“Les Misérables – Bídníci” v Městském divadle Brno

Druhý měsíc roku 2009 je ve znamení těch nejočekávanějších muzikálových premiér, resp. návratu dvou snad nejoblíbenějších děl v novodobé české historii. Čekalo se na ně dlouho, ale trpělivost se vyplatila a je radost vychutnávat sladké plody neboli pohled na vydařené představení. A je nám potěšením konstatovat, že nová inscenace legendárních „Bídníků (Les Misérables)“ právem aspiruje na událost sezóny!

.

Ondřej Doubrava: “Les Misérables – Bídníci v Brně aneb souhrnný pohled z dvanácti hodin v žáru revoluce”

(viděno na veřejné generálce 12. 2., druhé premiéře 14. 2. a reprízách 15. 2 a 17. 2 od 15:00)

"Javert na barikádě" - Igor Ondříček

„Les Misérables – Bídníci“ Alaina Boublila a Claude – Michel Schönberga – kdo by je neznal. Tato adaptace jednoho z nejslavnějších románů Victora Huga nejen, že způsobila poměrně značnou revoluci v rámci žánru jako takového. Jak u nás, tak hlavně ve světě se díky ní vyrojilo hned několik dnes nesmírně respektovaných muzikálových umělců (u nás například Lucie Bílá (Eponina), Tomáš Trapl (Enjolras) , Jan Ježek (Jean Valjean), Pavel Polák (Marius), v Londýně pak např. Colm Wilkinson (Jean Valjean) či Michael Ball (Marius)).

Jakým směrem by se asi hudební divadlo současnosti ubíralo, kdyby se úspěšného konceptu dvou talentovaných francouzů neujal  britský velikán mezi producenty Cameron Mackintosh, a díky zdařilému přepracování i masivnímu reklamnímu plánu (díky němu na nás ze všech plakátů na světě kouká neodmyslitelná malá Cossetka v pozadí s francouzskou trikolórou, která tak vytváří možná nejznámější muzikálový trademark a svým způsobem toto logo, jako jedno z mála, asociuje muzikálový byznys jako celek) z něj udělal legendu.

Barikády - Robert Jícha, Petr Gazdík a Tomáš Novotný

Když se o uvádění tohoto klenotu žánru v Brně začátkem roku 2008 začalo mluvit oficiálnějším tónem, leckdo si asi musel říci: „A není to trochu brzy?“ Přeci jen v té době stále mírně hořela naděje, že se pražská inscenace ještě na nějaký čas vrátí. Ale kdo se trochu vyzná v udílení licencí na největší světová díla, tak tušil, že se tak již nestane a jelikož čas je neskutečně mocný čaroděj, brněnská inscenace přichází přesně v tu dobu, kdy se divákům v Praze začíná stýskat a vzpomínky na předchozí inscenaci začíná zlehka obklopovat mlha. A Brňané zase mají velikou radost z toho, že se k nim na Hudební scénu MdB tak proslulé dílo dostalo.

Pokud už jste nějakou inscenaci tohoto díla viděli (pro účely tohoto článku předpokládejme, že většina čtenářů se mohla seznámit až s verzí uváděnou od roku 2003 po několik let v GoJa Music Hall, ač všem, kteří stihli prý po všech stránkách nepřekonatelné první nastudování – vlastně kopii londýnské inscenace v létě 1992 v Divadle na Vinohradech, nepokrytě závidíme, autor této recenze, tehdy osmiletý prcek, si pouze matně vybavuje tehdejší televizní upoutávky), brněnští „Bídníci“ vám jistě nabourají všechny vaše dosavadní zážitky. Jsou totiž pojati zcela jinak.

"Převržený vůz" - Petr Gazdík

Například už jen scénou německého scénografa Christopha Weyerse – ta se totiž, přesně podle režijního záměru, soustředí na nuzný život lidí, je poměrně temná, špinavá až syrová, z velké části dokonce naprosto minimalistická, pouze doplněná vkusnou statickou projekcí.  Funguje to přímo báječně a odkrývá to nové vážnější souvislosti. Ano, tím si inscenace připisuje výrazné plus, jde  totiž  naprosto po tématu. Avšak, nemusíte se bát, barikády jsou v rámci možností vcelku realistické.(Barrandovské ateliéry, kde realizace kulis vznikala, se skutečně nezapřou.) Své příznivce si jistě najde i roztomilý hostineček manželů Thenardierových ve „Sweeney Toddovském“ střihu, kde je tentokrát skutečně rozemletá umělá kočka. Vypadá to skvěle, lacinost se nepřipouští! Uchvácení budete jistě i z procházení pařížských kanálů.

Stanislav Moša se nebál dokonale propracovat herecké situace (zde je veliký rozdíl oproti zpracování Petra Novotného, která sice nabízela megalomanské kulisy, ale herci v několika málo situacích zůstávali pouze v jistém „náčrtu“.) a některé momenty i pojmout zcela jinak, viz. napřiklad sólová píseň studenta Maria “Prázdný stůl a židle prázdné” nám jej ukazuje na zcela holé scéně schouleného na židli.Trestanecké galeje jsou zase působivě umístěny do kamenolomu, kde se jakákoli chvíle žití utopí v naprosté monotónnosti.

Eponine Hana Holišová

Jisté změny se udaly ve věci hudebního nastudování, o které se skloubením různých činností postarali dirigenti Dan Kalousek, Jiří Petrdlík, Igor Vavrda (hudebním supervizorem je Petr Gazdík) . Díky tomu, že byl dodržen slib o novém přearanžování partitury, jsme svědky vcelku nového pojetí pro posluchače, zejména, co se rytmického pojetí a frázování slabik týká. I tak bude dlouholetým příznivcům celý zvuk orchestru postavený hlavně na smyčcích, bicích nástrojích s výraznými nástupy dechů a syntetizátorech značně blízký, výrazných experimentů se netřeba bát. Jen tak oklikou: až bude dirigovat Jiří Petrdlík, občas se koukněte i na něj, takové nadšení z hudebního prožitku se jen tak nevidí. Sálá doslova z každého pohybu a každé noty.

Tvůrci také sáhli k mírnému, ale vhodnému zkrácení některých pasáží (údajně bylo realizováno něco kolem 90% povolených škrtů)  a určité zásahy se vyskytuji též v chronicky známém libretu Zdeňka Borovce. Není jich mnoho, méně znalí diváci je určitě ani nepostřehnou a tak se zaměřme jen na změnu nejvýznamnější a to u slavného konfrontačního duetu Valjeana a Javerta u Fantininy posltele – ten na svém začátku obsahuje několik zcela nových, neznámých veršů, což znalce a stálé posluchače původních nahrávek asi dost vyvede z míry, možná o to víc, že v programu k představení (ten je opět naprosto excelentní) je uvedena verze původní. Celá záležitost jde však ještě trochu dál. Zatímco Valjean Jan Ježek se po odlišném začátku vrací k veršům Borovcovým, Petr Gazdík zpívá svou konfrontační část zcela jinak po celou dobu, zatímco všichni představitelé Javerta  se po tomto odlišném úvodu drží původní Borovcovy verze a na konci se sjednotí s Valjeanem v novém textu. Jistě, většině diváků to rušivé v žádném případě nepřijde, ovšem nějaké sjednocení by už jen kvůli důležitosti celé situace v rámci děje vcelku prospělo.

"Sebevražda" - Petr Gazdík a Igor Ondříček

Jednotlivé výkony se u této inscenace budou asi hodnotit ryze podle subjektivního pohledu. Pojďme se tedy o něco podobného pokusit, rozhodně ale následující řádky neberte příliš jako bernou minci. Jako celek se zdají být ve většině vzácně vyrovnané.

Začněme otázkou:  Dovedeme si vůbec představit některé české nastudování bez operetního pěvce Jana Ježka v roli Jeana Valjeana? Asi těžko, on skutečně JE  a žije  touto postavou, je tedy dobře, že využil nabídky vrátit se k jeho životní roli i napotřetí a opět na výbornou, jeho podání písně “Otčenáš” je stále nezapomenutelným zážitkem. Legendárního představitele brněnské publikum přijalo s nadšením, což byla jistě příjemná odměna za brilantní ztvárnění.

Petr Gazdík je v roli Valjeana poměrně příjemným překvapením, chybí mu pochopitelně dlouholeté Ježkovy zkušenosti, ale vcelku zdařile se pohybuje mezi všemi Valjeanovými životními etapami a svůj výše položený baryton často nechává hrát všemi barvami. Fanouškům původní verze libreta může ale připadat zvláštní, že si často upravuje text více do pusy.

"Slyš tu píseň zástupů" - Enjolras Vladimír Volečko

Velice vyrovnaná je situace u představitelů inspektora Javerta. Ať uvidíte kteréhokoli z nich, zklamáni nebudete, veliké a nadmíru zajímavé rozdíly jsou však v jednotlivých pojetích.

Petr Štěpán jakožto činoherec má samozřejmě svou postavu rozehranou do všech detailů, je Javertem přísným, zásadovým. Písničky má „na tělo“ upravené tak, aby je s přehledem zvládal a takové úpravy lze jen pochválit, obzvláště ústřední píseň postavy „Stars“ (Tam ve hvězdách)  v jeho podání opravdu stojí za to.

Pokud ale dáte u role Javerta spíše na podání jednotlivých písní, nelze vám doporučit nikoho jiného než famózního zpěváka Lukáše Vlčka, který se své velké příležitosti a očekávání od jeho příznivců do něj vkládaných, nebál, uchopil ji za pačesy a nepustil, díky svému sytému basbarytonu a obzvláště ve druhé půlce sympatickému herectví (a nepřekonatelné Javertově sebevraždě), aspiruje na titul alternace nejlepší.

Igor Ondříček je poté příjemným mixem mezi oběma již zmíněnými pány, jistě splní diváckou představu o přísném, zásadovém policistovi, jeho pojetí navíc obsahuje i pořádnou dávku zloby a ve tváři se mu zračí intrikánství.

"Byl déšť a kytky můžou kvést" - Johana Gazdíková a Dušan Vitázek

Fantine – jak Lenka Janíková, tak Eva Jedličková (ta má roli nazkoušenu jako understudy – záskok, ale rozhodně se nenechte touto neviditelnou nálepkou zmást) jsou v roli opuštěné matky Fantiny typově přesné a díky kvalitnímu pěveckému pojetí a hereckým detailům je nejen jejich „Knížka snů“ tím správným „dojákem“.

Marius:  Jakub Uličník má výhodu v tom, že umí zahrát infantilnější poblázněné typy a tato role je mu tedy naprosto ušita na míru. Mladý student JAMU Tomáš Novotný (znát ho můžete kupříkladu jako Jidáše z „Godspellu”) je zase Mariem nejzdatnějším po pěvecké stránce. Souhrnně jsou tito dva pánové naprosto rovnocenými alternanty. Dušanu Vitázkovi role v první polovině příliš nesedla, v té druhé už byl ale jeho výkon stabilní a dokázal, proč patří mezi opory souboru.

Nesmírně zajímavá je též situace u představitelky asi nejznámější dívčí role a to Eponiny. Johana Gazdíková ji hraje s kapkou suverénnosti i zdravé drzosti, ale její barva hlasu se nemusí líbit všem. Haně Holišové sedne tato role bez výhrad se vším všudy. Největším překvapením je však Kateřina Halíčková, která by se také nemusela honosit nálepkou „understudy“, vystačí si i bez ní, je totiž Eponinou s velkým E. Její pojetí písně „Samotářka“ je procítěné, přirozené, dechberoucí.

Role dospělé Cosetty je snad jedním z  nejproblematičtěji napsaných partů v muzikálové historii a vyzpívává se velmi obtížně, proto ho nelze posuzovat jinak, než jak ho představitelky zvládnou jako celek. Radka Coufalová i Marta Prokopová v této části obstály na jedničku s hvězdičkou, Marta se díky svému věku do charakteru hodí nepatrně lépe.

Jan Ježek

Enjolras, vůdce revoluce: role to nesmírně vděčná. „Navrátilcem“ v této roli je Robert Jícha, který od pražského uvedení charakter tentokrát ještě více prohloubil a udělal ho přísnějším. Jiří Mach je pro spolubojovníky více přítelem. Oba dva pánové jsou výborní. Vladimír Volečko se role sice neujal špatně,  do bojovného entusiasmu kolegů mu však ještě nějaký ten kousek zbývá.

Pojďme ke klenotům inscenace, na které jsou nečekaně pasováni manželé Thénardierovi. Jan Mazák je v roli vychytralého hostinského naprosto věrohodný a pokud se za nejlepšího českého představitele této role zatím považuje Jiří Korn, Jan Mazák je zcela jiným, ale dokonalým zástupcem, s naprosto precizním hereckým projevem, takže netřeba Kornovy absence v této inscenaci litovat. Z Mazákova pojetí dokonce okamžitě pochopíte, proč má Cosetta na svatbě přesně takové šaty, jaké má. Thénardier Tomáše Saghera má zase malou nevýhodu, musí se sledovat zblízka, pak se i u něj najdou různé vtipné „vyhrávky“.

Jan Mazák coby Thénardier

U Mme. Thénardiér je v rámci herecké příležitosti na výběr: Pokud jste zastánci hesla „Nová inscenace si zasluhuje nové pojetí“, doporučení má Jana Musilová, která z postavy udělala povedenou karikaturu a jakákoliv její replika je obrovským zážitkem. Dáváte přednost tradičnějšímu „semetrickému“ ztvárnění? Pak jsou tu ještě Lenka Bartolšicová a Zuzana Maurery, obě velmi dobré, ke svým manželům se dobře hodící.

Nesmírně šikovní jsou též všichni dětští představitelé,  jmenovat se ale sluší výkon Davida Žáka coby Gavroche – tomuto se říká živel na jevišti.

Zkrátka a dobře: Pokud by takovouto  možnost herecky vypilovat své výstupy měli Jiří Korn s Hanou Křížkovou i všichni ostatní účinkující, mohla být už tak výborná inscenace Petra Novotného v GoJa Music Hall ještě o řád lepší, v tomto směru ale slízává po právu smetanu provedení Mošovo.

Městské divadlo Brno přípravu na titul nepodcenilo, přistupovalo k němu s náležitou pokorou a na výsledku je to moc a moc znát. Do tohoto díla byla vložena jedna úžasná věc, na kterou občas kritici zapomínají a místo toho se babrají v nepodstatnostech. Je jím srdce a snad hlavně díky němu můžeme vidět „Les Misérables“ nejen v nové superlativní inscenaci, (však jde také o „muzikál superlativů“, no ne?) ale také v pojetí mnohem bližší původní myšlence – depresivnějším a opravdovém a přesto tak blízké nám všem. Od pamětníků to ovšem vyžaduje se malinko odpoutat od předchozích, na první pohled velkolepějších inscenací. Pokud tomu tak bude, čeká vás velmi silný zážitek, při kterém budete držet palce svým oblíbeným postavám a nakonec se i přidáte k závěrečnému nadějnému chóru. Takže tuto recenzi přijměte jako tip na výlet, hostovat se s tímto náročným projektem nejspíše nebude.

.

Pavel Košatka: “Bídníci i přes nemilé škrty zůstávají kvalitní podívanou”

(viděno na druhé premiéře 14. 2. a 1. repríze 15. 2 v 15:00)

"Prolog"

Představovat blíže jeden ze světově nejznámějších a nejúspěšnějších muzikálů Les Miserables – Bídníci asi není třeba. Vždyť jen v naší republice jsme dosud viděli dvě úspěšná nastudování (Divadlo Na Vinohradech – r. 1992 a GoJa Music Hall – r. 2003) a nyní přichází Bídníci i do Městského divadla Brno. A to ve zcela odlišném zpracování.

To co z Bídníků dělá opravdu výjimečné dílo je překrásná hudba Claude-Michel Schönberga, kterou pro velký orchestr MdB bravurně nastudoval dirigent Jiří Petrdlík. Určité změny jistě postřehnete, v některých pasážích je více sázeno na rytmus a úpravou prošlo také frázování. Přesto však hudební zážitek zůstává nezměněn a libozvučné melodie Bídníků z hlavy nedostanete pěkných pár dní po zhlédnutí představení.

"Krásný holky"

Jak jste se jistě na našich stránkách dříve dočetli, Městské divadlo Brno získalo od produkční společnosti Cameron Mackintosh velkou volnost, co se týče celkového nastudování. Nejvíce se představení liší scénografií, která je z dílny německého výtvarníka Christopha Weyerse. Bídníci vždy sázeli na velkolepost a monumentálnost scény, Weyersova scéna je spíše minimalistická, ale o to více detailní, a je více laděná do temnějších barev. Časté změny prostředí naplno využívají technického zázemí moderní Hudební scény. Scénu skvěle doplňují také kostýmy, které navrhla Andrea Kučerová.

Bohužel změny nezůstaly jen u scény. Zkráceny byly také některé písně či mezihry. Hudební předěly se dají oželet, ale když chybí v písni třeba celá sloka (nebo když scéna chybí celá!), trochu to zamrzí. Délka představení navzdory zkracování zůstává kvůli dlouhé přestávce stejná, radši bych tedy zkrátil přestávku, než škrtal části několik let fungujícího díla. Na druhou stranu, pokud Bídníky uvidíte poprvé nebo nijak nelpíte na starších verzích, nijak vám to na zážitku neubere. Drobné úpravy také postihly české libreto Zdeňka Borovce, které kromě téměř celé nepochopitelně přepsané Konfrontace nijak nevadí.

"Otčenáš" - Jan Ježek a Dušan Vitázek

Jednu věc si však Brno zachovalo – pěvecké a herecké výkony, a to i přes vládnoucí chřipkovou epidemii v celém souboru MdB. Nejlepší výkon opět předvedl Jan Ježek v hlavní roli Jean Valjeana. Jan Ježek účinkoval již v předchozích dvou pražských nastudování, nyní jako host alternuje s domácím Petrem Gazdíkem. Vynikající pěvecký a herecký výkon vyvrcholil ve scéně Otčenáš, která v podání Jana Ježka patří k nejsilnějším momentům Bídníků.

Jeho věčným sokem je Javert, kterého si v mnou viděných reprízách zahráli Petr Štěpán a Lukáš Vlček. Oba jsou naprosto odlišní Javertové – Petr Štěpán je především herec, přesto překvapí celkem obstojným zpěvem (zejména v písni Tam ve hvězdách), který však rozhodně nedosahuje kvalit Lukáše Vlčka. Ten je jeho přesným opakem – skvěle zpívá, herecky je však jeho Javert těžko uvěřitelný. Já tedy preferuji Petra Štěpána, ale každý si jistě najde svého oblíbence.

Javert - Lukáš Vlček

Divácky zajímavé postavy jsou manželé Thenardiérovi, kteří ve ztvárnění Tomáše Saghera a Zuzany Maurery nemají chybu. Oproti druhé pražské verzi jsou propracováni do nejmenších hereckých detailů a jejich výstupy si zamilujete tak, že vám ani nebude chybět Thálií oceněný Jiří Korn.

Velice sledovaná je také role Eponiny, která zpívá jednu z nejznámějších písní z Bídníků Samotářku. V této roli naprosto excelovala understudy Kateřina Halíčková, která s přehledem přezpívala i přehrála Johanu Gazdíkovou, jejíž největší předností jsou výšky, v nižších polohách se už mírně trápí.

Zajímaví jsou také Mariusové – Jakub Uličník se na roli výborně hodí typově a na jevišti skutečně působí jako mladý zamilovaný studentík. Pěvecky dokáže hodně překvapit, ale jeho kolega Tomáš Novotný je na tom po této stránce o trochu lépe. Celkový dojem však zanechal lepší právě Jakub Uličník.

Cosette - Marta Prokopová a Marius - Jakub Uličník

K roli Cosetty v podání Marty Prokopové nemám jedinou výtku, skvělé zazpíváno i odehráno, to samé lze říci o Robertu Jíchovi, který roli Enjolrase má „nacvičenou“ již z druhé pražské produkce. Fantiny Lenka Janíková a Eva Jedličková mě nijak zásadně neohromily, především pěvecky. Velkou pochvalu si ale zaslouží představitelé dětských rolí, zejména David Žák za roli Gavroche.

Company je u Bídníků velice kvalitní, bohužel ti co viděli nebo alespoň slyšeli pražskou verzi, jsou zvyklí na trochu lepší sólové pěvecké výkony, ale i tak dává company do svých rolí vše. Ve sborových scénách a tanečních výkonech by se však těžko hledaly nějaké chyby.

Za zmínku také ještě stojí program k inscenaci, který na více než 250 stránkách přináší velice zajímavé informace nejen o Bídnících, ale také všeobecně o francouzských muzikálech a dalších děl autorů. Obsahuje i kompletní libreto, ve kterém však nejsou zanesené všechny změny brněnského nastudování.

Co napsat závěrem? Brněnští Bídníci jsou jiní. Nelze říci, jestli lepší nebo horší, jsou prostě jiní. Scénografie je vynikající, výkony celého souboru jsou skvělé, zamrzet tedy mohou pouze škrty v díle a mnohdy zbytečné změny textů. Ale rozhodně stojí Bídníci v Městském divadle Brno za návštěvu.

Enjolras - Robert Jícha na barikádách

"Ve světě psím" - Tomáš Sagher

.

.

.

.

.

.

Autorem fotografií je Jef Kratochvil. Za poskytnutí děkujeme Městskému divadlu Brno.