale nechci, aby si mysleli. A tak je třeba ty otázky pokládat a směřovat trošku jinak, než u kolegů „kamarádů“.

Divadla, o kterých děláte reportáže, rozhodujete i vy – moderátorky?

Rozhoduje o tom celý tvůrčí tým, což je režisér a dramaturg Pavel Holý, pak kolegyně Míša Zemánková, se kterou TopArt uvádíme. Vždycky se dohodneme nad tím, co bychom rádi udělali, do toho i sama divadla píšou e-maily s pozvánkou. My si z toho vybereme a k tomu ještě zohledníme, kdy máme čas, abychom mohli jít natáčet. Musím přiznat, že si vybíráme i podle toho, jak nás zaujme titul. Nedávno jsme natáčeli v Divadle Pod Palmovkou, kde mě vyloženě nadchlo představení “Rainman”, to jsme si nemohli nechat ujít.

Irena Máchová v Tančírně

Divákům jste známá jako Linda ze seriálu Redakce, který se objevoval na televizních obrazovkách před několika lety. Spojují si vás ještě lidé s touto postavou?

Myslím, že to je věčná náplast na mém čele a bude dlouho trvat, než se jí zbavím (smích). Neříkám, že to bylo špatné! Redakce byla tehdy ohromná příležitost, ale momentálně už je to pět šest let od té doby, co seriál skončil. Ale občas se mi stane, že na mě lidé křičí: Linda, hele, Linda!

Kdyby se tvůrci rozhodli o jeho pokračování, šla byste do něj znova?

Šla bych do toho a ráda. Už jsem o tom i uvažovala. Tenkrát se mluvilo o natočení filmu. Tak jsem si říkala, že by to nemuselo být špatné vrátit se do té party lidí. Bylo to moc příjemné natáčení.

Žila jste redakcí poměrně dlouho. Zalíbilo se vám povolání redaktorky?

Zaujalo mě. Myslím, že to je dobrodružná práce. Svým způsobem ji dělám teďka právě v TopArtu. Když se připravuji, hledám informace na internetu a píšu. Takže by se dalo říct, že dělám také trošku něco jako je reportéřina, novinařina,… Je to zajímavé povolání a možná někdy… (smích).

Fotografie k rozhovoru poskytla Irena Máchová ze svého archivu.


Rozhovory
Zbyněk Fric: “Sny se nesdělují, ty se sní”
Rozhovory
Rozhovor s Jiřím Joskem
Rozhovory
Michael Kluch: Když je člověk šťastný, neřeší, kolik má zrovna v kapse
  • Verča

    Představení Tančírna jsem viděla a moc se mi líbilo. A divadlo Radka Brzobohatého určitě doporučuji, i když to není divadlo muzikálu.


  • Michal Smrkovský

    Hezký článek, jen si nedovedu představit, jak herci hrají před poloprázdným jevištěm:-)


  • Veronika B.

    Milovníkům muzikálů doporučuji, najít si v archivu TV Public kulturní magazín Top Art, kde jsou i reportáže z Excalibura, Kladiva na čarodějnice, Kytice atd. Myslím, že ten pořad celkově stojí za zhlédnutí. Nuda nebude :-)