“Kladivo na čarodějnice” – dech českých dějin v muzikálovém pojetí

Dlouho očekávaný projekt nového tvůrčího týmu “Kladivo na čarodějnice” měl minulý čtvrtek svou premiéru. První český muzikál inspirovaný skutečnými dějinami českých zemí znovu otevřel prostor Divadla Milenium. Premiéroví diváci odměnili snažení tvůrců i účinkujících bouřlivým potleskem, zároveň se však rozdělili na dva tábory – nadšené a zklamané. Díky naší redakční spolupráci si opět můžete přečíst dva zcela názorově odlišné pohledy na nový muzikál.

.

Pavel Košatka: “Kladivo na čarodějnice” má především atmosféru

(viděno na druhé veřejné generální zkoušce 28.4.2009 a premiéře 30.4.2009)

V NAŠEM NOVĚJŠÍM ČLÁNKU MŮŽETE ZHLÉDNOUT VIDEO S UKÁZKAMI Z MUZIKÁLU!

Hrbáč Vladimír Marek

Kladivo na čarodějnice. Překlad latinského názvu knihy Malleus maleficarum, též název knihy Václava Kaplického a jejího filmového zpracování režiséra Otakara Vávry a nyní také název nového českého muzikálu, který se jako první inspiruje skutečnými dějinami českých zemí. Inkviziční procesy v Šumperku a Velkých Losinách v 17. století jsou jedny z temných stránek naší historie. 101 upálených nevinných obětí ve jménu Boha. 101 obětí, které jsou dodnes ve spisech klamně označeny jako “čarodějnice” či “kacíři” a církev nikdy neuznala své pochybení.

Tohoto námětu se ujal nový tvůrčí tým ve složení Milan Levý (producent, hudba), Pavel Holý (hudba), Jan Krůta (texty hudebních čísel) a Marek Kožušník (libreto). Muzikál, který vznikal dva roky měl premiéru 30.4.2009 (tedy přesně na den všech čarodějnic), a to v nově otevřeném Divadle Milenium.

Hraběnka Sisa Sklovská

Začněme u již výše načatého příběhu. Osudy postav přepracoval do muzikálového libreta scénárista Marek Kožušník. Ve specifickém prostoru Milenia by se dala atmosféra představení doslova krájet a při vynesených absurdních rozsudcích smrti naskakuje husí kůže, zvláště když si uvědomíte, že toto se skutečně dělo a nikdo “Boží zákon” nemohl zastavit. Celou atmosféru poněkud kazí konec, kde nejsou uzavřeny osudy většiny postav. Nedozvíme se, jestli hraběnka zastavila procesy, nebo Boblig dále řádil nebo zda kat odmítl dále sloužit inkvizici. Po dlouhých 3 a půl hodinách na ne příliš pohodlných sedačkách divadla bychom očekávali propracovanější závěr.

Jedním z výrazných kladů představení je hudba Milana Levého a Pavla Holého. Žánrově je velmi pestrá, v první půli převládají spíše popověji laděné písně, v té druhé převládá rock a jeho odnože. Ústředním hitem představení je píseň hraběnky “Kdo ví kdo je ďábel“. Hudebně zajímavé jsou však všechny písně, hudební nahrávka je spíše komornější, ale vzhledem k tématu zcela dostačující. Hojně jsou zastoupeny duety. Na první i druhý poslech se zdají písňové texty Jana Krůty jako nadprůměrné a jsou psány s ohledem na účinkující, takže vše krásně padne do úst a o to lépe se poslouchají. Dalším milým faktem je, že sbory zpívají živě, takže již zbývá jen krůček k dokonalosti a přivést na pražská jeviště zpět živý orchestr. Na generálkách a premiéře ještě nebyl zcela doladěn zvuk, věříme však, že s každým dalším představením bude lepší a lepší.

Schmidt (Vladimír Hron), Hraběnka (Sisa Sklovska) a Boblig (Lukáš Vaculík)

Scénografie a nasvícení se ujal Petr Čepický, společně s režisérem Ladislavem Beranem však vytvořili na jevišti zcela scénicky nefunkční podívanou. Přestože scénu tvoří jen jakési tři průhledné brány, jedny schody a Petrovy kameny, jsou přestavby mezi scénami neúnosně dlouhé a jen kazí atmosféru představení. Právě tento fakt byl ve foyer nejvíce diváky kritizován a zrušení bran by pozitivně přispělo ke spádu představení. Nasvícení je spíše strohé, žádné přehnané světelné efekty, což je vzhledem k tématu chvályhodné. Bohužel to má také negativní stránku. Divadlo Milenium totiž nedisponuje bodovými reflektory, takže herci nejsou přímo nasvíceni a především ve scénách měšťanů nemají diváci šanci postřehnout, který z nich právě zpívá. Ladislav Beran si poměrně dobře poradil s neobvyklým jevištěm Milenia a rozehrává scény na všechny strany (doporučujeme spíše sektory 2 a 3). Přesto však někdy režie postrádá spád, a to především v začátcích první půle. Projekce, které natočil Petr Čepický jsou vkusné a opravdu jen dokreslují danou scénu. Tradičně dobré jsou kostýmy Romana Šolce. Velice efektní je závěr první půle, kdy se při reji čarodějnic na Petrových kamenech zvedne celé jeviště do svislé polohy a company po něm šplhá ke stropu divadla.

Kat (Lešek Semelka) s vyslýchanými čarodějnicemi

Tím se dostáváme k choreografii. Vzhledem k faktu, že Ladislav Beran je především choreograf, jsme očekávali více tanečních výstupů. To však vynahrazuje propracovanost a originálnost spíše minimalistických choreografií. Tradičně představení doprovází taneční postava, v tomto případě Smrt, která spíše démonicky “dohlíží” nad dějem, opět však platí, že by se mohla vyskytovat hojněji.

Tím nejlepším společně s hudbou jsou výkony. Do Kladiva byly obsazeny především mediálně méně známé tváře, kvalitativně jsou však až na pár výjimek skvělé. V hlavní roli inkvizitora Jindřicha Bobliga z Edelstadtu exceluje Radim Schwab, a to po všech stránkách. Už jen když přicházel poprvé na jeviště se svými přisluhovači, šla z něj hrůza. “Hvězdná alternace” v podání Lukáše Vaculíka byla herecky velice odlišná, přesto přesvědčivá, bohužel je pan Vaculík pěvecky i pohybově pro muzikál nepoužitelný.

Děkan Lautner je poněkud scénáristicky méně povedená postava, skvělý hlas Oldřicha Kříže v ní však skvěle vynikne a jeho obhajoba před soudem patřila k vrcholům představení, zvláště s přispěním výše zmiňovaného Radima Schwaba. Děkanova schovanka Zuzana Vogliková byla skvěle zahrána i odzpívána talentovanou Markétou Zehrerovou. K hereckému vrcholu pak patřila role hrbáče, kterého ztvárnil herecký mistr Vladimír Marek, některým divákům však mohl vadit jeho činoherní zpěv, který však pro snadnější písně postavy zcela dostačuje a Marek tak ze sebe může vydat vše.

Zuzana (Markéta Zehrerová) a Lízl (Alena Knoflíčková)

Jednou z pěvecky nejtěžších postav je hraběnka, která prakticky nemá prostor pro herectví. Finalistka pěvecké soutěže X Factor Martina Pártlová pěvecký part zvládla s přehledem, těch pár vět mluveného slova však zněl velice nejistě a uměle. Bylo to však její první divadelní vystoupení vůbec, lze tedy očekávat pokrok s dalšími odehranými reprízami. Sisa Sklovská v téže roli nezklamala a předvedla suverénní pěvecký i herecký výkon, až zamrzelo, že se jí nedostalo více prostoru. Přítel hraběnky farář Schmidt je již herecky náročnější a pěvecky také vyžaduje značný talent, který projevil jak Jan Kříž, kterého považuji za jednoho z největších mladých talentů hudebního divadla, tak také Vladimír Hron, který pěveckým výkonem opravdu překvapil.

Kat Lešek Semelka nenadchne ani neurazí, bohužel však má jedny z nejhezčích písní a spíše vidím jeho alternany jako lepší volbu. Lízl Alena Knoflíčková na malém prostoru, který jí scénář přidělil, předvádí velice slušný výkon. Sólové výkony měšťanů jsou skvělé, z mužů vynikali David Bouša, Petr Kutheil a Petr Šudoma. Dámy byly skvělé komplexně, stejně jako zbytek měšťanstva. Taneční role Smrti nepatří k nejnáročnějším, Glorie Fricová jí tedy zvládla skvěle. Jak jsem psal již výše, taneční company příliš prostoru nedostala, zároveň se však nedá říci, že by byla špatná, spíše naopak.

Závěrečné upálení (Oldřich Kříž, Markéta Zehrerová a Vladimír Marek)

Divadlo Milenium, které Kladivo znovu otevřelo, je v sálu velice zajímavým prostorem, připomínající arénu, velice nepohodlné jsou však sedadla a ostatní prostory divadla nejsou také příliš divácky příznivé, aneb “mačkejme se všude, kam přijdeme”. Nedořešená je také kavárna a současně divadelní bar o přestávce. Cena za brožurku k představení je velice nadprůměrná, a to 130 korun. Obsahuje však kompletní texty písní a synopsi (doprovázené návrhy kostýmů), pár historických faktů, medailonky všech tvůrců a účinkujících a několik stránek barevných fotografií. K programu je přikládán také umělohmotný přívěsek ve tvaru kříže. Tento fakt je sice originální, ale za cenu zvýšení ceny mi to přijde zcela zbytečné.

Kladivo na čarodějnice má své chybičky, mezi ty nejvýraznější patří dramaturgie a scénické nastudování. Na druhou stranu disponuje silnou atmosférou, originální hudbou a skvělými výkony. Kladivo tedy rozhodně stojí za návštěvu, pokud se vám navíc sejde skvělé obsazení, odnesete si hluboký umělecký zážitek s nádechem českých dějin.

.

Ondřej Doubrava: Úvaha z premiéry aneb Vzkřísí „Kladivo na čarodějnice“ konečně Divadlo Milenium?

(viděno na premiéře 30. 4. 2009)

Zahalené ženy u soudu

Dovolte mi na předchozí odstavce rovnou navázat. Předem bych rád upozornil, že můj pohled protentokrát asi nebude recenzí, ale spíše takovou úvahou. Po zhlédnutí se mě totiž zmocnila jistá skepse. I na „Kladivu na čarodějnice“ je totiž jasně vidět, jak moc se liší pojetí muzikálového žánru v Praze a ve zbytku republiky. Následující text je možná kritický, ale snad poskytne dobrou reflexi.

Samozřejmě nelze vstoupit do hlavy jednotlivých tvůrců muzikálu a číst jim myšlenky, dá se ale, doufejme, předpokládat, že si  v prvé řadě chtějí splnit svůj sen a jistě chtějí udělat představení podle svých představ. I ambice mají nemalé. Ale bohužel se jim pravidlům žánru občas podaří dost zpronevěřit, hlavně, co se zapojení všech tří syntetických složek týče. Ale hezky postupně.

Bobligův trimfuální pochod Šumperkem (Lukáš Vaculík, Vladimír Hron)

Na počátku ohlášení projektu se hodně řešila otázka, zdali se půjde cestou knižní předlohy, či ve stopách slavného (a geniálního) filmu. Odpověď je nasnadě, z druhé varianty je toho v představení k dispozici opravdu mnoho. Od takřka přesných textových citací, až po inspirované projekce. Až se chce poprosit, zdali by autoři filmového scénáře, společně se jménem režiséra Otakara Vávry, nemohli být uvedeni mezi autory. Nicméně Marek Kožušník uměl ta správná místa z filmového pásu do libreta vybrat dobře.

Nedostatky se dají vysledovat v náčrtu postav (a v nepříliš jasném zakončení jejich osudů, které je naznačeno nikoli tečkou, ale drobnou tečičkou, viz. hrdina Hrbáč, kde sice jeho závěrečný čin pochopíme, ale motivace nám díky náhlosti zůstane utajena). Někdy chybí ukončení vývoje úplně. Ale v tomto scénárista zdaleka není sám a dostaneme se k tomu níže. Chtělo by to mít po ruce nějakého šikovného dramaturga – spojku mezi režisérem a funkčností představení na diváka (hodil by se i na proškrtání textu). Obrovskou pochvalu ale udělujeme za to, že se podařilo zanechat základní myšlenku – paralelu s hrůznými politickými procesy z padesátých let a strašlivé zjištění, že touha po moci je věčná a praktiky vlastně také. Paralela je sice jen naznačena, ale mladé generaci by to mohlo stačit a je dobře, že znalejším lidem po hřbetě „husina“ přeběhne, ač i tady by byla lepší důslednější dramaturgie a výraznější podání.

Děkan Lautner (Oldřich Kříž) s měšťany

Dovolte oslovit pány autory:  Drazí tvůrci, tu inspiraci filmovou verzí jste mohli výrazněji přiznat od začátku, není se přece zač stydět.

Výhrady nemusíme příliš mít k písňovým textům Jana Krůty. Vulgarismy od vznešených pánů znějí sice poněkud násilně, ale lze to brát jako uměleckou licenci.

Malinko schizofrenní je přístup k hudbě. Tato složka je poměrně náročná a těžko se v ní hledá hit. Na tom není vůbec nic špatného, muzikály bez hitu existují a například americký skladatel a textař Steven Sondheim si na tomto přístupu postavil celou kariéru, jelikož on svou hudbu přizpůsobuje výhradně dramatické situaci. „Sondheimovský“ muzikál by potřebovalo české publikum poznat jako sůl, jedná se o nesmírně poutavý přístup k hudebnímu divadlu. Tady však určitý posluchačský červíček v toku melodií rozhlodá dojem, že některé postupy nasvědčují o určité ambici hit v díle mít. Proč se to nedaří a proč se možná nepodaří odnést si nějakou píseň „domů“? (To je samozřejmě relativní.)

Smrt (Glorie Fricová)

Určitou část viny na tom mají aranže. Milan Levý a Pavel Holý se spolehli převážně na elektronické nástroje. Ok, proč ne. Ale při nápodobě dobových postupů nefungují, stejně tak při popových písních znějí použité zvuky a samply příliš lacině a v dnešní době již nemoderně. Proto ucho oblaží jen občasný vpád rockové kytary a techno prvků v tanečních scénách, tam už samply samozřejmě svou práci zastanou znamenitě. Co pro příště moderní prvky promíchat s trochou původních středověkých nástrojů, s malou špetičkou symfonického orchestru? Smyčce zaslechneme jen v „přestavbovém motivu “ (hrozný výraz, ale jiný není). Navíc, do Milenia vždy patřil živý orchestr, nyní ho zde ale nenajdeme.

Co to je vlastně ten „přestavbový motiv“? Inu, představení není zatím příliš dobře zvládnuté technicky. Přes prakticky nulovou scénografii (pracuje i s pilířem původně zde uváděných “CATS”), kde se hýbe jen s několika málo objekty (schody suplující kameny, kovové brány), přestavby trvají nekonečně dlouho a tak je alespoň, aby se divák nenudil, dokresluje hudba. Moc se přimlouváme za vyřazení kovových bran, jsou naprosto zbytečné, i ve scénách, kde se využívají. Inscenace tím rozhodně získá na tempu. Sound-design měl na premiéře dokonce vážné trhliny, kde interpretům nebylo často při zpěvu rozumět a hlasitost jednotlivých skladeb byla zase dosti nevyvážená. I na světla by se našlo pár připomínek. Přitom se tomu dalo zabránit.

Soud s děkanem Lautnerem a Zuzanou

Už dlouho si zde v diskusích hrajeme s myšlenkou, že by se u nových, nevyzkoušených děl mohl zavést maraton například deseti až patnácti předpremiér po americkém a britském způsobu, kdy se dílo hraje několik týdnů předem a vezme se do hry i divák, který tvůrcům pomůže vychytat drobné chybičky. Slovo „generálka“ by totiž nemělo být jen o kontrole technické složky, ale dají se na nich skvěle poznat i první reakce diváků, bohužel se s nimi u nás příliš nepracuje a v několika málo vysloveně finálních generálkách s okamžitě nadcházející premiérou už se toho moc nespraví. Snad nás s tímto nápadem někdy někdo vyslyší. Přejme tedy „Kladivu“, ať se brzy kvalitně usadí, alespoň v rámci repríz.

Hrbáček (Vladimír Marek) se svým pánem Bobligem (Lukáš Vaculík)

Snad největší slabinou inscenace je ovšem příliš statická režie Ladislava Berana. Až se nechce věřit, že by se umělec, povoláním choreograf, něčeho takového mohl dopustit. Dochází tu totiž přímo k řetězové reakci. Soubor komplexně dobře zpívá s mírnými odchylkami (tomu se tedy v rámci úvahy nemá cenu věnovat šířeji), je s hudební složkou sžitý, ale nemá co hrát.

Jediná herecká akce je totiž: přijít, stát, případně obejít arénovité jeviště, na někoho ukázat a v nejlepším případě vyjít na schody. U měšťanů a bohužel i hlavních aktérů hlavně ze začátku představení, věc velmi markantní. U postavy Hraběnky se veškerá akce “obohacuje” ještě u držení si sukně od šatů (ano, kostýmy Romana Šolce jsou opět bezvadné, o tom už také není třeba diskutovat). Ale zpívá to Sise Sklovské pěkně, to je pravda.

Stejně tak Lukáš Vaculík byl snad obsazen také proto, aby ukázal trochu “činohernějšího” inkvizitora Bobliga, když už zpívaný text jen rytmicky recituje. Místo toho  hraje pouze obličejem (ten ale často není vidět) a postavu charakterizuje celou dobu zvýšený hlas. Vypadal, že ho role velmi baví, ale nemá možnost ukázat jinou polohu, než hysterického záporáka.

Aby zde nebyla jen kritika: existují čestné výjimky a s tím souvisí další problém.  Uchopení postavy a práce s ní, jak bylo poukázáno už na začátku článku. Pokud se tato věc zanedbá, na diváka nemají šanci dolehnout ty správné emoce. Na premiéře opravdu hrál a žil svou postavou pouze jeden jediný aktér. Tím je Vladimír Marek v roli Hrbáče. A proto se nemůžete divit, že pro mou osobu byl právě on hlavní postavou celého muzikálu, nikoliv hlavní hrdinka Zuzana, nikoliv Lautner a už vůbec ne Boblig. Hrbáč jasně směřuje od bodu A k bodu B, sledovat jeho „kariérní vzestup“ od chudáka na funkci úlisného Bobligova asistenta, je nadmíru zábavné. Bravo!

Farář Schmidt (Vladimír Hron)

Velmi milým překvapením je výkon Vladimíra Hrona v roli faráře Schmidta, rozhodně zde není bavičem, ba naopak, je taktéž zlým mužem, jde z něho dokonce strach a bylo vidět, že v této poloze našel určité zalíbení, i jeho zpěv byl na poslech příjemný. Jiskřičky naděje dokázali vykřesat ještě Oldřich Kříž a v závěru díky emočně vypjatým momentům i Markéta Zehrerová, coby zmínění hlavní “viníci”: kněz Lautner a dívka Zuzana. Na poli v rámci prokreslení charakterů zde ale celkově vážně pšenka nekvete.

Jako zjevení pak  přijde efektní „skřetí“ choreografie na konci prvního jednání a pokud by se měl vybrat jeden moment, proč inscenaci určitě zhlédnout, byl by to právě tento. Alespoň si v něm prohlédnete dance company (která občas dokonce kooperuje s divákem). Jasný kontrast je zkrátka najednou poměrně vražedný. Přitom polovinu efektu v této pasáži udělá pouze zvedající se jeviště. Jistě, je to trochu laciná hra, nicméně účinná a alespoň na chvíli vám zasvítí očička, bohužel společně s otázkou „Proč to dílo takto nevypadá celou dobu?“ Ve druhé polovině už podobný vrchol prakticky nepřijde, vše zase spadne do známých kolejí statiky a vydrží zarputile téměř až do poslední vteřiny, kde ale naštěstí dostanete opět husí kůži…

Zuzana (Markéta Zehrerová)

Je pravdou, že premiérové obsazení nebylo asi vybráno zrovna nejlépe a jistě bude zajímavé porovnat některé méně známé, ale z jiných projektů osvědčené alternace, kteří si možná hereckou oživovací cestičku našli snáze. (Jan Kříž, Zbyněk Fric, Zuza Ďurdinová, Lukáš Kumpricht, Jan Urban) Tak snad příště…

Celkově je „Kladivo na čarodějnice“ spíše velkým zklamáním, než převratným titulem a dá se předpokládat, že nebude vyhledáván nějak masově. Mohlo to být přesně naopak, jen by to chtělo v pár složkách ubrat a v některých zase přidat a hlavně nešetřit, zkrátka jako v životě. Určité kouzlo zde ale díky jedinečnému prostoru Milenia je, takže pokud jste vysloveně pouze fandy hudebního divadla a podlehnete atmosféře, může se vám nový počin dost líbit (viz. hodnocení kolegy Pavla), ale režijní a technické chyby inscenace jsou tentokrát často z řádu neomluvitelných, možná díky absenci dramaturgie (v programech pražských inscenací vůbec tato položka schází, přitom mimo Prahu je mají a daří se jim velmi dobře), možná z důvodů časových. Od takto ambiciózního muzikálu a zvláště od zpracování takto závažného tématu se zkrátka automaticky očekává mnohem více. I přesto, (díky osobním sympatiím k tomuto místu) lze vyjádřit radost nad tím, že Divadlo Milenium opět žije. Snad se v něm všem projektům bude dařit, tato scéna už si to jednou provždy zaslouží. Bude však záležet na diváckém úspěchu.  Zatím věta z nadpisu zůstane  zahalena tajemstvím, ale zároveň i zvědavostí.

Premiérová děkovačka

Autorem fotografií z premiéry “Kladiva na čarodějnice” je exkluzivně pro Musical.cz Tomáš Král. Pokud byste fotografie chtěli použít na vašem webu, ozvěte se nám na email redakce@musical.cz. Publikování bez svolení autora je přísně zakázáno!