„Ptákoviny podle Aristofana“ aneb lidová taškařice o tom, kterak snadno a rychle vychytralostí ovládnout masy
Poslední muzikálovou premiérou této sezóny v Městském divadle Brno jsou satirické „Ptákoviny podle Aristofana“ populárního básníka Jiřího Žáčka s hudbou Zdenka Merty a v režii Stanislava Moši. Jde vlastně o takový malý „revival“ úspěšné pražské inscenace z roku 1989, kdy fungovala jako ostrá kritika totalitního režimu. Funguje i po 21 letech v jiných společenských podmínkách stejně silně?
(psáno z premiéry 24. 4. 2010)
Jelikož se právě v těchto dnech odehrává první popremiérový blok inscenace (vydávat recenzi hned po premiéře prakticky nemělo smysl, neboť se představení na konci dubna hrálo po sérii předpremiér jen jednou a v květnu se do programu nedostalo, článek by tak, zejména v našem téměř denním režimu aktualizací zapadl), je ideální čas trochu sesumírovat naše dojmy.
Nejprve špetka děje: Dva nespokojenci Primabrachos (Martin Havelka) a Doufalion (celkem malá úloha Tomáše Saghera) utíkají z Atén a hledají místo, kde by mohli v poklidu žít. Bájný Prométheus – mistr převleků – ztvárnil ho opět po všech stránkách famózní Jan Apolenář – jim doporučí ptačí říši. Po malém rozkoukání Primabrachos vycítí svou šanci a přemluví ptáky k budování Mrakoptakohradu, čímž ovládnou celý svět a jako bonus i Bohy . Že tím manipulátor, který v Havelkově podání působí z počátku dost buransky, ale postupem času je coby diktátor je čím dál víc uvěřitelnější a jistější, sleduje jen své vlastní zájmy, je nabíledni.
V představách německého scénografa Christopha Weyerse (známého na brněnské scéně díky celkem minimalistické, leč přesto účelně scéně k „Les Misérables – Bídníkům“) skutečně vznikla téměř opravdová ptačí říše (tomu dojmu minmálně z poloviny pomáhají i kostýmy Andrey Kučerové), co většinu diváků jistě okouzlí, fantazie pracuje naplno, hle, díky efektům vidíme některé ptáčky logicky i v letu. Zkrátka pastva pro oči a ráj pro lidi. Když se navíc ve výšce uvelebil ostražitý Sup Dušana Vitázka, občas vytane vzpomínka na „Sny svatojánských nocí“, které mají podobný čarovný nádech, ale není třeba, aby nám článek odběhl někam úplně jinam…
Každý pták má navíc jedinečnou osobnost a dokonale vypracovanou pohybovou charakteristiku, v tomto směru ansámbl s choreografkou Anetou Majerovou odvedl výbornou práci. Jmenujme tedy alespoň některé. Jistě totiž Primabrachovi nedalo žádnou práci zmanipulovat takového ukázkového méně inteligentního snaživce, jakým je Dudek Jana Mazáka, zamilujete si věčně nadšenou a svým způsobem uvědomnělou Koňadru Johany Gazdíkové, zdatnou řečnicí je Slepice Zdeny Herfortové ( její důrazný projev je zcela určitě divácky nejvděčnější pasáž), skvělý špión, co má nás všechny dokonale přečtené, je Holub Michala Isteníka, nejnovější zprávy přinese v mnoha náladách Kavka Alana Novotného. Ptáci mají i svého „Poeovského“ věštce Havrana Lukáše Vlčka.
Hudba Zdenka Merty je zcela podřízena celku, hit, který byste si pobrukovali po cestě z divadla domů, v „Ptákovinách“ není (možná až na jedinou skutečně sólovou písničku „disidenta“ Krocana v působivém podání Jiřího Macha), zato je v tónech hezky zvýrazněna uniformita a jednotnost kolektivu, zároveň i jistá nadsázka. Jistě si ale i po čase budete povídat o některé z hezkých citací. Partitura jich odkrývá nespočet, hodně pobaví například pár notiček z lidovky „Měla babka čtyři jabka“ a když bude hrát „babku“ Jan Apolenář (opět Prométheus v přestrojení), vytane vám jistě na mysl jiné oblíbené brněnské představení, ano, mluvíme o „Sněhurce a sedmi trpaslících“.
Do této chvíle vše v představení vypadá poměrně ideálně, jeden zásadní nedostatek při sledování tu však je. Vezměme si na pomoc populární „malý program“ s kompletním textem hry. Pokud se totiž do textu ve volné chvíli začtete (stačí slabá půlhodinka), zjistíte, že verše Jiřího Žáčka se čtou prakticky samy (jak také jinak, obzvláště, když je autor recenze odkojen jeho básničkami pro děti), text je to velmi vtipný, aktuální a skutečně je v něm nenásilně obsažen i vykřičník proti různým nadvládám.
Interpretace Žáčkova textu ale na jevišti trochu kulhá, jelikož si vypomáhá různými stylizačními bláznivinami, s větší či menší účinností. Postavy střídají žertovné kostýmy, pánové Erik Pardus a Viktor Skála soutěží v tom kdo umí lépe napodobit české politiky (zde 1:0 vítězí Viktor Skála) Také drobné aktualizace, jichž bylo zapotřebí pro přiblížení současnému divákovi jen malé procento – různé „třicátky“, „velké ptákostrany“, lobbisté a jiné postavičky – z textu najednou vyčnívají až příliš. Navíc, jak již bylo naznačeno, psaná podoba se dá pohodlně i pečlivě přečíst za pár minut, v dramatickém tvaru má ale skoro dvě hodiny a půl a drobné zkrácení by jistě přišlo vhod.
Uvidíme, zdali se (i podle jistého příslibu tvůrců na tiskovce) jednotlivé situace a odkazy budou měnit v čase, třeba teď po parlamentních volbách se příležitost přímo nabízí. Zatím však užitečné varování a poselství, co je stejné už 2400 let od premiéry originálních Aristofanových „Ptáků“, zůstává spíše zasunuto pod hromadou vtipů: dobrých, horších, v několika chvílích bohužel i dost samoúčelných. Alespoň, že z poslední scény, při které vychytrálek Primabrachos vyhrává na celé čáře a poslušné ptáčky triumfálně zavře do klece, lehce zamrazí… tak to má být.
Pro značné procento diváků sice asi „Ptákoviny“ budou hlavně příjemnou „oddechovkou“, jedná se skutečně o čistě lidové divadlo , podle ohlasů spíše nadšeně přijímané (ale bude jistě mít i své odpůrce, v MdB navíc není tak časté) leč zbude v divácích mimo pár vzpomínek na vtípky, alespoň určitá část myšlenky o snadném zmanipulování kohokoli a čehokoli navíc kdykoliv, o které autorům a dramaturgii také tak trochu šlo?
Autorem fotografií je Jef Kratochvil, jsou převzaty z oficiálních stránek Městského divadla Brno.
Komentáře