Královna Antoinetta se rozhodla obsadit český muzikálový trůn (+ video)

Po dlouhých deseti letech příprav se muzikál Antoinetta – královna Francie konečně objevil na českém muzikálovém jevišti. Stalo se tak 9. dubna 2014 v Divadle Hybernia a my jsme byli samozřejmě u toho. Stala se Antoinetta královnou českého muzikálu, nebo má k pomyslnému muzikálovému trůnu ještě daleko?

Pokud vás nějaké dílo skutečně pohltí, píše se hodnocení snadno a samozřejmě to platí i naopak.

Problém nastává, když odcházíte po děkovačce z hlediště a říkáte si již celkem ustálenou “recenzentskou” frázi “ani nenadchlo, ani neurazilo”. Zkrátka víte, že tvůrci a herci odvedli výbornou práci, řemeslně není dílu, až na výjimky, co vytknout, ale jako divák cítíte, že to zkrátka “nebyl váš šálek kávy”. A to je případ muzikálu Antoinetta – královna Francie.

Možná vás tento osobní úvod překvapil, ale rozhodla jsem se to napsat tak, jak to cítím, protože nejsnazší cestou je přiznat vše na rovinu.  Neodvažuji nazvat se recenzentem, spíše hodnotitelem, který se vám snaží zprostředkovat svoje dojmy a veskrze subjektivní pocity. Pak už je samozřejmě na vás, jak k hodnocení přistoupíte.

Antoinetta - královna Francie

Samotná realizace muzikálu má stejně pohnutý osud, jako jeho hrdinka. Přípravy začaly už v roce 2004, kdy se v hlavě Jiřího Hubače zrodil nápad na původní český muzikál o poslední královně Francie. K spolupráci pozval textaře a básníka Pavla Vrbu a hudebního skladatele Karla Svobodu. Přípravy byly ovšem přerušeny tragickým úmrtím Karla Svobody. O několik let později bylo rozhodnuto, že hudbu složí Jiří Škorpík, bohužel v roce 2011 byly opět práce na muzikálu přerušeny úmrtím Pavla Vrby a následně i Jiřího Hubače.

O podepsání smlouvy na realizaci díla se nakonec postarali pozůstalí a v roce 2012 už bylo jasné, že producentkou muzikálu se stala Ema Krahulíková, a že Antoinetta bude uvedena v Divadle Hybernia.

Producentka Ema Krahulíková na premiéře

Nový tvůrčí tým byl vybrán na jaře roku 2013, bylo jasné, že hlavní roli si zahraje Monika Absolonová, stejně tak bylo oznámeno, že bude obsazen zpěvák David Deyl. Ten nakonec během zkoušek na začátku roku 2014 odstoupil kvůli pracovnímu vytížení a nahradil ho Peter Strenáčik. Dlouho netrpěliví muzikáloví nadšenci čekali na to, zda bude mít Monika Absolonová alternaci. Tou se nakonec stala Iva Marešová.

"Co zbývá nám" v podání Ivy Marešové

Je zřejmé, že po takových peripetiích je uvedení muzikálu velkým zadostiučiněním a vítězstvím všech zúčastněných a z úcty k původním tvůrcům se zhostili práce s pokorou a velkým nasazením. O to těžší je pak hodnotit celek, když znáte jeho náročnou cestu k realizaci, ale někde začít musím: Hlavní slabinou muzikálu je nevyrovnaný scénář a pro diváka těžko uchopitelné postavy.

První oběť = začátek revoluce

Osud Marie Antoinetty je přitažlivé téma a dává možnost k mnoha interpretacím. Rakušanka, která přišla jako dítě do cizí země, vzala si muže, kterého vlastně ani neznala a svoje frustrace utápěla v drahých róbách,  bujarých večírcích a hazardních hrách. Mezitím se francouzský lid, který jí dal přezdívku Madame Déficit, vzbouřil a monarchie byla svržena. Antoinetta byla neprávem označena za viníka bankrotu země a spolu se svým manželem popravena. Tak o královně píší dějiny.

Zatímco král (Michal Novotný) trpělivě platí účty...

... jeho žena si užívá s velitelem královské gardy

V muzikálu zastihneme Antoinettu na vrcholu jejího finančního řádění. Král ji miluje, proto trpělivě platí všechny její účty a ona se mu “odvděčuje” tím, že zahýbá s velitelem královského pluku Axelem von Fersenem. Do toho se Francouzi začínají bouřit a 1. dějství končí odvedením královské rodiny do Paříže.

Scénář věrně kopíruje dějiny, pokud jste historický hnidopich, budete spokojen. Víceméně budete ušetřeni i příliš velké romantiky, příběh skutečně není o vztahu královny a Axela, jak jsme se obávali my, spíše se soustředí na její vztah s králem. Pokud očekáváte, že nahlédnete do královnina nitra, dozvíte se něco o jejích motivech, které tvůrcům otevíraly možnost si domýšlet, tak budete zklamáni. Nabízí se zde srovnání s Matou Hari, kde si příběh muzikálu šikovně pohrál s myšlenkou, že tanečnice vše dělala pro svoji dceru.

"Co zbývá nám" (Monika Absolonová)

Občas to vypadá, že se někdo nemohl rozhodnout, kdo je tu vlastně hlavní postava. Je to skutečně Antoinetta? A pokud ano, proč působí zpočátku na diváka odtažitým, až nesympatickým dojmem? Lid hladoví, královna odmítá šetřit, neprojeví ani kapku soucitu a pak se diví, že jí spílají? V tu chvíli bych čekala, že přijde nějaké vysvětlení, proč je Antoinetta taková, jaká je. To, že cítí nešťastně, ji příliš neomlouvá. V podstatě je problém se s ní ztotožnit, litovat jí budete zřejmě až na samém závěru. To už se lépe ztotožníte s Ludvíkem, který v těžké chvíli odmítá uprchnout. Tak se chová pravý král. Je snad ten hlavní postava? Přece jen, co se týče charakteru, je nejpropracovanější a jeho závěrečná árie patří k nejsilnějším. Nutno dodat, že u Ludvíka velmi záleží, kdo ho zrovna hraje. Královnin milenec Axel utrpěl dramaturgicky snad nejvíce, není zde příliš co hrát, jedině oddaného a loajálního vojáka a zamilovaného muže, což není příliš velký prostor pro seberealizaci.

Královský pár se musí rozloučit

Proto je lepší přijmout myšlenku, že hlavní postavou je tu bouřící se lid, zastoupený několika různorodými charaktery. Další postavy nejsou vůbec dořešené, můžete si tedy klást otázku, kam se ztratil králův sekretář, zda to byl on, kdo prozradil plán útěku, nebo stál při královském páru až do konce? Příliš mnoho otázek a navíc trochu uspěchané finále.

Company během taneční scény

Děj staví do kontrastu život u dvora a život v ulicích Francie. Nápad je to dobrý, příliš to ovšem nefunguje, působí to mírně klipovitě, zlepšení nastává, kdy se konečně lid střetne s dvorem. V druhé půli už vidíme uvězněnou královskou rodinu, pokus o útěk a jak to vypadá, když dáte moc do rukou lidu. 2. půlka tak působí uceleněji, kontrast funguje o poznání lépe, zvláště když se za předtím pochopitelnou revolucí  skrývá i pár ne zrovna ušlechtilých povah. Přílišná glorifikace revolucionářů se tedy nekoná, na druhou stranu vystavování Antoinetty jako exponátu už balancuje na hraně, někomu se tato část může zdát až příliš vyhrocená.

Antoinetta je vystavována jako živý exponát

Velmi těžké téma se bohužel nevyhnulo berličkám typu “psaný text promítaný na plátno”, nebo prezentace určitých časových úseků ústy sekretáře jejího veličenstva. Jelikož poprava je sama o sobě velmi emotivní, nač dovětek o tom, že Antoinetta byla poslední královnou Francie a monarchie skončila, když to už všichni víme?

Režisér Radek Balaš, Jiří Škorpík a dramaturg Patrick Fridrichovský

Na práci Radka Balaše jsem se velmi těšila, protože ho považuji za jednoho z nejlepších režisérů, který dokázal např. Matu Hari posunout někam úplně jinam, než se od “davidovky” očekávalo. Balaš je “mistr zkratky”. Netrápí nás příliš dlouhými kýčovitými duety, ani předlouhými tanečními výstupy, ovšem těžko říct, zda zrovna u Antoinetty by se nevyplatil odlišný přístup. Některé vizuálně povedené scény skončí příliš brzy, než si je stihnete vychutnat, platí to i o nadprůměrných tanečních výstupech a naopak některé sborové skladby by si zasloužily delší stopáž, protože právě ty jsou největší devizou Antoinetty. Dosud se české muzikály vyhýbaly sborům, kdy je na jevišti velká company, pokud tedy milujete velké taneční a sborové scény, přijdete si na své.

Antoinetta (Iva Marešová) ví, že se blíží konec

Půjde to!

Některé scény vám utkví v hlavě i pro své zajímavé zpracování. Zatímco lidé rabují a chystají vzpouru, královi je představen nový vynález – gilotina. Zde kontrast funguje dokonale, všichni tuší trochu tragikomický podtext celé etudy. Nebo když je královi sděleno obvinění, v pozadí scény stojí company a zlověstný šepot dává najevo blížící se konec. Sice je to detail, ale i rozepínání knoflíčků na královnině noční košili mečem má svoje kouzlo.

Prezentace gilotiny

Občan Kapet bude souzen

Rozepínání knoflíčků na královské košilce

Výtvarná složka muzikálu je samozřejmě velkolepá. Josef Jelínek vytvořil skutečně dech beroucí kostýmy. Sama si v okázalém, až kýčovitém rokoku příliš nelibuji, ale Jelínek si byl dobře vědom síly, které kostýmy mají, a využil toho hned při prvním příchodu královny na scénu. Obří sukně zabírající půlku jeviště má patřičný efekt a podtrhne hvězdnost královny i jejích představitelek, diváci nemají jinou možnost, než tleskat. Jak slábne Antoinettina vůle žít a vliv monarchie upadá, tak jsou i její kostýmy méně a méně okázalejší a i barvy ostatních kostýmů jsou tlumené.

Triumfální příchod královny na scénu

Méně okázalý kostým v 2. dějství

Kostýmy spolu s choreografií trochu pomohly písni Adieu zámečku, kdy vystrašená šlechta prchá z města. Byla to jedna z písní, kterou bych mohla klidně i postrádat, ovšem díky efektně rozvlněným dlouhým plášťům, jsem si nepříliš výraznou skladbu užila.

"Adieu zámečku" aneb šlechta to balí

Scéna Ondřeje Zichy už ale bohužel doplácí na svou velkolepost a Antoinettě se tak nevyhnula jedna typická slabina českých muzikálů –  přestavba scény. Vše je navíc řešeno poněkud nešťastně, jakmile skončí skladba, následuje nehybná póza účinkujících, kdy diváci tleskají, načež je tu zatmívačka doprovázená tóny předchozí písně.

Jedna z projekcí

Opět jsou využívána propadla a otáčivé schodiště, působí to velice efektně, např. ve chvíli, kdy odchází na popravu král. Co už ovšem scéně ubližuje, jsou tolik diskutované projekce. Padající listí a hvězdy, létající ptáci během milostných duetů netřeba hodnotit, zvláště pokud jsem odpůrce těchto přeslazených výjevů. Promítání namalovaných zamilovaných párů už bylo na mou neromantickou duši skutečně moc, navíc když víte, že vzadu opět probíhá přestavba.

Poslední královská cesta

Projekce města s rozsvícenými okny na mě zpočátku působila jako rozebraný harddisk, než jsem ji přestala vnímat. O něco působivější jsou pak projekce přímo na stěnách divadla, lépe působí i opuštěný a nevlídný zámeček v 2. půlce. Lze tak konstatovat, že už tu byly i horší projekce a naštěstí ty v Antoinettě můžete ignorovat.

Autorka choreografie Carli Jefferson

Choreografie Carli Jefferson je složka, díky které skutečně stojí Antoinetta za zhlédnutí. Choreografka naplno využila rytmickou hudbu Jiřího Škorpíka a díky bodydrumingu povýšila do nadprůměru nejen samotné taneční výstupy, ale mnohdy i hudbu samotnou. Diváci i já ocenili tyto netradiční prvky u nástupu královské gardy a u vítězného tance lidu, který díky podupávání a tleskání ani nepotřeboval hudební podkres. Vše vyžaduje naprostou soustředěnost, skvělou koordinaci pohybů a i přesnost, protože jakákoliv chyba se tu nepřehlédne. Potěší i choreografie s vlajkami během písně Velitel a využití kusů látky ve sborové písni Půjde to I.

Nástup na bodydrumming

Když už jsem se chtěla radovat, že tu není žádná čistě tanečně-abstraktní postava nebo zbytečný taneční krok navíc, přiběhla na jeviště během písně osamělého Axela baletka ala Antoinetta. Sice se dlouho nezdržela, ale domnívám se, že dobrý zpěvák a herec může zůstat na jevišti sám, aniž by potřeboval pomoc těchto tanečních obrazů.

Bez baletního výstupu to bohužel nejde

O hudbě Jiřího Škorpíka, které dominuje hlavně klavír, se už vedou diskuze. Někdo si myslí, že je průměrná, další ji považují za jednu z nejlepších, ale všichni se shodují na tom, že chybí nosný hit. Na druhou stranu nikde není psáno, že každý muzikál musí mít nějaký výrazný hit. Ze své zkušenosti doporučuji poslechnout si hudbu z Antoinetty víckrát. Jiří Škorpík složil skutečně obsáhlý hudební kus, od pomalých balad, až po rytmické pochody, zazní i mírně znepokojivé tóny a operní árie. Zatímco u některých muzikálů se některé motivy opakují skutečně často, u Antoinetty je to pouze píseň lidu Půjde to, která zazní v různých obměnách 3x, jinak slyšíme pokaždé jiné melodie. Navíc téměř každá postava má vlastní motiv, který ji dobře vystihuje a pomáhá představitelům podtrhnout jejich výkony.

Autor hudby Jiří Škorpík

Působivá a také skvěle zazpívaná je francouzská hymna bez hudebního doprovodu. Navíc v této scéně režisér opět umístil další kontrast, na jednu stranu se tu zpívá píseň o tom, že vláda tyranů končí, na druhé straně jsou týrány a ponižovány děti v ševcovské dílně včetně prince Ludvíka, poslaného na převýchovu.

Pavlína Matiová a její francouzská hymna

U některých písní bychom ovšem ocenili, kdyby byly delší. Někdy melodie pokojně plynou, vy čekáte nějakou gradaci, ale ta se nedostaví, snad kromě závěrečné instrumentální skladby Poslední cesta.

Finále

Nejzajímavější písně má král Ludvík a postava žalobce, Antoinettina závěrečná Co zbývá nám za nimi poněkud zaostává, výrazná je hlavně na jevišti, protože během ní se odehrává jedna z nejdojemnějších scén. Ale u písní v tomto muzikálu hodně záleží i na obsazení, ne všechny od každého vyzní stejně.

Nad texty Pavla Vrby jsme se příliš neshodli. Sama za sebe mohu říct, že nebylo nic, co bych zařadila do škatulky “verše pro nejmenší”, jen jsem si všimla, že děti v pubertálním věku se smály Axelově verši o tom, že “láska je jako drozd, ale někdy v sobě může skrývat ptáka ohniváka”. Nejvíce mě zaujal text u skladby Zůstaň noci dlouhá a Nic jako člověk, nic jak král, který utkví v paměti nejvíce, protože je to chvíle, kdy se král ohlíží za svým životem.

Zůstaň noci dlouhá pro královské orgie

"Žaluji" - jedna z nejtěžších árií muzikálu

Video – ukázky z premiéry

Ve videu můžete zhlédnout Moniku Absolonovou, Dušana Vítázka, Davida Uličníka a další…

Pro Musical.cz exkluzivně natočil a sestříhal Radek Janda.

Porovnání alternací

Na přání našich čtenářů, jsme se zúčastnili obou premiér, protože už víme, že téměř všechny zajímá hlavně porovnání alternací.

Pomyslnou korunu za nejlepší výkon od nás dostává překvapivě company, a proto začíná hodnocení od ní. Právě na jejím výkonu stojí celá Antoinetta, režisér si toho byl dobře vědom a je naprosto zřejmé, že nejvíce se na zkouškách nadřela právě company, která dotáhla svůj výkon k naprosté dokonalosti. Málokdy se vidí na premiéře tak skvěle sehraný sbor, který spolupracuje, vnímá se, každý ví, kde má své místo, taneční výkony při společných choreografiích jsou bez jediné chyby, nikdo nezaostává, ani nevyčnívá. Skvělou podívanou ovšem kazí zpěv, sboru není příliš rozumět, museli jsme napínat uši, aby nám žádné slovo neuniklo, ale to se snad zlepší spolu s dalšími reprízami.

Company

Z company má pak většina menší sólové výstupy, jak už bylo uvedeno, naprosto úžasné pěvecké sólo předvedla Andrea Holá i Pavlína Matiová při francouzské hymně.

Andrea Holá

V rolích členů Výboru pro obecné blaho, z nichž se vyklubou hrubí tyrani, se střídají Peter Pecha a Tomáš Vaněk a Martin Šemík s Lukášem Pečenkou. Tomáš Vaněk na rozdíl od Pechy výrazně vybočil svým drobným, ale zapamatovatelným výkonem,  a když se dá dohromady s nečekaně krutým Martinem Šemíkem, jejich zloba a touha ponížit královnu i jejího syna, kterého dostane Simon na převýchovu, se znásobí a zanechá ve vás hořkou pachuť nespravedlnosti.

Švec Simon (Martin Šemík) a Poštmistr Druet (Tomáš Vaněk)

Dalších postav je celá řada, svoje sólo má i guvernantka v podání Renaty Drössler a Jitky Jackuliak, důležité jsou i postavy děti Marie Antoinetty, i když se tyto role obtížně hodnotí, stojí za zmínku Jan Franc jako Ludvík Karel. Jeho útok na sestru v podobě naražení dortu na hlavu i závěrečné loučení s matkou působilo uvěřitelně.

Jitka Jackuliak jako guvernantka

Renata Drössler

Antoinetta naposledy vidí svého syna

Mezi další výrazné tváře revoluce patří Mirabeau, kterého na obou premiérách hrál Petr Dopita, nebo Hébert v podání Dušana Kollára a Oldřicha Kříže. Postava Héberta má v druhé části menší interakci s publikem, než začne vystavovat odsouzenou královnu. Zde nás více zaujal Oldřich Kříž, který působil přirozeně a jeho přechod k vyvolávači, co vydělává na cizím neštěstí, byl lépe zahraný.

Oldřich Kříž jako Hébert

Dušan Kollár jako Hébert

Barbara Chybová jako  Théroigne de Méricourt je skutečnou vůdkyní komuny. Nemá sice tolik prostoru, ale Chybová už dokázala, že ji nepřehlédnete v jakékoliv roli. Vanda Károlyi podává stejný výkon, můžeme jen litovat, že podmanivý zpěv obou dam neslyšíme v Antoinettě v nějaké větší sólové písni.

Bára Chybová jako odhodlaná vůdkyně komuny

Vanda Károlyi

Tinville, veřejný žalobce, má nejnáročnější árie, takže jeho představitelé se musí soustředit hlavně na zpěv, k herectví tu není příliš příležitostí. Je slyšet a i vidět, že David Uličník si s hudbou Jiřího Škorpíka rozumí, možná mu byly písně psány přímo “do úst”. Díky jeho podání je skladba Ať žije král skutečných vrcholem 1. dějství. Bohuš Matuš zpívá čistě, bez zaváhání, problém je opět samotná postava, která má v popisu se jen procházet po jevišti a ukazovat na obžalovanou nebo dav. To se lépe daří Uličníkovi, u Matuše kazí dojem až příliš teatrální gesta.

Tinville (David Uličník) je hrdý na svůj úspěch

Bohuš Matuš

V roli sekretáře o něco více zaujal Vladimír Marek. Umí skvěle improvizovat, všechny jím pronesené hlášky vyznívají o něco vtipněji, než od Pavla Soukupa a i šlechtická řeč těla, jako např. mdloby při ukázce gilotiny, nás více pobavila. Pavel Soukup je umírněnější, jeho sekretář je více civilní, takže záleží, jaké pojetí upřednostníte.

Vladimír Marek jako sekretář jejího veličenstva

Sekretář (Pavel Soukup) osvěžuje vzduch

To platí i u role Axela Von Fersena. Pěvecké výkony Petera Strenáčika a Dušana Vitázka pozvedají přímočarou postavu milovníka o něco výš. Typově ovšem sedí Axel spíše Vitázkovi, Strenáčik není právě tím vzorovým typem vojáka, za kterým běhá i královna. Navíc Strenáčik je známý tím, že rád a trefně improvizuje, tady bohužel nemá prostor. Zde je to opět o vkusu diváka, protože oba pánové podávají skvělý výkon a ani bodydrumming nebo choreografie s vlajkou jim nečiní potíže.

Peter Strenáčik jako Axel von Fersen

Dušan Vitázek (Axel von Fersen)

Po zhlédnutí Michala Novotného jsme usoudili, že by se měl muzikál přejmenovat na Ludvík XVI. Novotný svým pojetím a hereckým výkonem zastínil naprosto všechny, ukradl si celý příběh pro sebe a odsunul do svého hvězdného stínu i Moniku Absolonovou. Možná je to i tím, že Ludvík má skutečně daleko větší prostor, než Antoinetta, můžeme sledovat postupné odhalování jeho povahy až do jeho smutného konce. Novotný má neuvěřitelné charisma, a tím pádem mu odpustíte i to, že jeho zpěv nepatří k nejlepším.

Roman Vojtek pojal svého krále jinak, je to spíše ňouma, co se projevuje vysokým, umíněným hláskem. Bohužel Novotný nasadil laťku příliš vysoko a Vojtek tak působí na jevišti velmi nevýrazně. U Novotného cítíte, že je to skutečně král, osobnost, která nedovolí, aby byla zastíněna svojí krásnou ženou, i když ví, jak si s ním pohrává. Lepší je ovšem Vojtkův pěvecký projev, ale jeho odchod ke gilotině vás nebude tolik dojímat, jako když se k ní vydá Michal Novotný.

Michal Novotný v roli krále Ludvíka XVI.

Roman Vojtek

Na závěr si nechávám postavu Antoinetty. Asi bychom se v případě Moniky Absolonové opakovali. Víme, že má hodně příznivců, ale i odpůrců. Víme, že pokud má nad sebou schopného režiséra, dokáže předvést obdivuhodné výkony. I kdybychom napsali cokoliv, tak víme, že neuspokojíme ani její příznivce ani odpůrce.

Iva Marešová předvedla své kvality už v jiných projektech a i ona má širokou fanouškovskou základnu.

Porovnání bychom se rádi vyhnuli, protože ve všech případech je to o osobních preferencích. Nicméně královštější Antoinettou je pro nás přece jen Absolonová. To ovšem neznamená, že Marešová odvádí špatný výkon. Jen jí chybí jakási “královská aura”, kterou kolem sebe má spíše Monika a umí ji také patřičně využít. Monika má navíc drobné herecké nuance, které jsme u Ivy postrádali.

Monika Absolonová jako Marie Antoinetta

Posouzení pěveckého výkonu už je velmi subjektivní. Někdo má rád řízný a výrazný hlas Marešové, někdo naopak „absolonovský“ osobitý a zastřený tón. K této roli se hodí obojí. Postava Antoinetty by si vzhledem k tomu, že je to muzikál o ní, zasloužila větší prostor, aby se mohly obě dámy více projevit. Takto je hravě zastíní Michal Novotný a company.

Nakonec si neodpustíme poznámku, která není výtkou, jen konstatováním. Monice Absolonové přece jen více než osudem zmítané šlechtičny a královny sedí role kouzelných chův a energických cikánek. Ivě Marešové více než okázalé rokokové krinolíny sluší jednoduchá roucha Guinevry a Lucrezie Borgie spolu s rockovými nebo lyrickými tóny.

Iva Marešová

Cesta k muzikálovému trůnu skrývá spousty překážek. Antoinetta – královna Francie, si k jejich překování pozvala špičkový tvůrčí tým a kvalitní obsazení. Ovšem každý má ten svůj pomyslný trůn různě vzdálený. Jak jsem přiznala na začátku, jako hodnotitel vidím výborně odvedenou práci, ale jako divák cítím určité “ale”. Takže za hodnotitele i diváky vám doporučujeme muzikál Antoinetta – královna Francie zhlédnout a vy sami si rozhodněte, zda ji korunujete na královnu českých muzikálů.

A na závěr ještě jedno doporučení: Pokud se půjdete o přestávce v divadle občerstvit, učiňte tak v dolním baru. Čeká vás totiž překvapení.

Popremiérová skupinovka

Autorem fotografií je exkluzivně pro Musical.cz Petr Marek. Pokud byste fotografie chtěli použít na vašem webu, Facebooku apod., ozvěte se nám na e-mail: redakce@musical.cz. Publikování bez svolení autora je přísně zakázáno