Nesmrtelná síla lásky v Plzni – recenze muzikálu DUCH

V pořadí již druhou v České republice uvedenou inscenací světového muzikálu Duch inspirovaného stejnojmenným filmem zahájilo novou sezónu Divadlo J. K. Tyla v Plzni. Premiéra muzikálu v režii Lumíra Olšovského se na Nové scéně plzeňského divadla uskutečnila v sobotu 29. 9. 2018. Jak se první z nadcházejících muzikálových novinek povedla, jsme se samozřejmě byli sami přesvědčit.

Romantický příběh o lásce, na niž je krátká i smrt, vznikl původně jako hollywoodský film režiséra Jeryho Zuckera a autora scénáře Bruce Joela Rubina roku 1990. Po počátečních vlažných reakcích filmových kritiků sklidil velký divácký úspěch, vydělal přes 500 milionů dolarů, získal hned dvě ceny Oscar (Bruce Joel Rubin za scénář a Whoopi Goldberg za roli Ody Mae Brownové) a patří dodnes k nejoblíbenějším romantickým příběhům.

Dasha

Jeho muzikálová podoba spatřila světlo světa v roce 2011. Tehdy se muzikál Duch představil nejprve v březnu v Manchesteru a následně v červenci pak i v Londýně. Dočkal se výtečných ohlasů i několika nominací na Cenu Laurence Oliviera a již následujícího roku se přesunul na Broadway. Česká premiéra tohoto kouzelného příběhu pak na sebe nenechala příliš čekat, uskutečnila se již za tři roky, 18. 10. 2014, v Městském divadle Brno, kde se muzikál úspěšně uváděl až do konce minulé sezóny.

Za úspěchy muzikálu kromě známého příběhu, jehož libreto napsal sám autor původního filmového scénáře Bruce Joel Rubin, bezpochyby stojí i výborná multižánrová hudba. Jejími autory jsou, stejně jako autory původních písňových textů, Dave Stewart a Glen Ballard. Věrnou adaptaci známého příběhu provází klasickým muzikálovým popem, dále pak pasážemi rockovými, swingem, jazzem či černošským popovým gospelem. Společně s autorem libreta vytváří dokonalou symbiózu, kombinováním mluvených pasáží s písněmi. Děj před očima diváků tak plyne bez jakýchkoli hluchých míst, střídají se dramatické scény s komickými i romantickými, přichází napětí i slzy. Každý divák si může přijít na své.

Pavel Režný a Eva Staškovičová

Bohužel plzeňské inscenaci se všech těchto kladů díla samotného nepodařilo plně využít. O nový český překlad se postaral Adam Novák a jako v mnoha jeho dalších překladech, i zde je prostor pro četné úpravy. Původní česká verze zněla lépe. Muzikál, který vykládá silný dramatický příběh s mnoha romantickými i komickými momenty, je třeba postavit také na silných činoherních výkonech, výrazné režii, která dokáže upoutat, pohltit a provést diváky všemi zákrutami příběhu. Zvlášť příběhu takto známého. A to se v Plzni zkrátka neděje. Režie nepřináší nic nového, nechává děj plynout v nejzákladnějších obrysech, postavy prostě jen přesouvá z místa na místo, vtip či napětí nekulminují v těch správných okamžicích, vše jako by nechávala na hercích, které ale nevede ke skutečně dechberoucím hereckým výkonům, a díle samotném. Tomu ubližuje i špatný zvuk na Nové scéně a nepomáhají ani scénografie a technické provedení.

Původní londýnské uvedení muzikálu Duch se mimo jiné proslavilo zejména jako zářivá show plná neuvěřitelných efektů a triků, které byly vytvořeny za použití nejmodernějších jevištních technologií. Obrovské LED panely, kouřové stěny, promítání, prvky černého divadla, klasická divadelní kouzla, to vše umožnilo tvůrcům převést filmový příběh plný kouzel stejně okouzlujícím způsobem i na divadelní jeviště. První české uvedení proti těm zahraničním vsadilo především na hudbu, příběh a divadelnost, nevyužívalo tolik techniky, projekcí a kouzla nejmodernějších technologií, vracelo se spíš ke klasickým metodám, poradilo si s náznaky, kouzlilo světlem, zvuky a s využitím principů černého divadla. U kouzel však zůstalo. Současná plzeňská inscenace zachází ještě dál. Divák se zde žádného velkého množství kouzel či propracovanějších efektů nedočká. Právě naopak. Plzeňská verze je co do výpravné stránky velice minimalistická. Kouzel využívá co nejméně, vystačí si s blikajícími rámy a světly (za light designem stojí Jakub Sloup), která se navíc čas od času míjí s akcí, jíž by měla provázet.

Pavel Režný jako Duch

V případě scénografie, jejímž autorem je Dave Benson, pak sází na maximální jednoduchost. Většinu času vytváří celou scénu jen několik obrovských průsvitných stěn, které se točí a přesouvají do různých tvarů podle aktuální potřeby. Přitom se na ně promítají kulisy New Yorku, bytu hlavních hrdinů i všech dalších prostředí, v nichž se příběh odehrává. O projekce se postaral Petr Hloušek. Kromě nich a stěn pak má výraznou úlohu ještě několik sedacích kostek, měnících se v gauč, stolek, židle. Minimalistická scénografie má jistě v mnoha případech něco do sebe, v případě plzeňského nastudování muzikálu Duch to však rozhodně neplatí. Bankéřské kancelářské prostředí je jen několik stěn rámovaných kulisou New Yorku, stejně jako byt Molly a Sama, který je jakýmsi holobytem bez jediného pořádného kusu nábytku (ani gauč, o němž se mluví, se nekoná, je jen suplován oněmi kostkami). Celá scénografie pak vypadá spíš jako by byla součástí studentské inscenace, než že by skutečně patřila na profesionální jeviště. Zde velká scéna působí prázdným dojmem, čímž ještě zhoršuje pocit z nevýrazné režie.

Ani choreografie Simona Eichenberga představení výrazně nepovznáší. Nepřináší nic zásadně nového, byť je alespoň celkem efektní a dává poměrně velkou příležitost vyniknout company – která svou šanci plně využívá.

Lukáš Vilt a Pavel Klimenda

Mezi lepší stránky inscenace patří funkční kostýmy Kateřiny Bláhové, hudební nastudování Dalibora Bárty (střídá se s Kryštofem Markem rovněž na pozici dirigenta), či obsazení hlavních rolí.

Na prvním místě pak obsazení Evy Staškovičové. Na té sice byla při premiéře ještě mírně znát hlasová indispozice, která ji postihla v předpremiérovém týdnu, ale i přes drobná zaváhání v některých tónech, si s rolí Molly Jensenové poradila velmi dobře. Dokázala vystihnout svobodomyslnou umělkyni – zamilovanou, k zbláznění šťastnou i nesmírně zoufalou a hluboce zasaženou ztrátou milovaného Sama.

Eva Staškovičová

Jejího milovaného Sama Wheata, onoho Ducha, v Plzni hraje Pavel Režný, který předvádí standardně kvalitní výkon, jak po stránce pěvecké, tak po stránce herecké. K naprosté dokonalosti a divácké spokojenosti by však mohl být ještě o něco výraznější, zatím se nedá říct, že by právě jeho Sam byl tou nejzásadnější postavou příběhu. Tento nedostatek se však snad vytříbí s přibývající reprízami a rostoucí jistotou.

Pavel Režný a Eva Staškovičová

Jozef Hruškoci se představuje jako hlavní zloduch celého příběhu, kamarád, který se s vidinou rychlého a snadného zisku zapletl s drogovou mafií, Carl Brunner. A právě on je spolu s Evou Staškovičovou nejvýraznějším článkem obsazení.

Jozef Hruškoci

Při premiéře se bohužel tolik nedařilo Venuši Zaoralové Dvořákové, která se s hostující Dashou střídá v roli Ody Mae Brownové. Byla sice výborná ve scénách pěveckých, ovšem výrazně slabší po herecké stránce. Právě Oda Mae přináší do muzikálu komické prvky. Její společné scény se Samem by měly patřit k těm nejvtipnějším, k vrcholům komedie, která se v příběhu skrývá. Při premiéře však právě tyto scény nefungovaly zdaleka tak, jak měly. Byly spíš ukřičené, než skutečně vtipně rozehrané a zábavné víc než jen bláznivě barevnými kostýmy.

Venuše Zaoralová Dvořáková

A příliš nezaujaly ani další postavy, jako Duch z metra v podání Lukáše Ondruše, Nemocniční duch Romana Krebse, vrah Willie Lopez Adama Reznera či sestry Ody Mae obsazené Soňou Hanzlíčkovou Borkovou a Charlotte Pščolkovou. Ti všichni dostali pouze minimální prostor, který navíc režie nedokázala plně využít, takže neměli příliš šancí vyniknout. Velká škoda je to zejména v případě obou duchů, protože jejich čísla mohou patřit skutečně k velmi zábavným scénám v muzikálu. Scénu v metru, standardně jednu z nejefektnějších, v níž obvykle létají duchové i předměty, však poškodily chybějící v podstatě jakékoli efekty a scénu v nemocnici pak chybějící atmosféra. Právě tou se neobratnosti a všechny výše zmiňované nedostatky plzeňské inscenace projevily.

Romantika, komedie, akční kriminální zápletka, nic z toho na diváky v Plzni skutečně nepůsobí. Působí jen příběh muzikálu Duch, který diváci zpravidla důvěrně znají z jeho filmové předlohy. Ti, kteří se s ním dosud nesetkali na divadelních prknech, s plzeňskou inscenací možná mohou být spokojeni. Oblíbený příběh zůstává, je navíc doplněn výbornou hudbou. Nenabízí však nic víc a v porovnání s jinými adaptacemi nevychází příliš dobře. Není ani zářivou show, ani skutečně poutavým starým dobrým divadlem, muzikálovým, které by diváky mohlo nadchnout a přikovat do sedaček.

Lukáš Ondruš

Roman Krebs

Soňa Hanzlíčková Borková a Charlotte Pščolková

Eva Staškovičová

Autor fotografií: Martina Root | © DJKT

VIDEO z premiéry

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Musical.cz (@musicalcz), Zář 29, 2018 v 5:47 PDT