CARMEN: Světová premiéra amerického muzikálu v Praze dopadla na výbornou

Napjatě očekávaná a tajemná „Carmen“ Franka Wildhorna, Jacka Murphyho a Normana Allena v režii Gabriela Barre po dlouhém čekání konečně dorazila do Hudebního divadla Karlín a my jsme samozřejmě nechyběli jak na generálce, tak i na obou premiérách, které byly navíc světové.

Čím začít? Snad tím, že příběh „Carmen“ je velice prostinký a proto si nezaslouží srovnávat s žádnou jinou adaptací, je zkrátka samostatně fungující, navíc se odehrává ve stylizované současnosti.

Carmen je v tomto zpracování členkou cirkusu, jehož majitelem je ďábelský vrhač nožů García. Jeho cirkus přijede do města ovládaného starostou Mendozou a policií pod vedením kapitána Zunigy. Jelikož cirkusáci dělají ve městě drobnou neplechu, jsou policejním sborem prakticky neustále hlídáni. Členem sboru je také mladý José, kterého Carmen zcela okouzlí. Není to tak úplně bez problémů, mladík má totiž před svatbou s Katarínou, mladou, pohlednou, ale zásadovou dívkou.

Že se na takovýto zřejmý romantický příběh nedá naroubovat dění trvající necelé tři hodiny?? Dá a velmi dobře. Každá scéna pasuje tam, kam má a žádná není zbytečná. Zkrátka snad nejlépe zpracovaná dějová linka za poslední dobu, zvláště, když srovnáváme s původními českými muzikály v Praze, což můžeme, jelikož je „Carmen“ také tak trochu „naše“.

Robert Jícha a Lucie Bílá

Ohromnou devizou inscenace je mimo skvěle zpracovaného příběhu též hudba. Pokud se těšíte na melodie inspirované klasickou hudbou, protože přesně tak byl vystavěno Wildhornovo nejslavnější a i u nás nesmírně populární dílo „Jekyll a Hyde“, radíme vám se od tohoto díla raději před návštěvou odpoutat a to zcela. „Carmen“ je totiž naprosto jiná a pokud už se máme pohybovat v nějakých žánrových škatulkách, pak nabízí převážně nesmírně melodický pop – rock s latinskými vlivy, skrývající hned celou řadu hitů. Temperamentnější povahy si určitě okamžitě oblíbí skoro ústřední „Viva Amor!“, „Taková ženská“ či dvojpíseň „Ženská jako já!“ Klidné povahy si určitě oblíbí „Svatou Terezu“ v podání Kataríny, některá z duet, či Josého sólovku „Cizinec – můj stín“. Charakter Tety Inéz má zase předepsány melodie ve stylu „old – fashion“ muzikálu, což je dobře, protože by bylo hloupé tlačit operetní techniku Pavly Břínkové do něčeho modernějšího. Písně, jakými se představuje cirkusové prostředí a zpívá je postava Vyvolávače, ty zase až nebezpečně vstoupí do hlavy a už se jich jen tak nezbavíte. Zkrátka, správné cirkusové! O to obdivuhodnější je, jak tato smršť hitů dokáže ještě stále sloužit příběhu. A navíc, jak první, tak druhá půle má své jasně definované velkolepé finále (u první poloviny sborové). Člověku se až chce vydechnout: KONEČNĚ!

V divadle už je nainstalované i titulkovací zařízení, na kterém můžete sledovat originální anglické texty Jacka Murphyho a pak si je porovnat s českými texty Adama Nováka. Jak to tak u přebásnění bývá, hodně věcí vyzní lépe v češtině, v některých obratech má navrch angličtina. Jde o srovnání více než zajímavé.

Cirkus

„Carmen“ je ale v prvé řadě ohromná show plná barevných světel, akrobatických a eskamotérských dovedností a hromadných tanečních čísel. A tato kombinace je kýčovitá velice roztomile. Opravdový kýč by bylo něco, co by bylo pestrobarevné, tvářilo se to jako velká věc a přitom by to v inscenaci absolutně nefungovalo, což ale případ tohoto muzikálu není. Autoři zkrátka chtěli do příběhu dostat cirkusové prostředí, splnili si tak přání a učinili tak velice vkusně. Cirkus je přece záměrný kýč sám o sobě! A pro odpůrce cirkusu: v představení má jistojistě svou důležitou roli, ale rozhodně si ho neukradne celé pro sebe. Protipól velkolepým scénám dělají scény komorní (ložnice Kataríny, les, nebo kostel) Ty ale na obrovském Karlínském jevišti působí poměrně prázdně, zaplňují je však herecké výkony.

Hodně se lákalo i na přítomnost živých zvířat, ty však nemají takřka vůbec žádný prostor, ten největší má had. Ten si zalaškuje i s publikem. Třeba takového velblouda či lamy si při první návštěvě vůbec nemusíte všimnout. Ale to je problém hromadných scén obecně, děje se toho tolik, že napoprvé rozhodně nemůžete vnímat vše. Zde se hodí staré známé: „až oči přecházejí“.

V preview jsme si dovolili mírně odhadnout, že celé představení bude mít nesmírně vyrovnané alternace. Inu, nemýlili jsme se a pokud se nám na zhlédnutých představeních někdo vystřídal, tuto domněnku beze zbytku potvrdil a to dokonce v takovém rozsahu, že každá alternace pojala svůj svěřený charakter naprosto po svém, což potvrdilo i druhý názor, že režisér Gabriel Barre nechává hercům svůj prostor k uchopení role.

Václav Noid Bárta, Petr Strenáčik a Lucie Bílá

Václav Noid Bárta, Peter Strenáčik a Lucie Bílá

Dovolte, abychom řádky o hereckých a pěveckých výkonech začali, jak jinak než představitelkou hlavní ženské role Lucií Bílou. O famózním pěveckém výkonu určitě netřeba pochybovat, velkou zajímavostí je ale její herectví. Ano, je velmi dobrou Carmen, ale zároveň je v ní dost z osobnosti Lucie Bílé a tyto momenty jsou velmi dobře rozpoznatelné. Navíc ve všech představeních, co jsme viděli, si Lucie pohrávala s replikami tak, že když jeden den nějakou zvýraznila, podruhé ji řekla méně výrazně. Je tedy dost možné, že každé představení uvidíte v jejím podání Carmen trochu jinak. Co pochválit musíme, je to, že taneční kreace, pod vedením našeho asi nejlepšího choreografa Pavla Strouhala, zvládla velmi dobře.

O roli Josého se dělí Robert Jícha a Peter Strenáčik. Opět velký rozdíl v pojetí. José Petera Strenáčika je více plachý, takže ho láska ke Carmen poměrně dost zaskočí, přesto má velké výčitky a nejraději by možná zůstal u milované Kataríny, jen si nemůže pomoci. Robert Jícha miluje se stejnou vášní obě dvě partnerky, i přes počáteční váhání je mu ale nakonec temperamentní dívka z cirkusu bližší. Pěvecky jsou oba pánové excelentní.

Kataríny Dasha i Markéta Poulíčková jsou herecky naprosto srovnatelné, po pěvecké stránce zatím vede Dasha. Pokud by se ale Markétě Poulíčkové podařilo odstranit pěveckou chybu v používání samohlásky É místo Á, které si je, jak potvrdila v rozhovoru pro televizní „Noc s Andělem“ sama vědoma, směle se Dashe vyrovná i tady, dueta byla totiž naprosto suverénní. Jen ta sólová „Svatá Tereza“ zatím zůstává jasnou doménou Dashi.

Jiří Korn a Lukáš Kumpricht

K dalším už jen krátce. V divácky vděčných rolích tety Inéz a starosty se představili již zmiňovaná Pavla Břínková a Jiří Korn. García Václava Noida Bárty (což je další příjemné překvapení) je zlý na povrchu, Martin Pošta jako tatáž postava zase spíše uvnitř, což je možná trochu zajímavější. Lukáš Kumpricht pojímá Zunigu jako velitele, který má své zásady a neustoupí od nich. Tomáš Trapl je zase klasický záporák, co by každou chybičku ostatních nejraději využil k vlastnímu prospěchu. Na závěr zmiňme Athinu Langoskou v roli Vědmy, která nás celým příběhem provází.

Celkově se podařilo dostát slovům „něco takového tady opravdu ještě nebylo“, v Praze se skutečně jedná o tu největší show za poslední dobu a rozhodně v tomto měřítku i o nejlepší inscenaci HdK. A navíc musí potěšit všechny příznivce poctivého muzikálu, i když menší chybičky má (například sound -design stále zřejmě hledá svou pravou tvář). Nicméně, nechat si” Carmen” ujít, by byla věčná škoda, už jen pro utvoření vlastního názoru.