V sobotu 28. 4. 2018 diváci Východočeského divadla poprvé stanuli tváří v tvář smrtelné hrozbě ohrožující samotnou existenci lidstva – drobné květince s líbezným jménem Audrey Druhá, ve skutečnosti krvelačné masožravce. Jak už to tak bývá, zrodila se na tom zdánlivě nejnevinnějším a nejméně pravděpodobném místě. Stalo se tak ve WPA (Workshop of the Players’ Art) Theatre na Off-Broadwayi, kde měl roku 1982 premiéru muzikál Malý krámek hrůz (Little Shop of Horrors) autorské dvojice Howarda Ashmana a Alana Menkena.
Ti se inspirovali stejnojmennou svéráznou černou komedií z roku 1960. Úsporný, v rozsahu několika dnů a s rozpočtem pouhých třiceti tisíc dolarů natočený film režiséra Rogera Cormana a scénáristy Charlese Griffitha pojednával o zapadlém Mushnikově květinářství a Seymourovi, zaměstnanci onoho květinářství, který v něm s láskou pečoval o zvláštní květinku, ve skutečnosti krvelačné monstrum.
Howard Ashman a Alan Menken děj upravili a brzy se svým Malým krámkem hrůz slavili na Off-Broadwayi úspěchy. Muzikál se tak záhy přesunul do většího Orpheum Theatre a stal se jedním z nejúspěšnějších představení v historii Off-Broadwaye (s 2209 reprízami). Odtud pokračoval na londýnský West End (1983) a do dalších koutů světa, jako do Německa či na Island, aby se v roce 2003 konečně představil již přímo na Broadwayi. Mezitím v roce 1986 přitom spatřila světlo světa i jeho nová filmová verze režiséra Franka Oze, která sklidila úspěch jak u diváků, tak u kritiků.
Nebylo se čemu divit, příběh parodující jak béčkové horory a romantické filmy, tak i muzikálový žánr jako takový, je příjemně osvěžující, jednoduše vtipný, a to i bez laciného humoru a dalších berliček. A chytlavá a disponující hned několika výraznými hity jako „Suddenly Seymour“ (Seymour tě chrání), „Skid Row – Downtown“ (Jak padne pátá), „Somewhere That’s Green“ (To bude ráj) či titulní „Little Shop of Horrors“ (Krámek s hrůzou) je i hudba Alana Menkena. (Pro filmovou verzi muzikálu bylo navíc několik hitů dopsáno, mezi nimi i „Mean Green Mother From Outer Space“, která si odnesla nominaci na Oscara.)
V České republice měl Kvítek z horrroru premiéru v lednu roku 1990 v Divadle bratří Mrštíků v Brně (dnešní Městské divadlo Brno) v překladu Tatiany a Iva T. Havlů a režii Pavla Doležala. Poté se muzikál, tentokrát pod jménem Malý krámek hrůz, představil roku 1999 ve Studiu Marta, rovněž v Brně, v provedení absolventů muzikálového herectví JAMU. A do Brna, tentokrát již na prkna Městského divadla Brno, se pak vrátil i s třetí, před Pardubicemi poslední českou inscenací v režii Petra Gazdíka, která měla premiéru v roce 2011.
A právě Petr Gazdík nyní připravil Kvítek z horrroru i pro pardubické divadlo v mírně upraveném a velmi povedeném překladu Iva T. Havlů (použitém rovněž v předchozích dvou českých inscenacích tohoto muzikálu). Ke spolupráci si přitom přizval kolegy, kteří s ním pracovali již na brněnské verzi. Diváci, kteří měli možnost ji vidět, tedy pravděpodobně nebudou příliš překvapení.
Zejména výprava zůstala v Pardubicích v podstatě totožná. Scénu a kostýmy vytvořil tak jako v Brně Aleš Valášek a některé části výpravy (jako např. i velmi povedená loutka Audrey Druhé) pak z brněnské inscenace přímo pocházejí. Scénu provázejí projekce Petra Hlouška, které ji střídmě doplňují. Jejím středobodem je točna, na níž stojí jak Mushnikovo květinářství, malý zděný krámek situovaný kdesi v malé zapadlé uličce, tak i veškeré další lokace, jako zubařská ordinace Orina Scrivella. O světla se postaral Dušan Szabó.
Hudební supervizi nad inscenací převzal Karel Škarka, jenž měl v Brně na starosti vokální nastudování, a s nímž ve Východočeském divadle hudebně spolupracovali Lukáš Hrubeš a Radek Škeřík, který se společně s Jiřím Kožnarem podílel i na korepeticích.
Pardubická inscenace samozřejmě pracuje s živou hudbou. Menší orchestr (či jak stojí v programu k inscenaci horrrorová kapela) je před zraky diváků ukryt v lóžích, hraje však naprosto bezchybně. Co dojem z jeho výkonu i celého hudebního nastudování trochu kazí, jsou problémy se zvukem, které premiéru provázely. Jednalo se zejména o delší dobu nefunkční port Zdeňka Rumpíka v roli pana Mushnika, a mírné přezvučení jedné ze složek před druhou (zpravidla hudby před zpěvem) v několika momentech. Předpokládáme však, že tyto problémy zmizí v průběhu uvádění. Nejednalo se o nic závažného a byla by nesmírná škoda, kdyby tyto drobné nedostatky měly ovlivnit dojem z práce Tomáše Černíka na zvuku (v supervizi Jiřího Topola Novotného).
Z brněnského týmu na pardubické inscenaci pracovala ještě choreografka Lucie Holánková. Její choreografie mají nejvíc prostoru v povedených číslech trojice vypravěček, jinak Kvítek z horrroru není příliš tanečním muzikálem, ostatní se k tanci v podstatě nedostanou.
Ostatně muzikál Kvítek z horrroru je dílem jen pro několik herců – vystačí si s pouhou desítkou.
Hlavní role Seymoura se v Pardubicích ujal Petr Borovec, který si skvěle poradil jak s hereckým projevem, tak velice obstojně i při zpěvu. Jeho zbrklý a naivní Seymour je naprostým prototypem nenápadného hrdiny, jemuž divák nemůže než fandit, ať už v jeho pěstitelských snahách, tak pokud jde o platonickou láku, kterou pociťuje k další zaměstnankyni Mushnikova květinářství, Audrey.
Právě Martina Sikorová, která ztvárňuje nepříliš bystrou, ale krásnou a hodnou blondýnku byla hvězdou premiérového představení. V roli Audrey dokonale zúročila jak komediální herecký talent, tak skvělý zpěv.
Majitele květinářství, pana Mushnika ve Východočeském divadle hraje Zdeněk Rumpík, i on byl po herecké stránce výborný. Pokud jde o zpěv, nemůžeme však jeho výkon plně ocenit, právě kvůli problémům z vypadávajícím portem, kvůli nimž jediná výrazná skladba „Mushnik a syn“ (Mushnik and Son), kterou v představení má, neměla příliš šanci vyznít, minimálně ne jako duet.
V násilnického přítele Seymourovy lásky Audrey, šíleného zubaře Orina a spolu s ním i v plejádu dalších postav se proměňuje Milan Němec, který ve všech těchto rolích plně využívá svého komediálního talentu. V každé ze scén je jiný, v několika z nich je na první pohled až k nepoznání a diváky si získává jak drobnějšími výstupy, tak i nejvýraznější scénou v Orinově ordinaci s Šíleným pacientem, v podání Tomáše Lněničky.
Ten se kromě role šíleného pacienta představuje i jako hlas Audrey Druhé, Seymourovy zvláštní, masožravé květinky, měnící se postupně v nejnebezpečnějšího nepřítele lidstva. Loutku Audrey Druhé pak k životu přivádí Michal Lavrovič, který odvádí skvělou práci. V péči obou pánů se tak květina po právu stává jednou z hlavních postav celého muzikálu.
Posledními třemi postavami jsou pak již zmíněné tři vypravěčky, Crystal, Chiffon a Ronnette, které diváky i postavy příběhu provázejí po celou dobu a v podstatě na každém kroku v množství různých převleků. Jedná se o jediné tři v Pardubicích alternované role, do nichž navíc režisér Petr Gazdík obsadil převážně brněnské herečky. Na premiéře se představily hostující Viktória Matušovová (alternuje Markéta Pešková), Kristýna Daňhelová (alternuje Pavlína Palmovská) a spolu s nimi jediná domácí herečka obsazená jako Ronnette, Jana Ondrušková (alternuje Hana Vašáková). Všechny tři předvedly při premiéře výborné výkony, po stránce herecké, taneční i pěvecké, a to jak každá za sebe, tak zejména v triu, které vyžaduje perfektní soulad po všech stránkách. Za sebe samu přesto nemohu nezmínit, že nejvíc mě z celé trojice zaujala a nejvýraznější mi přišla právě Jana Ondrušková.
Kromě výše uvedených rolí a herců se pak v muzikálu Kvítek z horrroru objevuje již jen několik dalších postav různých kolemjdoucích, lidí na ulici a pacientů v čekárně. Nejedná se v pravém smyslu o company, v Pardubicích tyto role ztvárňují další zaměstnanci divadla, konkrétně Aleš Alinče, Naďa Krůlová a Josef Štěpánek.
Muzikál Kvítek z horrroru na jevišti Východočeského divadla v Pardubicích patří rozhodně k povedeným inscenacím. Všechny složky pracují jak mají a vytvářejí tak velmi dobré, kompaktní dílo, které pobaví a potěší diváky. Ty, kteří již před lety zhlédli poslední brněnskou verzi, ovšem příliš nepřekvapí. Režisér Petr Gazdík z osvědčené inscenace, která se dočkala velmi pozitivních hodnocení vycházel, přizval si ke spolupráci velmi podobný tvůrčí tým a jistá sázka na jistotu, zejména pak v souvislosti s výborně vybraným obsazením, se rozhodně vyplatila.
Komentáře