Recenze: WEST SIDE STORY dobylo další české město

Po dosavadních inscenacích uváděných v Praze, v Brně a v Ústí nad Labem se v sobotu 13. 5. 2017 uskutečnila napjatě očekávaná premiéra slavné West Side Story na Nové scéně Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni. V pořadí čtvrtá muzikálová premiéra DJKT v pomalu se chýlící divadelní sezóně byla současně i první režií Lumíra Olšovského po jeho nástupu do funkce šéfa plzeňského muzikálového souboru. O to větší byla tedy i očekávání. Jak se inscenace povedla, jsme se byli sami přesvědčit na slavnostní premiéře a přinášíme Vám z ní naše dojmy.

Že se bude jednat o velkou událost, dával tušit i samotný úvod večera. Premiéra West Side Story v Plzni totiž již velkolepě začala, slavnostním příjezdem hlavních představitelů do divadla krátce před začátkem představení v historických vozech za účasti celého hereckého obsazení, tvůrců i diváků. Nechyběl červený koberec lemovaný tímtéž plotem, který se objevil jak na plakátech k inscenaci, tak i na scéně samotné, ani vzájemná řevnivost dvou znepřátelených gangů Žraloků a Tryskáčů. Došlo na slovní přestřelku mezi nimi i zásah „policejní složky“ v podobě seržanta Krupkeho.

A teprve poté se mohlo začít.

Muzikál West Side Story autorů Arthura Laurentse, Leonarda Bernsteina a Stephena Sondheima dle původního konceptu Jeroma Robbinse jistě není třeba detailně představovat. Je obecně vnímán jako ten, s nímž v padesátých letech (premiéru měl v roce 1957) začal skutečný boom muzikálů. Patří mezi největší světové klasiky a nejznámější kousky hudebního divadla. Velmi krátce po své divadelní premiéře, v roce 1961, se dočkal i slavného filmového zpracování, jenž rovněž sklidilo obrovský úspěch, stalo se v Americe druhým nejvýdělečnějším filmem roku a získalo deset Oscarů. Songy jako „Amerika“, „Já jsem hezká“ nebo „Maria“ téměř zlidověly a zná je snad každý, včetně těch, kteří vlastně ani nevědí, odkud tyto ikonické písně jsou.

Portorikánské dívky

Přesto se (nejen) na českých jevištích West Side Story neobjevuje příliš často. Svědčí o tom fakt, že se u nás od premiéry ve Státním divadle v Brně v roce 1970 dosud uvedl pouze šestkrát, z toho třikrát na jevišti Hudebního divadla v Karlíně, dvakrát v Brně (nejprve ve Státním a v roce 1996 v Městském divadle, kde sklidil obrovský úspěch) a jednou v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem.

Důvod je prostý, West Side Story je muzikál plný pěvecky náročných písní, pověstný obtížnými choreografiemi, který vypráví o mladých, vyžaduje mladé herce, kteří si bravurně poradí se všemi třemi náročnými složkami – tancem, zpěvem i herectvím, i skvělý orchestr.

A právě tím si dovolím začít, neb patří k hlavním nosným bodům plzeňské inscenace. Září pod dirigentskou taktovkou Kryštofa Marka, jehož dílem je i hudební nastudování původní orchestrace, či Dalibora Bárty. A odvádí pod vedením těchto pánů výtečnou práci. Skvělá Bernsteinova hudba tak ve výborné formě plní divadlo, navíc v rovněž povedeném sound designu Tomáše Lorence, který ji ještě podtrhuje, a dává tak celé hře ten nejlepší možný základ.

Choreografie ve scéně na tancovačce

Obecně vzato je plzeňská inscenace v podstatě klasická. Režisér Lumír Olšovský vsadil na to, že příběh West Side Story, inspirovaný Shakespearovým Romeem a Julií, o vzájemné nenávisti i lásce, je stále aktuální a velmi dobře srozumitelný. Sáhl po skvělém českém překladu Jiřího Joska a držel se zasazení do padesátých let dvacátého století ve Spojených státech. Proti nedávno v Praze uvedené newyorské inscenaci však přišel s mnohem civilnějším pojetím. Nehraje se pedantsky přesná, až sterilní inscenace plná oslnivých barev s baletními choreografiemi a dokonalým operním přednesem. Hraje se inscenace mnohem živější a v jistém smyslu zábavnější, v níž všechny složky výborně klapou.

Počínaje právě choreografií Lukáše Vilta, podle základní choreografické koncepce Lumíra Olšovského, která je velmi nápaditá, dynamická a nikdy nenudí, ačkoli v některých momentech jsou taneční části West Side Story skutečně dlouhé. Ale tanec už k ní prostě neodmyslitelně patří a plzeňská company naštěstí tančí skvěle.

Věrné klasice, tedy době vzniku muzikálu zůstalo v Plzni i celkové výtvarné pojetí, zejména pak kostýmy Kateřiny Bláhové. Ta si dala skutečně záležet, dámské šaty, které zaujmou především, jsou vzorem elegance padesátých let a vyhrála si i s barevným rozlišením obou gangů a skupin.

Jedna z nejpůsobivějších scén – první setkání Tonyho a Marii

O scénu se postaral Dragan Stojčevski, který přišel s velmi jednoduchým základem, nevytvářel ani tak kulisu newyorských ulic, jako jedinou část čtvrti, basketbalové hřiště, stávající se tím klíčovým územím, o něž proti sobě Žraloci s Tryskáči bojují. Hřiště obehnané drátěným plotem, které se dle potřeby mění v tančírnu i plac pod viaduktem. Zbývající prostory pak dotvořil jednoduchými pojízdnými boxy, v nichž dal vzniknout jak Mariinu bytu, respektive pokojíčku, tak Doktorovu obchodu. Nápad to byl dobrý. Působivé je pletivo, které se objevilo již na plakátech a jako klec obkresluje ten vlastně velmi malý prostor, o jehož nadvládu se hraje, ale i celková jednoduchost scény, vyvolávající dojem jedné z těch starých chudších amerických čtvrtí. Jediný okamžik, kdy může vadit, že se hraje jen v minimálních kulisách, je slavná balkonová scéna. Osobně mi absence klasičtějšího balkonu, nebo pouze únikového požárního schodiště či lešení, vadila, trochu překážela při budování té správné balkonové atmosféry. (A to ačkoli balkonová scéna v Plzni rozhodně patří k těm nejsilnějším momentům.) Ale když Tony na Mariin balkon celkem snadno dosáhne, kde je to nebezpečné a romantické zdolávání překážek?

Největší službu sobě i muzikálu samému však Lumír Olšovský udělal výběrem obsazení, které se skutečně povedlo, a to po všech stránkách. Co se týče hlavních rolí milenců Tonyho a Marii, to platí nejvíc.

Tonyho hraje v Plzni Pavel Režný, který se sice v rozhovorech v průběhu zkoušení a před premiérou vyjadřoval zejména o pěvecké složce své role s jistým respektem, ale vystřihl na premiéře perfektní výkon jak po stránce herecké, tak i po stránce pěvecké. S Kateřinou Falcovou v roli Marii jim navíc dokonale funguje vzájemná chemie, pro West Side Story naprosto zásadní. Jejich společné scény tvoří absolutní vrchol plzeňské inscenace.

Pavel Režný a Kateřina Falcová

V případě Kateřiny Falcové se navíc režisérovi skvěle vyplatil risk, když obsadil zpěvačku, která proti tomu, jak je ve West Side Story zvykem, není soprán. Přesto si s pěveckým partem své role poradila výborně a neméně skvělá byla i po herecké stránce. Její Maria je trochu jiná, než je obvyklé. Je sice Bernardovou mladší andělskou sestrou, ale je také Portorikánkou se vším všude, jižansky temperamentní, žádná unylá květina, což minimálně z mého pohledu dodalo postavě potřebný šmrnc.

Viděli jsme zatím jediné představení, ovšem v Plzni se tentokrát hraje téměř bez alternací, nebudete tedy příliš ochuzeni. Z hlavních rolí je alternovaná jediná, a to role Anity, kterou si na premiéře zahrála Soňa Hanzlíčková Borková (alternuje Lucia Jagerčíková). I ona podala velmi dobrý výkon, herecky výborný, dobrý tanečně i pěvecky. Pořád mám ale zažitý pocit, že právě Anita je tou nejživelnější dívkou na pódiu, ona je element ženskosti s nezdolnou energií a tyhle pocity se u mě v případě plzeňské premiérové Anity bohužel nedostavovaly. Soňa Hanzlíčková Borková byla velmi dobrá, ovšem pro mě málo výrazná, taková Maria Kateřiny Falcové ji mnohdy zastínila.

West Side Story v Plzni

Dalšími dvěma zásadními rolemi jsou Riff, nejlepší přítel Tonyho a hlava Tryskáčů, a jeho oponent, kápo Žraloků a Mariin bratr, Bernardo. Obě jsou to postavy velmi důležité pro příběh a vzhledem k tomu, že každý z nich je vůdcem jednoho z místních gangů mladistvých, divák očekává, že budou velmi vyrovnaní. A to jak po stránce herecké, pěvecké a taneční, tak v jistém smyslu i po stránce typového výběru. O něco větší prostor z nich má v muzikálu Riff, kterého v Plzni hraje Petr Ryšavý. Po herecké, pěvecké i taneční stránce podává výkon velmi dobrý, nebylo mu co vytknout. Osobně mě potěšilo i to klukovské pojetí, jak jeho, tak zbytku obsazení zejména gangu Tryskáčů. Všichni jsou v podstatě kluci, kteří hrají o nadvládu nad územím a začnou hrát se skutečnými zbraněmi, aniž by jim vlastně plně došlo, s čím si to hrají. Ani on však není typickým Riffem, jak je tento znám z jiných uvedení. Je to kluk, jehož si divák klidně dokáže představit v gangu mladistvých, ale ani ve skupině, která s ním plzeňské tryskáče tvoří, úplně nevím, jak by se právě on stal jejich kápem.

V případě Ondřeje Černého v roli Bernarda je tato představa mnohem jednodušší, on bezesporu hraje tvrdého kluka, který se stal vůdcem gangu Žraloků. Stejně jako v případě Anity Soni Hanzlíčková Borkové jsem však postrádala víc temperamentu, živelnosti a přirozenosti. Ondřej Černý hrál, zpíval i tančil sice stejně dobře jako celé obsazení, ovšem v mých očích to byl výkon trochu matný.

Ondřej Černý a Petr Ryšavý v šarvátce

Větší prostor pak už mají jen „dospělí“ ve svých činoherních rolích. Za mě na prvním místě dobrosrdečný Doktor, který Tryskáčům poskytuje zázemí ve svém obchůdku, ačkoli velmi nerad a se sebezapřením pozoruje konflikty, které mezi sebou se Žraloky rozdmýchávají, jehož skvěle ztvárnil Roman Krebs. Dále pak seržant Krupke v podání Martina Šefla a naprostý opak Doktora, inspektor Schrank, který spíš než by vyhrocené vztahy mírnil, ještě se svými rasistickými komentáři přilévá oleje do ohně, v Plzni skvěle odpudivě ztvárňovaný Radkem Štědronským Shejbalem.

Rolí, kterou do plzeňské inscenace Lumír Olšovský šalamounsky přidal, je Matka. Matka Mariina a Bernardova, která se na scéně neobjeví nijak často, má prosté dva výstupy, přičemž jeden z nich je velmi, velmi krátký. V tom druhém se ale projevila režisérova „mazanost“, kdy chytře obešel „šílené“ výšky skladby „Jednou“ (Somewhere) a ze snové scény ji provázející udělal v podstatě žalozpěv. Žalozpěv, který zpívá právě Bernardova a Mariina matka po ztrátě syna. Podání Venuše Zaoralové Dvořákové bylo velmi emotivní, pěvecky v podstatě dokonalé a představitelé Marii i Tonyho se tím oněm „šíleným“ výškám vyhnuli. Přestože tento tah rozhodně oceňuji z pohledu nápaditosti a přednes „Jednou“ byl vskutku bezchybný, vzhledem k tomu, jak výborná volba se stran obsazení hlavních dvou rolí Lumíru Olšovskému podařila, není prakticky možné vyhnout se povzdechu, že bych si i tuhle skladbu ráda poslechla, a ráda bych celou scénu zhlédla, v jejich podání.

Radek Štědroňský Shejbal

Zbývající role jsou sice ve West Side Story pojmenované, ovšem jedná se již v podstatě o company. V Plzni velmi dobře vybranou a sehranou. (Detail obsazení najdete na konci článku.) Všichni v ní výborně tančí i zpívají. Hereckého prostoru mají významně víc portorikánské dívky a kluci z gangu Tryskáčů, přičemž všichni, každý jeden z nich, jej skvěle využívají. Skladby „Amerika“ či „Já jsem hezká“ nebo třeba „Seržant Krupke“ si tak diváci rozhodně vychutnají. A společně s nimi i zbytek představení, na němž je jasně znát, že baví i všechny herce, že jsou jím plně pohlcení. I toto zaujetí, radost a z něj plynoucí atmosféra, jež inscenaci provází, tak patří k obrovským kladům inscenace.

Co tedy říci závěrem? Že se zase jednou našel muzikál na české scéně, který se opravdu povedl. Inscenace West Side Story může být rozhodně vnímána jako velmi úspěšný režijní start Lumíra Olšovského v Plzni v pozici uměleckého šéfa muzikálového souboru. Jde o inscenaci profesionální, udělanou velmi kvalitně, v níž jako dobře promazaný strojek pracují všechny složky – hudba a příběh nesmrtelné West Side Story dávají skvělý základ, který pak obohacuje místní režijní úprava, výprava i skvěle pracující celý ansámbl. Navíc jde o inscenaci velmi živou, která pobaví, zaujme a zanechá v divákovi emoce. Má své mouchy, ale naštěstí jich není moc a nejsou nijak zásadní.

West Side Story v Plzni

Kompletní obsazení muzikálu

Tony: Pavel Režný
Maria: Kateřina Falcová
Anita: Soňa Hanzlíčková Borková / Lucia Jagerčíková
Riff: Petr Ryšavý
Bernardo: Ondřej Černý
Pruďas: Lukáš Ondruš
Arab: Tomáš Smička
Prcek: Pavel Klimenda
Bourák: Richard Pekárek
Bingo: Ondřej Král
Dýzl: Lukáš Randák
Gibson: Petr Faltus
Graziella: Kristýna Bečvářová
Velma: Natálie Laštovičková
Minnie: Štěpánka Jílková / Tereza Koželuhová / Petra Valešová
Clarice: Kateřina Steinerová
Pauline: Barbora Selešiová
Čára: Michaela Novotná
Chino: Adam Rezner
Pepe: Jan Hanny Firla
Indio: Martin Holec
Luis: Lukáš Vilt
Anxious: Martin Klapil
Nibbles: Michal Lenner
Juano: Ondřej Kudrna
Rosalia: Kateřina Herčíková
Consuela: Diana Velčická
Teresita: Marianna Polyáková
Francisca: Pavlína Palmovská
Estella: Veronika Zelníčková
Margarita: Klára Tomanová
Doktor: Roman Krebs
Schrank: Radek Štědronský Shejbal
Krupke: Martin Šefl
Rukavička: Václav Kolář
Matka: Venuše Zaoralová Dvořáková
Swing – páni: Jan Kaleja, Aleš Kohout
Swing – dámy: Charlotte Pščolková, Lucie Zvoníková

Tvůrčí a realizační tým

Libreto: Arthur Laurents
Hudba: Leonard Bernstein
Texty písní: Stephen Sondheim
Autor původního konceptu: Jerome Robbins
Režisér a autor choreografie původní produkce: Jerome Robbins
Překlad: Jiří Josek
Režie a choreografická koncepce: Lumír Olšovský
Hudební nastudování: Kryštof Marek
Dirigenti: Dalibor Bárta, Kryštof Marek
Dramaturgie: Pavel Bár
Choreografie: Lukáš Vilt
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Kateřina Bláhová
Sbormistryně: Sára Bukovská
Light design: Jakub Sloup
Sound design: Tomáš Lorenc
Asistent režie: Martin Šefl
Korepetice: Sára Bukovská, Pavel Kantořík
Inspice: Tereza Topičová
Nápověda: Libuše Staňková