Městské divadlo Brno pod kouzly duchů (dvojrecenze muzikálu Duch)

Stejně jako v loňské sezóně, i v té letošní vsadilo Městské divadlo Brno s první muzikálovou premiérou na relativně nový světový hit, a stejně jako loni, i letos se jednalo o muzikál inspirovaný slavným hollywoodským filmem. Po loňském velmi úspěšném muzikálu Flashdance, letos jako první zavítal na brněnskou Hudební scénu Duch.

(psáno z premiéry 18. 10. 2014)

Hlavní recenze Ivy Bryndové

Příběh o lásce Sama a Molly (ve filmovém podání Patricka Swayzeho a Demi Moore), která s přispěním jedné šílené podvodnice, věštkyně a spiritistky (Whoopi Goldberg) dokáže překonat i smrt, spatřil světlo světa jako hollywoodský film režiséra Jeryho Zuckera a autora scénáře Bruce Joela Rubina roku 1990, a ačkoli nebyl kritiky zprvu přijat nijak zvlášť nadšeně, stal se téměř okamžitě hitem. Vydělal přes 500 milionů dolarů a byl oceněn hned dvěma cenami Oscar, jednu získal právě Bruce Joel Rubin za scénář k filmu, druhou pak Whoopi Goldberg za roli věštkyně a spiritistky Ody Mae Brownové. Scénář filmu, který diváky tak nadchl, netěžil jen z okouzlující až pohádkové romantiky, ale i z kriminální zápletky, ze spiritična a z komedie, kterou do filmu vnesla především právě postava Ody Mae Brownové.

Svetlana Janotová a Dušan Vitázek

Je možná až s podivem, že na divadelní prkna si příběh hledal cestu tak dlouho, více než dvacet let. Teprve v roce 2011 měl nejprve v březnu v Manchesteru a poté v červenci v Londýně v obou případech v režii Matthewa Warchuse premiéru muzikálová verze. Stejně jako v případě filmu i muzikál sklidil velice rychle první úspěšné reakce a to nejen ze strany diváků. Dočkal se několika nominací na Cenu Laurence Oliviera a po Manchesteru a Londýně se přesunul i na Broadway. O londýnském uvedení jste si ostatně mohli přečíst i na našich stránkách. Mimo jiné okouzlil Duch právě i kouzly. V souvislosti s využitými nejmodernějšími triky a dechberoucími efekty snad o Duchovi slyšel každý fanoušek muzikálu. Při spojení s chytlavou, velmi příjemnou a dobře poslouchatelnou hudbou a již jednou osvědčeným příběhem tak není divu, že vznikl hit.

A po pouhých třech letech si tento hit našel cestu i do České republiky. V české premiéře jej v režii Stanislava Moši uvedlo na Hudební scéně 18. října Městské divadlo Brno. Stejně úspěšně jako mnohé jiné hity světového muzikálu. Rozdílů proti původní londýnské verzi se v Brně dočkáte mnoha, ale o tom si více přečtěte v druhé části našeho článku. Ty, které jsou proti filmu i londýnskému muzikálu nejvýraznější a patrné i bez osobního zhlédnutí muzikálu v Londýně, jsou dva. Jednak hudební nastudování, kterého se v Brně zhostili dirigenti Dan Kalousek s Emou Mikeškovou ve spolupráci se sbormistrem Karlem Škarkou, které nesází tolik na elektroniku a dostává mnohem živější a mírně tvrdší nádech a potom celkové uchopení hry. Stručně řečeno, pokud čekáte ryzí romantiku, jako jsme původně čekali my, nedočkáte se tak úplně. Příběh je v Brně ještě výrazně komičtější a vtipnější, než byl i samotný film. Čímž nelze říct, že by byla romantická linka výrazně odsunuta na vedlejší linii, či že by nedostala prostor kriminální zápletka příběhu. I krimi a romantiky se dočkáte a zřejmě nejedno oko nezůstane po konci představení suché.

Jinak však příběh zůstává v podstatě úplně stejný jako filmový. Ostatně autorem libreta muzikálu je autor původního filmového scénáře Bruce Joel Rubin a svůj příběh nijak zásadně neupravoval, v muzikálu se dočkáte dokonce i známých filmových scén, jako je scéna s hrnčířským kruhem, kterou si jistě všichni vybaví.

Kromě divácky oblíbeného příběhu, pak sází Duch ještě na výbornou hudbu Davea Stewarta a Glena Ballarda, která se nedrží výhradně jednoho žánru a kromě popu využívá i například gospelu či rapu. Z čeho především hudba zmiňovaných autorů těží, je její chytlavost. Stačí i jediné poslechnutí písní v divadle a cestou z něj si jistě budete některé melodie broukat. V Brně vám k tomu ostatně pomohou i výborné texty, které do češtiny převedl Jiří Josek. Proti loni uvedenému muzikálu Flashdance, kde čas od času některá slovní spojení a kousky textů zaskřípala či zněla poněkud krkolomně a ne úplně čistě, i když i tam se jednalo jen o ojedinělá místa vytěžená jinými skvělými obraty, Duch se bez těchto problémů obešel celý. A co především je na českých textech výborné, je nápaditost, s kterou byly anglické originály do češtiny převedeny. Ani zdaleka se nedá hovořit o otrockém překladu, který by nevyužíval fantazii a důvtipu, přičemž se ovšem rozhodně drží celkového smyslu a vyznění příběhu a písní. Jediná píseň si i v Brně vystačila bez překladu, již ve filmu použitá a notoricky známá Unchained Melody autorů Alexe Northa a Hye Zareta, která v jevištní podobě nezaznívá jen jednou, ale několikrát a v podstatě celý příběh provází. A kromě ní se pak v muzikálu v Brně dočká ještě jedna písnička několika opakování, a ačkoli je původní hudba výborná a chytlavá, ve chvíli, kdy odezněla, ještě čtyři další dny se mi osobně do hlavy vracela druhá opakovaná, v Brně umně použitá dětská písnička „Pes jitrničku sežral“.

Co se týče scény, již na tiskové konferenci před premiérou režisér muzikálu Stanislav Moša avizoval, že v Brně nebude kladen takový důraz na techniku, projekce a „kouzla“, a to se projevilo i ve scéně. Ačkoli brněnské nastudování používá projekce, za nimiž stojí Petr Hloušek a Dalibor Černák, více než v jakémkoli jiném zde uváděném muzikálu, stále se vrací i ke klasickým metodám, a tak tedy scénografie Christopha Weyerse staví na jevišti postupně Mollyin byt, věštírnu Ody Mae, brooklynskou kavárnu či kanceláře, to vše se přirozeně a rychle, a až snad na jedno či dvě místa v podstatě bez vyrušení zatmívačkami mění.

Kromě scény se pak návrat ke klasickému divadelnímu řemeslu uskutečnil i v případě kouzel. I představení v Brně jich nabízí celou řadu, od prostupování zdí, přes propadnutí se do pekla či odchod do nebe, nesází však zcela na nejmodernější techniku a často si poradí pouze s náznaky a kouzlí světlem, zvuky a s využitím principů černého divadla. (Zejména světla hrají v Duchovi významnou roli a light design a jeho propracovanost nelze nepochválit.) Příznivci nejmodernějších divadelních technologií sice mohou být lehce zklamáni, ale celková kvalita představení by jim to měla bez problémů vynahradit.

Čímž se od tvůrců a muzikálu samého dostáváme konečně i k obsazení, jímž bude míněno to premiérové (bohužel alternace zatím nebyly viděny, Brno je v tomto smyslu přeci jen trochu z ruky), o kterém je možné již na úvod říci, a to o celém obsazení, že bylo výborné a to po všech stránkách, company po stránce herecké, pěvecké i taneční, (za choreografiemi stojí Hana Kratochvilová), sólisté pak především po stránkách herecké a pěvecké vzhledem k tomu, že jejich role taneční prostor v podstatě nenabízejí.

V hlavní roli Sama se při premiéře představil Dušan Vitázek. Jeho výkon byl standardně vynikající, herecky i pěvecky a to ve všech polohách, ty komické, zejména scény s Odou Mae, nebo úvodní scény s Molly mu herecky seděly tak nějak nejvíc. Sam v Dušanově podání svou frustraci z náhlé smrti, zrady přítele i ztráty lásky řeší velmi akčně a spíš než o propadání depresi, jde v jeho případě o zběsilé a usilovné hledání pravdy a cesty k jejímu prokázání a k záchraně Molly.

Jako Molly měli premiéroví diváci možnost zhlédnout Svetlanu Janotovou. Její možnosti jsou poměrně omezené vzhledem k tomu, že Molly je postava psychologicky nijak zvlášť prokreslená, v první části představení šťastná, trápící se jen neschopností svého milovaného vyjádřit nahlas své city, po zbytek představení pak vyrovnávající se s jeho ztrátou. I z tohoto minima však Svetlana dokázala vytěžit maximum. A stejně jako Alex ve Flashdance či Lindě z Pokrevních bratrů, i Molly dává vše.

Svetlana Janotová jako Molly

Jako ústřední dvojice je tedy tento pár v podstatě ideální. Snad nebýt Jekylla a Alex, kteří jim oběma přeci jen seděli víc. (To už je ovšem čistě subjektivní dojem.)

Svetlana Janotová a Dušan Vitázek ve scéně "Rain".

Ve dvou zbývajících velkých rolích se představili Robert Jícha jako Samův přítel Carl a Zdena Herfortová v roli Ody Mae Brownové. Robertu Jíchovi Carl jednoznačně sedí a po všech kladných hrdinech a milovnících se konečně představuje i jako zloduch a antihrdina. Lze těžko hodnotit kriminální zápletku a její napínavost, znáte-li dopředu děj, výkon Roberta Jíchy však divákům, kteří jej neznají, ani v nejmenším nepomůže v hledání toho „hlavního“ grázla představení. Zvlášť, když mu v roli Willieho výtečně sekunduje Jakub Zedníček.

Robert Jcha jako Carl

A obsazení Zdeny Herfortové do role černošky, praštěné jasnovidky Ody Mae? I to se povedlo. K černošskému vzhledu pomáhá líčení, zbytek skvělého výkonu však je zásluhou jednoznačně paní Herfortové, která v této roli dokonale využívá svůj komediální talent, přičemž jí k tomu v podstatě stačí velice často jen jediná grimasa, pohyb či slovo, a co nevzmůže příběh sám a zápletky či kostýmy (jejich autorkou je Andrea Kučerová) již připravené, obstará si brněnská Oda Mae Brownová rozhodně sama. U jejích scén se snad nejde nesmát a její dialogy s „neviditelným“ Samem tak patří k absolutním vrcholům představení.

Zbývající role již nejsou natolik výrazné a v představení se objevují v podstatě jen krátce, jako sestry Ody Mae Brownové v premiéře v podání Hany Kováříkové a Terezy Martinkové, duch v nemocnici v podání Milana Němce, či duch v metru v podání Igora Ondříčka. Další herci se pak představí hned v několika rolích a v company. O nikom z nich není možné říct nic jiného než slova chvály uvedená ostatně již v úvodu.

Tereza Martinková, Zdena Herfortová, Hana Kováříková

Co ještě tedy k Duchovi dodat? Že se jedná o další velmi povedený kousek na scéně Městského divadla Brno. Další nový, neokoukaný muzikál inspirovaný známým hollywoodským filmem, který svému příběhu nezůstává nic dlužen, a který si diváci rozhodně užijí. S chytlavou a i na obyčejný poslech velmi příjemnou hudbou. Snad se nejedná o takový div a „zázrak“ na poli moderní divadelní techniky jako v cizině a možná bude někomu chybět trochu víc té sladkobolné romantiky, ale jasně se jedná o výbornou divadelní práci se spoustou vynikajících výkonů. Ze své strany jej rozhodně doporučuji nevynechat.

Minirecenze (drobné srovnání s londýnskou verzí) Ondřeje Doubravy

Nebudu zastírat, že mi uvedením Ducha (Ghost The Musical) v MdB byl splněn v určitém smyslu divácký sen. Je logické, že jsem stejně jako kolega Pavel Košatka v roce 2011 v Piccadilly Theatre žasl nad technickými možnostmi nových inscenací a povedenou věrnou adaptaci filmového scénáře Bruce Joela Rubina jsem si nesmírně užil. Přestože dodnes rád s nadšením vzpomínám na nesmírně sugestivní scénu Samovy smrti, či závěrečný efekt Samova odchodu do nebe, přece jen mě jedna věc na inscenaci Matthewa Varchusse vlastně znepokojovala a nedala mi spát. Na technických vymoženostech a zejména LED obrazovkách s uchvacujícími projekcemi totiž bylo totiž toto představení naprosto závislé a i dirigent byl zjevně synchronizovaný s několika počítači.

I přál jsem si vidět Ducha více divadelního, takového, aby se dal v případě nutnosti dohrát i při mírném selhání techniky. Ghost The Musical v režii Stanislava Moši má v sobě naprosto přiznanou hravost, kdy vše obstará správná synchronizace světel, laserů, projekcí a samozřejmě mechanických a hereckých možností. Brněnský Duch je tedy mnohem fyzičtější, divadelnější, jdoucí po příběhu. Přesto je ale napříkad iluze vagónů metra s londýskou verzí zcela srovnatelná, jedna z gradací příběhu – duchařská návštěva Sama u Carla v kanceláři v mých očích Londýn dokonce předčila.

Pokud někdo z filmových publicistů označí snímek Duch Jerryho Zuckera z roku 1990 za romantickou komedii, určitě mu věřte. Brněnská inscenace se k tomuto konceptu ve svém výkladu příběhu totiž vrací. V Londýně byl příběh občas potemnělý a vysloveně působil  jako čistokrevná romantika a mnozí britští a mezinárodní diváci (tleskající už během předehry) jistě v mnoha situacích hledali kapesníčky.

V Brně je ovšem více situací čistokrevná situační sranda, proč to neříct naplno, zároveň jsou v romantické a kriminální lince správně vygradovány emoce. Všichni čtyři hlavní představitelé  si své role naplno užívají, Zdena Herfortová jako Oda Mae potom rozehrává zcela samostatný herecký koncert, útočící na naše bránice. Zároveň ale ani tady nezapomeňte do kabelky či batůžku přibalit nějaký ten již zmiňovaný kapesníček, bude potřeba, protože romantika je zde samozřejmě přítomna také ve velké míře.

Možná největšího rozdílu se Duch dočkal v hudebním nastudování Dana Kalouska a Emy Mikeškové. Zatímco v originále je mnoho skladeb Davea Stewarta a Glenna Ballarda podbarveno jemnými ambientními samply, brněnská verze opět sází spíš na čistou živou rockovou energii a čistě elekronickým tak zůstal jen hip-hopový song ducha z metra Focus. První minuty jsem sice elektronický feeling silně postrádal (a to nikoliv proto, že jsem příznivec dvojice Eurytmics, kterou Dave Stewart tvořil a občas stále tvoří s Annie Lennox, spíše obecně fandím elektronické hudební odnoži), ale lokální provedení zkrátka vsází na živou energii a to je také dobře.

Po představení nám Stanislav Moša prozradil, že zástupci autorské agentury budou další tvůrce posílat právě na představení do Brna, aby poznali pravou podstatu díla.  Zdá se tedy, že v tomto případě ještě poctivé fyzické divadlo zvítězilo nad přemírou technologií. Ne, že by v původní londýnské inscenaci nebyly bravurně využity (rozhodně mohu bez okolků říci, že byla správně cool!), ale divadelníci ze střední Evropy, zvyklí na jiné možnosti technologií a nacházení funkčních kompromisů se přece ještě nějaký čas budou na texty her a muzikálů dívat nikoli ze strany využití dechberoucích nasazení dechberoucích efektů (i když doba je neúprosná a divák čím dál namlsanější), ale spíše ze strany správného podpoření příběhu, což by mělo hrát vždy prim. A dostat Ducha zpět tak trochu ke kořenům romantické komedie, to se v první české inscenaci povedlo nesmírně.

V recenzní části byly použity oficiální fotografie Městského divadla Brno (Jef a Tino Kratochvilové).

Fotobonus: Duch objektivem našeho fotografa Petra Marka

Svetlana Janotová a Aleš Slanina

Ondřej Studénka

Ivana Odehnalová a Aleš Slanina

Aleš Slanina

Aleš Slanina a Ondřej Studénka

Píseň "More"

Ve světě vysokých finací se snadno zapletete se zločinem.

Duch v nemocnici Milan Němec

V nemocnici plné duchů je celkem veselo.

Duch v nemocnici Ladislav Kolář s Alešem Slaninou

Vítejte ve věštírně u Ody Mae!

Věštírna v alternacích

"With You" (Svetlana Janotová)

"With You" (Ivana Odehnalová)

Scénu u hrnčířského kruhu asi netřeba představovat...

...v muzikálu se ale objevuje trochu v jiné souvislosti.

Metro

Agresivním vládcem nad tímto prostředkem je Igor Ondříček...

...nebo Stanislav Slovák.

Hana Kováříková a Tereza Martinková

Zdena Herfortová

Markéta Sedláčková a Jan Apolenář

Aleš Slanina a Svetlana Janotová

Aleš Slanina a Ivana Odehnalová

Autorem fotografií pro fotobonus je exkluzivně pro Musical.cz Petr Marek. Pokud byste fotografie chtěli použít na vašem webu, Facebooku apod., ozvěte se nám na e-mail: redakce@musical.cz. Publikování bez svolení autora je přísně zakázáno.