„Koločava“ – kultovní muzikálová balada brněnských autorů v Plzni

Původní tituly napsané pro scénu brněnského Městského divadla vlastně nikdy plnohodnotně mimo častých hostování neopustily domácí scénu, možná proto, že jsou jednak poměrně výrazně psány na tělo aktuálnímu flexibilnímu souboru a za druhé, tyto inscenace obsahují důležitou součást, či aspoň „kouzlo“, bez kterého by dílo v odlišné verzi nepůsobilo, tak jak má.

A taková je i muzikálová balada Petra Ulrycha a Stanislava Moši podle románu Ivana Olbrachta  „Nikola Šuhaj loupežník“ , právě díky jevištní přítomnosti sourozenců Petra a Hany Ulrychových a jejich skupiny Javory. (Balada využívá i stejnojmennou dlouhohrající desku kapely.)

Foto: Pavel Křivánek

Divadlo J. K. Tyla v Plzni se přesto tohoto působivého, zejména na citlivé hudební nastudování náročného díla nezaleklo a v režii renomovaného muzikálového režiséra Petra Novotného přináší vlastní, svébytnou inscenaci, přizpůsobenou duchu a prostorovým podmínkám Komorního divadla a ač se to mnoha příznivcům zdálo a stále zdá nemožné, dobře funguje i bez Javorů.

Ale i  přesto se  alespoň mírnému srovnávání v dnešním článku tak úplně vyhnout nelze a lze se domnívat, že většina čtenářů klikajících na článek, tak učiní právě kvůli rozdílům, takže se jejich výčtu netřeba bránit.

Foto: Pavel Křivánek

„Koločava“ na rozdíl od tématicky příbuzné „Balady pro banditu“ Štědroně a Uhdeho nestaví do popředí  milostný vztah Nikoly a Eržiky. I když i v ní je láska jakýmsi nezbytným „hnacím motorem“, hlavním tématem je soužití tří národností Čechů, Rusínů a Židů. Tento prvek je v plzeňské inscenaci umocněn scénickým návrhem Ivo Žídka, který důmyslně znázorňuje společné soužití (v Brně více oddělené). Novotného inscenace ale více zdůrazňuje i pospolitost mezi zbojníky (dokonce i na válečné bojiště se na pár sekund podíváme). Je škoda, že se toto zajímavé řešení utápí v hodně tmavém light – designu, co asi má působit tajemně, ale místo toho působí spíše smutně a přidává tak do příběhu, kde se i v tragických momentech prolíná určitý druh naděje, více pesimismu, než je nutné. Zajímavostí je, že na jevišti se objeví i malé děti (brněnští diváci vědí, že scény s nimi v „originále“ existují pouze na projekci), což je velmi roztomilý a hlavně naprosto funkční prvek. Plzeňská “Koločava” je také více taneční, kde to jen jde a je to vhodné, nastupuje temperamentní choreografie Zuzany Krištofové – Kolářové, která dílo sympaticky osvěžuje.

Foto: Pavel Křivánek

Nad očekávání se povedlo hudební nastudování. Však ho má také na starosti osoba z nejpovolanějších – šéfdirigent Městského divadla Brno Jiří Petrdlík. Představuje tedy jistotu, že hudba si zachová svůj originální „Javorový“ zvuk a zároveň přinese i několik malých vlastních detailů. A to se se sedmičlennou živou kapelou (jejíž umístění je dobře vidět na fotografiích) podařilo naplnit takřka dokonale.

Foto: Pavel Křivánek

Zcela jistě se tak utvořilo i dobré zázemí pro herecké a samozřejmě hlavně pěvecké výkony hlavních interpretů, ať už Jana Kaštovského coby  Nikoly Šuhaje a Martiny Placrové, která velmi malý prostor, v této adaptaci Eržice daný, dokázala jak využít naplno, tak si ho i mírně zvýraznit, což je jen dobře.   Zvláštní pozornost si zaslouží výkony Stanislavy Topinkové – Fořtové a Romana Krebse coby zpěváků, neboť právě oni „zastupují“ hlasy Hany a Petra Ulrychových a dá se tedy říct, že finální účinek představení na diváka tak vlastně padá na jejich bedra, neboť v něm mají nezastupitelnou funkci. Stanislava Topinková – Fořtová je díky velmi podobnému zabarvení hlasu, za Hanu více než kvalitní náhradou a chybí jí jen pro Hanu typická, nenapodobitelná pěvecká průraznost.  Roman Krebs zpívá sice velmi sympaticky, na jevišti ale působí mírně nevýrazně.

Speciální kapitolou je pak úloha jakéhosi hlavního mluvčího Židů Abrama Beera v podání Bronislava Kotiše. Ten jej podává jako úsměvnou, vychytralou figurku.  Bronislav Kotiš je navíc jasným miláčkem plzeňského publika, takže je zřejmé, že všechny jeho výstupy jsou odměňovány velkým potleskem (na rozdíl od mnoha jiných čísel bez potlesku, což překvapuje, inscenace si to nezaslouží).

Foto: Pavel Křivánek

Pojďme se mírně podívat také na dramaturgickou stránku věci. Dílo totiž bylo mírně zkráceno na necelé dvě hodiny s přestávkou. To by nebylo na škodu, děj má skutečně sympatický spád a švih, a pokud to byl cíl, úspěšně se splnil, problém je v tom, že podstatná forma zkrácení v jistém úhlu pohledu nebyla zvolena zrovna nejšťastněji, zvláště když má dílo vcelku zakotvenou podobu ve vydaném CD. Bylo ubráno jak na dialozích hlavního četníka v oblasti improvizace (ve ztvárnění Jiřího Untermüllera tato postava není příliš humorná, spíše dost přísná), tak, tušíte správně, absentují některé písně, v jednom případě i zásadněji mění vyznění díla. Konkrétně uslyšíte pouze malý úryvek písně Ježibaba a na konci záhadně chybí skladba Sám letěl k horám, dodávající celému dílu alespoň trochu optimističtější nádech. Nejedná se ani v nejmenším o škrty fatální, hudební motivy jsou k zaslechnutí všechny, ale znalce tento fakt asi zamrzí. Věřme tomu, že byly všechny „vynechávky“ učiněny s těžkým srdcem (při takovém počtu překrásných melodií to snad ani jinak nejde).

Foto: Pavel Křivánek

Celkově musíme plzeňskou verzi “Koločavy” ocenit, sice se mohla brněnského vzoru v některých částech přidržet více, ale jde si zcela vlastní cestou, ukazuje dílo v poněkud jiném světle (i díky změněnému závěru) a daří se jí to. Příznivcům hudebního divadla, pokud budou mít chuť na výlet, doporučujeme obě verze porovnat a udělat si vlastní názor. „Běžní“ diváci budou k představení přistupovat podle vztahu k muzice Petra Ulrycha. Pokud je kladný, neodejdou z hlediště Komorního divadla zklamáni. A tak to má být.

Foto: Pavel Křivánek

Autorem fotografií  je Pavel Křivánek, našemu serveru je poskytla Alena Milevová – PR referentka Divadla J. K. Tyla. Fotografie ukazují jak viděné, tak neviděné alternace.