Dvojpohledová recenze českého nastudování muzikálu “Mozart!”

Blízko dvojího výročí, pēt let po otevření brněnské Hudební scény a zároveň deset let po premiéře světové, k nám konečně vstoupilo jedno ze stěžejních děl “drama – muzikálu” – “Mozart!” autorské dvojice Michael Kunze – Sylvester Levay, tento žánr svými díly definující. Ač si u nás na repertoáru divadel tým odbývá svůj debut, je již v České republice dlouhou dobu nesmírně oblíbený a proto byla inscenace napjatě očekávána a rozhodně ne nadarmo.

.

Ondřej Doubrava: “Mozart, Kunze – Levay + MdB – toť záruka silného zážitku”

(viděno na veřejné generálce 2. 10., na předpremiéře téhož dne a na druhé premiéře 4. 10.)

Předem lze politovat kritiky a odborníky, kteří budou vyžadovat skladatelův životopis, toho se dočkají jen v náznacích. Michael Kunze na to šel pro silnější dramatický účinek trochu jinak. Nepředstavuje Mozarta příliš coby hudebníka, ale coby rebela vědomého si svého úspěchu i nadání, ze všech sil se snažící se vymanit z pout své rodiny, zažít tu pravou lásku a dosáhnout přitom jednoduché věci – aby po něm po smrti také něco zůstalo.

David Žák, Aleš Slanina

Mozartovu genialitu a tvůrčí píli (pokud by někomu chyběla) přitom znázorňuje “porcelánové dítě” Amadé, znázorňujícího hlavního hrdinu tak, jakého ho chce mít celá léta okolí. Na konci strhující podívané mezi těmito dvěma tvářemi dojde k finálnímu střetu, byť možná pro někoho s trochu schovanou gradací.

Můžeme se tak s mladíkem  “Wolfim” naprosto identifikovat, ač se před otevřením opony budeme tomuto faktu bránit, géniem je jen málokdo z nás.

Ač by měla být Kunzeho díla zaměřená převážně na textovou stránku (proto je také jméno libretisty na prvním místě), spojení s pop-rockovou hudbou Sylvestera Levaye vždy funguje v naprosté souhře a daří se jim produkovat i hity. “Mozart!” je sice v Brně oficiálně označen za rockový muzikál, předložka pop- by pro něj nebyla urážkou, hudební nastudování Františka Šterbáka věrně vycházející z vídeňského originálu zní naprosto fantasticky.

Sílu příběhu podtrhuje i české přebásnění Michaela Prostějovského, které je ve své nesmírné chytlavosti a bezvadné zpívatelnosti srovnatelné i s jeho překladem “Jesus Christ Superstar”. Snad bude časem k dispozici CD, aby mělo šanci podobně “zlidovět”, pokud ne, byla by to vcelku škoda. V “malém” programu kompletní texty najdete už teď, od verze zpívané na jevišti se ale v pár detailech liší.

Režisér Stano Slovák většinou ve svých inscenacích nesází na velkou výpravnou show (muzikálová “Sněhurka” je malou výjimkou a i tam je velkých efektů dosahováno spíše úplně jednoduchými věcmi), spíše se snaží co nejlépe divákovi předat myšlenky v příběhu snadno přístupnou formou. A záměr se povedl i zde. Pokud je zapotřebí dramatická konfrontace a je jich k dispozici několik, skutečně na diváka emocionálně zapůsobí (“husí kůže” a slzy v očích nejsou při správném rozpoložení žádnou výjimkou), jestliže je předepsáno děj mírně odlehčit, režie toho využívá s plnou parádou. (Těšte se na výstupy kompletní Weberovic “spořádané rodinky”, či rozhovor intrikánů v jedoucím kočáře). Správnému vyznění dějové linky jsou podřízeny další složky. Například scénické řešení Jaroslava Milfajta a Petra Hlouška s červenými bránami a projekcemi sice působí pro oči diváka – laika jednoduše a ve výsledku možná až příliš náznakově, ale věřte, že scénické projekce (noty, hvězdy, most, hostinec) mají opačný účinek než na představeních v Praze a to ten, že se ještě více můžete koncentrovat na dění na jevišti. Pokud by měla být vznesena nějaká malá výtka, pak ta, že pokud se promítá na červená plátna při větším osvětlení, můžete mít problém identifikovat detaily, aneb chtělo by to silnější projektor. Ale třeba jde jen o umělecký záměr.

Jan Ježek a Dušan Vitázek

Ani choreografie Igora Barberice tentokrát nemají předepsané jasně vrcholné číslo, ale tam kde mají být, jsou dostatečně efektní. Ve sborových vícehlasech by mohlo být company více rozumět, ale na tomto nedostatku se viditelně (či spíše slyšitelně) pracuje.

Kostýmy Andrey Kučerové jsou spíše než historicky věrně, pojaty se smyslem pro nadsázku a karikaturu. Ne všem to asi bude vyhovovat, z mé strany námitek není, alespoň lépe zapadnou k rockovému princátku, které se svou džínovou bundou, tričkem a dredy odlišuje skutečně rapidně.

Člověk se během “maratonu” srovnávání alternací neubrání zaslat přátelům nějaké ty expresní dojmy, a bylo překvapením, jak často v nich bylo používáno slůvko “vyrovnané”. Snad až na jednu malou výjimku, ale opět se podařilo obsadit jednotlivé typy více než vhodně.

Dušan Vitázek se v titulní roli postará o suverénní pěvecký výkon. Po herecké stránce sice odvádí svůj dobrý standard, leč nám se v poslední době líbí více v rolích, kde umí předvést i trochu jinou polohu (Rejpal ve “Sněhurce”, Che v “Evitě”) a rebel Mozart mu mohl dát šanci ukázat další tvář, leč tuto příležitost spíše nevyužil a roli příliš neobohatil tak, jak by si génius hudby zasloužil a vyznívá v jeho podání snad až příliš romanticky a nevzdorně.

Marta Prokopová

Zato alternant Aleš Slanina, který měl v MdB dosud role spíše v company a zatím na sebe výrazněji upozornil jen jako Princ ve Sněhurce, chytil svou velkou příležitost za dredy skutečně pořádně a svého Mozarta vybavil přímo neskutečnou dávkou “pubertální” energie (v tomto případě to není ošklivý výraz) a hlavně čistých emocí, navíc charakter rozehrál o spousty malých detailů (např. roztomilé Mozartovské chichotání). Velký pěvecký zážitek je samozřejmostí! Doufejme, že si tohoto výkonu všimnou i různé ankety.

V zásadní roli Mozartova otce Leopolda díky svému charismatu i hlasovým možnostem září hostující Jan Ježek a je moc dobře, že tyto velké příležitosti stále dostává. Michal Šebek, herec o poznání mladší, se s rolí, kterou původně studoval pouze coby understudy vypořádal velmi dobře, snaží se chybějící léta úspěšně “dohrát” a je tedy alternací vyrovnanou, nutno vyzdvihnout, že na svém výkonu neustále pracuje (na druhé premiéře již působil naprosto sebejistě).

Potěšením je sledovat výkony zásadních ženských postav čili Wolfgangovy sestry Nany (Marta Prokopová a Ivana Skálová) či jeho ženy Konstance (Hana Holišová a Johana Gazdíková), rozdíly mezi podáními jsou minimální, naopak obě až chvílemi berou dech, zde záleží skutečně spíše na osobních preferencích.

Dušan Vitázek a partička karet

Hlavními zápornými postavami jsou Hrabě Hyeronymus Colloredo (Petr Gazdík a Jiří Mach) a Hrabě Arco (Lukáš Vlček a Jan Apolenář). Byť na malém prostoru (Colloredo má tedy k dispozici možná největší “pecku” muzikálu “Wie kann es möglich sein”, kde nemůže uvěřit faktu, že jej Mozartova hudba uchvacuje, u obou opět  alternací ve strhujícím podání) jejich společné výstupy si vždy užijete. Ač to tak možná autoři nezamýšleli, v brněnské inscenaci je malinko výraznější postava Hraběte Arco, Lukáš Vlček jí pojímá jakožto velice přísného sluhu, vědomého si svých povinností, u Jana Apolenáře pak jde o do všech detailů vypilovanou zápornou postavu s lehce humorným nadhledem. Obě podání mají hodně do sebe a zaručují skvělou zábavu. Stejně dobře funguje i mnohem rozsáhlejší, již zmíněný humorný prvek rodinky Weberových (Tomáš Sagher nebo Rastislav Gajdoš a Lenka Bartolšicová nebo Monika Havlíčková), kde opět není silnější či slabší alternace, všechny kombinace fungují báječně.

Ani Janě Musilové v roli Baronky von Waldstätten nebyl nadělen příliš velký dramatický oblouk, zato má k dispozici jeden z velkých hitů muzikálu “Gold von den Sternen” a jejím úkolem bylo udělat z něj ten správný “showstopper” (anglický výraz vyjadřující cosi jako strhující moment s dlouhým potleskem). Podařilo se, úspěch je vždy zaručen.

Miláčky publika se ve svém, do dvou polovin rozděleném výstupu (jedna z povolených dramaturgických úprav), libretisty Kouzelné flétny Emanuela Schikanedera stávají Milan Němec s Jakubem Przebindou. Němcovo pojetí je přímo synonymem slova “šoumen”, Przebinda zase potěší tím, že jsou jeho výstupy doslova a do písmene roztomilé a opět to není myšleno nijak zle.

Na závěr dlouhé recenze bleskurychlá sumarizace: Městské divadlo Brno se opět postaralo o superlativní zážitek (překonává snad i “Bídníky”), všechny fandy Michaela Kunzeho a Sylvestera Levaye lze do Brna srdečně pozvat, jelikož všechny drobné nedostatky jsou pouze technického rázu, nikoliv režijního, dramaturgického, či dokonce interpretačního, tady je představení silné v kramflecích. Věřme tedy, že ho čeká úspěch a MdB do pokladů evropského “drama-muzikálu” sáhne brzy znovu.

.

Malý dodatek k návštěvě Michaela Kunzeho a Sylvestera Levaye v Brně.

Sylvester Levay a Michael Kunze

Druhou premiéru Mozarta! 4. 10. ozdobila vzácná návštěva obou autorů. Při představování (kde měl největší potlesk paradoxně další vzácný host Karel Gott, jak také jinak…), že si s obecenstvem Stanislav Moša domluvil, tak trochu spiklenecky, aby vytvořilo pro umělce co nejlepší prostředí, nutno říci, že se diváci tohoto úkolu zhostili se ctí a atmosféra i díky skvělému obsazení (Aleš Slanina, Michal Šebek, Marta Prokopová,  Jana Musilová, Milan Němec) byla fantastická. Už po skončení představení na příjemném rautu se Michael Kunze před účinkujícími vyznal, že bylo pro něj nesmírně zajímavé slyšet své dílo v češtině a poděkoval za znovuoživení Mozarta!

Na tiskové konferenci druhý den ráno Michael Kunze a Sylvester Levay odpověděli na pár zvídavých otázek, vyjádřili celkovou velkou spokojenost s brněnskou inscenací, pokud našli nějaké mušky, věří, že se odstraní dalším uváděním a rozhodně jsou zvědaví také na alternace.

Velice hezkým se stal okamžik, kdy oběma svým oblíbeným tvůrcům vzdala hold dramaturgyně Pavlína Hoggard. A samozřejmě kdo chtěl určitě využil příležitosti nechat si podepsat alespoň program, či nějaký nosič ze své sbírky. Ale to už byl jen malý kamínek do mozaiky skvělých zážitků.

.

Pavel Košatka: “Geniální muzikál o hudebním géniovi Mozartovi nenaplnil očekávání”

Deset let starý muzikál “Mozart!” považuji za nejpovedenější dílo německé autorské dvojice Michael Kunze – Sylvester Levay. Fanoušci těchto autorů čekali dlouho, ale přesto se jejich ve světě oblíbených děl dočkali. Stálo ale to čekání za to? Určitě ano, ale od Městského divadla Brno bychom čekali více.

Michael Kunze je zřejmě nejtypičtějším představitelem autora “lyrikálu”, tedy muzikálu, který staví především na textech a příběhu a hudba dotváří jen jakousi “kulisu”. Příběh o geniálním skladateli Wolfgangu Amadéu Mozartovi zpracoval originálně, na jevišti se neodehrává pouhý zhudebněný životopis. Kunze vsadil na vnitřní pocity postav, především pak Mozarta a jeho souboj s přirozenou částí mladíka a jeho druhým geniálním “já”, které je na jevišti zobrazeno jako malý Amadé v historickém kostýmu (zatímco Mozart nosí “rebelské” džíny a dredy). Na škodu je velké množství postav, které většinou (kromě Mozartova otce) do příběhu vůbec nic nepřináší. České přebásnění Michaela Prostějovského je velice povedené, jen bych oželel vulgární výrazy, které se do díla vůbec nehodí (bez ohledu na originální libreto).

Dušan Vitázek

“Mozart!” bývá označován jako rockový muzikál a i když tomu některé pasáže hudby Sylvestera Levaye mohou nasvědčovat, jedná se spíše o klasický symfonický muzikál doplněný o poprockové prvky, místy s výraznější elektrickou kytaru. Nejznámější a také nejhezčí árií je jednoznačně barončina “Gold Von Den Sternen“, mezi výrazné písně pak také patří Mozartův sólový závěr první půle “Wie Wird Man Seinen Schatten Los“. Ve větší míře se zde objevují davové scény, z nichž vyniká především závěrečná píseň “Mozart, Mozart“. Hudební nastudování Františka Šterbáka plně vychází z vídeňského originálu a nepřináší žádné výrazné změny.

Režie českého nastudování se ujal Stanislav Slovák, pro kterého to byla teprve třetí samostatná režijní zkušenost. Herci byli vedeni zdatně, do již hotového díla pod zahraniční licencí lze těžko přinášet nějaké nové režijní nápady, ale přesto se jich několik Slovákovi podařilo do finální podoby díla protlačit, například nápaditou jízdu kočárem. Slovákovi se také daří na jeviště přinášet emoce, vidět to je nejvíce ve scénách při smrti Mozartovy matky nebo v samotném závěru. Choreografie Igora Barberiće jsou povedené a nemám k nim nejmenší výhrady.

Na první pohled je zajímavá scéna Jaroslava Milfajta, která je tvořena ze tří “bran”, na které je prakticky po celou dobu promítáno. Příliš mnoho dalších kulis už na jevišti nenajdete, jedná se jen o rekvizity nezbytné pro příběh, jako například postel, stůl či klavír. Na druhý pohled je pak scéna zbytečně červená a nudná. Prakticky vše je červené. Podlaha, brány, rekvizity… I přes různá nasvícení, která dokážou červenou barvu redukovat, není příjemné tři hodiny koukat na stále stejnou scénu v jedné křiklavé barvě. Kostýmy Andrey Kučerové pak působí na červeném podkladě dosti kýčovitě. Obě složky pak sráží zážitek z celého díla, protože více odvádějí pozornost, než by jí děj dokázal přitáhnout.

Dušan Vitázek se postupně vypracoval v hlavní hvězdu Hudební scény Městského divadla Brno (jestli právem už musíte posoudit sami), není tedy divu, že získal i tuto hlavní roli. Mozart mu ale bohužel příliš nesedne. Pěvecky to je pro Vitázka moc velké sousto (zvláště pokud byste porovnávali s originální vídeňskou nahrávkou) a herecký výkon sráží především špatná srozumitelnost. Sice k pubertálnímu charakteru patří rychlá a zmatená mluva, ale základem divadla je to, že hercům repliky rozumíme. Vitázek tedy není špatný, ale raději bych v roli viděl lepšího umělce. Jeho geniální protiklad v podání Davida Žáka mě opravdu zaujal a i přesto, že Amadé je pouze němá role, tak si mě Žák svým hereckým podáním získal. Špatné bylo obsazení malé Nanynky, Hana Sapáková na roli pěvecky nestačila (i když tam byla jen chviličku).

Hana Holišová, Dušan Vitázek, Jana Musilová

Jak jistě víte, po zhruba třiceti minutách premiéry se Janu Ježkovi stal na jevišti úraz a musel být převezen do nemocnice. Roli tedy za něj odehrál Michal Šebek, který měl na náhlou přípravu jen kolem dvaceti minut. I tak zvládl svou roli skvěle, i když typově by se na roli Leopolda Mozarta více hodil pan Ježek, především kvůli věku.

Většina premiérového obsazení pak předvedla skvělé výkony, především Ivana Skálová (Nanny), Petr Gazdík (Colloredo), Lukáš Vlček (hrabě Arco), Lenka Bartolšicová (Cecílie Weberová), Johana Gazdíková (Konstance Weberová) nebo Tomáš Sagher (Fridolin Weber a další). Výjimečný pěvecký výkon podala Markéta Sedláčková v roli baronky von Waldstätten.

Jak byla company dobrá tanečně, tak zklamala v pěveckých výkonech, především v občasných sólech. Sborový zpěv byl již lepší, ale stále byly slyšet rezervy. Zde se také musím zmínit o horším zvuku, někdy nebylo sborům rozumět (například první píseň druhého aktu byla opravdu nesrozumitelná) a celkově byl zvuk nízké hlasitosti.

Na “Mozarta!” jsme čekali dlouho a zřejmě jsme si vytvořili i falešné naděje. Muzikál jako takový patří k nejlepším světovým kusům, hudba je líbivá a chytlavá. Příběh je zpracován zajímavě, Stanislavovi Slovákovi se ho podařilo převést na brněnské jeviště. Velkým nedostatkem je fádní scéna špatně kontrastující s kostýmy. V roli Mozarta bohužel Dušan Vitázek nezářil a právě Mozart stojí na hlavním představiteli. Většina dalších interpretů byla vynikající. Výlet do Městského divadla Brno vám mohu doporučit, ale vyhledejte spíše Aleše Slaninu, který je údajně v hlavní roli mnohem lepší. “Mozart!” by však neměl ujít pozornosti žádného muzikálového fanouška.

Autorem fotografií z inscenace je Jef Kratochvil a jsou se svolením převzaty z webu MdB, autorem fotografie z tiskové konference je Michal Novák ze spřáteleného serveru i-divadlo.cz.