Temperament “Funny Girl” v Brně září téměř bez chybičky

Od české premiéry muzikálu “Funny Girl“ Julea Stynea a Boba Merrilla v roce 2005 v  Divadle Na Fidlovačce uteklo již mnoho vody. Avšak tento muzikál nestárne a z našich jevišť nemizí. Důkazem je úspěšná inscenace v Severočeském divadle v Ústí nad Labem, která se odehrála 25. listopadu roku 2011 (oficiální derníéry měla v pražském Divadle Hybernia 25. a 26. října 2012) a do třetice letošní očekávané uvedení v Městském divadle Brno, kde se na Hudební scéně objevuje od 22. září 2012.

(hodnoceno z představení 29. 9. 2012 od 15:00)

Na jednu z repríz tohoto muzikálového kusu v MDB jsem se vydala s velkou zvědavostí. Jak zde v režii Pavla Fiebera bude život herečky Fanny Briceové pojat? Reálněji, či se bude držet starého známého scénáře od Isobel Lennartové? Asi nemusím dodávat, že mnoho úprav tato verze od předlohy neprodělala. Pro pobavení českého diváka ale například byla přidána aktuální humorná narážka na methanolovou aféru, co nenechala jediného diváka chladným.

Určitě velké plus tohoto divadla je, že využívá živý orchestr, který každé inscenaci přidá na živosti. Slouží jako tepající srdce, díky němuž inscenace opravdu žije! Tím si také hudbu divák dokáže vychutnat do posledního tónu. Což se nedá říci o reprodukované hudbě v mnoha jiných divadlech. Ale co se zdá trošku unavující, je velmi dlouhá předehra, jak na začátku, tak po přestávce. Na začátku představení ji lze pochopit, hudba s blikajícími žárovičkami navodí pocit, že jsme na Broadwayi a představení tím může získat na autenticitě. Ale po přestávce již divák nepotřebuje „naladit na tu správnou vlnu“, již je naladěn z předchozího dění. Tím se stává dlouhá předehra unavující a celkem zbytečná.

Radka Coufalová ve slavné svatební scéně

Velmi zábavné na tomto muzikálu je sledovat stoupající křivku pěveckého a hereckého projevu představitelky Fanny, Radky Coufalové. Její zpěv se zpočátku může zdát nesmělý, skoro můžeme říci, jako by nestačila s dechem. Ale čím se více příběh rozvíjí, tím její herecký projev úměrně roste a roste. Její projev samozřejmě vyvrcholí těsně před koncem a na konci. Kde již není pochyb o nejen pěveckém a komediálním nadání této herečky, ale i o její taneční průpravě, která se nejvíce projevuje ve stepařských číslech předvedených s grácií a lehkostí. Výborně jí v tomto směru sekunduje Denny Ratajský, představitel Eddieho Ryana. Také její druhý partner, tentokrát životní – Nick Arnstein, v podání Aleše Slaniny se nenechal zahanbit a jeho sametový hlas by dokázal obloudit ne jednu ženu.

Aleš Slanina jako Nick Arnstein

Zmínka o stepu mě přivádí k, dle mého, nejzdařilejší scéně celé inscenace a tou je, filmovou verzí inspirované, představení Labutího jezera, coby komického výstupu se stepovými prvky. Z Odetty je prvotřídní kachna s potápěčskými ploutvemi na nohách a sbor labutí, v podání tanečnic z company, promění Paux de Quatre ve stepařskou show. Nejen, že zachovávají původní melodii od Čajkovského, ale toto číslo byla příjemná změna oproti klasice, na kterou jsme zvyklí třeba z Národního divadla.

Labutí jezero

Co se týče scénografie Christiana Floerena, ta je velice nápaditá. Nejprve se přítomný děj odehrává na forbíně (v divadelní šatně) a Fannyiny vzpomínky na scéně. A po hlubším ponoření do vzpomínek se celé retrospektivní dění odehrává jen na celé ploše jeviště. Krom konkurzu do Ziegfeldovy společnosti, přičemž předscénu od scény odděluje stříbrná třpytivá opona z třásní, za níž se během konkurzu odbude přestavba. Díky tomuto řešení nevznikají v ději nepříjemná hluchá místa. Na konci se vracíme zpět do přítomnosti do šatny na předscénu.  Je vidět, že se scénograf hrátkami s prostorem snaží diváka bavit, aby každá scéna byla jiná, zajímavá a nenechává ho tak nudit se. Zjevně i proto si při tvorbě potrpěl na detaily, jako jsou palmy v restauraci, pečlivě složené ubrousky na stole a další drobnosti, kterých je jeviště plné.

Radka Coufalová

Zkrátka tento muzikál je plný překvapení, ať se jedná o výkony jednotlivých postav či choreografii, o kterou se zasloužil Denny Ratajský se Simonou Lepoldovou. Pro chmurné dlouhé zimní večery je toto dílko jako dělané. Pozvedne náladu a nechá zapomenout na věčný shon všedních dnů.

Fotografie, které nemusí zobrazovat hodnocené alternanty, jsou převzaty se svolením z webu Městského divadla Brno. Jejich autorem je jef Kratochvil.