Mýdlový princ je fešák! A vnáší do původních jukebox muzikálů pohodu. (Recenze)

Jukebox muzikály jsou vedle filmových adaptací momentálně asi největším tahounem globální muzikálové dramaturgie. A tento trend, oslavující úspěšné autory a interprety se pochopitelně nevyhýbá ani České republice. Vytvořit pro pražské Divadlo Broadway příběh, v němž by figurovaly hity Václava Neckáře je vlastně naprosto logickou volbou. Nejen, že v šedesátých letech minulého století stál u rozkvětu hudebního divadla a filmu. Účinkoval v Divadle Rokoko, v hudebním seriálu Jaroslava Dietla Píseň pro Rudolfa III., mnoho světových šlágrů i původních skvěle otextovaných skladeb máme definitivně vrytých do paměti v jeho neodolatelném podání. Pojďme se podívat, zdali obstojí i v kontextu nového příběhu…

(psáno z premiéry 12. 3. 2015)

Netřeba zastírat, že dnešní článek bude nejspíš ovlivněn jednou malou osobní potvůrkou zvanou nostalgie, jejíž vliv rozdělme na tři krátké, ale zásadní etapy.

První setkání s písněmi Václava Neckáře přišlo díky supraphonské magnetofonové kazetě – byla žlutá s modrým pruhem. To bylo hitů! Nemluvě o gramofonové desce Vašek vypravuje pohádky Františka Nepila, jejíž digitální reedici si můžete pohodlně pořídit doslova za pár desetikorun.

Trochu větší zásah, možná i co do vnímání hudebního divadla pak nastal rovněž zcela pohádkově: v roce 1994 na představení rodinného muzikálu Divadla na Starém městě (dřívější Divadlo Jiřího Wolkera, dnešní Divadlo v Dlouhé) Kocour v botách režiséra Ruperta Dubského s hudbou Jana Neckáře a neskutečně hravými texty Eduarda Krečmara, tenkrát s fantastickou výpravou Adolfa Borna. Václav Neckář zářil v titulní roli. Bohužel magnetofonová kazeta se soundtrackem se přetrhla, reedice se zřejmě nikdy neuskuteční vizuální vzpomínky oživují jen dvě poněkud nekvalitní fotografie z Neckářova životopisu. Nevadí, spoustu písní zůstalo nesmazatelně v hlavě přes dvacet let. Kocour v botách i přes úspěšné uvádění, kdy inscenace dosáhla přes 100 repríz, dnes upadl prakticky do úplného nezaslouženého zapomnění, kromě zdařilé verze pražského spolku Ty-já-tr jsem nezaznamenal žádný další pokus o uvedení. Pokud by si v dnešní době populárních návratů nějaké dílo zasloužilo nový restart ve zbrusu nové inscenaci na profesionálním jevišti, měl by to být právě Kocour v botách.

A před pár lety, už v zcela dospělém věku jsem do jednoho magazínu psal článek o supraphonské reedici kultovního koncepčního nadčasového alba Planetárium, které bylo doslova láskou na první poslech.

Není tedy divu, že jsem byl již od prvního oznámení asi nejvíce z našeho týmu napnut a natěšen na to, zdali si během tracklistu nového hit-muzikálu Mýdlový princ bude možno projít Václavák či podlehnout Mademoiselle Giselle. Nakonec je možné obojí a není to všechno, nrezapomíná se ani repertoár Golden Kids, známého tria, které Václav Neckář tvořil s Helenou Vondráčkovou a Martou Kubišovou a které díky známým smutným událostem nemělo dlouhou historii. Do seznamu se dokonce vpašovala i jedna skladba, která patří spíše sólově Martě Kubišové…

Tracklist zahrnuje neuvěřitelných 24 skladeb a lze z povděkem kvitovat, že v něm vlastně nechybí žádná zásadnější hitová skladba (včetně coververzí skladeb převzatých). Od Ša la-la-la-li, filmovou rozvernou Znala panna pána od až po nedávný šlágr rádiových éterů Půlnoční, zároveň ani nebyl potřeba prostor pro experimenty. Samozřejmě bychom si mohli povzdechnout nad absencí české verze Lady Jane z repertoáru Rolling Stones nebo některé náročnější skladby ze zmiňovaného kultovního Planetária, ale pokud skutečně pojedeme po linii všeobecně známých hitů z rádia, byl výběr naplněn takřka na výbornou.

Půlnoční zazní při smutní příležitosti. (Jaromír Nosek)

Jsem zastáncem názoru, že jukebox musicaly jsou populární zejména proto, že část obsahu vlastně už divák velmi důvěrně zná a leckdy tak snadno překousne i poněkud jednodušší příběh, tento logický nedostatek k tomuto subžánru zkrátka tak trochu patří, protože těžko důvěrně známé skladby, které vlastně nemůžete textově překopat, věšet na něco složitějšího. A velké úspěšnosti subžánru nahrává i to, že si řadu svých srdcových skladeb můžete minimálně brouknout. Právě proto se domnívám, že u nás budou vždy trochu divácky přístupnější počin s tvorbou domácích interpretů, neboť česká přebásnění hitů světových si napoprvé, ba ani napodruhé zkrátka nezazpíváte a budou pro vás zcela nová. Tato teorie se mi potvrdila i na Mýdlovém princi, jeden diváků za mnou občas neodolal a zazpíval si doslova z plna hrdla… Nebylo se mu proč divit, byl jsem na tom chvílemi dost podobně.

Dějový rámec Mýdlového prince v tomto ohledu překvapí. je sice jednoduchý, ale příjemně funkční, dokonce bez větších logických zádrhelů.

Seznámíme se s nepříliš úspěšným hercem Martinem Markem. Má krásnou přítelkyni Nikol, ale to k životu nestačí .Zoufale shání práci a občas je nucen brát i naprosto podřadné a neseriózní kšeftíky. Exekuce na krku. Náhle přichází zvláštní dopis a do klína mu spadne dědictví. Otec, kterého ani pořádně neznal, právě zemřel a odkazuje Martinovi velké jmění. (Netajme, že právě Martinův otec je milé videocameo Václava Neckáře.) Stačí splnit jednu podmínku: obnovit zašlou slávu amatérského spolku Šumavan. Martin výzvu bez váhání přijímá. Navíc má dost dobrý důvod ve vesničce Tuškov zůstat, právě poznal sympatickou učitelku a maminku Zuzanu s jejími dětmi. Srovnat svůj osobní život s už delší dobu nefunkční spolek Šumavan do latě ale nebude úplně jednoduchý úkol.

Martin se právě seznamuje s Klárou a Michaelem (talentovaní Natálie Grossová a Filip Vlastník)

Už jen úvod do příběhu vzbudí lehký úsměv na tváři. Nenalhávejme si ale, že se scénář režiséra Radka Balaše v několika momentech zcela vyhnul prvoplánovějším vtipům, ovšem nikdy nevyznívají zcela lacině, díky sympatické ale nesmírně důležité drobnosti, k níž se vrátím v textu při hodnocení výkonů. Naštěstí je tu ale i dost legrácek sofistikovaných, skutečně divadelnických. Povšimněte si například naprosto přesné dikce moderátorky Šrámkova divadelního léta a ten, kdo třeba tak trochu laškuje s divadelní vědou či divadelní praxí, zkrátka neskrývaně vyprskne smíchy.

Vystoupení Šumavanu na Šrámkově divadelním létě se trochu zkomplikuje.

Ruku v ruce s komediálním scénářem jdou ale i sympatické hrátky s hudebním materiálem. Některé skladby jsou použité do příběhu naprosto tradičně (Čaroděj Dobroděj, Svatovítský chrám), jiné uslyšíte jen jako kulisu (Dr. Dam Di Dam), tu a tam dokonce zazní zpěv i samotného původního interpreta. Jiné jsou zase pojaty novátorsky, jmenujme například scénu z konkurzů. Dala by se nazvat Lékořice 10x jinak. Podobně je na tom i mnou láskyplně zmiňovaná Mademoiselle Giselle s bezprostřední Natálií Grossovou. Ze sborové úpravy hitu Leo Sayera When I Need You – Chci tě líbat doslova zjihne srdce. A nyní se zkusíme vyhnout vyzrazení části zápletky a jen naznačíme, že důmyslným momentem je i „boyband“ verze skladby Tvým dlouhým vlasům.

Kdo by se nadál, že si Mademoiselle Giselle zaflirtuje i s hiphopem.

Na konkurz do amatérského spolku Šumavan šli zkrátka všichni… (Markéta Pešková)

“Chrám svatého Víta je gotiky chlouba” – zacpe si někdo z publika nos pro dosažení toho správného zvuku?

Scénografie Daniela Dvořáka složená hlavně z pohyblivých panelů je prakticky neznatelná, ale to jen z toho důvodu, že rychlé změny prostředí zde zajišťují primárně docela věrné projekce Tomáše Gaislera. A kostýmy Romana Šolce jsou v duchu scénáře naprosto všední.

Choreografie Tomáše Kuťáka v koncepci Radka Balaše vychází přesně z žádané škatulky „Skupinka nadšených amatérů zkouší původní muzikál a je to pro ně jedna velká neznámá.“ a je tudíž hodně svérázná. V jiném díle by se asi nesetkala s takovou diváckou a kritickou tolerancí, ale zde tento přístup funguje. Ale předpokládejme, že pro choreografické fajnšmekry je tu nepřeberná řada jiných titulů.

Martin Dejdar v hlavní roli jmenovce Martina Marka odvádí příjemně civilní výkon, právě on se stane nezpochybnitelnou dobrou duší divadelního spolku a naprosto mu tuto roli uvěříte. Ke konci představení se dokonce zdá, jako by vlastně už ani nebyl postavou, ale byl na jevišti zcela za sebe. Pěvecký výkon bychom od něj, jakožto vlastně už matadora hudebního divadla, čekali trochu lepší, ale tou sympatickou hereckou jistotou umí mnohé vynahradit.

Velmi sympatickým překvapením byly zejména pěvecky obě představitelky ženských rolí Zuzany (Jitka Schneiderová) a Nikol (Ivana Jirešová). Scénář sice jejich postavám nepřináší větší překvapení, ale opět zde nastupuje určité charisma, které tento nedostatek malinko zjemní. Nikol je z vyšší vrstvy, Martin je pro ni důležitý, ráda mu pomůže, zejména finančně, ale v závěru o něj nedokáže bojovat. Naopak učitelka Zuzana je vesnická žena, citově chladnější, ale cit k Martinovi se postupně vyvine přesně tak, jak asi správně předpokládáte.

Zastavme se ale hlavně u divácky vděčných, typově rozdílných figurek. Patří mezi ně Martinův manažer Bob (Aleš Háma), zootechnička Marča (Olga Lounová), lesní dělník Zdeněk věčně v náladě (Denny Ratajský) homosexuál Ondřej – majitel cukrárny (Jaromír Nosek), důchodce Jaroslav (Vlastimil Zavřel), či mírná záporačka – tajemnice spolku Hadravová (Jana Synková) Takovéto figurky velice často v tomto žánru sklouzávají k podbízivosti, šarži a tak podobně. Zde se ale bystré režijní oko zjevně postaralo o to, že svůj charakter nikdo nevyužil k laciné exhibici a zjevně se zatím nekonají ani scénářové vsuvky vlastní invence. Příjemně se na všechny kouká (zejména lze pochválit představitele automechanika Pepy Michala Kavalčíka, že své své alter-ego Rudu z Ostravy nechal pro potřeby muzikálu aspoň částečně „doma“), umí prodat i méně vydařenou větu a to se zejména v Divadle Broadway moc často nestává. Snad to bude brát divadlo do budoucna při přípravách podobných projektů brát jako určitý mustr. Uvidíme, jak se bude v tomto ohledu dařit po několika desítkách repríz. Hodně dobře dokážou pobavit i  všechny roličky company. Naprostou favoritkou publika se ale, soudě alespoň podle premiérové atmosféry stala představitelka kadeřnice Andrey Lipinské Pavlína Ďuriačová se svým „jižanským“ podáním skladby Pár dnů prázdnin.

Pavlína Ďuriačová (kadeřnice Andrea)

Olga Lounová jako zootechnička Marča

Jedna věc ale v souvislosti s Mýdlovým princem zamrzí. Pokud si čas od času vesnický ansámbl zahraje na hudební nástroje a dokonce se na tomto základě podaří vystavět pár vtípků, bylo by moc fajn zkusit zapojit  novou „čtvrtou složku muzikálu“, o které jsem se zmínil třeba v článku o muzikálu Once. Zkrátka zkusit alespoň jeden malý song v komorní verzi zahrát zcela naživo. Protože sledovat bandu s nezapojenými nástroji, kterak markýruje „hoblování“ u svých nástrojů, je pro projekt, který to s oddechovým muzikálem myslí poměrně dost vážně, přece jen smutnějším momentem. Za pokus by to jistě stálo. Pokud ale jste cílová skupina, half-playbackovou nahrávku Daniela Hádla a Davida Solaře byste si měli i díky zdařilému sound-designu Jana Zázvůrka poměrně užít.

Spolek Šumavan do toho umí třísknout. Škoda, že jen na half-playback.

Samostatnou miniaturní zmínku si zaslouží i programová brožura. Sice není napěchována fakty a zajímavostmi, ale nepostrádá grafickou hravost a vtip. Jednoduše udělá radost. Milým překvapením je, že se v něm ve výčtu tvůrců konečně můžeme setkat také s pozicí dramaturgyně, kterou je Lucie Němečková. Jen škoda, že se na ni při představování tvůrčího týmu na jevišti asi trochu pozapomnělo, jistě i ona má na výsledném jevištním celku svůj podíl.

Závěrečný verdikt si samozřejmě libovolně pozměnte podle vašeho vztahu k písním Václava Neckáře. Mýdlový princ je projektem, který  se nebere úplně vážně a nabízí vkusnou zábavu, které dost možná odpustíte i  větší nedokonalosti (Ty písně jsou skvělé a nostalgie je občas hrozná věc.), protože je primární si představení zkrátka užít. Poznáte, že tvůrčímu týmu tentokrát velmi záleželo na výsledku. Což v kombinaci, že si navíc brouknete s rozzářeným úsměvem pár svých oblíbených šlágrů není vůbec málo. Pokud by měla jukeboxová odnož hudebního divadla plnit zejména oddechovou fukci, lze se Mýdlovému princi poklonit, že se mu to daří parádně. Snad i další reprízy budou takhle hezky držet tvar.

Autorem fotografií je exkluzivně pro Musical.cz Kristýna Junková. Pokud byste fotografie chtěli použít na vašem webu, Facebooku apod., ozvěte se nám na e-mail: redakce@musical.cz. Publikování bez svolení autora je přísně zakázáno.