RECENZE: MEFISTO nabízí znovu prožít mládí v divadle Hybernia

23. listopadu 2006, dva měsíce po kolaudaci zrekonstruovaného Domu Hybernů proběhla v něm, na prknech nového Divadla Hybernia první tamní premiéra, muzikál Golem. Od té doby se v divadle Hybernia odehrálo přes 1400 muzikálových představení a 1500 různých koncertů a navštívilo jej přes jeden a půl milionu diváků. Nyní, téměř přesně po deseti letech se na místní jeviště vrátil Zdeněk Zelenka se svým k této příležitosti speciálně připraveným muzikálem Mefisto, k němuž čerpal inspiraci, kde jinde než v již stovky let známé legendě o Faustovi. Premiéra se uskutečnila 3. 11. 2016. A jak se nová adaptace tohoto příběhu, tentokrát v muzikálové podobě, povedla?

Příběh o Faustovi, starém vědci, který upíše peklu svoji duši výměnou za vrácení mládí, je obecně známý, zpracovaný v mnoha románech i divadelních hrách. Mezi nejznámější jeho verze patří bezesporu ta od J. W. Goetha, která je značně rozsáhlá a minimálně její druhá část bývá vnímána až jako divadelně neinterpretovatelná. Autoři nové české muzikálové adaptace již v průběhu zkoušení avizovali, že téma obchodu s peklem a prodeje vlastní duše hodlají uchopit v odlehčenější podobě, než v jaké faustovskou legendu zpracoval právě Goethe, s jinými prostředky a samozřejmě zábavnějším způsobem. Přesto však je z muzikálového Mefista jasně patrné, že verze, kterou se inspirovali, byla právě ta Goethova.

Stejně jako Goethův Faust i Zelenkův Mefisto začíná sázkou. Hospodin a Lucifer se v den jeho sedmdesátých narozenin nad Faustem sází. O jeho duši a o to, zda vůbec lidstvo stojí za boží přízeň. Pokud Faust odevzdá svoji duši ďáblu, není on, ani lidstvo celé hodno božího zájmu. Lucifer si k pokoušení profesora, zlákání ho na scestí a získání jeho duše povolává na svět svého vyslance Mefista a příběh začíná. Kdo trochu zná Fausta či někdy zaznamenal některou z jeho verzí, jistě nebude dějem zcela překvapen, minimálně v první polovině příběhu.

Ivana Korolová, Jan Kříž a Štěpán Klouček

Mefisto se v podobě mladého muže Faustovi zjevuje a nabízí mu velmi lákavou možnost znovu získat mládí. Nejprve mu mládí pouze propůjčuje, nechává ho užívat si jej a získat lásku Markéty, mladé dívky, kterou Faust nedávno potkal. Později se vrací s novou nabídkou – návrat mládí, neomezený pár dny, za úpis vlastní duše, anebo stáří a smrt. Faust zprvu odmítá, nakonec jej však Mefisto udolá a Faust mu upisuje duši. S jedinou podmínkou, kterou si vyhradí – že mu ji odevzdá až v okamžiku, kdy dosáhne naprostého štěstí. Až do tohoto okamžiku je vše jasné, čitelné, příběh hezky plyne, divák očekává, jak si s Faustovou podmínkou na smlouvě oba hlavní hrdinové poradí, zda Mefisto uspěje, Faust dosáhne absolutního štěstí a propadne peklu, či zda se mu podaří svou duši zachránit a Hospodin tak úvodní sázku přeci jen vyhraje.

Ve scénáři se vyskytují jisté nedostatky, ale v podstatě se až do úplného závěru dají označit za drobné. Patří mezi ně postavy (např. hospodská Giulieta), které se sotva mihnou příběhem, význam v něm mají naprosto minimální, ovšem i tak mají prostor pro vlastní nepříliš říkající a popravdě trochu zdržující písničku. Divák může zaznamenat i lehké logické nedomyšlenosti, jako fakt, že ač Faustovi měly i v mladém těle zůstat všechny jeho vědomosti a moudrost, ani jednou toho v příběhu nevyužije a úplně se podle toho nechová, či to, že Lucifer s Hospodinem se nevsázejí o propadnutí Faustovy duše peklu, ale již o to, zda Faust podepíše. Zásadním problém je ovšem právě závěr příběhu. Už v okamžiku, kdy Faust podepíše, divák nutně předpokládá, že dojde k boji o jeho duši, ať už by jej svedl sám, společně s Markétkou, či s boží pomocí, a ať už by dopadl jakkoli a diváka překvapil, či nepřekvapil. Způsob, jakým Mefisto končí, skutečně překvapí. Nebudu prozrazovat, o jaký konec jde, ale za sebe mohu říct, že tato varianta by mě vskutku nenapadla, nedokázala jsem ji úplně ocenit a stále s tím řešením poměrně bojuji.

Jak již bylo uvedeno, autorem libreta je Zdeněk Zelenka, který muzikál i režíroval (původně Mefista režíroval Filip Renč, v průběhu zkoušení došlo k vystřídání Zdeňkem Zelenkou). O texty se postaral Boris Pralovszký. Tak jako scénář samotný, i texty mají své mouchy. Jako klad je rozhodně možné říct, že jsou zpěvné, takzvaně netahají za uši, ovšem nejsou ani nijak zvlášť nápadité a nezřídka sklouzávají k jednodušším rýmům a klišé.

Jan Kříž

Hudba Mefista je dílem Daniela Bartáka, který pro muzikálové diváky není nikým neznámým. Postaral se o hudební aranžmá již několika muzikálů jak na české (Sněhová královna, Baron Prášil), tak na zahraniční scéně (The Kingdom of The Winds, Romeo & Juliet a Christmas Carol), zejména v jihokorejském Soulu. Jako skladatel je podepsán pod několika filmy a seriály a nyní i pod prvním muzikálem, právě Mefistem. Jeho hudba k Mefistovi je velmi melodická, působí velkolepým filmovým dojmem, hudební motivy se, tak je v muzikálu obvyklé a vítané, vracejí a opakují, žádný však není dostatečně silný. Tak, jak se v poslední době rovněž často stává, i Mefistovi chybí hit, na první poslech si divák žádnou zásadní melodii v hlavě neodnáší, což je u muzikálu vždy slabina. V čem osobně spatřuji ještě vážnější nedostatek, je fakt, že když už mě nějaká ze skladeb v muzikálu zaujala, dospěla jsem záhy k závěru, že se jedná o hudební motiv, který je mi minimálně velmi povědomý, případně podobný některému dalšímu. A bohužel nešlo o ojedinělý moment, tento pocit přišel hned několikrát.

O zvukový design Mefista se postaral Petr Ackermann. Jako standardně se v Hybernii hraje s hudební nahrávkou, nikoli s živou hudbou, což vzhledem k tomu, že již v případě brněnských hostování či někdejšího uvádění Hello Dolly se ukázalo, že orchestr být v Hybernii klidně může a inscenacím to jedině prospívá, je prostě škoda a na působivosti hudby to zbytečně ubírá. Diváka může alespoň těšit, že nahrávku vytvořili Daniel Barták společně se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Orchestrem Gustava Bróma a Jánem Tulenkem, zní velmi dobře a povedl se i zvuk v Hybernii, takže alespoň ji si divák vychutná.

Josef Vojtek a Ivana Korolová

Příběh muzikálu se odehrává v renesanční Florencii, čemuž jsou uzpůsobeny jak kostýmy, o něž se postaral Jan Růžička, tak i scénografie, která je dílem Daniela Dvořáka Scéna je v podstatě jednoduchá, kulisy rozestavěné kolem jeviště vytváří společně s projekcemi Florentské ulice, ale i interiér bankéřova domu, či Faustovy laboratoře v něm. Tváří se honosně, ovšem proti mnoha jiným muzikálovým produkcím nepřinášejí v podstatě nic závratně nového či zajímavého, v některých momentech mi připomínaly spíš kulisy starých studiových pohádek, než moderní muzikálové produkce. Doplněné jsou, jak rovněž není v poslední době neobvyklé, projekcemi, které vytvořili Petr Hloušek a Martin Bláha Jejich použití bývá vždy ošemetné a velice často se stává, že sklouzne k nevkusu, což je bohužel i případ Mefista. Projekce stínů Ďábla, Boha i Mefista patří k zajímavým a povedeným momentům, které ale vzápětí vystřídají projekce typu oblohy s červánky a podobné – v podstatě zbytečně. Příběhu nijak nepomáhají, neilustrují aktuální děj a nadto jsou kýčovité. Někdy by skutečně bylo lepší méně než více.

To ostatně platí i o choreografiích Leony Qaši Kvasnicové, které jsou energické, zábavné, rozpohybují v mžiku celou company, pěveckou i taneční, ovšem v některých okamžicích jako by byly navíc. Muzikál nabízí prostor pro efektní taneční scény, v nichž Qašiny choreografie skutečně vyniknou a je radost se na ně dívat. Jsou v něm však i scény, které by snesly úplné vynechání choreografií s celou taneční company, nebo alespoň omezení v množství tanečníků či jiné uskromnění, aby nestrhávaly tolik pozornosti a nerušily aktuální děj a atmosféru příběhu.

Michal Novotný, Eva Miškovič a Adriana Bajtková

V hlavní dvojroli Fausta a Mefista se představili Josef Vojtek a Jan Kříž. Dvojrole je obecně věc poměrně ošidná, zvlášť když navíc dva herci hrají nejen každý dvě postavy, ale současně oba ty stejné dvě postavy, což je právě případ muzikálu Mefisto. Josef Vojtek začíná jako starý, sedmdesátiletý, oblíbený a uznávaný profesor, aby se v momentu, kdy Mefisto půjčuje Faustovi svoji podobu, změnil v něj, vyslance pekla, čímž se jeho původní představitel, v našem případě Jan Kříž, musí změnit z ďábla ve starého profesora v mladém těle. Nic snadného ani pro jednoho z hlavních představitelů, oba však své role zvládli se ctí.

Na projevu Josefa Vojtka je znát, že se stále zlepšuje, a byť původně zpěvák, nikoli herec, je ve své roli velmi uvěřitelný, byť stále svůj. Vzhledem k tomu, že Faust slaví na začátku příběhu sedmdesáté narozeniny a Josef Vojtek hraje právě tohoto staršího Fausta, nenabízí mu muzikál taneční prostor, hereckého i pěveckého však plně využívá. Osobně jsem přeci jen víc upřednostnila jeho podání ďábelského Mefista, před starým uznávaným profesorem, ale přičítala bych to tomu, že profesor v příběhu příliš nemá možnost se projevit jako moudrý a uznávaný muž, ještě tak jako slábnoucí stařec, což se ovšem Josefu Vojtkovi rovněž daří.

Josef Vojtek a Jan Kříž

Jeho mladší já a Mefista ve vlastní podobě ztvárnil Jan Kříž. U něj jsme na absolutní profesionalitu a skvělý výkon v podstatě v jakékoli roli všichni zvyklí a ani mladý Faust a Mefisto v tomto směru nezklamali očekávání. Pěvecky naprosto jistý výkon, stejně tak herecky. Jeho Mefisto je stejně ďábelský jako Josef Vojtek, byť trochu uhlazenějším způsobem, mladý Faust v jeho podání si pak plně užívá získaného mládí, je strhující vidět s jakou chutí a humorem, který se do příběhu přeci jen podařilo vtěsnat. Divák nepochybuje ani o tom, že Faust Markétku miluje, když jí vyznává lásku, přesto jak se ve scénáři jejich příběh dál zvláštně zamotá. Jako mladému Faustovi se mu navíc dostává i tanečního prostoru, ve kterém rovněž vyniká. Svou energií, zápalem a radostí z pohybu, která je naprosto zjevná, kvalitativně převyšuje i taneční company, která při premiéře právě nepřesvědčila.

Zkrátka obsazení hlavní dvojrole se povedlo. Jediné, s čím jsem měla problém, bylo poměrně značně rozdílné podání Fausta od obou pánů. Jak jsme psala, Faust obou byl herecky výborný, naprosto uvěřitelný, ovšem v několika momentech mi nepřišlo, že by skutečně hráli v případě profesora stejnou postavu.

Ústřední trojici hlavních postav doplňuje Markétka, kterou na první premiéře ztvárnila Ivana Korolová. Markéta má poměrně rozsáhlý prostor pěvecký, herecky se však pohybuje v poměrně malém okruhu, jedná se o něžnou, hodnou dívku, která Fausta okouzlí, zamiluje se a posléze se strachuje o jeho duši. Ivana Korolová byla ve všech těchto pasážích výborná.

Ivana Korolová

V dalších rolích se představili Dita Hořínková a Michal Novotný jako manželé Laurécie a Mario Bosetti. U obou z nich, vzhledem k tomu, že jsou velmi dobří herci, je velká škoda, že nedostali víc možností. Laurécie je prostě poživačná choť svého věčně opilého muže, jehož jediným zájmem je užívat si života, pít a veselit se. Ani v jedné části příběhu jim scénář bohužel nenabízí významnější posun.

Ještě méně prostoru pak mají postavy zbývající, Alberto Di Carlo, Markétčin otec, jehož při premiéře ztvárnil Martin Pošta, vyšetřovatel Dragonetti, kterým byl Tomáš Trapl, či hospodská, již rovněž zmíněná, v podání Hany Křížkové. Všichni tři jsou postavičky značně zjednodušené, jimž scénář připsal několik obrazů, které však zpravidla pro děj nejsou zvlášť významné a prospělo by buď jejich úplně seškrtání či rozvinutí tak, aby alespoň nějak v příběhu zaujali. Hodnotit z toho krátkého prostoru je poměrně náročné, nicméně všichni odvedli výkon v rámci možností. Ze svého pohledu bych ocenila o něco menší míru přehrávání v postavě Dragonettiho, byť vnímám, že postava hloupého vyšetřovatele k němu až vybízí.

Jako další jmenovitě vypsané postavy se představili Miroslav Babuský jako sluha Zeppa, Štěpán Klouček jako Fabio, Ladislav Korbel jako Spinelocio a Andrea Holá jako Sofronie. Jejich prostor je však už skutečně naprosto minimální.

Josef Vojtek

Zvláštní pozornost bych ještě věnovala dvěma tanečním rolím, které se v Mefistovi rovněž vyskytují, ovšem na rozdíl od jiných muzikálů jsou v podstatě nedílnou součástí děje. Jde o Hospodina a Lucifera. Ti jsou sice namluvení ze záznamu, Viktorem Preissem Hospodin a Danielem Bartákem Lucifer, ovšem na jevišti je ztvárňují a jejich hovory pohybem doplňují právě tanečníci. Hospodina při premiéře zatančil Jiří Minařík, Lucifera Michal Máša. Jejich choreografie jsou zajímavé, nepochytila jsem úplně, proč jsou stylizovaní právě do jakýchsi antických hrdinů, ale ocenila jsem alespoň to, že se do muzikálu konečně nikdo nesnažil násilně vpasovat zbytečné taneční postavy, a když už o ně byl zájem, mají v příběhu své jasné místo.

Co tedy říci závěrem? V textu výše jsem rozebrala snad všechny stránky muzikálu a mnohé chyby, které v inscenaci spatřuji. Není to tak, že by muzikál byl zásadně špatně, ovšem nenabídl mi ani žádný důvod, proč bych šla znovu.

Mefisto se v ničem příliš neliší od jiných původních domácích muzikálů a muzikálových produkcí, nepřináší nic nového. Herecké výkony jsou výborné, choreografie zajímavé, příběh těží ze známého a vděčného motivu, byť jeho zvláštně zamotaný konec ho dost sráží. Celá výprava je efektní, ovšem opět nijak zvláštní a kazí ji zbytečně kýčovité projekce. Největší devizou by měla být hudba, která je příjemná, harmonická, ale ani ta mě nepřesvědčila vzhledem k chybějícímu hitu a neutuchajícímu pocitu povědomosti.

Věřím ale, že své fanoušky si Mefisto zcela jistě najde.

Ivana Korolová a Jan Kříž

Kompletní obsazení muzikálu Mefisto

(obsazení první premiéry, z níž je psána recenze, je zvýrazněné)

Mefisto: Josef Vojtek, Jiří Zonyga
Markéta: Ivana Korolová, Karolina Gudasová
Mladý Faust: Jan Kříž, Petr Ryšavý
Mario Bosetti: Michal Novotný, Jaromír Dulava
Laurécie Bosetti: Dita Hořínková, Iva Marešová
Dragonetti: Tomáš Trapl, Rudolf Kubík
Giulieta: Hana Křížková, Renata Podlipská
Alberto Di Carlo: Martin Pošta, Jiří Zonyga
Zeppa: Miroslav Babuský, Rudolf Kubík
Sofronie: Andrea Holá, Jitka Jirsová
Spinelocio: Ladislav Korbel, Lukáš Randák
Fabio: Štěpán Klouček, Marco Salvadori
Hospodin: Jiří Minařík, Karel Jinda
Lucifer: Michal Máša, Alexej Kolva