“Muchova epopej” – melodický (ne)životopis v Brně

Divadelní sezónu 2010/2011 už zahájila i Hudební scéna Městského divadla Brno. Místo sázky na jistotu (disneyovská chůva “Mary Poppins” přiletí až v listopadu) je její otvírací titul do značné míry inscenačním i diváckým experimentem – melodram libretisty, scénografa a choreografa Šimona Cabana a hudebního skladatele Aleše Březiny, inspirovaný životními osudy jednoho z nejslavnějších českých malířů Alfonse Muchy.

Už zvolený  žánr projektu, melodram – ač by  Aleš Březina nejraději používal termín „hudební epopej“ – v dnešní době budí údiv, poslední významnou událostí v širším povědomí v tomto žánru bylo nastudování klasiky: Fibichovy „Smrti Hippodamie“ v Městském divadle Zlín.

Je také v Česku tradicí, že se občas autoři dohodnou, zkusí napsat muzikál a skutečně většinou za rok, rok a půl, dítko představí, ať má hodnotící veřejnost co mlsat.

Ale věnovat tři roky intenzivní práce melodramu (při přemýšlení nad tímto článkem se vnuklo ještě přirovnání „činohra s klasickým soundtrackem“)? Už  tento fakt nutí složit hlubokou poklonu za odvahu. Že se v Městském divadle Brno v první rovině uvažuje o tom, co se bude hrát a až v druhém plánu se myslí na divácký úspěch, je známou věcí a u českých původních věcí platí v posledních letech dvojnásob.

“Muchova epopej” je projektem, na nějž je třeba jít divácky připraven a do jisté míry je opět tak trochu pastí na kritiku, jelikož je v několika ohledech i nehodnotitelný, pojďme tedy článek pojmout jako shrnutí, co vás čeká a nemine. Nejde  o přípravu ze strany nastudování faktů (obsáhlý program vám případné nejasnosti objasní), jako spíše o nabídnutí další alternativy hudebního divadla.

Ačkoli jindy přliš nesouhlasíme s dramaturgickou popisovou zkratkou na brněnských plakátech, tentokrát je popis „vizuálně hudební divadelní zážitek“  absolutně výstižný.  Všechny složky jsou v absolutní symbióze. Možná pro vás máme i jeden návod, jak představení sledovat.

Když zrovna není na jevišti k dispozici nějaký vizuálně poutavý moment, můžete se zaposlouchat do hudby, pokud už se vám hudba bude zdát trochu monotónní, všimněte si, jak se často synchronní s mluveným slovem. Opakujte stále dokola.

Obraz z prologu k představení

Z orchestřiště, ve vydatném nástrojovém obsazení, pod taktovkou Ondřeje Tajovského (nebo Martina Procházky) zní soudobá vážná hudba, inklinující k mohutnému symfonickému zvuku, nepřipouštějící moc experimentů. Díky “filmově soundtrackovým” momentům, je ale pro posluchačovo ucho nesmírně poutavá, nevyhýbá se ale ani komornímu šansonovému zvuku harmoniky a velkému množství náladotvorných pasáží, to vše díky podařeným aranžím Martina Wiesnera. Přesně takové zařazení jsme od ostříleného filmového a divadelního skladatele Aleše Březiny ( tvůrce hudby například k filmu „Musíme si pomáhat”, či k oceňované opeře  „Zítra se bude…”) k tomuto tématu čekali a v žádném případě nás nezklamal.  Jistě poznáte též drobné citace, například z Dvořákovy “Rusalky” či Mozartovy “Figarovy svatby”.  Zvukař se tentokrát nenechal zahanbit a ve chvílích, kdy orchestr zaburácí, se můžete i malinko leknout.  Občas se stane, že melodie přehluší na mikroskopický okamžik mluvené slovo, ale tyto momenty se pohybují v mezích tolerance technických důvodů.

Tolik k poslouchání, podnětů ke koukání je také nepočítaně, už prolog k celému dílu, kde Mucha spí a my můžeme sledovat jeho sny, je doslova fantazijním, téměř tanečním divadlem. Od té chvíle jsme jen napjatě čekali, co dalšího má Šimon Caban, který si vzal na starosti většinu nejvíce viditelných složek inscenace, připraveno v dalších scénách. Během dvou hodin uvidíte jak jemné, vždy účinné a svým způsobem vtipné použití projekcí s 3D nádechem, časté jsou na většinou strohé scéně hry se siluetami, objekty, stíny i světlem. Sice se nedočkáme žádné doslovné citace Muchova obrazu (plakát se Sarah Bernhardt je trochu výjimkou), ale i samotné aranžování působí leckdy až magicky. Nemluvě o milém použití  modelů vláčků či lodí, přesouvající nás z místa na místo. Kostýmy Simony Rybákové jsou poměrně honosné a věrné době. Muchu dle zvyklostí ale uvidíme prakticky celý čas v jeho prosté haleně.

Stínohra (příval lidí se zakázkami pro Muchu)

Scénář nekopíruje doslovně životopis Alfonse Muchy, ale používá dobové výroky, události, místa. Je situován, jak vám poradí zmiňovaný bohatý program k inscenaci, přibližně mezi léta 1878 až 1910 a končí zhruba v momentě, kdy Mucha začíná malovat slavnou sérii obrazů „Slovanská epopej“. Představení se jí tedy nezabývá, ač by k tomu mohl (a jistě bude) název obecenstvo svádět. Naopak budeme sledovat, jak Alfonse Muchu ovlivnily pobyty ve Vídni, Minichově, Paříži a samozřejmě v USA.

Herecky dominuje pochopitelně Michal Isteník jako titulní hrdina, jehož v proudu času postupně sílící vnitřní spor, zda stále ještě malovat reklamní zakázky za velké peníze a nebo stvořit jedno zásadní dílo pro svůj národ, ale díky těmto “titěrnostem” na něj nezbývá čas, dokáže interpretovat s neskutečnou naléhavostí. Se svým hereckým partnerem Jaroslavem Matějkou v roli věrného přítele – malíře Luďka Marolda, na sebe krásně slyší, jejich vzájemná setkání na jevišti občas donutí diváky i k lehkému pousmání.

Michal Isteník (Mucha), Jaroslav Matějka (Marold)

Ostatní postavy jsou bohužel spíše načrtnuté (podobný problém lze spatřit třeba i v muzikálové „Nahé múze“, kde ale díky množství zajímavých písní nemusí být tento nedostatek pro diváka markantní) a nemají už zdaleka tak velký prostor. Například taková osobnost, jakou by v malířství Paul Gaughin funguje v ději a v podání Stano Slováka víceméně jako komická figurka. Naopak maximum ze své dvojrole Muchovy životní lásky Marie Chytilové/operní pěvkyně Sarah Bernhardt vytěžila Markéta Sedláčková, není sice na jevišti neustále, ale střídání dvou hereckých protipólů, vroucně milující ženy a impusivní umělkyně, jistě bude bavit nejen kritiky.

Markéta Sedláčková v roli operní pěvkyně Sarah Bernhardt

Aby byl příběh aspoň trochu dramatický, nosnější zápletku totiž projekt možná až účelově postrádá, vypomohl si Šimon Caban dokonce postavou smyšlenou – závistivým „čecháčkem“ Vroubkem (Tomáš Sagher), kterýžto velký vlastenec, chce z jeho pohledu nevděčnému světoběžníkovi uškodit, což se na konci příběhu povede, i když…

Ostatní vystupující už jsou navíc  skutečně spíše postavičkami, které hlavního hrdinu sice nasměrují, či zlehčí situaci, ale zásadnější úlohu v ději nemají – takto působí například Nakladatel Dušana Vitázka, Mme Charlotte Lenky Bartolšicové, či Žena Hany Kováříkové. Není divu, že naprosto miniaturní úlohy zastupuje početný „sbor“ – bohatě postačuje.

Koncepce „obrazů“ takový přístup s „naskicováním“ charakterů umožňuje, jenže některé scény mají poněkud přemrštěnou délku a může se dostavit lehká nuda. Zároveň lze tvůrce chápat, že se chtěli vyhnout naprosté klipovitosti a ta by v opačném případě jistě hrozila. Nelze však vyloučit, že celek bude pro konzervativnější diváky, zvyklé z Lidické ulice na naprosto jinou, vděčnější muzikálovou linii, poměrně těžkým oříškem k rozlousknutí.

Michal Isteník

„Muchova epopej“ je určitě dílem, o němž se bude hojně diskutovat, zatím to sice vypadá, že bylo přijato spíše s rozpaky, je však ve výsledku divácky mnohem přístupnější, než třeba na vzdáleně podobném principu postavená, svou kontroverzností dostatečně „proslavená“ „Němcová!“ Jiřího Pokorného z pražské TaFantastiky. Zároveň je nám už teď jasné, že závratného počtu repríz tento počin téměř nemůže dosáhnout, neboť dva až tři masivní hity sezóny na Hudební scéně teprve přijdou. Považujeme ho však za zajímavý, ačkoli lze jen těžko odhadnout, kolik diváků si ho oblíbí, ba v zajímavějším měřítku, kolik se jich vrátí k opakovanému zhlédnutí.

P.S.: Potvrdilo se nám, že první opravdovou “muzikálovou” brněnskou premiérou je rozpustilé retro režisérky Hany Burešové “Škola základ života”, jehož shrnutí přineseme záhy.

Fotografie jsou převzaty z internetových stránek Městského divadla Brno, autorem je jef Kratochvil.