Opereta “Polská krev” – dobrá zábava pro všechny generace (+ video)

17. a 18. září tohoto roku se ve dvou premiérách dočkala v Hudebním divadle Karlín nového provedení už podle názvu snad nejznámější česká (či díky mezinárodnosti autorů a prvních provedení „česká“?) opereta Oskara Nedbala „Polská krev“ a nastává tedy čas pro recenzi. Po delší době vám opět přinášíme dvojpohled, nechybí samozřejmě originální fotografie a nově také videa, které zachycují přídavek (směsice melodií) z obou premiér. Můžete tedy společně s námi porovnat alternace hlavních rolí.

Polská krev

Ondřej Doubrava: “Polská krev zůstala naprosto klasickou operetou, drobným aktualizacím se ale nebrání”

Taneční scéna (uprostřed Bolo Martin Slavík)

Náš tým je mladý a tak se s operetním žánrem jako takovým teprve důkladně seznamujeme, nemůžeme tedy v hodnocení sloužit takovými detaily typu, co je kde v ději vyškrtnuto, či přidáno ba dokonce pozměněno, snad kromě oficiálně avizované vypůjčené árie pro rozšíření role sluhy Wlastka, pro kterou je v textu dokonce k dispozici drobný můstek. Za pár let tomu snad bude jinak, ač nám masmédia ve vzdělávání asi dvakrát nepomohou. O to více se můžeme zaměřit na nastudování samotné. Jedno víme jistě:  “Polská krev” nás bavila.

Dějová linka, jak to tak u operet bývá, je prostinká, leč díky zdařilé úpravě  funguje bez problémů: Hrabě Bolo Baraňski je na pokraji krachu, odmítá však záchranu v podobě skvělé partie Heleny Zarembové a raději si prý vezme první prostou děvečku, kterou potká, Helena se o tomto rozhodnutí samozřejmě dozví a chystá se v roli děvečky zamíchat Bolovými životními kartami…

Tomáš Bartůněk a Marian Vojtko

Režisér Antonín Procházka nechává dějovou zápletku v první polovině rozvinout klasickými prostředky, pojetí nijak neexhibuje, v šarmantních, leč možná až moc tradičních choreografiích György Geslera dokonce nikdy nechybí “fotografická momentka” na závěr (mimochodem, to je snad jediné operetní klišé, které v obecné rovině tvůrci nechtějí odbourávat, možná proto, že na tu správnou diváckou skupinu působí dostatečně efektně), vtipy a situace už během předpremiér získaly dobrý timing, pokud se sejde vděčné publikum, mají slušný potenciál pobavit. Celý soubor navíc evidentně baví na jevišti být.

Dobré je všeobecné využití company, zatímco se mezi sebou hlavní postavy baví a řeší starosti, na jevišti se odehraje spousta jiných drobných epizodek, což je ideální postup pro diváky vidící inscenaci už po několikáté. Určitě jich pár bude i mezi našimi čtenáři.

Liana Sass a Martin Slavík

Drobná, ale pro dílo správná exhibice přijde až po přestávce. Druhá polovina, odehrávající se na statku, je totiž ještě o poznání svižnější, nebojme se slova rozzářenější, (i po stránce scénografie Martina Černého, první jednání je v jeho pojetí zbytečně tmavé až depresivní, byť vcelku správně evokující krach Bola Baraňského), jeden vtip střídá druhý, občas se objeví i nějaká ta aktuální narážka (Aktualizace typu „krizový balíček“ či „propagátor fyzické práce“ s hudební citací budovatelské písně jsme bez problémů poznali i coby neznalci). Jistě oceníte i několik hříček s obecenstvem a třeba si někdo i zajuchá se zpěváky v krojích, typově i barevně pestré kostýmy Romana Šolce dotvoří správnou atmosféru. Jednu výtku k vybudovávání vtipných situací si ale odpustit nelze. Některé gagy vyznívají prázdně, ač prvotní myšlenka byla asi v pořádku (pár na bruslích), jiné  příliš popisně (větu “Jsem snad slepá” doprovází klepání “slepeckou holí” neboli deštníkem), otázka je, jestli to u tak rozpustilého díla lze vůbec považovat za chybu. U pojmu popisnost ale záleží na hereckém podání, k této záležitosti se vrátíme níže.

Andrea Kalivodová

Někteří účinkující si dokážou své výstupy opravdu vychutnat a “ukrást” jen pro sebe. Naprosto senzační je například diplomatická árie statkáře Zaremby (ať už v podání Tomáše Bartůňka či alternujícího Dalibora Tolaše), zakončená “nevonícím” způsobem. Dobře si počíná i charakter Popiela, pokud ho hraje Bronislav Kotiš, svou postavu totiž značně stylizuje do karikatury gentlemana 20. a 30. let minulého století a tento tah překvapivě vychází. Podobnou stylizaci zvolil i Jakub Šlégr v roli Bolova přítele Mirskiho.  O Janu Ježkovi v malé, ale vděčné roli sluhy ani mluvit nemusíme, i on svou geniální minutu slávy na jevišti má, jeho alternant Roman Škoda je sice méně výrazný, ale svou jedinou sólovou píseň zvládá s grácií.

Otázka alternujících umělců je v inscenaci vůbec poměrně zajímavé. Ač alternace hlavních rolí souhrnně můžeme, ba přímo musíme označit coby vyrovnané, dočkáte se často zcela jiných, často ne snadno porovnatelných. Popiel Václava Vostarka místo na stylizaci vsadil na pojetí v podobě normálního, mírně nevýrazného člověka, který by chtěl dosáhnout velkého milostného úspěchu, leč tomuto podání cosi nedefinovatelného chybělo a zdaleka nefunguje tak jako Kotišovo.

Pavla Břínková

Moskevská subreta Wanda je v podání Martiny Kociánové bláznivě zamilovaná, Andrea Kalivodová zase divákům předvádí ruský akcent a jistý druh vychytralosti. Role matky Jadwigy je sice malinká, ale i tady si představitelky našly svou cestu, jak charakter uchopit, u Pavly Břínkové se ale příliš neliší od Anhilty a Tety Inéz z jiných děl Karlínského repertoáru, Lenka Šmídová je doslova a do písmene „crazy“ a je to tak dobře, Srovnání alternací je zde zkrátka důvodem, proč se na představení vrátit…

Všechny interprety lze pochválit i za to, že jejich zpěv (obecně velice dobrý) nebrání v drtivém procentu případů v dobré srozumitelnosti (drobná zaškobrtnutí se ale najdou).

Bronislav Kotiš a Martina Severová - Klinkovská

Nejvyrovnanější dvojice u Helen Zarembových (Martina Severová – Klinkovská i Liana Sass jsou správně bojovné, vychytralé a po všech stránkách suverénní), již zmiňovaného statkáře Zaremby a kupodivu i u představitelů hlavního hrdiny, i když u Martina Slavíka oceníte spíše pěveckou a taneční složku, u Mariana Vojtka zase pěveckou i hereckou, neboť svůdníka Bola pojímá s jasnou roztomilou nadsázkou (ta u druhého představitele trochu chybí). Srovnání alternací je zde zkrátka důvodem proč se na představení vrátit.

Celkově má “Polská krev” opět sympatickou ambici přiblížit operetu mladším ročníkům a potěšit diváky operetou odkojené, pokud zvládnou pár nerušících narážek na dnešní dobu. Navíc se suma sumárum jedná o představení nesmírně příjemné, zcela jistě nadprůměrné (populární Čardášová princezna ale o pár procent zůstává nepřekonána), navíc se nesnaží operetu coby žánr “muzikálovat”, jak je trochu v módě, i když zrovna důležitá složka – hudební nastudování Kryštofa Marka má velice příjemnou náladu “oldfashion muzikálu” a lze se jednoznačně domnívat, že Nedbalovy evergreeny si zamiluje i mladá generace (od čtvrteční premiéry si autor této části recenze nic jiného nezpívá) a to nejenom chronicky známé “Blondýnky sladké” či “Jste kavalír to vím”. A člověku se až dere na mysl otázka, zdali jde pro novou popularizaci operety vůbec udělat více.

.

Videa z přídavků a děkovaček obou slavnostních premiér

Díky velkorysosti HdK jsme si pro vás připravili k recenzím malou prémii – videozáznam přídavku a děkovačky z obou premiér. Na srovnání alternací to sice nestačí, ale snad i tak vám udělají radost.

Kamera: Radek Janda
Úprava: Ondřej Doubrava

17.9.2009 – 1. premiéra (Marian Vojtko, Martina Severová – Klinkovská, Bronislav Kotiš, Martina Kociánová a další)

18.9.2009 – 2. premiéra (Martin Slavík, Liana Sass, Václav Vostarek, Andrea Kalivodová a další)

.

Pavel Košatka: “Polská krev v lecčems předčí i Čardášovou princeznu”

Marian Vojtko a Martina Kociánová

Na operetu “Polská krev” jsem šel poněkud s obavami, zda se po “Čardášové princezně” dá přivést na jeviště Hudebního divadla Karlín něco lepšího a zároveň originálního. Dříve jsem se s Polskou krví nikdy nesetkal, a tak jsem nevěděl, co očekávat (kromě děje, který mi byl ve stručnosti prozrazen). A hned na začátek musím podotknout, že je Polská krev opravdu kvalitním titulem!

Hudba Oskara Nedbala je typicky operetní, nevím jak jinak ji zhodnotit. V mnohém připomíná Čardášovou princeznu, přesto má svůj osobitý styl. Bohužel jsem si nedokázal zapamatovat ani jednu píseň nebo alespoň melodii, a to ani po dvou zhlédnutích. Nové přebásnění a divadelní úprava Adama  Nováka možná mohou být šokem pro znalce této operety, mně se až na pár výjimek vše líbilo. K té výjimce patří třeba laciný vtip o “šatech, ze kterých vypadávají ko…”. Nechci popírat, že by mě to nepobavilo, ale hned mě napadla myšlenka – Hodí se toto do klasické operety? Pravděpodobně ne.

Václav Vostarek a Liana Sass

Celkově je pak děj zpracován velice slušně. První půle se prakticky celá odehrává na plese, který je sice scénograficky chudší, ale je neuvěřitelně detailně propracovaný. Celou dobu chodí přes jeviště číšníci, promenádují se bavící se páry a členové company v pozadí přehrávají různé skeče, kterých si všimnou pouze pozorní diváci (je možné, že ani napodruhé jsem neodhalil vše), atd… Závěr první půle se přesune do salónku, který je sice scénograficky úplně prázdný, ale děj se odvíjí tak svižně a vtipně, že nemáte prostor se nudit (a je přidána i lehká interakce s publikem). Druhá půle se již odehrává na statku Bola Baraňského, který je opravdu hezky zpracovaný (především závěrečné dožínky, ze kterých ta atmosféra doslova dýchá).

Marian Vojtko jako lovec slepic

Musím se pozastavit nad novým trendem Hudebního divadla Karlín, který spočívá v minimálně jednom živém zvířeti v každém představení. Začalo to koněm v Limonádovém Joeovi, pokračovalo to megalomanskou Carmen a v Polské krvi musí být alespoň dvě slepice a na závěr dvě holubičky (omlouvám se pokud je to jiný druh ptactva). Slepice jsou sice vtipné, obzvláště, když se projeví jejich umělecké ambice a nehodlají se vzdát a odnést bez boje, ale opravdu je nutné dělat z divadla zvěřinec? Pro mě absolutně bezvýznamné.

Každé představení samozřejmě stojí na výkonech a Polská krev má to štěstí, že všichni ze sebe vydávají opravdu mnoho a výkony tomu také odpovídají. V hlavní roli Bola exceluje Marian Vojtko, který se od minulé první operetní zkušenosti velice zlepšil, především pohybově a herecky. Role mu sedí i charakterově a z jeho výkonu lze poznat, že ho baví. Martin Slavík je skvělá alternace, Bola pojal spíše jako vážnějšího svůdníka. Pěvecky, pohybově i herecky je taktéž dobrý, celkovým pojetím mě však více zaujal Vojtko.

Taneční scéna (uprostřed Marian Vojtko)

Stejně vyrovnané jsou i Helen Martiny Severové – Klinkovské i Liany Sass, která ale v druhé půli díky bujnějšímu poprsí působí jako selka přirozeněji. Což je pouze vizuální dojem, výkony jsou oba vynikající. To samé platí pro Andreu Kalivodovou a Martinu Kociánovou v roli Wandy. Zklamáním byla Pavla Břínková, která je sice skvělá umělkyně, ale viděl jsem ji ve třech různých rolích a všechny podala stejným způsobem, což pro mě už bylo nudné. Její kolegyně Lenka Šmídová byla skvostná a role jí sedla.

Vyrovnané byly také výkony statkářů Zarembů Tomáše Bartůňka a Dalibora Tolaše, nemám k nim co dodat. Nejtěžší je porovnat výkony Bronislava Kotiše a Václava Vostarka (role Bronio Popiela), každý z nich je charakterově i pěvecky jiný. Kotiš předvádí především výborný herecký a komediální výkon, pěvecky je v rámci Polské krve spíše průměrný. Václav Vostarek lépe zpívá, ale jeho výstupy zdaleka nevyzní tak vtipně, jako ty Kotišovy. Oba jsou ale dobrými představiteli dané role. Komorník Roman Škoda nebyl příliš výrazný, ale také se držel nad průměrem. Zvláštní pozornost si zaslouží Jakub Šlégr za skvělé herecké pojetí Mirského, a to především v druhé půli.

Jakub Šlégr

Sborové taneční scény jsou zpracovány precizně. Některé kostýmy Romana Šolce se zdají být již trochu okoukané (Wanda), ale například lidové kroje či budovatelský oděv Mirského jsou velice povedené. A povedl se také zvukový design Petra Košaře.

Jak je tedy z textu patrné, Polská krev je rozhodně kvalitní operetou, kterou rozhodně mohu doporučit. Starší ročníky mohou býti zaskočeny úpravami, naopak pro dnešního diváka je opereta dobře aktualizována (někdy až příliš). Výkony jsou skvělé, chyby najde jen “rýpal”. Hudba melodická a líbivá, přesto není příliš chytlavá. Druhá půle je zajímavá také scénograficky, především díky dožínkám. Celkově říkám: “Skvělé!”

.

Dožínky - Martin Slavík a Liana Sass

Bronislav Kotiš v populání písni o blondýnkách

Andrea Kalivodová, Václav Vostarek a Lenka Šmídová

Pánové v zápalu hry na konci první půle

Roman Škoda

Jedna z kýčovitých scén (Martina Severová – Klinkovská a Marian Vojtko)

Marian Vojtko a Bronislav Kotiš hodnotí krásky na plesu

Celkový pohled na scénu dožínek

Autory fotografií jsou exkluzivně pro Musical.cz Petr Marek a Tomáš Král. Pokud byste fotografie chtěli použít na vašem webu, ozvěte se nám na email redakce@musical.cz. Publikování bez svolení autora je přísně zakázáno!