Legendární muzikál Ples upírů (v originále Tanz der Vampire) autorů Jima Steinmana a Michaela Kunzeho konečně oslavil svoji českou premiéru. Stalo se tak jen krátce před dvacátým výročím jeho prvního uvedení na Spojených vídeňských scénách (v divadle Raimund Theatre) a současně stejně krátce před jeho dalším, výročním uváděním na vídeňských scénách. Česká premiéra se uskutečnila v neděli 12. 2. 2017 v divadle GoJa Music Hall v Praze v produkci Dr. Františka Janečka a Filipa Janečka a ani my jsme si ji nenechali ujít.
Muzikál Tanz der Vampire jsme na našich stránkách představovali již několikrát, např. v reportáži ze zatím posledního vídeňského uvádění. V recenzi pražské verze se chtě nechtě nevyhneme srovnání s předchozími německojazyčnými verzemi, jednak proto, že česká verze z nich mnohdy vychází, jednak proto, že Tanz der Vampire patří k obecně známým muzikálovým klasikám s širokou fanouškovskou obcí, vůči níž by se nám zdálo nefér se srovnání vyhnout.
Muzikál Ples upírů vznikl podle stejnojmenného filmu (Dance of the Vampires) Romana Polanského, který se rovněž postaral o režii prvního uvádění. Autorem libreta a textů dle Polanského filmu se stal jeden z nejuznávanějších německých, respektive rakouských, muzikálových autorů, Michael Kunze (Elisabeth, Mozart, Rebecca). Hudbu složil Jim Steinman. Ten do ní použil i jeden ze svých nejúspěšnějších hitů „Total Eclipse of Heart“, jenž pro muzikál předělal do podoby duetu a jenž se tak stal i jedním z nejvýraznějších hitů Plesu upírů, ani zdaleka však jediným.
Právě hudba by měla být prvním lákadlem, které diváka na Ples upírů dožene, protože patří k nejlepším muzikálovým dílům vůbec. Steinman vytvořil kompaktní dílo, v němž se jednotlivé hudební motivy nezřídka opakují, vrací se, tak jak to do muzikálu patří, zpravidla se stejnými situacemi a postavami. Dostává se jak na pomalé balady a milostné písně, tak na rockovější songy a rychlejší taneční čísla. Hudba přitom po celou dobu výrazně napomáhá udržovat celistvou atmosféru příběhu, je tajemná, monumentální a své základní rysy si uchovává i v okamžicích, kdy se ke slovu dostávají komičtější postavy a vtipné či romantické linie příběhu.
Muzikál nabízí velkou company a krásné kostýmy
V prvním pražském uvedení se o hudební aranžmá postaral Michael Reed, o orchestraci pak Steve Margoshes. Hudebního nastudování se ujal dirigent Michal Macourek, zvukového designu Petr Košař. Jak už je v divadle GoJa Music Hall dobrým zvykem, hraje se s živým orchestrem. Z prvního a zatím jediného poslechu jsem měla pocit, že sice hudba nezní až tak monumentálně jako ve vídeňském či berlínském uvádění, ovšem připisuji tento bod za vinu spíš výrazně jinému prostoru a jiné akustice, než kterou nabízí zmíněná zahraniční divadla. Stejně jako hudební nastudování a orchestrace je v případě Plesu upírů nesmírně důležitý zvuk sám, protože Ples upírů se neopírá jen o sólové písně, ale velmi výrazně jsou v něm zastoupeny i písně sborové, pro jejichž srozumitelnost i vyznění je skvělý zvuk naprosto zásadním předpokladem. Hudební nastudování i orchestrace se v českém uvedení povedla, se zvukem jsem však právě ve sborových písních při premiéře poměrně bojovala, v některých částech víc, v některých méně, ovšem obecně mohu říct, že se srozumitelností některých sborových partů byl problém. Je samozřejmě možné, že na tom mohly mít podíl viny i rychlé texty, kterými Ples upírů oplývá, nicméně snad se s postupujícím počtem repríz tento bod ještě zlepší.
O české přebásnění se postaral Michael Prostějovský. Záměrně využívám pojem přebásnění, protože na rozdíl od mnoha svých kolegů Prostějovský nevytváří pouhý doslovný překlad, jak už jsou diváci z jeho dalších přebásnění (Jesus Christ Superstar, Evita, Kočky) ostatně dobře zvyklí. Stejně jako jsou zvyklí na to, že české texty Michaela Prostějovského nejsou nikdy špatné. Nejsou ani v tomto případě. Přebásnění se významově drží originálu, texty jsou zpěvné, objevili jsme v nich několik obratů, které uši skutečně potěší. Netvrdila bych však, že se jedná o Prostějovského nejlepší překlad, protože vedle nich jsem narazila i na obraty, které mi vyloženě nesedly. V některých případech to bylo ve vztahu k originálu, jemuž se způsob vyjádření poměrně oddálil, v jiných přílišná básnická invence. Například vyjádření „Sen i se svým snářem najdeš pod polštářem,“ zní sice velmi dobře, je nesmírně poetické, ovšem v kontextu daného děje, zejména při jeho opakování, mě spíš rušilo.
Závěrečná scéna plesu (v popředí Marián Vojtko a Natálie Grossová)
Jak je známé všem, kteří už muzikál v některém z německých a rakouských nastudování mohli vidět, ale jak musí být jasné i všem, kteří sledovali zprávy z příprav českého uvedení, Ples upírů je muzikál, který kromě skvělé hudby, choreografií a dalších nezbytných složek, sází i na bohatou výpravu. Jak po stránce scénické, tak po stránce kostýmní. Velkolepou výpravu, kostýmy a masky ostatně produkce slibovala již před začátkem uvádění. Přitom bylo i jasné, že se české nastudování nebude držet dříve uváděných verzí a zejména ve výpravě se od nich značně odchýlí. Tak se i stalo.
Kdo tedy znáte německé verze, počítejte předem s tím, že kostýmy jsou jiné. Sára nepřichází na hraběcí ples v nádherných červených šatech, jak bylo dosud zvykem, ale v bílých, hrabě von Krolock přešel k výraznějším kostýmům i masce, úplně jiný je profesor Abronsius. Není se ovšem třeba předem obávat. Kostýmy z dílny Romana Šolce ctí příběh, jsou propracované a bohaté, jen jsou prostě jiné. Osobně musím konstatovat, že mi ta jinakost výrazně nesedla jen u jediné postavy, k tomu se však ještě dostanu.
O zásadní část všech upířích masek, upíří zuby se postaral Roman Šmucler a jeho klinika Asklepio. Zuby jsou skutečně výrazné a tvoří neopominutelnou složku masek, ovšem vytvářejí i jeden ze zásadních problémů. Zda je to jejich konstrukcí či nedostatečným tréninkem se neodvažuji říct, nicméně herci, kteří je používali, měli při premiéře v podstatě všichni problémy se šišláním, zejména pak hrabě Krolock. Vzhledem k tomu, že jsem tento problém nikdy dříve u Plesu upírů nezaznamenala, odvažuji se tvrdit, že je někde chyba a rozhodně by ji to chtělo napravit.
Michaela Nosková a Bronislav Kotiš laškují v kryptě
Stejné nároky, jako na výtvarníka kostýmů, a možná větší, klade muzikál Ples upírů i na výtvarníka dekorací. Tím se pro Ples upírů stal akad. Arch. Daniel Dvořák, s nímž spolupracovali i Ariadna Nikiforova, která je autorkou animací, a Pavel Kremlík, stojící za light designem. Produkce před premiérou slibovala bohatší a technicky náročnější výpravu než v případě Fantoma opery. Nebyl důvod jí nevěřit, ovšem tentokrát svému slibu dostála jen z poloviny. Přesně řečeno první poloviny. Právě první polovina, která se odehrává v malé vesnici kdesi v Transylvánii, diváka skvěle navnadí. Už počáteční animace ukazující tajemný zámek a krajinu kolem jsou víc než slibné. Poměrně věrná německým verzím je celá první polovina a před diváky se otevírá důmyslný hostinec, nejprve zvenku, poté zevnitř, divák pohlíží do jednotlivých jeho pokojů a ložnic, ale i do koupelny v centru domu a může být naprosto spokojený.
Kámen úrazu přichází v okamžiku, kdy se děj z malé vesničky přesouvá na tajemný a dle animací monumentální zámek hraběte von Krolocka. Už závěr první půle a pohled na jeho bránu a kulisu zámku za ní však není tak okouzlující a monumentální, jak by divák právem očekával. Nejedná se o zdobnou a honosnou stavbu, dojem z ní navíc sráží i podivné nasvícení v zelených a fialových tónech, které mně osobně připomínalo úplně jiné zařízení, než by měl být jakýkoli zámek, tím méně upíří. A druhá polovina bohužel špatný dojem ze zámku hraběte Krolocka jen podpoří. Skoro se zdá, že většina finančních prostředků na kulisy padla na první polovinu a na tu druhou už prostě nezbylo. Nekoná se tedy nádherný, zdobený a bohatý taneční sál, ani okouzlující přijímací sál s množstvím obrazů. O bohaté a krásné zámecké koupelně si může Sára nechat jen zdát a stejně tak krypta i hřbitov u zámku neoplývají právě monumentalitou. A diváka, pro kterého Ples upírů není novinkou, musím upozornit, že se nekoná ani schodiště – jakékoli – a velkolepý příchod hraběte Krolocka na bál tak padá.
Plesová scéna na zámku
GoJa navíc stále bojuje s rušivými prvky při přestavbách scén, ať se jedná o spouštění projekčního plátna, nebo jde o hlučné a leckdy i dlouhé přestavby kulis. Někdy by bylo vhodné se spuštěním plátna ještě počkat, jindy by se naopak skutečně hodilo změnu uspíšit – hrabě Krolock v jedné ze scén, kdy je spouštěn na lávce dolů, začíná zpívat ještě s hlavou kdesi za scénou. Za scénou, kolem které navíc zůstaly kulisy z Fantoma opery – postranní zlaté balkony, zlaté čelo Opery a lustr. Zůstaly stát, aniž by byly jakkoli do děje zakomponované, či muzikálu Ples upírů prospěšné (opravdu jeden průchod Alfreda a profesora čelem Opery z Fantoma nepočítám jako užitečné využití), jen ruší. Ani to celkovému dojmu nepřidá. Po scénické stránce se prostě Ples upírů nepovedl. Slibnou první polovinu ta druhá i pozůstalosti po Fantomovi významně sráží.
Naštěstí úplně opačný příklad nastává v případě choreografie. O tu se v českém uvedení postarala Leona Qaša Kvasnicová. V Plesu upírů jde opět o výraznou složku, nabízí se minimálně tři bohaté, v podstatě čistě taneční scény, dvě z nich s výraznými sóly, navíc několik dalších menších. Qaša se zejména v hlavních třech tanečních scénách držela předchozích uvedení a její choreografie je tedy stejně úchvatná, jako byla například ta vídeňská. Při premiéře si ženské taneční sólo střihla sama, společně s Martinem Císarzem, který se představil v mužském tanečním sólu, a nezbývá než doufat, že jejich alternanti jsou stejně skvělí. Výrazné, výborně sladěné a zajímavé byly i sborové taneční scény. Objevili jsme pouhých několik nepřesností, co se týče sehranosti celé company, ale věříme, že tento detail se vyladí v průběhu uvádění.
Company Plesu upírů
Na závěr hodnocení tvůrců inscenace jsem si nechala osobu nejdůležitější, režiséra. O režii Plesu upírů se postaral Radek Balaš. Jak už vyplývá z výše uvedených informací, držel se v mnoha případech poměrně věrně originální vídeňské inscenace, či pozdějších německojazyčných verzí, přesto rozhodně do inscenace přinesl řadu nových prvků. Ať už se jedná o scénické efekty, jako točící se vana, nebo vstup hraběte Krolocka do Sářiny koupelny, nebo o mírně odlišný přístup k některým postavám. Co se týče nových efektů, jako člověk poznamenaný dříve zhlédnutými inscenacemi musím i já uznat, že se zejména v některých případech jedná o divácky velmi vděčné momenty, jako je právě otáčející se vana, ovšem leckdy i o momenty, bez kterých bych se snadno obešla, které působí spíš na efekt, než jakkoli jinak. V případě Krolocka jsem navíc měla po jeho vstupu k Sáře do koupelny neodbytný pocit, že se o jednotlivé kusy zdiva přerazí.
V mírně odlišném pojetí hlavních postav se dostáváme i k hodnocení hereckého obsazení. Předem znovu zdůrazňuji, že jsme dosud zhlédli pouze slavnostní premiéru, takže tentokrát se na srovnání alternací nedostane. Muzikál Ples upírů stojí na hereckých a pěveckých výkonech zejména hlavní čtveřice, kterou jsou profesor Abronsius, jeho asistent Alfred, dcera hostinského Chagala Sára a hrabě von Krolock.
Začnu z mého pohledu jednoznačně nejlepším výkonem, který slavnostní premiéra nabídla, a kterým byl výkon Lukáše Randáka v roli Alfreda. Výkon naprosto stoprocentní, pěvecky jistý, bez nejmenších zaváhání, přirozený a absolutně uvěřitelný herecky. Jeho Alfred je dokonalý, mladý, nijak statečný, nijak zvlášť pohroužený v profesorově výzkumu, byť ho nesmírně obdivující, obyčejný kluk, který právě potkává dívku, do níž se zamiluje na první pohled a zoufale se snaží ji zachránit a získat její lásku pro sebe.
Natálie Grossová
Onu dívku, hostinského dceru Sáru žijící dosud za pevně zavřenými dveřmi otcova hostince, toužící po svobodě, volnosti, životu a lásce, při premiéře ztvárnila Natálie Grossová. Její obsazení vyvolalo spoustu diskuzí už v prvním momentu, kdy se zpráva o něm objevila. Sára je mladá dívka, ovšem jak sama v představení říká, téměř osmnáctiletá, tedy přeci jen o pár let starší. Není tedy divu, že se po obsazení Natálie Grossové objevily pochybnosti. Na premiéře je z velké části sama herečka smazala výkonem, který po pěvecké i herecké stránce podala. Přiznávám, že zejména po pěvecké stránce velmi překvapila. Už jsem samozřejmě Natálii měla příležitost vidět v několika rolích, ovšem vždy se jednalo o role dětské, tedy výrazně odlišné, v uvozovkách méně pěvecky náročné. Role Sáry pěvecky náročná rozhodně je, Natálie si s ní poradila se ctí. Stejně dobře však zvládla hereckou složku. Jediné mezery a limity, které její vystoupení mělo, pak byly právě ty způsobené věkem. Chtě nechtě na osmnáct prostě nevypadá a zvlášť ve společných scénách s hrabětem Krolockem, ale i s Alfredem, je to hodně znát a projevuje se to i v některých dalších okamžicích zejména v hereckém pojetí role.
Pavel Vítek a Renáta Podlipská propichují Jiřího Zonygu
Z mého pohledu k největším změnám v pojetí postav došlo u upířího hraběte a stařičkého profesora Abronsia. Profesora Abronsia si na premiéře zahrál Pavel Vítek. Pražský profesor působí již v prvních chvílích mnohem mladší, méně upnutý jen a jen na svůj výzkum, méně excentrický, použitelnější v reálném světě. I jeho výtvarné pojetí se výrazně liší. Pavel Vítek si s ním v rámci těchto změn poradil obstojně. Jeho projevu nejvíc ubližuje fakt, že je nestálý. V poměrně značném množství scén se mu daří natolik se vžít do role profesora a odehrát jej natolik skvěle, že divák skutečně, bezesporu i díky výrazné masce, zapomene na herce, který se za maskou skrývá a užívá si prostě profesora Abronsia. Objevují se však i momenty, kdy se tolik nehlídá, dokonalý herecký projev padá a drobné detaily projevující se i změnou v řeči či ve způsobu chůze celkový dojem zase trochu pokazí. Pokud se podaří tyto rozdíly vyrovnat, bude se však jednat o velmi dobrou alternaci.
Z ústřední čtveřice zbývá hrabě von Krolock, kterého se na premiéře ujal Marián Vojtko. Začnu v případě jeho hodnocení pěveckým projevem, který byl jednoduše řečeno velmi dobrý. S žádnou z písní hraběte neměl nejmenší problém, jeho nahrávku Krolocka bych si ráda poslechla. K hereckému projevu bych však výtky měla. Hrabě von Krolock byl napsán jako okouzlující, tajemný, elegantní, přitažlivý, ale současně velmi chladný muž – upír. Jako takového ho hráli všichni dosavadní představitelé. Minimalistický, avšak o to účinnější projev. Marian Vojtko se snaží, ovšem minimalističnost mu chybí. Tak jako v některých dalších jeho rolích, objevují se v jeho projevu gesta a úšklebky, které veškerou snahu zase sráží, jeho upíří hrabě není tajemnou postavou, o níž se divák dozvídá víc až v průběhu hry, respektive v jeho sóle v druhé polovině, je stvůrou a šelmou již od začátku. Výkonu nepomáhá již zmiňovaný fakt, že s upířími zuby šišlá, ani to, že po jevišti neustále „pobíhá“ a plášť, který nosí, mu spíš překáží, než že by kolem něj elegantně vlál. Plášť je pro mě až příliš bohatý a zdobený, stejně jako všechny Krolockovy kostýmy. S bouřlivým pojetím role jsem se tedy nepotkala. Své příznivce si najde, já se zkusím zajít podívat na jeho alternaci.
Marián Vojtko
Ostatní role v muzikálu nabízí již významně méně prostoru. V rolích Sářiných rodičů, Chagala a Rebeky se představili Bronislav Kotiš a Renáta Podlipská. Oběma komické postavy skvěle sedly a odvedli skvělé výkony, jak po herecké, tak po pěvecké stránce. Zaujala mě především Renáta Podlipská, která i na velmi malém prostoru, který role Rebeccy nabízí, dokázala zaujmout velmi výrazným výkonem.
Jejich děvečku Magdu si zahrála Michaela Nosková. Role Magdy je náročná zejména po pěvecké stránce, kde nabízí jednu z pěvecky nejnáročnějších skladeb Plesu upírů. Jako taková je pro Michaelu Noskovou skutečně ideální, byť právě v této písni mě zklamalo, že ačkoli pěvecký rozsah na tuto roli má, přecházela v několika momentech místo zpěvu ke křiku.
Role syna hraběte Krolocka, Herberta má prostor jen v několika scénách, po herecké stránce je to další postava, která vnáší do děje především komické momenty, dostává se jí však prostor i po stránce pěvecké a taneční. Laco Hudec Šubrt, který roli ztvárnil při premiéře, si se všemi těmito složkami poradil naprosto bez problémů.
Závěr první půle – Herbert (Laco Hudec Šubrt) si veze do zámku Alfreda (Lukáš Randák)
Poslední ze sólových rolí je čistě herecká a byť divácky velice vděčná, v podstatě němá. Jedná se o sluhu hraběte Krolocka, Koukola. Při premiéře se v ní objevil Tomáš Kobr.
Nemalou roli v Plesu upírů zastává pěvecká a taneční company. Ať už se jedná o vesničany či upíry, výstupů má hned několik, náročných jak po pěvecké, tak po taneční stránce. A v obou těchto rolích se pražská company ukázala v tom nejlepším světle.
Co tedy říci závěrem. Pro diváky, kteří dosud s Plesem upírů nemají zkušenosti, bude inscenace v GoJa Music Hall dalším z povedených děl na této scéně, které kazí jen skutečně velmi nepovedená výprava v druhé půli. Detaily související se zvukem a srozumitelností textů se snad podaří vychytat s počtem repríz.
Divák, který už Tanz der Vampire zná, se musí připravit na odlišnosti v pojetí některých postav, úplně novou výpravu i jiné režijní pojetí. Jste-li skalní fanoušci nepřipouštějící změnu, českou verzi vynechte a počkejte si až na výroční uvedení ve Vídni.
Ostatním ale doporučujeme co nejvíce se od předchozích verzí oprostit a jít si českou inscenaci užít, je celkem povedená.
Úplný závěr muzikálu v moderních kostýmech
Autorkou fotografií je Michaela Feuereislová, GoJa Music Hall. Děkujeme za jejich poskytnutí!
Pozn. redakce: fotografie nejsou přímo z recenzovaného představení, tudíž nemusí sedět všechny alternace rolí.
Komentáře