“Les Misérables – Bídníci” konečně muzikálově ožívají na filmovém plátně

Jako je pro většinu filmových a fantasy fandů v těchto dnech největší událostí roku Tolkienův „Hobit“ v režii Petera Jacksona, my muzikáloví příznivci, upínáme svá očekávání k adaptaci „Les Misérables – Bídníků“ Clauda – Michela Schönberga, Alaina Boublila a Herberta Kretzmera, spadající u nás sice až do roku nastávajícího, ale omezeně film budete moci vidět už brzy, během vánočních svátků. Legendu z největších v žánru si vzal po letech čekání pod křídla režisér slavné „Královy řeči“ Tom Hooper. My už jsme očekávaný snímek zhlédli včera na oficiální novinářské projekci a tak netřeba otálet, zde jsou naše dojmy! POZOR, na konci článku je rozsáhlá spoilerová část změn ve filmu oproti divadelní verzi, kterou nečtěte, pokud se chcete nechat změnami překvapit!

Cesta muzikálové verze na plátno nebyla jednoduchá, ačkoli se téma románu Victora Huga mezi filmové tvůrce stále vrací. Začala se připravovat už na konci 80. let minulého století, v letech devadesátých měl být režisérem dokonce i tvůrce pozdější filmové verze „Evity“ Alan Parker. Jelikož ale cesty těchto projektů bývají trnité, ten správný čas pro „Bídníky“ nastal až nyní.

Tom Hooper nám nabízí “Bídníky” velkolepé, ale solidní výpravu u blockbusterů tohoto kalibru všichni čekáme a bereme za samozřejmost, navíc pokud divák zbystří, zjistí, že zde vizuální okolní pozlátko vůbec nehraje první housle, o pár řádků níže si přečtete proč.

Husí kůži budete mít dost možná od prvního tónu předehry (je normálně součástí scény na galejích), aranžmá vycházející z britské výroční a pro nás nově použité orchestrace v GoJa Music Hall. Ta je zde rozepsána pro početný orchestr a skutečně potvrzuje své kvality a existenci, i když její „minimalistické“ divadelní podání nezavonělo všem, zde opravdu stojí za to vychutnat si zejména dynamičtější scény. V klidnějších chvílích je naopak nahrávka orchestru trochu utopena, což hodně zamrzí, zvukový mix mohl být vyváženější.

I to má ale možná svůj důvod a to díky tomu, že veškerý zpěv byl nahráván přímo „na place“ během jednotlivých scén s klavírem v odposlechu a orchestr byl nahrán až později. Logicky má sice technologie živého zpěvu na natáčení své mušky (občasná špatná srozumitelnost v pár případech), ale určitě stojí za úvahu věnovat jí prostor i v jiných projektech.  Jelikož tento aspekt je pro celou adaptaci naprosto klíčový, hned z několika důvodů.

Režie tak mohla totiž dát svým představitelům naprosto volnou ruku v projevu pěveckém, kdy si představitelé skladby vhodně přizpůsobili ale (proč to nenapsat velkými písmeny) PRIMÁRNĚ projevu HERECKÉM (při použití tradičního postupu by se všichni museli částečně přizpůsobit dávno udělané nahrávce) a tuto vlastnost film využívá měrou vrchovatou.

Zde totiž hrají hlavní roli emoce. Poprvé si jich výrazněji všimnete při Valjeanově zpovědi v kostele a začátku nového života. Prakticky celou dobu vidíme jen detail tváře Hugha Jackmana a sledujeme, co prožívá a věřte, že pokud do kinosálu zavítá komiksový fanda, na Wolverina ze slavné série „X-Men“ hravě zapomene a nevybaví si ho dřív než za další dvě a půl hodiny. I když si asi někteří budou muset chvilku zvyknout na barvu jeho hlasu, jeho valjeanovské proměny jsou působivé, stejně tak naprosto zřejmé stoprocentní nasazení všech ostatních.

Jean Valjean (Hugh Jackman)

Inspektor Javert Russella Crowea je dle očekávání chladný, téměř s kamennou tváří, charismatickým charplákem, je přísný k sobě i k ostatním, přesto ho konečně díky několika drobným momentům nebudeme vnímat jako záporáka, je to skutečně muž, který věřil svým ideálům o spravedlnosti a jejich nenaplnění nemůže přenést přes srdce, ale jak se přesvědčíme, má i cit.

Inspektor Javert (Russell Crowe)

Příběhu Fantiny, v podání Anne Hathaway pomohl daný “close-up” princip k dechberoucímu výkonu, možná úplně nejlepšímu z hlavní sestavy, byť jsou všichni nesmírně vyrovnaní. Navíc pokud si chcete užít film jako celek, budete zřejmě vnímat právě hlavně veškerou intimitu jednotlivých osudů, nikoliv nuance ve zpěvu.

Anne Hathaway (Fantine)

Eddie Redmayne vtiskl Mariovi nejen mladistvý elán, ale také působivé zabarvení hlasu a s Enjolrasem Aaronem Tveitem tvoří už od začátku sehranou dvojici.

"Do You Hear The People Sing"

Ve dvojici Mariových osudových žen je dle předpokladů výraznější jevištěm zkušená Samantha Barks jako Éponine, Amanda Seyfried coby Cosette působí sice andělsky a typově je vybraná naprosto správně, ale vokálně tolik výrazná není. Isabelle Allen je jako Cosetka talentovaným andělem v menším podání.

Zaroveň se ale veškerý emoční klad může u některých diváků zcela subjektivně a individuálně otočit v zápor: detaily obličejů totiž uvidíte nesmírně často, v drtivé většině scén a každá důležitější postava tak prožívá v tomto velkém spektáklu své malé osobní drama. Což možná v takové míře nebude vyhovovat úplně každému. Navíc, aby detaily nebyly rušeny, čas od času se české titulky posouvají doleva.

Pokud tohle všechno sečteme, jsou „Les Misérables“ v naprostém základu i dost syroví a temní, a uvědomíme si, že divadlo je skutečně pouze náznakové médium a filmová políčka mohou díky kouzlu střihu leccos „rozbalit na plné pecky”. A to třeba v očekávaných scénách galejí, na barikádách, kde teče krev proudem,  nejen když padá déšť (u smrti Époniny nejspíše vytáhnete kapesník), ale i u masové konfrontace chudých a bohatých vrstev, kterou si užívá hlavně malý rozpustilý Gavroche Daniel Huttlestone, ba i u dvojice Thénardierových, kdy si Sasha Baron Cohen a Helena Bohnam Carter ve své hospodě i mimo ni ukradnou veškerý vymezený prostor, naplní ho malou špetkou černého humoru a nebojí se si prostor drobně rozšířit. O tom, že jsou rázem miláčky publika, netřeba pochybovat. Tomu Hooperovi díky nim rádi odpustíte i pár laciných vtípků v rychlém sledu během „Master of the House (Hlavy mazané)“, včetně jednoho situovaného právě k nasazení do kin kolem Vánoc.

Thénardierovi - Helena Bohnam Carter a Sasha Baron Cohen, mezi nimi Isabelle Allen jako malá Cosette

Je zde spoustu milých detailů známých z původního románu, či jiných adaptací většinou jde o krátké momenty, jež si ale vyžádaly mnoho dramaturgických úprav ve scénáři. skvělé je, že ani jedna není zbytečná, každá má v daném celku svůj význam a příběh ještě více prohlubuje. Až je škoda, že jediná zatím propagovaná, nově dopsaná část je Valjeanova árie „Suddenly“, v níž se probudí jeho otcovský cit. Do stylu díla zapadla, ale o její hitovosti rozhodne až čas. Nově dopsaných momentů je ale celá řada. Většinou, pokud se v nich zpívá, tak na variace známých témat, nebo jim podobné melodie. Vynechána, až na krátkou připomínku byla árie Thénardiéra v kanálech “Dog Eats Dog (V světě psím)”, v celku ale nikterak nechybí, naopak by možná zdržovala zvolenou dynamiku dané situace. Podrobný průřez změnami je připraven, jak je zmíněno v perexu, pod závěrem recenze, kdo se chce nechat překvapit, nemusí jej číst.

Jmenujme zde v hlavní části alespoň pár, co příběhu opravdu pomáhají: Kouzelnou symboliku má obsazení Colma Wilkinsona, původního Jeana Valjeana z londýnské a broadwayské inscenace do role biskupa z Digne. Posun zásadní árie Fantine „I Dreamed a Dream (Knížka snů)“ až do doby, kdy všechno prodá, by byl bez problémů funkční i na divadle, stejně tak mnohem větší logiku ve výsledku dává i trochu jiné osazenstvo epilogové scény s doprovodem Valjeana do nebe. A u hromadného finále by měl každý fanoušek zaplesat. Pak už si jen můžete užít zdařilou titulkovou medley a víc než dvě a půl hodiny vlastně uteče jako voda (jsme ale zvědaví na tuto relativitu při dalších zhlédnutích).

Pojďme se ještě krátce zastavit u českých titulků Heleny Čížkové, které byly pro film nově vytvořeny, jelikož důvěrně známé přebásnění Zdeňka Borovce se do titulků dle distributora nehodilo a lze mu díky změnám dát částečně za pravdu. Jak se dalo očekávat a velí tak praxe, jdou cestou jakéhosi „pseudo-přebásnění“, kdy je původní přesný text, tak aby časově a významově seděl sdějem na plátně, upraven do poetičtější podoby a snaží se tu a tam přizpůsobit i hudbě. To vše velmi volně, ale pro titulkový překlad filmového muzikálu je tato metoda poměrně ideální. Snad jen výměna zaběhlého výrazu starosta za rychtáře působí zvláštně. Nutno také podotknout, že sbor ze svatební scény nebyl otitulkován, jednotlivá sóla už ano.

Návštěvu filmové verze „Les Misérables“ vlastně na našem webu ani moc doporučovat nemusíme, čeští fandové jistě již hoří nedočkavostí. Pro ostatní nutno říct, že tato plnokrevná filmová adaptace, která otrocky nekopíruje dění z jeviště (což je bohužel trochu případ třeba Lloyd Webberova „The Phantom of the Opera”), ale pro příznivce zachovává vše nutné i s bohatou přidanou hodnotou. Je i přes drobné, možná ryze subjektivní detaily, doslova splněným snem. Velmi zvědavi ale budeme na články těch kritiků, co muzikálovou verzí tak úplně zasaženi nejsou.

Zajímavost na závěr: Jak jistě víte, distribuční premiéra filmu „Les Misérables – Bídníci“ je až 3. ledna 2013, pokud ale jste z Prahy nebo si chcete udělat výlet, můžete „Bídníky“ směle vidět už během vánočních svátků a to exkluzivně v Kině Lucerna od 25. do 30. 12. 2012, vždy v 17:00 a 20:00. Oficiální premiéra potom bude 2. ledna 2013, na níž bude pozvána většina tvůrců a účinkujících všech českých uvedení, tuto premiéru bude mimochodem uvádět asi nejznámější česká představitelka Époniny Magda Malá.

A pro ukrácení času si můžete zajít třeba na oficiální YouTube kanál filmu, kde najdete spoustu zajímavých materiálů, včetně krátkých “Making Of”.

Oficiální český plakát k filmu

Pro netrpělivé zájemce zde nabízíme výpis většiny změn a dopsaných scén (často krátkých odkazů na původní román) oproti divadelní verzi, pokud možno chronologický, mějte ale na paměti, že jsme film viděli zatím pouze jednou a určité detaily tak mohou scházet, i tak výpis obsahuje značné spoilery, tomu, kdo se chce nechat zcela překvapit, doporučujeme následující řádky už nečíst, i když budou napsány tak, aby překvapení uchováno spíše bylo a hodně těchto momentů je ve výsledku bez souvislostí vypozorovatelných z trailerů a propagačních videí, pokud budeme pracovat s českými názvy písní, logicky budeme pro snazší orientaci využívat pro překlad oficiální používané názvy Zdeňka Borovce.

Mírně byl prodloužen prolog na galejích o epizodku se zvedáním vlajky.

Valjeanovo putování a setkání s biskupem z Digne je pozměněno a zrychleno částečným převedením do mluvených dialogů.

Fantine prodá nejen medailonek, své vlasy, ale i zuby během „Lovely Ladies“ („Krásnejch holek“). Jak už víme od teaseru, „I Dreamed A Dream“ („Knížku snů“) zpívá až poté, po ztrátě všech nadějí. Scéna s napadením zákazníka probíhá až posléze.

Docela dlouhá přidaná pasáž je před scénou s převrženým vozem: Valjean vítá Javerta jako nového inspektora ve městě.

Osudové setkání Valjeana a Fantiny je opět mírně převedeno do dialogu. Posléze Javert žádá v nově připsaném momentu potrestání za zneužití pravomocí. Zde si lze povšimnout poměrně hezkého přehození hudebních motivů.

Po odhalení pravé identity hlavního hrdiny je celkově posílen motiv Javertova věčného pronásledování.

Když si Valjean odvede Cosetku od Thénardierových, krátce se u nich zastaví Javert.

Odchod Cosetky, předání panenky, atd. vše opět mírně převedeno do nového místy zpívaného dialogu.

Následuje slibovaná nová píseň „Suddenly“, kde se Valjean zpovídá k nově objevenému otcovskému citu k malému dítěti.

Valjean s malou Cosetkou se musí před Javertem ukrýt do kláštera.

I díky tomu „Stars“ („Tam ve hvězdách”) uslyšíme ještě před seznámením se se studenty.

V jednom z prvních záběrů na studenta Maria během druhého „Look Down“ – “Chcem bejt!” vidíme krátkou rozmluvu i s jeho dědečkem.

Zkrácení a zrychlení prodělala i „Red and Black“ („Noc a den“), navíc „Do You Hear The People Sing“ („Slyš tu píseň zástupů)“ uslyšíme až později.

„On My Own“ – „Píseň samotářky“ zazní před finále první poloviny – „One Day More“ – „Příští den“.

„Do You Hear The People Sing“ („Slyš tu píseň zástupů“) zahajuje totiž druhou polovinu filmu, v průběhu bojů se ještě zopakuje.

Velice pěkná a rozsáhlá změna na více frontách (zde musíme přeskakovat v ději): Cosette napíše Mariovi dopis, Éponine ho objeví. Když potom při prvním útoku na barikádě Ěponine Maria zachrání před kulkou a sama umírá („Little Fall Of Rain – „Byl déšť a kytky můžou kvést“), dopis mu ještě před písní stihne předat. Dopis pro Cosettu od Maria Valjeanovi předává posléze Gavroche a Valjean má další novou pasáž, kde rozmýšlí nad tím, že svou milovanou dceru brzy ztratí. Valjean se v této verzi s Époninou vůbec nesetká, což přináší pozměněné finále muzikálu.

Když jde Gavroche na výzvědy, těsně před jeho zastřelením, zazpívá o něco větší kus „Little People“, než jsme z moderních nastudování zvyklí.

Jednotlivé útoky na barikády jsou samozřejmě plné nových situací.

Byla vyškrtnuta píseň „Dog Eats Dog (V světě psím)“, jelikož ale tvůrci zjevně nechtěli úplně zklamat ty fanoušky, co mají píseň v oblibě, během Thénardierova okrádání mrtvol její motiv krátce uslyšíme, celkově je ale tato situace zkrácena na nutné minimum.

Sbor žen „Carousel“ („Turning“) je výrazně zkrácen, jeho začátek je zpracován jako Mariovo blouznění, pečuje o něj dědeček.

Dědečkovi je také připsán part v předsvatebním (původně) terčetu Valjeana, Maria a Cosetty.

Svatba Maria a Cosetty je mírně rozšířena zpívaným dialogem obou novomanželů o tom, proč musel její otec náhle odjet.

Velkolepé působivé finále: Posvatební odchod Valjeana do nebe. Doprovází ho pouze Fantine, až v samotném závěru se přidá i biskup z Digne. A úplný konec přece jen necháme malým tajemstvím, určitě si jej ale velmi užijete, neb je to vyvrcholení, jak má být. Mimo těchto velkých změn jsou tu i další, ale ty už jsou veskrze kosmetické a zmiňovat je není potřeba.

Za poskytnuté fotografie a pozvání na projekci děkujeme distribuční společnosti Bontonfilm.