“Hračky” – zábavná nostalgická jízda (a ještě navíc muzikálová)

Jelikož máme dnes Den dětí, dovolujeme si nabídnout všem s aspoň trochu dětskou duší nabídnout recenzi na nový muzikál režiséra Davida Drábka, s hudbou Jana Matáska a texty Tomáše Belka „Hračky“, který měl premiéru v neděli 30. května 2010 v pražském Divadle Minor. Doufejme, že dnešní článek potěší i čtenářstvo z řad rodičů malých (před)školáků. Pro ně, doufáme,budou hezkým tipem, kam je vzít do divadla.

Hlavním postavám Péťovi (Gustav Hašek), sympatické brejlaté Máše (Stela Lekešová), R.B. (Ivana Huspeková) neboli Rudé bestii (nebojte se, je to jen přezdívka) a prchlivému astmatikovi Leonardovi (Petr Stach) je kolem šesti let a ve svém věku musí řešit takové důležité věci, jako že hračky vlastně nemluví, (ač Medvěd (Václav Krátký) s Tygrem (Hynek Chmelař) dokazují opak), kdo koho miluje, proč dospěláci nemají věčně čas, jak do Medvěda nacpat nově vyšlechtěné malé “dinosaurusy”, proč jsou mladší sourozenci děsní a tak dále. Jejich parta, přesněji „Péťův vědecký tým“, jakoby vypadla z nějakého hezkého comicsu, či knížky. Hned si vás získají a jistě se s nimi rádi vydáte za dobrodružstvím, které se může stát klidně i v dětském pokoji.

To bylo tak…v krabici s hračkami se zjevil Mimozemšťan (Pavol Smolárik). Ten umí kouzlit a tak se stane, že nechá děti mluvit pravdu,  po chvíli nechá zestárnout kýčovitou barbínu i i s jistým malým poníkem (ano, tím umělohmotným pastelově barevným poníkem, milí dvacátníci a třicátníci) a spoustu dalších věcí. Zestárnuvší barbína (Zuzana Skalníková) se ale hodlá pomstít….

Leonard (Petr Stach), Péťa (Gustav Hašek), Rudá bestie (Ivana Huspeková) a Máša (Stela Lekešová) s Mimozemšťanem (Pavol Smolárik) Seznamte se...

Více už o ději  prozradit vážně nemůžeme, jelikož bychom vás připravili o to, co činí „Hračky“ coby představením tak kouzelným. Jsou totiž jedním velkým divadelním pozitivním úletem! Hláškuje se jak o život (připomíná tak tedy oblíbenou „Sněhurku“ z Městského divadla Brno), hudba Jana Matáska akcentuje i moderní trendy, scénograf Martin Černý Péťův pokojíček „vytapetoval“ ve stylu japonského anime, zkrátka je to dravá současná show, v níž se stává vše možné i nemožné. Výkony staví hlavně na herectví a solidním zpěvu, ale jsou v rámci stylizace do party šestiletých u všech hlavních postav hodné vysokého obdivu. Každý jednotlivý charakter je jasně odlišen, určitě si rychle najdete svého oblíbence (mým je Leonard a když už jsme u něj, kdo chce vidět Petra Stacha v naprosto jiném charakterovém šuplíčku, než v „Národní“ „Dobře placené procházce“, ať tam běží!)

Plyšový vymóděný Tygr (Hynek Chmelař), vyrobený v Číně

Režisér David Drábek ve svém scénáři plném neuvěřitelných situací nezapomíná na didaktické poslání (zároveň je ale značným apelem na rodiče!), aby se děti nenechávaly zblbnout mámivým pestrobarevným světem teleshoppingu -pomocí populárních postaviček (také neprozradíme, zajděte se podívat) a  pod heslem „Kýč útočí!“, vlastně dětem ukazuje, jak takový kýč v budoucnosti identifikovat. Stejně tak sympaticky ukazuje neduhy dnešních zaneprázdněných rodičů. A ty nápady! Maminka, tatínek i chůva jsou  kupříkladu opravdu velcí, neboť jsou dlouhonozí. Naprosto geniální je zakomponování hlavního poselství muzikálu do jediné věty v chytlavém refrénu (garantujeme, že si ho budete zpívat!).

Péťův vědecký tým v akci!

„Hračky“ jsou ve výsledku  HODNĚ CRAZY muzikál. Jistě, někteří diváci dílo bez váhání překvapivě snadno označí za „blbinu“ a některé situace by v jiných dílech i našim kritickým okem určitě neprošly, ale humor „Hraček“ se nepodbízí, není jednoduchý, trapný, ani vulgární, málokdy přesáhne vhodnou míru a jakýkoli bláznivý zvrat či parodie v kontextu představení takřka dokonale zapadne (jak to žánr správně vyžaduje), jelikož se vše odehrává očima dítěte.. Jistě, v záplavě gagů se zapomněly zalepit nepatrné díry v ději, ale to už je zbytečné rýpání.

Tvůrci,  jakoby se však až příliš nechali strhnout jinak velmi milou vlnou nostalgie, která působí spíše na generaci dnešních dvacetiletých a třicetiletých (jelikož hračky, co jsou v díle za záporáky, zkrátka patří do „devadesátkového boomu“) a i jazykové vyjadřování a pojetí vtípků je zkrátka na dětské představení příliš „dospělácké“ (a možná proto vyznívá tato recenze poměrně nadšeně). Čímž ovšem nechceme říci, že si jej vaše dítko neužije, určitě ano (pastva pro oči funguje), ale doporučenou věkovou hranici šesti let bychom zvedli minimálně o rok. Všichni správně naladění dospělí si „Hračky“ jistě vychutnají na plné pecky. (Ale možná, díky tomu, že se v dětském muzikálu skutečně jedná o alternativu, taky ne…)

Osobní vsuvka: Mimochodem, vidět teď v roli zestárlé bárbíny Zuzanu Skalníkovou, neboli hlas kultovního Mufa Supermufa (též je drobně odkazově využit), bylo pro mě ještě o něco intenzivnějším zážitkem, než když jsem v dětství s rodiči viděl „opravdové“ Jůheláky na divadelním představení. Vídíte, zase se nechávám unést vzpomínkami na dětství, další z poselství tohoto rozpustilého dílka. Rád bych s “Péťovým vědeckým týmem” viděl ještě nějaký další příběh… potenciál tu rozhodně je.

P.S.: Přídavek se saxofonovým sólem Petra Stacha, je prostě ŽŮŽO! Pro muzikálově zdatnější je v něm i kousek “Tanz der Vampire”.

Autorem fotografií je Petr Neubert. Děkujeme Divadlu Minor za laskavé poskytnutí.