Déšť už dští i v Divadle Na Fidlovačce

Jak na tiskové konferenci tvůrci několikrát zmínili – toto byla pro Divadlo Na Fidlovačce velká premiéra. Po Hudebním divadle Karlín je teprve druhou pražskou scénou, která My Fair Lady uvádí. Jejich cílem bylo představit dílo A. J. Lernera a F. Loeweho tak, jak bylo napsáno – tedy bez přesunů do jiného prostředí, bez velkých zásahů do textu atd. V podobě sice konzervativní, ale přesto vtipné. Čímž bude zdůrazněna genialita a nadčasovost tohoto muzikálu a znovu se potvrdí jeho oprávněná sláva.

(psáno z první premiéry 24. listopadu 2011)

Podivín, kam se podíváš!

Jakoby si režisér Juraj Deák s dramaturgem Patrickem Fridrichovským položili otázku: Kolik typů podivínství na světě existuje? Víc než dost – lze být podivný svou mluvou (jako Líza), lze být podivný svým chováním (Higgins), podivný je i ten, kdo se přátelí s někým ještě podivnějším (Pickering), podivný syn měl jistě podivný vzor (madam Higginsovou), alkoholismus v kombinaci s politickým řečněním na podivnost přímo odkazuje (u Doolitlea) a postávat den co den, noc co noc před domem své vyvolené by neměl zapotřebí ani Romeo (natož Freddy). Každá z postav tedy představuje určitý specifický typ podivínství, a proto nelze považovat Lízu za jedinou postavu vhodnou k nápravě.

Jedině tak si lze vysvětlit změnu učiněnou u postavy Henry Higginse. Kdo si jej totiž pamatuje (a tomuto srovnání se znalci filmové verze s Audrey Hepburnovou a Rexem Harrisonem pravděpodobně neubrání), jako uhlazeného, vzpřímeného, upraveného elegána, tady se seznámí s podivínem v balonovém plášti, věčně přihrbeném mamánkovi, s rozcuchanými vlasy, brýlemi se širokými obroučky a pohyby, jež se vyrovnanosti podobají jen zdálky. Higgins Tomáše Töpfera je roztržitý starý mládenec, ve stálém napětí a jeho uchopení je zcela komické. Zůstala uštěpačnost, sarkasmus i mužská ješitnost, ale byla přidána nová poloha – cosi mezi Mr. Beanem, Igorem Hnízdem a Hujerem. Paradoxně je to tak právě on, koho máme potřebu kárat a upozorňovat na držení těla, chování,… Více než Lízu. Töpfer jej vykreslil jako vhodného adepta k radikální převýchově, po stránce duševní i fyzické. Higgins Líze nadává s naprosto kamenným výrazem, jindy rozhazuje rukama jako tetka na návsi, zmateně naráží do lidí, sakruje,… Jeho podivínství po většinu času funguje velmi dobře, ale v určitých momentech jakoby vadilo, že není právě oním distingovaným Higginsem, jehož přerod je spíše vnitřní a kterému by více slušela promluva typu: „poprvé jsem se přestal ovládat“ (když po celou dobu působí jako roztržitý pomatenec), nebo trochu překvapivé vášnivé políbení na závěr. Töpferova přihrbená postava, velká gesta a roztěkanost na konci neprojdou žádnou změnou a slovnímu konstatování změny by slušela i změna viditelná. Jeho skutečným vnitřním pocitům tak musí jít naproti světelný design – závěrečným nasvícením z obou stran (a vytvořením dvou stínů) se poukazuje na jeho finální smíšenost pocitů.

Tereza Bebarová jako Líza Doolittleová je této Higginsovy změny hravě schopná. Její shrbená postava i neurvalá povaha se s tímto podivínem dokáže nejen vyrovnat, ale v jejich „souboji“ je nakonec právoplatným vítězem. Vyhrává totiž po stránce technické (tedy pěvecké), ale především její Líza projde zajímavější změnou (byť právě Higginsova proměna by měla být tou předem neplánovanou a o to více překvapující). Z přihrbené, ukřičené, drzé prodavačky vytvoří především v závěru nádhernou, sebevědomou a klidnou ženu. Její proměna je jak fyzická, tak vnitřní. Při jejím pěveckém projevu nás mrazí v zádech, nikde tzv. netlačí na pilu, kombinuje jak zpěv, tak recitaci, právě dle atmosféry situace. Španělským tancem krotí v písni „Déšť dští v Španělsku“ Higginse i Pickeringa, v „Jen se těš“ naopak hraje, tančí a zpívá hned za několik postav najednou. Silná je i v hereckém projevu – její komická etuda jedení čokolády, rozhovor s dámami na dostizích nebo projev k Higginsovi na závěr patří mezi ty vůbec nejvýraznější. Je snad jen škoda, že především na začátku – na tržišti – kdy je často otočená zády k divákům, jí často není rozumět. Mluví příliš rychle a řada vět tak zanikne. A napadat ji za špatný vzhled také příliš nelze – čisté má šaty, ruce, nohy, obličej… Snad jen trochu elegance postrádá její úvodní model, ale do „kanálové coury“ (jak ji Higgins několikrát nazve, ukazujíc přitom na její šaty) má hodně daleko. Jediné, v čem se vymyká urozeným dívkám, je její ukřičený „jedák“ a samozřejmě volba slov.

Tereza Bebarová

Je to snad svérázná interpretace, ale Alfréd Doolittle vytváří pomyslnou dvojici právě s profesorem Higginsem. Oba se chovají nevybíravě, vůči Líze i celému světu jsou naladěni takřka stejně a slušného vychování jim příliš dáno nebylo. Václav Svoboda svým pojetím Doolittlea tuto interpretaci jen potvrzuje. Jeho etuda sbírání peněz by obstála i jako samostatný výstup, zadýchané pěvecky-taneční číslo plně vyhovuje alkoholismu i tělesné konstituci a jeho „vstaňte mě“ odpovídá egoismu a zahleděnosti do své osoby. Zvláště poslední zmíněné jej spolu s řečněním a la Poslanecká sněmovna staví na stejnou roveň jako Higginse.

Václav Svoboda (uprostřed) coby Doolitle

Pickering Otakara Brouska ml., je mnohem distingovanější, klidnější, vzpřímenější než Higgins, ale jeho usnutí se vzorem u Mr. Beana poukazuje na příliš dlouhý pobyt ve společnosti Higginse a zároveň skrytou komickou stránku. Vystupuje elegantně, šarmantně, nenápadně hází po Líze očka, ale stále si zachovává odstup. Ludmila Molínová jako paní Pearceová je typickou paní domu – odměřenou i laskavou, klidnou i výbušnou. Komická figurka Zoltán je pouze karikaturou a jeho krátký výstup v představení je spíše tanečním exhibicionismem. A ať už se Marek Holý jako Freddy dožaduje Líziny pozornosti při dostizích nebo o lásce k ní zamilovaně zpívá, případně mrzne před Higginsovým domem, vždy je roztomile bezbranný, s jiskřícíma očima a vzbuzuje v nás chuť upřímně jej politovat a pomoci mu vyřešit trápení. A matka Higginsová v podání Libuše Švormové by už snad ani nemohla být povznesenější nad synovou povahou. Její elegance, vychování i vtip tak vyvolávají otázky, zda je Henry skutečně jejím dítětem…

Otakar Brousek ml., Tereza Bebarová a Tomáš Töpfer

V jednoduchosti je síla.

Scénografie Ivo Žídka sází především na jednoduchost. Schody, které po obou stranách vyplňují prostory v zadní části pódia, slouží jako předěl mezi domácím a venkovním prostředím, případně – nacházíme-li se na ulici – posedávají na nich prodavačky květin a jejich přátelé. Častým prvkem, který definuje prostor je závěs. Modrý dominuje Higginsovu obývacímu pokoji, červený vyplňuje pozadí bálu a bílý závěs symbolizuje mlhu v londýnských ulicích, zároveň salón madam Doolittleové nebo ložnici Elizy v Higginsově domě. Tento výrazný, ale jednoduchý prvek doplňuje vždy jen několik kusů nábytku – židle, pohovka, postel, Higginsův zázračný přístroj nebo zábradlí na dostizích. Stěny bez zbytečných obrazů, bez cetek,… Na druhou stranu vše, co je na scéně, se skutečně využívá a neslouží jen k diváckému pokoukání. Je tak jen škoda, že hodiny, které začnou „hrát“ až při Freddyho vyznání, mohly skutečně reflektovat ubíhající čas. Metafora zastaveného času příliš nefunguje, protože právě na ulicích Londýna to ožije ostošest.

S nábytkem pracuje i choreografie Martina Packa a vytváří tak funkční dvojici s celou scénografií – „židlová choreografie“ usnadňuje tanec Töpferovi a Brouskovi ml., na stole stojí Bebarová při „Déšť dští v Španělsku“, „Chtěla bych tančit jen“ se odehrává kolem postele a dominující schody pochopitelně slouží jako vhodné místo k tanci, skokům, sjíždění zábradlí,… Na ulici se tančí neuspořádaně, irský tanec se kombinuje s kruhovými variacemi, kdy jeden tančí uprostřed a předvádí své umění – zkrátka pravé pouliční radovánky. Do kontrastu tak jde prostředí bálu, kde se tančí uhlazený valčík. Trochu překvapující je barva kostýmů – Sylva Zimula-Hanáková si zvolila za základní barvu černou a občas ji ozvláštňuje červenou nebo modrou barvou. Bezpochyby se tak zdůrazňuje eleganci vyšších vrstev, ale i ponurost londýnských ulic, do kterých by se ani zářivé barvy nehodily. Celá výtvarná koncepce je tak příjemně vyvážená a jde ruku v ruce s celou atmosférou děje.

Tereza Bebarová

Velké cíle

Cíle nemalé se splnit podařilo. Juraj Deák se svým týmem stvořili na jevišti Divadla Na Fidlovačce dílo po všech stránkách čisté – herecky přesně vypointované, vkusné, střídmé po výtvarné stránce, precizní po stránce pěvecké i taneční, a pokud snad vznikly situace nepřesné (např. výhra sázky na bále by potřebovala lepší zakončení), je to pouze díky čerstvosti kusu a možná i jisté premiérové křeči (Zoltán je sice karikaturou všech „bohatých fonetiků“, ale dát mu alespoň na chvíli minimální civilní projev by jistě neškodilo). To je ovšem jen několik málo připomínek, které ve své podstatě nijak nenarušují čistotu provedení.

„Fidlovačské“ My fair lady tedy lze vytknout jen málo věcí a je proto jen škoda, že ji nemůže doprovázet živý orchestr. Inscenace by získala ještě větší autentičnosti a živosti a přestala by v mnohém být tak čistá a svým způsobem hudebně sterilní (i když nahrávka zní velmi dobře). Práce s dynamikou, tempem a dirigentovo popohnání nebo případné zklidnění zpěváků by posunulo toto dílo ještě výše.

Fotografie našemu serveru laskavě poskytlo Divadlo Na Fidlovačce.