S Bratislavou se o víkendu rozloučí slavná „West Side Story“

Kdo by neznal jeden z nejslavnějších muzikálů všech dob – „West Side Story“ z roku 1957 –  příběh tragické lásky Tonyho a Marii s nesmrtelnou hudbou Leonarda Bernsteina, libretem Arthura Laurentse a texty Stevena Sondheima. My jsme se 18. května 2010 vypravili na Slovensko, na Novou scénu Bratislava, na jednu z posledních repríz inscenace režiséra a choreografa Jána Ďurovčíka, hrané od roku 2008.

„West Side Story“ – tak nádherně zdomácnělá i ve světě klasické hudby je samozřejmě i u nás poznamenána jistými hranicemi inscenační tradice a tak se cení každý nový, byť třeba drobný nápad. Ján Ďurovčík dané hranice samozřejmě ctí, přesto je z nastudování cítit například jistý sympatický punc současnosti, (například u „Seržanta Krupkeho“) ale je jen velmi mírný tak aby nic nenarušoval. Do díla se sáhlo i po stránce dramaturgie. Například byla vynechán „medley“ začátek předehry, takže muzikál začíná až hvízdnutím…

Zastavme se i u přídavků po děkovačce, kdy zazní slavné písně v alternativních verzích, konkrétnē „Maria“ (coby mužský a-cappella sbor), „Somewhere“ a „America“.  Mimochodem,  alternativní verze dvou posledních skladeb a jednu dobu nesmírně populární koncert „Jazz Side Story“ v Městském divadle Brno měly nejspíše stejný inspirační zdroj…

Tryskáči

Nemluvě o nezbytné choreografické smršti, která se nebojí (a je to jako pocta přiznané i v programu) citovat ve skladbě „Cool“ původního choreografa Jeroma Robbinse.

Jistý „problém“ (v uvozovkách je proto, že se u nás také stává součástí inscenační tradice) samozřejmě vyvstává (zejména u mužských rolí) ve věkovém rozdílu mezi předepsanými charaktery, kterým by mělo být zhruba 15 – 16 let a hrají je představitelé zhruba jednou tak staří. Ale u „Westky“ tento fakt byl asi zejména díky pěvecké náročnosti vždy v naprosté toleranci a i tady se díky vyrovnanosti herců přes něj divák lehce přenesl, prakticky od chvíle, co Marcel Ochránek jako Riff začal na činoherce značně suverénně zpívat píseň Tryskáčů.

Velmi nás potěšily výkony Tonyho Róberta Haláka i Kataríny Ivankové (kterou jste mohli vidět například v Jamáckém nastudování „Godspellu“ Stevena Schwartze) coby Anity. Mimochodem, v company byl k vidění i finalista „Robina Hooda -Cesty ke slávě“ Peter Veslár.

Anita (Katarína Ivanková - v popředí)

U jednoho výkonu se speciálně zastavíme, neboť by vás mohl zajímat. Viděli jsme totiž v roli Marii Nelu Pociskovou, budoucí představitelku Lady Marianny ve zmiňovaném „Robinu Hoodovi“ Ondřeje Soukupa a Gabriely Osvaldové v Divadle Kalich.  Sice nevypadá jako dívka z Portorika, kterou podle scénáře je, na druhou stranu působí na jevišti přímo andělsky.Ve svých devatenácti letech zpívá tento part v originálních, téměř operních rejstřících. Už dlouho nám z žádného pěveckého výkonu takzvaně lidově řečeno „nespadla čelist“. Ten večer ano.  I její herecká stránka je na velice dobré úrovni.  Pokud Nela zvládne zpěv v češtině, bude její vystoupení v pražském muzikálu jistě velkým zážitkem a kdo ví, třeba se i u nás stane hvězdou, jako tomu už na Slovensku je (před pár dny se dokonce stala královnou tanečního parketu v soutěži „Let’s Dance“).

Tony (Róbert Halák) a Maria (Nela Pocisková)

Scénické pojetí Miloše Pietora balancuje mezi poutavostí a diskutabilností, děj je totiž umístěn převážně do soustavy oprýskaných zdí, na jednu stranu zvolené řešení docela dobře zvýrazňuje sociální podtext muzikálu, na stranu druhou by asi málokoho napadlo zasadit téma, od něhož čekáme jistou „broadwayskou načančanost“, do takto syrových a opět docela minimalistických kulis. Zdem ale samozřejmě v příslušných obrazech vévodí  „balkón“ přes celou šířku jeviště. Klece, v nichž probíhají bitky znepřátelených skupin jsou zase asi jediným místem, co evokují nesmrtelnou filmovou verzi.

Byli jsme zvědaví i na slovenské přebásnění písní z dílny Ľubomíra Feldeka, vyniká  účinnou jednoduchostí (byť jistě jen zdánlivou, pokud se podíváme z hlediska přebásníka). Ve slovenském překladu mluvených dialogů Viery Marušiakové proti češtině velké rozdíly logicky nejsou.

Bratislavská „West Side Story“ je jednou z těch inscenací, na níž se i přes jisté subjektivní výhrady moc příjemně koukalo (a dokonce nám ani moc nevadilo, že hudbu obstarala nahrávka, i když to u tak klasicky komponovaného díla zamrzí)  Bohužel se zítra, 12. června 2010 dočká své derniéry.

Fotografie poskytlo PR oddělení Nová scény Bratislava.  Děkujeme za laskavou spolupráci.