Fantom opery poprvé zazpíval česky v GoJa Music Hall. Rozpoutá u nás stejné emoce jako v zahraničí?

Největší muzikálová legenda je konečně v Čechách. 13. září 2014 se v GoJa Music Hall rozezněly tóny slavné předehry a impozantní lustr začal stoupat nad hlavy diváků. Na premiéru jednoho z nejznámějších děl Andrew Lloyd Webbera jsme čekali 28 let. Tak dlouhá doba a proslulá náročnost Fantoma opery z něj učinila nejočekávanější a nejsledovanější událost této sezóny.

Uvedení Fantoma opery je pro naši českou muzikálovou scénu významné, proto jsme se rozhodli, že mu věnujeme dva články, kde vám zprostředkujeme své dojmy. Druhý článek pro vás chystá kolega Ondřej Doubrava, který jej pojme více dramaturgicky, jak je u něj zvykem. V mém článku vám zprostředkuji nejvíce dojmů hlavně z obsazení.

Pro celou naši redakci je Fantom opery srdeční záležitostí, viděli jsme jej na West Endu a všichni jsme se shodli na tom, že to byl pro nás velmi silný kulturní zážitek. O to těžší pro nás bylo samotné čekání na Fantoma opery, kdy jsme napjatě sledovali přípravy a zároveň jsme se rozhodovali, jak vlastně články pojmeme.

Pamatuji si velmi živě, jaké to bylo, když jsem viděla Fantoma poprvé. Zírala jsem s otevřenými ústy, neuvěřitelná atmosféra mě pohltila natolik, že už o přestávce jsem začala shánět lístek na druhý den. Další den se situace opakovala. Byly to tři nezapomenutelné večery. Prožívala jsem absolutní “muzikálovou nirvánu” a tento zážitek u mě zůstal dosud nepřekonán.

Proto je pro mě velmi těžké se oprostit a vyhnout se tak srovnání s českou verzí. Vím, že argument “to přece nelze srovnávat”, je zcela na místě, a i když se srovnání v následujících řádcích stejně nevyhnu, tak jsem schopná se na Fantoma podívat i očima těch, kteří jej uvidí v české verzi poprvé. Ruku na srdce – kdo z vás nemá naposlouchanou hudbu, nebo neviděl záznam představení k  25. výročí?

FANTOM se poprvé zjevuje za zrcadlem

Ještě nedávno se zdálo být uvedení Fantoma opery v Čechách naprosto nepředstavitelné. Ovšem jak řekl producent muzikálu Dr. František Janeček na premiéře, od chvíle, kdy Fantoma opery viděl, toužil jej předvést i českým divákům. Snažil se dlouhých deset let, než licenci získal, ovšem s podmínkou, že v Praze nebude uvedena replika představení z West Endu. V praxi to znamená, že čeští tvůrci dostali volnou ruku a nemuseli se držet přísných pravidel, na druhou stranu to znamená jistá úskalí, např. udržet kvalitu všech složek tohoto náročného díla.

A tak, když bylo oznámeno, že Fantom opery vtrhne na české jeviště, zavládlo nadšení, ovšem převládala i směsice rozpaků a obav z výsledku. Obavám nahrávaly i bulvární články, které nás bombardovaly zprávami o tom, kdo je s kým zasnoubený, kdo má v kostýmu napěchovanější dekolt, kdo má víc vlasů, kdo zapomněl, že maska nepatří do rozkroku, ale na obličej, nicméně zpětně lze říci, že šlo o velmi dobře promyšlenou strategii, jak dostat Fantoma do povědomí těch, kteří o muzikálech téměř nic nevědí. Možná i díky této mediální masáži začaly mizet lístky už půl roku před premiérou, což je v České republice, kde proslulé Cats z roku 2004 vydržely pouhou jednu sezónu, jev dosud nevídaný.

Opera Hannibal

Pokud se již klepete na verdikt, jak vlastně česká verze Fantoma opery dopadla, tak vězte, že všichni, kdo se na něm podíleli, k němu přistoupili s velkou zodpovědností a byli si vědomi, jak moc budou pod drobnohledem muzikálové veřejnosti. Jednotlivým složkám díla byla věnována velká pečlivost a zkoušky trvaly dlouhé týdny. Vyplatilo se tedy dlouhé čekání a dokázali čeští tvůrci, že umí zvládnout něco tak náročného, jako je Fantom opery?

Čeho jsem se já nejvíce bála, byl český překlad. Já, jakožto zatvrzelá příznivkyně originálů, a teď nemyslím jen Fantoma opery, jsem občas nemohla na premiérách zahraničních kusů uvěřit vlastním uším, co jsou schopni překladatelé vyplodit. U některých nejmenovaných muzikálů jsem měla pocit, že snad v češtině poslouchám úplně jiné dílo. Jak se mi pak v Goje ulevilo, je nepopsatelné. Jaroslav Machek odvedl tak dobrou práci, že vás český překlad nebude rušit, ani pokud znáte původní texty písní Charlese Harta nazpaměť. Dokonce Raoulovo “umírám láskou” mě dojalo víc, než originální a v podstatě výmluvnější “Christine, I love you”. Překladatel si na českém textu dal skutečně záležet, neztratilo se ani původní sdělení skladeb.

Tolik negativně propíraný zvuk v GoJa Music Hall už naštěstí postoupil o několik levelů výše. Sboru je dobře rozumět, stejně tak sólistům, hudba, největší devize Fantoma opery vás strhne přesně tak, jak by si Andrew Lloyd Webber přál – to vše i díky živému orchestru, umístěnému za jevištěm. Naštěstí se odtamtud neline pofidérní vrzání, jako u jiných inscenací, takže pokud patříte do množiny těch, co milují pořádný zvuk, už se nemusíte bát do Goji vyrazit.

Padající lustr

Velkou výzvou jsou i dekorace, kterým dominuje tolik známý lustr. Architekt Daniel Dvořák stvořil vskutku úchvatnou scénu, díky které se ocitnete v pařížské opeře a hned vzápětí v katakombách. Žádné složité přestavby pomocí zatmívaček, scéna je nesmírně živá a neustále se pohybuje. Pokud si ovšem chcete tuto podívanou užít kompletní, zvolte zadní řady.

Lustr je opravdu impozantní a už úvodní scéna stoupání nad hlavy diváků vám vezme dech. Ovšem jeho velikost je bohužel na úkor pohyblivosti. Když Fantom slibuje majitelům divadla “katastrofu”, tak čekáte skutečně katastrofu, ale ne kolos, šinoucí se hlemýždím tempem směrem k pódiu, kde se sice zděšeně tváří celá company, ale těžko jim to uvěříte, když vidíte, že by dokázali utéct i po jedné noze.

Na režisérovi Petrovi Novotném ležel úkol nesnadný. Jak bylo uvedeno, dostal od majitele licence volné ruce a mohl si tak udělat Fantoma po svém. Těžko ovšem mohu hodnotit, pokud nechci prozradit překvapení, která režisér nachystal jak pro diváky Fantomem netknuté, tak i pro skalní fanoušky. Některé scény jsou režisérsky zvládnuté dokonale, jsou plné nápadů (scéna v ředitelně divadla, skladba Prima Donna) a pokud tedy srovnáme se zahraniční verzí, tak mnohdy fungují i mnohem lépe. Na druhou stranu jsou tu scény, u kterých budete mít tendence chytat se za hlavu, jak jsou nedotažené, nebo vůbec nevyzní (např. oběšení Buqueta). Velmi smyslně je pak pojatý duet Christine a maskovaného Fantoma v opeře Don Juan, sympatická je scéna s Raoulem a Christine na začátku 2. půlky, kterou v žádné jiné verzi neuvidíte. Občas se hraje i mezi diváky, což je vždy velmi vítaný moment každého představení.

Scéna architekta Daniela Dvořáka

Jedno zklamání si ovšem neodpustím napsat. Určitě všichni znáte fotografii ze skladby Music of the Night, kde Christine stojí zády k Fantomovi a on jí drží kolem krku a ona má zavřené oči, případně se dotýká jeho masky. Tento postoj v české verzi nečekejte. Detail, myslíte si? Možná. Ale z mého pohledu se jedná o postoj velmi symbolický a pro muzikál typický a dle mého názoru neměl chybět i přesto, že to neměla být přesná replika.

Dá se konstatovat, že až na menší přešlapy se Petrovi Novotnému podařilo tento muzikálový kolos ukočírovat a dobrou práci odvedl i ve vedení sólistů, ale o tom níže.

Choreografie, snad kromě jedné scény, zahrnuje především balet. Petra Parvoničová roztančila i představitelky Christine a stejně tak představitelky Meg, které se musely naučit tančit na baletních špičkách. Tanečně je company sehraná, na Tereze Vágnerové nebo Andree Gabrišové téměř nepoznáte, že na baletních špičkách nestály od dětství. Velmi působivé je taneční sólo otrokáře v opeře Hannibal. Ačkoliv tanec není pro Fantoma opery primární záležitost, nebudete ochuzeni o kvalitní výstupy.

Pokud se řekne “non-replica”, platí to i pro kostýmy a tam se mohl Roman Šolc “vyřádit” dle libosti. Udělal to hlavně v úvodní scéně 2. půlky, ve skladbě Maškarní, kdy je na jevišti skutečně velký počet účinkujících. Z těch barev a rozmanitých kostýmů vás přejde zrak, téměř jistě si je nestihnete ani prohlédnout. Uzdu své fantazii popustil výtvarník i ve scénách z oper Hannibal, IL Muto a Don Juan. Tam, kde se nehraje “divadlo v divadle”, zvolil Šolc střízlivější barvy i střihy. Nejimpozantnější je samozřejmě Fantomům plášť, který mu dodává na přízračnosti, zvláště pokud s ním efektně pohazuje.

“Maškarní, masky vskutku bizarní!”

A jak dopadlo maskování Fantoma, nebo spíše jak moc znetvořený Fantom je? To by mělo, podle našeho názoru, zůstat překvapením, takže práci maskérek posuďte sami.

V hlavní roli znetvořeného génia se střídají Marian Vojtko a Radim Schwab. Kromě zpěvu se před nimi rozprostřely velké herecké výzvy – přízrak z katakomb, geniální skladatel, milovník hudby, manipulátor, ale také zamilovaný muž, poznamenaný svým znetvořením, zároveň pomstychtivý vrah, který udělá cokoliv, aby dosáhl svého. Skutečně široký záběr a k tomu vysoké pěvecké nároky. Jak se s touto výzvou porvali? Schwab i Vojtko se již v minulosti nijak netajili tím, že Fantom je pro ně vysněnou rolí a zodpovědný přístup je na jejich výkonech znát.

Kdo zná Mariana Vojtka, tak ví, že má občas jisté (zlo)zvyky, jak ve zpěvu, tak v herectví, ale pokud má nad sebou pádnou režisérkou ruku, jsou tyto projevy, které mu občas recenzenti vyčítají, okamžitě pryč.

Už na premiéře bylo jasné, že v roli Fantoma předvedl Vojtko nejlepší výkon celé své úctyhodné kariéry. Pěvecky mu nelze vytknout nic, zpívá s naprostou lehkostí, s určitými částmi si příjemně pohrává a ústředním hitem Hudba noci si získá i své největší odpůrce.

Radim Schwab to má složitější než Vojtko a je slyšet, že se na zpěv musí více soustředit. Byť je na poslech příjemnější Vojtko, u Schwaba lze předpokládat, že s reprízami bude jeho pěvecký projev jistější.

Marian Vojtko (Fantom) a Michaela Gemrotová (Christine Daaé)

Romantická a tajemná poloha role nečiní obtíže ani jednomu. Schwabovi vždy seděly démonické role a gestikulaci pro ně typickou vkládá i do postavy Fantoma, možná by mohl ubrat na příliš dramatickém kroužení kolem Christine během notoricky známého hitu Fantom opery, kde je navíc vidět, že mu překáží dlouhý plášť, v jednu chvíli si ho namotal  kolem ruky, což esteticky nevypadá příliš dobře.

Křest hereckým ohněm pro oba pány nastává ve dvou zlomových momentech – když Christine strhne Fantomovi poprvé masku a v závěru, kde se v podzemí střetává ústřední trojice. Tam se naplno projeví Fantomova nevyrovnaná povaha, která dává průchod jeho sebelítosti i zuřivosti.

Lepší dojem v nás zanechal Marian Vojtko, i když výkon obou je v rámci tohoto obtížného výstupu značně diskutabilní a zřejmě se do něj musí pánové ještě dostat. Vojtko pojal závěrečnou scénu skutečně maniakálně, u Schwaba musíme použít ustálené spojení o “tlačení na pilu”, méně je někdy více, příliš hysterie už působí spíše úsměvně.

Pravda je, že závěr by ve vás měl zanechat dojem, že vidíte nešťastně zamilovaného muže, co je zcela v koncích. Zda to na vás tak působí, ať už v podání Vojtka nebo Schwaba, už necháme na vás.

Ať už jste fanouškem jednoho, či druhého, nebudete odcházet nespokojeni, i když u nás to až na mírné herecké nedostatky “vyhrál” Vojtko.

Monika Sommerová (Christine Daaé) a Fantom (Radim Schwab)

U role Christine Daaé je třeba s radostí konstatovat fakt, že skutečně není třeba zvučných jmen na obsazení hlavní role. Stačí sáhnout mezi neznámé umělce a je zcela jisté, že pokud mají tvůrci šťastnou ruku, objeví úžasné talenty. U Michaely Gemrotové a Moniky Sommerové to byl výběr skutečně velmi šťastný. Obě dámy jsou typově dokonalé, čistým sopránem vládnou jevišti, zvládají všechny polohy role. Umí být ustrašenou baletkou, debutující divou, žačkou ovládanou andělem hudby, truchlící dcerou, zamilovanou snoubenkou, a v závěru také sexy kráskou. Ovšem o malý kousek více nás zaujala Monika Sommerová. Je to velmi těžké pojmenovat, nicméně z ní vyzařuje zvláštní něha, kterou přenáší jak na herecké kolegy, tak i na diváky. Díky tomu si odnesete z jejího pojetí emotivnější zážitek, zkrátka “něco navíc”.

Raoul, Vikomt de Chagny, je tak trochu nevděčná role. Málokdy mu někdo přeje, aby to u Christine vyhrál on, všichni spíše soucítí se zamilovaným Fantomem. Na premiéře rozptýlil dohady o nevhodném obsazení díky svému věku Bohuš Matuš. Zapracoval na sobě, výrazně zhubl, takže i největší skeptik by neuhodl jeho skutečný věk. Do role vkládá především svůj nezpochybnitelný pěvecký talent a barvu svého hlasu, skrze kterou vyjadřuje veškeré emoce, ovšem měl by se zbavit gestikulace rukou během pěveckého projevu. Zapracoval i na svém herectví, ale na paty mu výrazně šlape jeho alternant Tomáš Vaněk. Pro někoho možná neznámé jméno, ale svůj talent dokázal už v RENTu a také v menší roli v muzikálu Antoinetta – královna Francie.

Bohuš Matuš jako Raoul v úvodní scéně

Tomáš Vaněk dal svému Raoulovi naprosto přirozené herectví, takže ve všech polohách této role je naprosto uvěřitelný. Když vyznává lásku Christine, nezapochybujete ani na chvilku, že to myslí vážně, uvěříte mu každé gesto i notu,  jeho zpěv je naprosto suverénní. Vaňkovi se podařilo přímočarý charakter v očích diváků posunout úplně jinam a možná se i přistihnete, že fandíte spíše tomuto Raoulovi, než Fantomovi. S Monikou Sommerovou navíc vytvořil úžasný pár, který chvílemi válcoval herecky a pěvecky i hlavního představitele. A jedna typicky ženská poznámka – v uniformě během skladby Maškarní je Tomáš Vaněk velmi sexy.

Tomáš Vaněk (Raoul) a Monika Sommerová (Christine)

Roli divy Carlotty Guidicelli si užívá Tereza Mátlová. Sice česká verze ustoupila od italského přízvuku postavy, ale to rozhodně není problém, protože Carlotta není v podání Mátlové italská hysterka, ale sebestředná a namyšlená rádoby hvězda. Na Mátlové je skutečně vidět, jak ji čas strávený na jevišti baví, má možnost ze sebe vyluzovat opravdu velmi zábavné tóny, což vyšperkovává velmi zábavnými grimasami a gesty. Rozhodně jí role sedí více, než naivní Cosetta v Bídnících. Jen do toho kvákání by se mohla víc opřít.

Carlotta (Tereza Mátlová), Madame Giry a Meg Giry (Tereza Vágnerová)

Madame Giry, učitelka baletu a jediná osoba v celém divadle, která ví, kdo je Fantom zač, se na premiéře zhostila Miroslava Časarová, jméno muzikálem také nepoznamenané, ale díky jejímu ráznému pojetí role si jí zapamatujete. I když se Časarová nevěnuje zpěvu na plný úvazek a ve Fantomovi nemá příliš pěveckého prostoru, zaujme nejen svým projevem, ale také aurou tajemství, která ji obklopuje, což k Madame Giry rozhodně patří.

V roli její dcery, baletky Meg se střídá Tereza Vágnerová a Andrea Gabrišová. Obě křehké krásky, typově naprosto odpovídající, opora Christine v těžkých chvílích. Andreu Gabrišovou si možná většina pamatuje z reality show Cesta ke slávě, kde podávala poměrně nestabilní výkony. Stačil jeden duet s Christine a bylo jasné, že od té doby urazila velký kus cesty.

Další postavy jsou spíše komické, karikaturní. Ubaldo Piangi v podání Nikolaje Višnjakova nemá příliš pěveckého prostoru, nicméně pomocí šílené zrzavé paruky a vousů bylo dosaženo kýženého efektu, kdy máte tendence se smát, kdokoliv se tento otylý mužík v nevkusném obleku objeví v Carlottiných patách. Samozřejmě díky jeho přízvuku dochází i k vtipným nedorozuměním.

Role nových ředitelů divadla Firmina a Andrého nastudovali Jan Urban, Josef Štágr a Petr Matuszek. Tyto postavy vnímám jako ty zábavnější, jako zmatené úředníčky, co se se snaží mluvit do něčeho, čemu nerozumí (tedy do umění). Více tuto definici vystihla dvojice Matuszek/Urban. Oba vkládají do výkonu patřičné pitvoření a gesta, samozřejmě ve snesitelných mezích, Josef Štágr není tolik výrazný jako Urban.

Ústřední trio v dramatickém závěru

Závidím vám všem kteří jste Fantoma ještě nikdy neviděli a česká verze bude vaše premiéra. Věřím, že většina z vás si řekne, že se jim splnil sen. Určitě budete zažívat ty stejné chvilky “muzikálového opojení”, o kterém jsem psala v úvodu. Jsem přesvědčená, že budete nadšeni.

A pro vás, co jste Fantoma viděli v zahraničí, mám radu: i když to bude obtížné, zkuste se přenést přes pár chyb a také si Fantoma užijete. Ve srovnání se zahraničními verzemi se nemáme zač stydět.
A všichni dohromady můžeme mít radost, že muzikál, o kterém se u nás mluvilo jako o nerealizovatelném, konečně máme možnost vidět. V porovnání s ostatními muzikály v Čechách se jedná o nadprůměrnou show.

Pokud jste stále skeptičtí, tak se běžte podívat na nové talenty, které díky Fantomovi vstoupily na naše muzikálové nebe.

Fantom opery je jeden z nejkrásnějších muzikálů. Užijte si ho tak, jak si zaslouží.

Autorem fotografií je Michaela Feuereislová. Děkujeme agentuře GoJa za jejich poskytnutí.