Muzikál TITANIC: Nejslavnější námořní katastrofa na jevišti Městského divadla Brno

Po říjnovém Pískání po větru, z něhož jsme vám připravili recenzi, následovaném listopadovou premiérou muzikálu Vrabčák a anděl na Činoherní scéně, se v Městském divadle v Brně odehrála další muzikálová premiéra této sezóny. V sobotu 16. 1. 2016 uvedlo MdB, prezentované tvůrčím týmem režiséra Stanislava Moši, na Hudební scéně českou premiéru muzikálu Titanic. I na ni jsme se vypravili a přinášíme vám z ní následující recenzi.

Muzikál inspirovaný osudem nejslavnější námořní katastrofy všech dob měl na Broadwayi premiéru 23. 4. 1997. Vyhrál pět Cen Tony, včetně ceny za nejlepší muzikál. Jeho první uvedení zaznamenalo přes osm set repríz a jeho úspěšné tažení ukončila až premiéra stejnojmenného filmu Jamese Camerona, který přišel do kin osm měsíců po premiéře muzikálu. Po jeho uvedení se na osudu muzikálového Titanicu podepsal fakt, že se jedná o jiný příběh, než který diváky po zhlédnutí filmu zajímal, a došlo tak mnohem rychleji k ukončení jeho uvádění. Přesto byl zatím přeložen do šesti jazyků a zaznamenal úspěchy po celém světě.

Autorem libreta je Peter Stone. O čem muzikál je, se snad není třeba dlouze rozepisovat. Námořní katastrofa parníku Titanic je jistě všem známa, přesto ji stručně shrneme: Titanic byl parníkem společnosti White Star Line, která se do jeho výroby pustila roku 1909. Na počátku dvacátého století se plavby přes Atlantik stávaly čím dál častějšími a byly na ně kladeny čím dál větší nároky stran rychlosti i luxusu. Společnost White Star Line Titanic stavěla s tím, že se stane největším a nejluxusnějším parníkem své doby. Při délce téměř 270 metrů a šířce téměř 30 metrů se skutečně stal do té doby nejluxusnějším a největším zaoceánským plavidlem, které mělo pojmout až 3000 cestujících.

Když se dne 10. 4. 1912 vydal na svou první plavbu, bylo jich na něm „jen“ 2201. Potíže se neočekávaly. Přesto 15. 4. 1912 obletěla svět šokující zpráva. V noci, krátce před půlnocí 14. 4. 1912, Titanic narazil v severním Atlantiku na ledovec, který protrhl díru do jeho boku. Pouhé dvě a půl hodiny poté parník zmizel pod hladinu. Když k ránu 15. 4. 1912 na místo neštěstí připlula loď Carpathia, mohla na svou palubu naložit a zachránit pouhých 700 přeživších. Ostatní se utopili či zemřeli v důsledku podchlazení v ledové vodě. Mezi nimi i mnoho milionářů a multimilionářů, kteří cestovali první třídou. I kvůli nim se tato námořní katastrofa zapsala do dějin a dodnes vzbuzuje pozornost.

Osudy cestujících, jak přeživších, tak těch, kteří takové štěstí neměli, se muzikál Titanic inspiruje. Diváci se v něm setkávají s postavami reálnými i s vymyšlenými, volně inspirovanými skutečnými cestujícími. Ti všichni na lodi prožívají své životy, řeší problémy, touží po nových začátcích a sní vlastní sny. Mozaika jejich drobných lidských osudů vytváří celý děj muzikálu Titanic. Nenajdete v něm jednu či dvě nebo tři hlavní postavy. Za hlavní se v tomto příběhu dají považovat všechny, které muzikál sleduje. Ať již milionáři z první třídy, posádka, či obchodníci a prostí lidé z druhé a třetí třídy. Na pozadí jejich příběhů, přání a snů se odehrává jedna z největších civilních námořních katastrof.

Zatímco tento kontrast tisíců malých životních příběhů proti jedné velké námořní katastrofě nabízí muzikálu velkou sílu a příležitost, rozdrobenost příběhu je jeho nevýhodou. Diváci mohou sledovat přes čtyřicet účinkujících a stejné množství příběhů. A ačkoli všichni herci Městského divadla v Brně odvádí precizní práci, jsou herecky vynikající a zpravidla výborní i po pěvecké stránce, zkrátka opět dokazují, že soubor MdB je v České republice špičkou v oboru, divák sotva najde někoho, jehož příběh by ho mohl skutečně zaujmout, protože nikdo z účinkujících nemá dostatek času a prostoru, i když své postavě dává sebevíc.

Vyjmenovávat a hodnotit všechny účinkující, kterých se na jevišti během Titanicu představí skutečně přes čtyřicet, by bylo příliš zdlouhavé. Všichni byli velmi dobří, jmenujme tedy alespoň ty nejvýraznější. Při premiéře mezi ně patřili zejména Eliška Skálová v roli Kate McGowan a Marek Kolář v roli Jima Farrella, nebo Jiří Mach v roli prvního důstojníka Williama Murdocha, Aleš Slanina jako telegrafista Harold Bride či Dušan Vitázek jako topič Frederick Barrett a Radka Coufalová jako po nových známostech a pozlátku toužící Alice Beanová.

Nejen po herecké, i po řemeslné stránce ostatně představení skutečně funguje.

O choreografie se postarala Aneta Majerová a její skvělá práce se projevuje zejména ve dvou tanečních scénách v první polovině.

Kostýmy jsou jako již tradičně v muzikálech Městského divadla v Brně prací Andrey Kučerové, jsou bohaté, výpravné a působivé.

Bohatá a velkolepá je i scéna Christopha Weyerse. Je velice nápaditá, před diváky se postupně otevírají prostory pro cestující v jednotlivých třídách, kapitánský můstek i otevřené paluby. To vše, aniž by se na scéně objevila celá loď. To by sice bylo technicky nemožné, přesto se však těžko ubránit pocitu, že vší té velkoleposti něco chybí. Třeba právě jeden takový pohled. V tomto smyslu jistě mnohem víc možností nabízelo uvádění ve švýcarském Walenstadtu, kde měl muzikál v režii Stanislava Moši zpracovaný stejným tvůrčím týmem ve stejné koncepci premiéru v létě 2015.

I hudba je z pohledu řemesla přínosem. Stejně jako o originální texty písní se o ni postaral Maury Yeston. Jeho hudba příběh výborně dokresluje, ilustruje dobu, náladu i všechny situace a děj, který se na scéně odehrává, sama o sobě však jen těžko vzbuzuje jakékoli emoce a při odchodu z divadla člověku nezůstane v hlavě jediná melodie. Nám nezůstala, ačkoli jsme jednotlivé písně slyšeli ze záznamu již před zhlédnutím muzikálu. Nepomohla tomu ani nová zvuková technologie, kterou jsme tak chválili v recenzi Pískání po větru, ani hudební nastudování dirigentů Dana Kalouska a Jakuba Žídka, ani české texty Stanislava Moši a Zuzany Čtveráčkové. Ty nejsou špatné, a byť sem tam lehce „drhnou“, v podstatě zní dobře. Místy však sklouzávají a poddávají se až příliš kouzlu okamžiku, místo aby se držely smyslu, děje a jeho myšlenky.

Muzikál však především selhává v těch nejdůležitějších částech. Má vyprávět příběh velkého zázraku, za který byl Titanic považován, a přinést atmosféru nadšení provázejícího jeho vyplutí i plavbu, a poté i příběh velké katastrofy. Předvést obavy, strach, zoufalství a boj o život i bolest, odvahu, smíření a pocity těch, pro které se na záchranných člunech nenašlo místo. V obou pólech příběh velkolepý. Odpovídající atmosféru však nepřináší ani v jednom z nich a nepomáhá mu ani scénář, ani hudba.

Zatímco první polovina místy až rozvlekle popisuje děj na lodi v jednotlivých třídách, či šarvátky ohledně jejího řízení a rychlosti plavby, druhá začíná mnohem „akčněji“, ve chvíli kdy se loď již potápí. Nevyužívá však dramatického potenciálu a boj o život jednotlivých cestujících i jejich zoufalství pořádně přibližuje v jediné scéně, čímž výrazně ztrácí na síle.

Jen v několika okamžicích se divák skutečně dočká atmosféry, která by jej strhla. V první polovině představení hned v první scéně ještě před vyplutím na něj, stejně jako na všechny nastupující pasažéry, může dolehnout pocit očekávání a prvotní nadšení. Na konci první poloviny, těsně před nárazem, by se pak vzrůstající napětí dalo krájet. Stejně jako na začátku druhé poloviny. V druhé polovině navíc přichází i jedna z nejsilnějších scén, během níž ti šťastní nastupují do záchranných člunů, zatímco jejich blízcí se s nimi loučí a zůstávají na palubě – emotivně velmi vypjatý okamžik, který je však příliš krátký a v podstatě se rozplyne. Celkový dojem z tak obrovské katastrofy pak kazí absolutní závěr, kdy proti pouhé desítce účinkujících představujících cestující, kteří nepřežili, zůstává na jevišti jednou tolik přeživších. V představení malý detail, ovšem pro celkové vyznění tragédie, při níž dvě třetiny cestujících zahynuly, zatímco pouhá jedna třetina přežila, detail poměrně významný, který celkový prázdný dojem z celé inscenace jen potvrzuje.

Těžko říci, zda na jiných scénách muzikál funguje lépe, neměli jsme tu příležitost zhlédnout jej v jiných státech a nemůžeme tedy porovnat, ale na scéně Městského divadla Brno se rozhodně nejedná o nejlepší kus. Je na něm znát a vidět spousta kvalitní práce, výkony herců jsou vynikající, skvělá je živá hudba, divák ocení výpravu i choreografii. Příběh však nepůsobí, nemá sílu, atmosféru, nebudí emoce. Potenciál, který námořní katastrofa parníku Titanic všem tvůrcům nabízí, tak bohužel nevyužívá.

Další fotografie z inscenace

Autorkou fotografií je pro Musical.cz Lucie Baziková. Pokud byste fotografie chtěli použít na vašem webu, Facebooku apod., ozvěte se nám na e-mail: redakce@musical.cz. Publikování bez svolení autora je přísně zakázáno.