“Monty Python’s Spamalot” – britský humor dorazil do Plzně v českém kabátku

Byl v 70. letech minulého století v Británii jeden létající cirkus. Monty Pythonův.  Měla ho na starosti skupinka úžasných komiků – Graham Chapman, Eric Idle, John Cleese, Terry Jones a Michael Palin, dnes slavní herci + nyní kultovní režisér Terry Gilliam. Když jim byl Létající cirkus malý, expandovali na velké plátno a poprvé si v něm zahráli na putování za Svatým Grálem. Jelikož to byl film s písničkami, Eric Idle po letech neodolal a udělal z něj na Broadwayi v roce 2004 plnohodnotný muzikál. Po šesti letech přichází i k nám, do Divadla J. K. Tyla v Plzni. Nutno podotknout, že značně modifikován….

(psáno z představení 2. 4. 2010)

Předem přijměte omluvu za to, že tento text počítá s tím, že jste jméno skupiny Monty Python museli už někde alespoň zaslechnout, ostatně, zhruba v 70% případů jste právě proto snad na tento článek klikli. Taktéž bylo po dlouhém váhání hodnocení rozděleno na dvě části.

Část první: o inscenaci obecně

Původní film „Monty Python and the Holy Grail“ z roku 1975 byl v podstatě jen sledem tématicky ukotvených  scének, ve kterých král Artuš v podání Grahama Chapmana a jeho družina (zbytek skupiny v mnoha rolích) hledají Svatý Grál a zažijí mnoho dobrodružství se zajímavými postavami). Koncepce muzikálu je v podstatě shodná, došlo jen k úpravě několika scén a připsání pár postav, režisér Roman Meluzín měl tedy ulehčenou práci a prakticky se jen ve velmi jednoduchých aranžích postaral o to, aby všechny zábavné zápletky a slovní narážky fungovaly, hlušší místa navíc ve správnou chvíli snadno vyplní humor ctící stylové choreografie Pavla Strouhala. Vděčná jistě bude i v jisté chvíli mohutná interakce s publikem. Vyzdvihujeme, že populární jízdu s kokosáky zvládli všichni, co ji mají v popisu práce, mistrně! Naopak trochu více si mohli tvůrci vyhrát s kultovními scénami – útokem vražedného králíčka, či s házením kravičky z hradeb, plyšáci ve srovnání s filmem neuspokojí.

Rytíři kulatého stolu v kompletním složení

Hudba Johna DuPreze (a ostatních autorů) je sama o sobě sice spíše parodií na různá hitová klišé (s pár umně skrytými odkazy, například na “Šumaře na střeše”), ale nechybí jí nakažlivá chytlavost a navíc křišťálově čistý klasický broadwayský zvuk , který velice věrně dodržuje i plzeňské hudební nastudování (orchestr skvěle řídil Jiří Petrdlík. Ten je v jednu chvíli i docela hezky zavlečen do centra dění, snad by se výstup dal označit i jako „cameo“).
Velkou nespokojenost musíme vyjádřit ke scénografii Daniela Dvořáka. Že je na našich scénách poslední dobou celkem oblíbený minimalismus, jsme si už zvykli, skutečně se ale musel tento velký projekt v podstatě odbýt jen jednou malou neonovou estrádní stěnou (co navíc vypadá jak z pochybného podniku), projekcemi a pár dřevěnými doplňky?  Ostatně, hlavní kámen úrazu lze spatřovat v naprosté absenci zásadního prvku – kreseb Terryho Gilliama (více rozepsáno v druhé části recenze). Licence je zakázala? Přece by pár z nich šlo snadno dosadit i do vlastní scénografie. Je jasné, že originální broadwayská scéna se u nás v Česku nezaplatí, ale skutečně byl nutný ústupek, posouvající dílo někam úplně jinam? Přenesme tento problém k nám čistě hypotetickou situací: chystal by se například muzikál o loupežníku Rumcajsovi, dokázali byste si ho představit bez kreseb Radka Pilaře?

Říše Jezerní dámy

Další diskutovaným tématem je překlad Adama Nováka: Je podle očekávání hodně přizpůsoben běžnému divákovi a kde příležitost dovolí, tam je situace dokonce přenesena do českých reálií (přece jen do divadla je nutno dostat i jiné publikum než fanoušky Monty Pythonů), v základě dopadl dobře, hlavně v činoherních pasážích, u písní se občas setkáme s neobratností (níže rozvedeno) a taktéž mohly pobrat trochu více hravosti. Například řádek „I Am Not Dead Yet“, přeložený jako „Já jsem neumřel“, je skutečně pro ostříleného přebásníka jen základní varianta. Zároveň by textu neškodilo trochu méně vulgarismů, většina působí jen na efekt. V druhé části recenze se dozvíte, zda dílu zvolené dramaturgické přiblížení divákovi – laikovi ubližuje, či nikoliv.

Inscenace je  dobře obsazena, všechny aktéry na jevišti baví být. Jelikož u všech rolí jde o velkou nadsázku, není potřeba jednotlivé výkony nijak zvlášť analyzovat. Z tahounů jmenujme například pěvecky suverénní Dashu (ano, toto je ta pravá Jezerní dáma). Ke svým úlohám ale asi nejlépe a nejkomplexněji přistoupili: 1.  Roman Říčař, jeho duet s Dashou „The Song Goes Like This“ v roli Sira Galahada rozhodně patří k vrcholům večera, stejně jako jeho přísný tatínek prince Herberta ve druhém jednání. 2. Jan Kříž, jehož Rytíř, který říká (a za chvíli neříká) Ni, stejně tak jako Kouzelník Tim a Francouzský posměváček působí nesmírně vtipně. Všechny scény v podání obou  pánů vyznívají jako příjemný závan inspirace u originálních britských představitelů.

Dasha (Jezerní dáma) a Roman Říčař (Sir Galahad)

Jiří Untermüller sice není s tak velkou dávkou charismatu jako původně  Graham Chapman nebo Tim Curry z broadwayského uvedení, ale jeho Artuš působí příjemně, stejně tak jeho sluha v podání Jana Kaštovského. Naopak spíše nevýrazně působí ve svých rolích Bronislav Kotiš.

Pokud bychom brali dílo jako standardní muzikál, lze s ním vyjádřit spokojenost, pojďme se ale na plzeňské nastudování podívat ještě z trochu jiného úhlu, pro jistou skupinu lidí možná i zásadnějšího a v dosud vyšlých ohlasech zatím opomíjeného.

Část druhá: určená zejména pro trochu větší či přímo skalní obdivovatele skupiny Monty Python, či alespoň některého jejího člena

Dovolte mi nyní přejít v této části do osobnějšího tónu: Pokud bych se já odvážil býti divadelním dramaturgem a chtěl bych „Spamalot“ inscenovat, ohlídal bych si několik věcí. Jakožto celkem velký fanda (Viděl jsem určitě většinu Létajících cirkusů, z filmů mi zbývá pořádně nastudovat „Smysl života“, naopak „Svatý Grál“ a „Život Briana“ jsem viděl nejméně 3x a miluji zejména Idleův sólový projekt „The Rutles“, krásnou parafrázi kariéry mnohem slavnějších The Beatles) vím, jak moc je pro jejich svérázné scénky důležitý perfektní překlad. Též je mi známo, že většina příznivců je schopna akceptovat překlad jen od jediného a pravého člověka, a tím je Petr Palouš, tvůrce titulků pro Létající cirkusy a další související projekty v České televizi . Petr Palouš totiž svými hravými televizními překlady udělal v 90. letech pro rostoucí popularitu Monty Pythonů u nás totéž, co, převedeno do muzikálového žargonu, Zdeněk Borovec pro „Les Misérables“ a Michael Prostějovský pro „Jesus Christ Superstar“. Tu skupinu, co nejraději pouze originál, raději pro tentokrát vynechme. Je pravdou, že ani na některých zatím vydaných DVD občas titulky od Petra Palouše nebyly, ale to je teď vedlejší.

Stejně tak jsou pro mou osobu neoddělitelnou součástí humoru zmiňované kresby Terryho Gilliama, ve světě ve “Spamalotu” samozřejmě používané. Plzeňská verze bohužel v tomto směru nesplnila ani jeden bod a spolehla se na své zdroje, cesta to však nebyla asi úplně správná. Daniel Dvořák se sice snažil navrhnout něco po „Gilliamovsku“, leč tyto pokusy vyznívají zbytečně diskutabilně, viz. například Božské nohy, ty vypadají zhruba jak pátá kopie originálu. I tak to může vidět naprosto subjektivně přísné oko příznivce. Původní kresby by jistě působily lépe.

Ještě problematičtěji ale vyznívají některé česky lokalizované vtipy a tímto se vracíme k překladu Adama Nováka. Když budete znalci vyprávět, že Rytíř, co už si neříká Ni (v podání Jana Kříže) hodí narážku na pražské Divadlo Broadway a následně si začne zpívat „Děti ráje“, nejspíše omdlí. Přiznávám, že jsem se v tom místě ale zasmál, ach, jsem kulturní barbar.   Stejně tak z „odborného hlediska“ dostal poměrně „na frak“ i slavný “Fisch Schlapping Dance”, vycházející z jednoho skeče.. Přemístění z originálního Finska na naší Hanou mu vůbec neprospělo. Divákovi – laikovi by ani jedna úprava vadit neměla, možná někomu ale můžou připadat podbízivé. Naopak vpašování strachu z kritik Jany Machalické se tématicky do lamentování Jezerní dámy, co jí vystřihli ústřední song, poměrně hodí. A účast božského hlasu Karla Gotta také neurazí.

Monty Pythoni to díky české lokalizaci vtipů dotáhli až na Hanou...

Bohužel nejchytlavější a nejznámější písně, známé už z původních filmů jsou přeloženy skutečně poměrně nezpěvně, uveďme si malý příklad:

Na závěr představení si můžeme s účinkujícími zazpívat legendární pecku „Always Look On The Bright Side Of Life“ původně z „Života Briana“ (viz. níže). Sen každého, byť začínajícího Monty Pythonisty! Text je v programu (za krásných 27 Kč,  je poměrně vtipný a bez reklam, kolik by stál v Praze, stovku, že?), jde se na to! Ouha, zkouším malý nepovinný trénink před představením, zvědav na reakce publika, jenže krátké slabiky české varianty sloganu „Uvědom si, jak krásné je žít“ do originálu, kde jsou noty delší, nelze dostat, přitom melodii jsem slyšel miliónkrát. Napasování se zdaří tak na třetí – čtvrtý pokus. Naostro při přídavku trochu provokativně přecházím raději do anglického originálu (ten se zpívá tak snadno, jako když nůž projede máslem), protože nafrázování českého refrénu je opravdu horší, u slok jsem rezignoval rovnou. Publikum zdá se být nesmělé. My naopak přidáváme alespoň nepostradatelné hvízdání, no jo, znalci v hledišti se nezapřou.

Scéna Always Look On The Bright Side Of Life

Tentýž případ jest u písně „The Knights Of The Round Table“, jejíž tempo je vražedné a tudíž si i díky frázování z české verze nezapamatujete vůbec nic, možná kromě prvního verše, kde jsou rytíři kulatého stolu namačkáni tak trochu násilně.

Přiznejme si otevřeně, větší či menší znalci skupiny mohou být z českého provedení a vůbec přístupu k němu značně rozladěni, protože je nezajímají licenční podmínky, ani věci okolo (nad tím můžeme přimhouřit oko my) a pokud se nesmíří s tím, že zde zůstalo vlastně pouze poměrně zdařilé verbální činoherní torzo a známé písně, představení jim zbytek doslova letitých jistot nenabídne.

Vyvstává tedy otázka, zdali se alespoň vedla nějaká jednání ohledně spolupráce s Petrem Paloušem (jistě by s konzultacemi zvládl přeložit i písně, či mohl Novákův překlad alespoň redigovat) a vylicencování kreseb, či zda zvítězila úvaha ve smyslu „Stejně tady ten druh humoru má málo příznivců, nemá cenu to dělat pro ně.“, což už mnoho let neplatí. Bylo by hezké na tyto zásadní dotazy získat i odpověď.

Proč je tato otázka tak důležitá? Možná i proto, že máme silný, taktéž divadelní argument: V pražském Divadle Rokoko se úspěšně hraje dramatizace nejúspěšnějších Monty Pythonských televizních skečů a nejen, že používá Paloušovy překlady, ale i nezbytná vizuální stránka víceméně souhlasí (hodnotím jen z fotek, zatím jsem osobně neměl tu čest). A pokud pouze povolený činoherní projekt vypadá  v českých podmínkách tématičtěji, než oficiální muzikál, je to zvláštní situace…

Pokud se umíte odpoutat od všech anti-věcí, zmíněných v části recenze pro příznivce (a vy si z ní můžete vybrat jen to, co je pro vás podstatné), je plzeňský „Spamalot“ dobrou odreagovávací inscenací, na níž se možná i velmi rádi vrátíte. Sám se chystám ještě jednou. Ale ačkoli si lze cenit odvahy ji uvést, úplná senzace to není, možná právě proto, že základní prvek, čili Monty Pythonská poetika, se v Plzni většinou rozmělňuje v moři české „lidovosti“, která je od britského humoru vzdálena na míle daleko. A právě proto není tak úplně fér, mluvit například o události roku.

Dotáhnou to rytíři až na Broadway?

Poznámka na okraj: John DuPrez a Eric Idle neusnuli na vavřínech a pokračují ve své tvorbě a pro své publikum už připravili další šťavnatý kousek – oratorium na motivy dalšího kultovního Monty Pythonského počinu – „Život Briana“, s názvem „Not A Messiah (He’s A Very Naughty Boy“) a bere si na paškál  snad nejznámější biblický příběh (byť z naprosto jiného úhlu pohledu). Již ho předvedli v londýnské Royal Albert Hall, záznam byl promítán 25. března tohoto roku  na jeden jediný den v kinech v části Evropy, včetně České republiky a koncem května by měl být i u nás v DVD distribuci. Už se těšíme!

Autorem fotografií je Pavel Křivánek, jsou použity s laskavým svolením Divadla J. K. Tyla v Plzni.